Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 13. kapitola

17.05.2014 (13:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2202×

13. kapitola

Pozorovala jsem ho přivřenými víčky, když mě ukládal a přikrýval. Pak se usadil do houpacího křesla v rohu místnosti a zamyšleně mě sledoval. Díval se na mě, jako by řešil nějaký složitý rébus, který mu nedával smysl. Stejně jsem se dívala
i já na něj. Až na to, že on byl jako kousek puzzle, který nezapadal do mé skládačky, ať už jsem se snažila sebevíc. Ať jsem se na to dívala z jakéhokoliv možného úhlu, pořád s ním bylo něco špatně. Pořád mi do celkového obrázku nijak nezapadal…

***********

„No teda. Páni, jak jsem mohla takhle vytuhnout?“

Teď abych šla do školy totálně neupravená, ale za to do růžova vyspinkaná. Pro jednou na mě měla Edwardova přítomnost zvláštně uklidňující účinek. Akorát, že teď jsem stihla pouze velmi rychlou sprchu a svůj běžný ranní rituál jsem musela zkrouhnout na opravdové minimum. Ale co nadělám?

Než bys řekl švec, stála jsem na prahu a celá nesvá očekávala Edwardův příjezd.

Jenže ten bohužel nedorazil.

Ještě nikdy se nezpozdil. Už i tátovi to připadalo divné, a tak se rozhodl, že mě do školy raději odveze sám. Ne, že by mě bůh ví jak lákala představa policejní eskorty až na pozemek školy, ale chyběl výběr...

Nevím, co tátovi Edward navykládal ohledně oné hodině biologie, ale celou cestu se neustále ujišťoval, že opravdu nechci zůstat doma, ale to prostě nepřipadalo v úvahu. Je mi sice jasné, že už se to určitě rozneslo po celé škole, ale já se rozhodla vytrvat ve svém snažení udržet si alespoň iluzi normálnosti.

Poté, co jsem se s tátou krátce rozloučila, jsem si to namířila rovnou do učebny chemie. Přišla jsem moc pozdě na to, abych se sháněla po Edwardovi na parkovišti. Budu si ho muset odchytnout při obědě. Nebo bych se mohla pro jednou naobědvat s nimi. Vždyť, co mi to udělá?

Byla jsem u nich přes noc a proběhlo to docela dobře. Až na nějaké ty podivnosti, jimiž tahle dokonalá rodina tak četně oplývá, ale jsem si jistá, že už to zvládnu ignorovat natolik, abych s nimi mohla normálně vycházet. Nebo ne?

Líbala jsem se přece s Edwardem a bylo to… No, fajn. Jeho nevlastní máma je učiněný anděl, tak proč by to s ostatními mělo být jiné? No, dobře. Možná až na Rosalie. Ta mě evidentně nemusí, ale nehodlám se vnucovat. Ani jí. Ani Jasperovi, i když on má zřejmě jiný důvod, proč se chová tak, jak se chová…

************

Dopolední vyučování bylo zdlouhavé a nudné. Většinu času jsem stejně věnovala myšlenkám na Cullenovy a uplynulý víkend.

Měla jsem z něj takový strach a přitom to proběhlo docela v pohodě. Možná bych i byla ochotná Edwardovi vyhovět a nejezdit na tu chatu k Mikovi, ale oni opravdu plánovali odjet na celý víkend a co já tady?

Dneska bych mohla pro změnu zajet za Jacobem. Už jsem ho docela dlouho neviděla, a i když je to divné, chybí mi.

Vyběhla jsem z učebny, sotva zazvonilo, a spolu s dalším hloučkem studentů se prodrala do přeplněné jídelny. Vzala jsem si tác a postupně na něj vkládala dosti různorodé potraviny, ale to proto, že jsem nevěděla, co má Edward rád.

Všichni Cullenovi seděli v rohu jídelny a Edward vypadal, že se kvůli něčemu zlobí…

No, potěš koště…

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila jejich směrem.

„Zdravím. Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se zvesela.

„A co tvoji kamarádi?“ rýpla si Rosalie.

„Jsem si jistá, že jim to nebude vadit,“ prohlásila jsem sebejistě, ale přesto jsem polekaně kmitla pohledem ke svému obvyklému místu u stolu.

Všechno tam vypadalo normálně. Mike s Erikem o něčem živě diskutovali. Angela měla nos zabořený do poznámek a nevěnovala pozornost ani jim, ani nám. Zato Jessica se dívala mým směrem s ostražitým výrazem.

Vykouzlila jsem si na tváři omluvný úsměv a posadila se na volnou židli u stolu. Zajímavé místo, pomyslela jsem si. Je takové strategické. Tím myslím, že mají na dohled celou jídelnu. Včetně mého obvyklého stolu. Taky tu odněkud foukal chladnější čerství vzduch, takže se tu příliš nemísily různé vůně a pachy. Fakt vychytaný…

„Dáš si něco?“ zeptala jsem se a přisunula k Edwardovi svůj tác s jídlem.

„Ne dík. Už jsem jedl,“ řekl příkře.

Zamračila jsem se na jeho plný tác s netknutým jídlem a zase si poslušně přitáhla ten svůj. Opatrně jsem si rozbalila jeden ze sendvičů. Byl s tuňákem, ale vůbec to nechutnalo špatně. Cítila jsem se trochu nesvá, když pokračovali v hovoru o svých plánech na víkend, jako bych si vůbec nepřisedla. Nebylo to pro ně obvyklé.

Alice věnovala svou pozornost výhradně Jasperovi. Jako by se ho pokoušela uklidnit, ale proč by něco takového dělala? Nebyl tu přece žádný důvod, aby byl naštvaný. Ledaže…

„Vadí vám, že jsem si k vám přisedla? Jestli jo, tak já můžu…“

„Ne. Ne, vůbec ne. Jak jsi na něco takového vůbec přišla?“ divil se Edward.

„No, já nevím. Přijde mi, že vás spíš ruším…“ zamumlala jsem.

„Nerušíš nás,“ zopakoval. „Jsme rádi, že jsi tu s námi.“

„Tak proč jsi takovej? Udělala jsem něco špatně?“ zeptala jsem se tiše a cítila, jak pomalu nabírám červeň do tváří.

„Ne. Jen jsme si mysleli, že dneska zůstaneš doma. Vzhledem k včerejšku…“ Tvářil se dost rozpačitě. Chudáček…

„No, to vysvětluje, proč jste mě nevyzvedli, ale nechápu to. Je mi dobře. Potřebovala jsem se jen vyspat a to se stalo. Tudíž jsem ve škole,“ uzavřela jsem.

„Nějaké další sny o té nehodě?“ vyzvídala Alice.

„Ne. Vůbec žádný.“

„A jak ses vůbec dostala do školy?“ nechápal Emmett.

„Táta mě odvezl. Tak tak jsem stihla první hodinu,“ vysvětlila jsem.

„Možná by ses už měla zase pomalu naučit řídit,“ navrhla Rosalie sladkým hláskem.

„Vadí vám, že mě vozíte?“ vyhrkla jsem a odložila sendvič. Doposud mě to nenapadlo, ale samozřejmě je to možné.

„Ovšem, že ne,“ vyhrkl Edward a zpražil Rosalie přísným pohledem.

„No, ale možná to není tak špatný nápad, stát se opět mobilní. Takhle musím pořád někoho otravovat, ale nevím, jak jsem na tom s doklady. A už jednou jsem bourala. Nejsem si jistá, jak na to. A to moje auto vypadá dost složitě…“ uvažovala jsem nahlas.

„S tím ti můžu pomoct. Dvě lekce se mnou a je z tebe druhej Schumachr. To ti garantuju,“ lákal mě Emmett.

„Co prosím?“ zhrozila jsem se. Ne, protože jsem věděla, o kom mluví, ale protože pouhá myšlenka na rychlou jízdu způsobila pořádný kotrmelec mého žaludku.

„Klid, Bello. Říká to hlavně proto, že jsi ještě neměla příležitost vyzkoušet si to stereo, co ti dal k narozeninám,“ objasnil okamžitě Edward.

Uf. No, dobře. Soustřeď se na něco jiného, nabádala jsem se v duchu, a řekla to první, co mě napadlo.

„Koupil jsi mi k narozeninám stereo?“

„Jo,“ potvrdil s šibalským úsměvem na tváři.

„Dobrý,“ řekla jsem uznale. „Ale není ho škoda v takovém křápu?“

„Přesně to samé jsem ti říkal taky,“ zahalekal.

„Hm, tak to jsi měl pravdu.“

„Počkej, Bello. Ty svoje auto zbožňuješ,“ namítl Edward okamžitě a zase se zatvářil zaraženě a téměř naštvaně.

„Seš si jistej?“ Přejela jsem ve svých vzpomínkách kritickým pohledem červený téměř vrak. Kdybych nevěděla svoje, myslela bych si, že jsem tu nehodu měla v něm.

„Ano. Jsem si jist,“ odvětil příkře.

„Stejně už nejspíš nemám řidičák. Tak proč to mám řešit?“ nechápala jsem.

„Dělám ti řidiče moc rád,“ řekl Edward, ale dalo mu práci vyhladit si vrásku z čela, kterou mu způsobilo předchozí téma.

„Fakt?“ ujišťovala jsem se.

„Ano,“ potvrdil okamžitě.

„A odvezeš mě dneska někam?“

„Jasně. Rád. Kam potřebuješ?“ zajímal se.

„Do rezervace La push. Ráda bych navštívila Jacoba…“

„Eh. No, vlastně, už mám něco na práci. Úplně mi to vypadlo, ale nemůžu. Musím hned po škole za Esme…“

„Jo, máme domluvenou tu věc,“ podpořila ho Alice okamžitě.

„O čem to mluvíš? Jakou věc?“

„Promiň, Bells. Vážně. Nejde to,“ omlouval se.

No, to je skvělý. Jak se tam mám asi dostat?

„To mi to děláte všichni naschvál? Proč se nesmím s Jacobem vídat?“

„Ale Bello…“ namítal Edward.

„Musím na hodinu,“ prohlásila jsem rychle a znovu odložila svůj nedojedený sendvič zpátky na tác. Nebyla jsem zvědavá na další lži a výmluvy, a tak jsem si obratně posbírala svých pět švestek a zavelela k ústupu.

Cestou z jídelny jsem cítila, jak se mi do očí hrnou slzy. Takovouhle reakci bych kvůli Jacobovi nečekala. Vždyť se mi Edward sám nabídl. To je tak matoucí…

U východu jsem odložila tác a zamířila rovnou na toalety, abych se dala trochu do pucu.

***********

Příšerně mě rozbolela hlava a slzy stékaly po tvářích.

Proč mi to jen Edward dělá? Proč se chová tak, jak se chová? Chtěla jsem jen, aby bylo všechno jako dřív, ale ono už nic nebude jako dřív. Ty sny nic neznamenají. Paměť se mi už nevrátí. Už nikdy nebudu ta Bella, kterou má rád, ale kdo jsem teď? Jsem vůbec skutečná? Jak můžu být skutečná, když existuji sotva pár týdnů?

Zkoušela jsem se trochu uklidnit a upravit se, ale bylo to spíš horší, než lepší. Kdo by se mi ale divil? Nečekala jsem, že mě takhle odbude…

Zaslechla jsem zvuk otevírajících se dveří a skupinku štěbetajících holek, které právě vcházely do místnosti.

Urychleně jsem zapadla do nejbližší kabinky, zavřela dveře pomocí zástrčky a posadila se na zavřenou toaletní mísu. Začala jsem rukávem pracovat na tom, abych se zbavila slz a uklidnila se. Musela jsem už přestat plakat, protože mi za chvíli začíná hodina a nechci, aby mě takhle někdo viděl.

„Viděla jsi dneska tu Swanovic holku?“ zeptal se dívčí hlas.

Při vyslovení svého příjmení jsem automaticky zpozorněla.

„Jo. Co je s ní?“ zeptal se druhý hlas.

„Nic. Je mi jí docela líto.“

„Jo. Ztratit paměť musí být strašné…“

„Tak jsem to nemyslela, ale jo. To je taky dost hrozný.“

„Aha. Ty narážíš na Cullena,“ došlo té druhé dívce. „Ale já myslím, že ji má opravdu rád.“

„Řekla bys to i potom, co jí udělal?“

„Teď jsou spolu, ne?“

„Jo, ale to je jenom proto, že ona nemá páru o tom, co se mezi nimi v minulosti stalo.“

„Nemyslím si, že by s ní byl, kdyby ji neměl rád. Není ten typ.“

„Jsi beznadějná. Víš, co by zajímalo mě?“

„Ne. Co?“

„Proč jí to někdo neřekne? Má tu přece kamarády…“

„Třeba to ví…“

„O tom teda silně pochybuju. Udělat to mně, já bych ho hnala,“ prohlásila tvrdošíjně.

„Jako Edwarda Cullena?“ zeptala se druhá dívka se smíchem.

„To je fakt. Na takovýho borce by měli být extra měřítka, ale i tak…“

„Pojď už. Nebo to do zvonění ani nestihneme,“ přerušila ji.

„Jasně. Už můžeme…“

Dveře se hlasitě zabouchly a obě dívky zmizely.

Co to mělo být? Co i tak? Nemohly mluvit trochu konkrétněji?

*********

Po chvíli schovávání jsem se konečně trochu uklidnila a upravila, abych mohla mezi lidi. Začínala jsem ale dumat nad tím, jak se vlastně dostanu ze školy domů, a úvahy o tom, co měl znamenat rozhovor těch dvou dívek, jsem raději odstavila na vedlejší kolej, protože jinak bych se asi dohromady nikdy nedala, ale přesto mi to nedalo…

Minimálně jednu z nich jsem na hodině angličtiny zpětně poznala. Jmenovala se Laurel a občas u oběda chodívala k našemu stolu za Jess, ale tu druhou bohužel ne. Jess. O důvod víc jet na tu chatu a konečně z ní vytáhnout, co má za problém ohledně Cullenových. Vlastně spíš, co s nimi má za problém čelá škola. Soudě podle Laurel a její kamarádky, která ale Edwardovi přesto fandila, s nimi opravdu nebylo něco v pořádku...

***********

Bla, bla, bla. Učení mučení. Ještě, že už je všemu konec…

Na některých hodinách už se sice výkladu chytám, ale jinak jsem na tom určitě hůř, než ten největší lajdák na škole. Ne, že bych věděla, kdo to je. Jak taky jinak…

Na školním parkovišti jsem jako první natrefila na Jess.

„Ahoj. Nějaké nové info ohledně víkendu?“ nadhodila jsem téma, které vždycky zabere, a doufala, že mi mou nepřítomnost u oběda pro jednou odpustí.

„Ne, ne. Všechno při starém. Teda, pokud jsi mi nepřišla říct, že nepojedeš.“ Zabodla do mě podezřívavý pohled.

„Samozřejmě, že jedu. Už jsem to přece slíbila, ale chtěla jsem tě o něco poprosit.“

„Aha, tak to vyklop. O co jde?“

„O nic zvláštního. Jen bych si od tebe potřebovala zavolat tátovi, aby pro mě přijel. Číslo na stanici znáš, ne?“ ptala jsem se, protože já ne.

„No jasně, ale taky tě můžu odvézt já,“ navrhla mile.

„Ehm. No, vlastně… Nevadilo by ti to? Nechci obtěžovat…“

„Jasně, že ne. Kdybych nevěděla, že tě vozí Edward, už dávno bych ti to navrhla sama. Stejně to mám cestou,“ souhlasila okamžitě.

„No, tak děkuji, Jess. Moc si toho vážím.“

„V klidu. Stejně jsem se tě chtěla zeptat, jak probíhal víkend u Cullenových. Takhle mi alespoň neutečeš,“ prohodila s úsměvem.

Vlastně, proč ne? Stejně není moc co říct. Většinu času jsem prospala a o tom našem sněhovém řádění nic vědět nemusí…

„Tak si nastup,“ pobídla mě.

***********

„Tati? Jsi doma?“ zvolala jsem, když se za mnou zavřely vchodové dveře.

Trochu jsem se Jessičina výslechu bála, ale nakonec se z toho vyklubal poměrně příjemný holčičí pokec. I když stále dávala najevo jistou nevoli, pokud šlo o tuhle zvláštní rodinku mého přítele, nebránilo nám to v tom, společně spolu vtipkovat o tom, co mi uteklo při obědě. Dozvěděla jsem se i pár věcí o Laurel. Nebylo toho moc a hlavní bylo, že se prostě moc nemusíme. Což docela souhlasí s tím, jak mi byl její hlas a vzhled zpětně nepříjemný a nesympatický.

„Ano, Bells. Právě jsem pro tebe chtěl zajet. Jak ses dostala domů?“ zeptal se táta ze sedačky v obýváku.

„Svezla mě Jess,“ řekla jsem a sedla si vedle něj.

„Máš nějaké plány na odpoledne?“

„Proč?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Jedu do La push a tak mě napadlo…“

„Jasně, že pojedu s tebou,“ vypískla jsem nadšeně a ani ho nenechala domluvit. „Zrovna dneska jsem si říkala, že už jsem Jacoba dlouho neviděla a že bych to ráda napravila.“

„Tak to se vážně hodí, protože potřebuji něco projednat s Billym,“ přiznal potěšeně.

„Zase ti turisty požírající medvědi?“

„Jo a vážně bych ocenil, kdyby ses teď nějakou dobu nikde netoulala,“ řekl a celý zvážněl.

„Neboj. Nebudu. To ti slibuju,“ prohlásila jsem a dívala se mu přitom do očí.

Myslela jsem to upřímně. Vždyť, kam bych jako šla? Jen tak se projít do lesa? To asi těžko…

Táta vstal a přešel do kuchyně. Tiše jsem ho následovala.

„Nevadí, když se cestou stavíme v obchodě? Obávám se, že nám došla vajíčka, a taky bych mohl koupit nějaké párky,“ uvažoval nahlas a zíral přitom do lednice.

„Promiň mi, že jsem zapomněla vařit,“ kuňkla jsem a provinile ho pozorovala.

„Ale no tak, Bells. Stravoval jsem se i předtím, než ses vrátila domů, a jestli to nevadí tobě, tak já s tím opravdu žádný problém nemám,“ dušoval se.

„Ne. Párky jsou fajn.“ Usmála jsem se, ale nešlo mi to moc od srdce. Přesto, co táta právě řekl, jsem se cítila provinile.

Bella kazisvět. Tak nějak jsem si připadala…

**********

Hej! Já už za chvíli zase nebudu mít co vydávat, ale vy jste s těmi komentáři tak zlatí, že si prostě nemůžu pomoct a musím vás odměnit další kapitolou... Moc vám za ně děkuju. Ani netušíte, jak strašně si ty dohady užívám... :-D

Uhodnete někdo jaký team jsem já???

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 13. kapitola: