Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - Epilog

22.03.2014 (20:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3070×

Alice kolem mě opět prosvištěla jako neřízená raketová střela a vydávala poslední rozkazy.

„Jsi nervózní?“ zeptala se mě poté, co byla ujištěna, že vše je v pořádku a hudba na celý večer je perfektně připravena.

„Ne víc než ty,“ odpověděla jsem s potutelným úsměvem a položila jasnovidce ruku na drobné rameno. „Plánovala jsi to přece ty. Co by se mohlo stát kromě toho, že to bude naprosto perfektní?“

Zjihla, ale na tváři se jí pořád zračily obavy. „Může se pokazit tak milion věcí. Je úžasné, že ve mně tak věříš, ale vždycky se může něco stát. A tohle má být tvůj velký, epický, nezapomenutelný okamžik, a jestli se pokazí, vážně budu trhat hlavy.“

Nahlas jsem se krátce zasmála, ale neznělo to správně, když její obavy začaly přesouvat působiště ke mně. „Bude to velký, epický a nezapomenutelný okamžik, neboj. Mám na sobě princeznovské šaty, úžasné boty, šperky… kdyby se to pokazilo, alespoň u toho pořád budu vypadat božsky.“ 

Alice mě přelétla očima od hlavy až ke špičkám křehce vypadajících lodiček na podpatcách, na kterých by si mé člověčí já zcela jistě zlomilo kotník. Tu hodinu to udělala už asi posté, kriticky znovu hodnotila své dílo, ale ani tentokrát nic nenašla.

No, možná ještě pořád potichu trucovala kvůli odstranění těch dvou vrstev látky na sukni, které jsem si vydupala. Ale od chvíle, kdy si mě vybrala jako odbornou konzultantku, pro kterou ty šaty taky jsou, musela počítat s tím, že námitku či dvě mít budu.

Nakonec byl ale výsledek úžasný – alespoň dle mého. Na Alici bylo vidět, že jí to pořád ještě přijde nedotažené do konce, ale když jsem ji vybízela, že má čas ještě na nějakou poslední úpravu, vyšlo najevo, že možná není plně spokojená, ale taky neví, co by vlastně měla změnit, aby se jí výsledek zamlouval víc.

„´Kdyby se to pokazilo´… kdo je tady teď za pesimistu, že?“ zamumlala rádoby uraženě, ale vzápětí rukou netrpělivě zamávala. „Otoč se, ať vidím tu sukni.“

S úšklebkem jsem předvedla na místě piruetu a sledovala, jak se světlá nadýchaná látka splývající kolem mých boků a nohou najednou vlní jako vodní hladina, kterou prolomil hozený kamínek.

Alici neunikl můj fascinovaný a spokojený pohled a musela si přisadit. „Kdyby tam byly ještě ty dvě vrstvy, víš, jak by to vypadalo?“

„Jako bych čekala malého nosorožce,“ odbyla jsem ji a potlačila chuť potáhnout si živůtek o trochu výše – na tak hluboké výstřihy jsem příliš zvyklá nebyla, obzvláště když látku nejistila žádná ramínka. Alice mi ale takřka odpřisáhla, že vše zůstane na svém místě, ať se děje cokoli a já se nemusím strachovat a vypadám úchvatně.

Povzdechla si, ale potom zvážněla. „Nedívej se jenom na Elijaha. Nebude tam moc lidí a na každého se dívat nemusíš, ale není slušné zírat jenom na jedno místo a nevnímat okolí. Navíc tvoje rodina se taky dostavila.“

Nevěřícně jsem se na ni podívala a rázem byla nervóznější než kdy dříve. „Kdy? Proč mi to říkáš až teď? Kdo přesně přišel?“

„Objevili se tady sotva před dvěma minutami. Jazz mi poslal zprávu, jinak bych to nevěděla. Vidíš, o to víc musíš zazářit, alespoň ti nebude chybět motivace.“

„Bože, vždyť oni mě budou hledat někde mezi hosty a pak mě uvidí v těch šatech… to byl hodně špatný nápad. Vždyť je klepne pepka,“ drmolila jsem v dokonalém sladu s tím, co mi prolétalo myslí.

Černovláska mě popadla za paže a nešetrně mi zatřásla horní polovinou těla. „Lidský režim, Samantho! Přepni zpátky na lidský režim a soustřeď se.“     

Potřásla jsem hlavou a zaťala zuby, až to vydalo odporný zvuk skřípání plechu o sebe, ale účel to splnilo. Během několika vteřin jsem dokázala lavinu paniky zbrzdit a začít si zase plně uvědomovat, co je to „lidský režim“, a zařídit se podle něj.

„Alice, co mám teď dělat? S tímhle jsem vážně nepočítala, nenapadlo by mě… vždyť jste všichni říkali, že je to výstřel do tmy!“

„A co sis myslela ty?“ chtěla vědět.

„Chtěla jsem, aby přišli a na chvíli, když jsme rozesílali ty pozvánky, jsem si vážně myslela, že přijdou, ale to byl zlomek vteřiny. Vždyť jsem pro ně už čtrnáct let mrtvá, nemají důvod chodit, i když k tomu někdo přidá tři věty a můj podpis. Nedává to smysl. Teď chci, aby tady zase nebyli, chápeš to? Vždyť  to nedává vůbec smysl, když tolik let sním o nějakém šťastném znovushledání a teď tohle!“

Rozčileně jsem udělala několik kroků ke stěně a ruka mi s sebou nebezpečně cukla, jak už se rozmachovala k solidní ráně, která by přinejmenším vydrolila omítku, ale projednou ji můj rozum stihl zastavit a přiměl klesnout zpět k bokům a záhybům lehoučké sukně.   

„Asi už jsem se vážně zbláznila. Měla bych vědět, co chci. Ještě před minutou jsem to věděla úplně jasně. Naprosto jasně, bez pochyb. A teď? Mám v hlavě takový zmatek, jako když jsem se probrala. Nedokážu myslet, Al. Víš, jak to nesnáším. Bytostně to nenávidím.“

Sevřela jsem víčka pevně k sobě, ale sotva jsem zaslechla zašeptání látky Aliciných světle zelených šatů, zareagovala jsem automaticky a s otevřenýma očima se rychle otočila tak, abych k ní stála čelem.   

„Nemusíš myslet. Znáš hudbu – víš přesně, v jaký okamžik přichází tvoje část. V tu chvíli otevřeš dveře, sejdeš těch pět schodů a ujdeš třicet kroků dokonale rovným směrem. Nemusíš zářit dojatými úsměvy, culit se na ty lidi, co ani neznáš, ani vypadat, že jsi vůbec duchem přítomna. Stačí, když to uděláš a dojdeš k Elijahovi.“

„Tobě se to řekne,“ hlesla jsem.

„Snadno, já vím. Ale co jiného ti mám říct, když ti přeju to nejlepší a tolik štěstí, že by nevystačilo na jeden lidský život?“

V šoku jsem několik vteřin zírala na drobnou upírku, svou opravdovou kamarádku a sestru, a nedokázala přijít na to, jak jí říct, co přesně pro mě taková slova znamenají. Na to byly moje myšlenky pořád ještě příliš rychlé a hlavně neuchopitelné… i když podle Elijaha byla jen otázka času, než přestanu mít problém s tím vybrat z kvanta myšlenek to podstatné a zformulovat to.

„Alice,“ řekla jsem jenom a vzápětí opět vypla lidský režim a takřka skočila na toho proklatého malého skřeta, který vždycky věděl, co říct.

Tentokrát mé objetí nebylo rozpačité a lehce neohrabané, ale naprosto spontánní a nejspíše i až příliš silné. Pokud jsem ji ale opravdu v medvědím sevření příliš drtila, Alice nic nenamítala, ale naopak mě povzbudivě pohladila po zádech (měla jsem vážné podezření, že tím současně i smetla z jemné látky nějaké mikroskopické vlákno trčící špatným směrem).

„Jsem moc ráda, že jsi můj strážný anděl, Al. Děkuju, že jsi.“

„Přesně za třináct vteřin začne tvá písnička a ty budeš mít úplně jiné starosti než moje posedlost kontrolou a hraní si na dobrou vílu.“

Uvolnila jsem své křečovité sevření a ustoupila o půlkrok od ní. „Jako třeba že nevím, kterým nouzovým východem bych měla pláchnout?“ 

Zasmála se. „To bys mi neudělala. Ty šaty jsou skvost, a jestli je svět neuvidí, bude to pro něj netušená ztráta.“

„Já myslela, že tady má jít o mě,“ ohradila jsem se s hraným dotčením a několika rozvážnými korky přistoupila ke dveřím.

Klid... musím být v klidu.

„Ty budeš za hvězdu a nadpozemskou krásku… ale přiznejme si to, pouze díky těm šatům,“ dodala zlomyslně a několika tanečními krůčky baletky byla u dveří a krátce zakmitala prsty. „Zlom vaz, Sam.“

Němě jsem přikývla a zjistila, že byla přesná jako vždy. O devět vteřin později ke mně přes tenké dřevo dveří pronikly tóny skladby, která mě měla na mé předlouhé cestě provázet.

Poslouchej Alici.

Nemysli a zkus se usmívat.

Koukej po lidech.

Dodržuj tempo, aby ti ta hudba pěkně vyšla.

Vzala jsem za kliku a pootevřela dveře natolik, abych mohla elegantně vyklouznout do místnosti, kterou jsem do malého pokojíku – čekárny, jak jsem o něm i smýšlela - i vešla.

Predátor uvnitř mě se neklidně ošil.

Osmatřicet bušících srdcí.

Pět upírů, jediná z nich dost neznámá na to, aby mohla být na nanosekundu považována za hrozbu.

Třináct mužů, zbytek ženy.

Vesměs mladí, kolem třiceti.

Osmatřicet krát pět litrů teplé krve zpívající v symfonii jako orchestr.

Osmatřicet hrdel s poodhalenými krčními tepnami.

Osmatřicet různých vůní, každá naprosto jiná, specifická a lákavá. To nezměnilo ani to, kolik žen tady používalo stejný parfém… a že deodorant jakéhosi muže připomínal spíše saponát na nádobí.   

Sotva se má mysl dokázala soustředit na tyto drobné a neškodné detaily - což zabralo patnáctinu vteřiny – věděla jsem, že mám vyhráno a udělala první krok vpřed.

Téměř jsem se lekla té změny, co se udála. Když jsme s Alicí šly tam, přípravy dle jejích slov byly sotva v polovině („To není dobré, už měli začít dělat na osvětlení… kdy si myslí, že to stihnou?“), ale teď to nevypadalo jako obyčejná obdélníková hala se světlými stěnami a několika velkými okny.  

Okny dovnitř pronikalo narudlé světlo zapadajícího slunce a barvilo světle kávové stěny do těžko popsatelného odstínu teplé syté oranžové. A samozřejmě poskytovalo hostům skvělou podívanou.

Elijaha jsem spatřila takřka ihned – stál v tom moři rozličných barev v neutrálním světle šedém obleku a černou kravatou, kterou jsem mu zakázala si vzít.

„Vypadáš nádherně,“ naznačil němě rty a já cítila, jak se mi po tváři rozlévá úsměv.

„Co ta kravata?“ zajímala jsem se já.

„Vypadám s ní ještě neodolatelněji.“

Po této naší krátké výměně beze svědků bylo o to těžší odvrátit od něj pohled, ale pamatovala jsem na Aliciny příkazy.

Už jenom osmnáct kroků.

Zpod řas jsem přelétla ty neznámé tváře, které patřily Aliciným známým z branže. Z fotografií, které jsem si našla na internetu, jsem poznávala bezpečně Madisoninu tvář. Byla to jediná alespoň napůl známá osoba v davu cizinců.

Docela mě překvapilo, jak podobné bylo Alicino veřejné já skutečné návrhářce. Byla o pár centimetrů vyšší a měla o několik kilo více, takže dosahovala zdravé váhy, ale měla také tak veliké, široké oči porcelánové panenky zasazené do křehkého obličeje. Temně hnědé vlasy se jí v loknách kroutily sotva po lopatky a zářila v nich spona s temně fialovými kamínky prozrazující, že jsou asi stejně nezkrotitelné jako Aliciny.

A tehdy jsem narazila na obličej své mámy.

Kdyby mi stále tlouklo srdce, zastavilo by se pod náporem emocí, které mě rázem zaplavily.

Byla starší. Unavenější. Smutnější.

Ale její obličej zrcadlil její pocity stále stejně jasně a bezprostředně, jak jsem si to vždy pamatovala, a já věděla, že ať už mi bude ty ztracené roky bez jediného pokusu o kontakt vyčítat, či ne, dnes večer mi neřekne v tom směru jediné slovo.

Na rtech se mi objevilo něco jako zárodek nesmělého úsměvu, ale ten zmizel v okamžiku, kdy z místa po její pravici zaznělo ostré nadechnutí se.

Rick na mě zíral rozšířenýma očima, ve kterých se dalo číst jako v otevřené knize.

Šok. Nedůvěra. Ublíženost. Ještě více šoku a nedůvěry k tomu, co vidí přím opřed sebou.

Koho vidí přímo před sebou.

Hudba, soustřeď se na hudbu… všichni tě sledují, tohle přece nepokazíš.  

Stálo mě nelidské přemáhání obrátit pohled zpět přímo před sebe.

Elijah mě sledoval tmavýma očima a udělal mi krok vstříc.

Elijah chápal.

Elijah věděl o mých snech i obavách.

Elijah tady pro mě byl.

A já ho už jenom pro to milovala.

Když nás dělily sotva dva kroky, němě natáhl ruku a já do ní vděčně vložila tu svou a dala tím svému skromnému publiku signál, že víc k vidění už sotva bude.

„Tak co? Mám zvažovat kariéru modelky?“ zeptala jsem se tichounce.

„Ať tě to ani nenapadne… chci být jediný, kdo bude mít příležitost na tebe zírat. Obzvláště, když na sobě budeš mít něco, v čem budeš vypadat jako padlý anděl.“

„A pak, že romantici už vymřeli,“ hlesla jsem a přitiskla rty na ty jeho.

Hovor kolem nás už opět hučel, hudba dál jemně hrála do pozadí. Většina návštěvníků byla shluknuta kolem Madison s Alicí a květnatými slovy a krkolomnými lichotkami hodnotili její výtvor.

„Stejně jsem nevěřil, že se vážně necháš přemluvit,“ poznamenal, když jsem se opět odtáhla a roztrpčeně se dotkla jeho kravaty.

„Není to náhodou sen každé holky? Kráčet po mole v krásných šatech a botách s bodovými reflektory upřenými jenom na ni…“

„Ty nejsi každá holka.“

Usmála jsem se. „To ne. Ale Alici se těžko odolává.“

Ohlédla jsem se přes rameno, abych viděla svoji mamku nejistě stojící dva metry od nás.

„Musím s nimi mluvit.“

„Samozřejmě,“ přikývl a jeho ruka z mého pasu sklouzla. „Řekni jim to, co jsi řekla mně. O tom snu.“

„Tu část s přeměnou na upíra raději vynechám,“ konstatovala jsem sotva slyšitelně a váhavě stiskla jeho ruku. „Chceš se představit? Slušelo by se to… i když zítra odjíždíme.“

Rty se mu zvlnily do lehkého úsměvu a stisk mi oplatil. „Velmi rád. I když tvůj bratr vypadá, že mě možná praští.“

„Tak uhneš, hrdino.“  

Tak jo... uf.

Přiznejte se - myslel si někdo z vás až do poslední chvíle, že Sam s Elijahem čeká svatba? 

Nevím, co mi tak dlouho trvalo. Asi vyrovnat se s myšlenkou, že toto bude konec a já to chtěla ukončit nějak hezky a šťastně. Snad jste spokojení. 

Velmi chci poděkovat všem, kteří kdy zanechali koemntář. Toto je kapitola pro vás všechny a s potěšením musím konstatovat, že vás je jak malých myší. Ale jste moje malé myši a já vám všem posílám internetovou pusu. :*

A taky tímto končím svou kariéru na těchto stránkách. Nevím, kolik lidí to nějak zajímá, ale raději bych se zmínila o důvodech. Zaprvé, stmívání mě vážně už tak nebere. Spíše knihy sedí na polici, chytají prach a já začínám uvažovat, že bych je prodala do anikvariátu. Tak hluboko jsem od svých 12 let, kdy pro mě byly alfou omegou všeho, klesla. Zadruhé, nechci být krutá ani to rozvádět, ale tyhle stránky vážně děsivě upadly. A zatřetí, chci psát své vlastní věci. Nápadů mám požehnaně, ale potřebuji i čas, a zkušenosti. A ty jsem tady nabrala a myslím, že jsem vypilovala psaní... ne k dokonalosti, ale o level či dva výše.

Takže přeji krásné počtení, mí vážení a milí.

A loučím se s vámi... snad alespoň trochu se stylem.

Pište na adresu v profilu, kdyby vás cokoli zajímalo. Poctivě odepíšu a pokecám s kýmkoli, bude-li libo.   

Vaše Danča :)

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - Epilog: