Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 17. kapitola

19.06.2014 (14:15) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2294×

17. kapitola 

Kavárna byla narvaná k prasknutí. Musím ale říci, že bylo fajn být mezi lidmi, kteří vám nevěnují žádnou pozornost. Tohle město není zase tak velké, ale o anonymitu v něm není nouze.

Asi se budu muset přestěhovat…

Postavila jsem se na dlouhý konec fronty a připravila si peníze dopředu. Latte se mi jevilo jako nejvhodnější volba.

„To je ale nuda, co? Vůbec to neutíká,“ řekl ženský hlas.

Překvapeně jsem vzhlédla a spatřila vysokou, bledou zrzku se zvláštním úsměvem. Mluvila na mě, aniž by mě znala. Nebo mě znala? Jak to mám zrovna já vědět? Tohle prostě není fér!

„Ehm jo. Docela jim to trvá, ale aspoň jsem měla čas pořádně prozkoumat zdejší nabídku.“

„Já myslela, že to je všude stejné,“ řekla ledabyle.

„Jo, to asi jo, ale já… Měla jsem nehodu a teď… No, prostě mi už některé věci nedávají takový smysl jako dřív,“ zamlouvala jsem to.

„Aha,“ řekla a vědoucně pokývala hlavou. „Jsem Vikki,“ představila se.

„Bella,“ řekla jsem a potřásla jí rukou.

Trochu mě překvapilo, jak je její ruka ledová, ale když se nad tím tak zamyslím, rozhodně nebyla jediná, kdo takhle studil. Cullenovi byli taky takoví. Nejspíš nějaká porucha krevního oběhu, ale nevypadali nemocně…

„Víš co? Mám tam ve předu kamaráda. Co si dáš?“ zeptala se.

„Chtěla jsem Latte, ale nemělo by se předbíhat. Není to slušné…“ Než jsem to dořekla, byla pryč.

Jak to udělala? Nechápala jsem a zmateně se po ní ohlížela.

„Tady máš,“ řekla a zaklepala mi dlouhým prstem na rameno.

„Páni! Děkuji, ale ty sis nedala?“

„Ne. Přešla mě chuť,“ odmávla to.

Natáhla jsem k ní dlaň s připravenou bankovkou, abych jí za kávu zaplatila, ale nevzala si ji.

„Ale to bys mě urazila,“ řekla dotčeně. „Co kdybychom zašly na chvíli na vzduch? Je tu hrozné horko.“

„To je,“ souhlasila jsem. „Ale musím za Edwardem. Nejsem tu totiž sama.“

„To byl ten kluk s bronzovými vlasy?“ otázala se, ale nezdálo se, že jí na odpovědi záleží.

„Jo,“ řekla jsem a zkoumavě se na ni zahleděla.

„Snad se nezblázní, když se půjdeš nadýchat čerstvého vzduchu, ne?“ 

„To by ses divila,“ ušklíbla jsem se.

„Ale! Tak on je kontrolor. No, tím spíš bys mu měla dokázat, že vydržíš pár minut o samotě,“ ponoukala mě.

„To samé jsem mu před chvílí říkala taky.“

Byla jsem vděčná, že jsem nalezla trochu porozumění, i když u naprosto cizího člověka, a tak jsem nakonec souhlasila.

„Tak pojďme. Stejně bych tu nebýt tebe ještě dřepěla. Ale jen na chvíli. Už jsme skoro na cestě domů.“

Vítězně se usmála a v očích se jí nebezpečně zablesklo.

Stihla jsem udělat ještě asi dva poněkud váhavější a nejisté kroky, když se ozval Edwardův hlas.

„Bello!“

„A jéje. Asi to už nestihneme,“ zašeptala jsem směrem k Vikki omluvně. Ta sebou trhla, krátce kmitla pohledem k Edwardovi a její mile vyhlížející tvář se změnila k nepoznání. Najednou vypadala zle a vztekle.

Vyplašeně jsem od ní ustoupila. Edward už byl také u nás. Strhnul mě za sebe takovou rychlostí, že mi kelímek s kávou vypadl z rukou. Káva se rozlila a já málem upadla.

„Co to děláš?“ utrhla jsem se na něj, ale nevšímal si mě.

Hleděli si s Vikki do očí a z hrudi se jim ozýval zvuk podobný vrčení. Oba byli přikrčení ve zvláštním a jakoby bojovém postoji. V tu chvíli na nich bylo cosi zvířecího, ale možná to bylo jen tou dávkou nenávisti, která se jim zračila v očích. Chvílemi to dokonce vypadalo, jako by spolu vedli tichý rozhovor. Rty se jim určitě hýbaly, ale zvuk z nich nevycházel. Kolemjdoucí si už také začínali všímat, že se tu něco odehrává, a zastavovali se, aby mohli okounět.

„Edwarde, přestaň! Co tě to napadlo se takhle chovat. Jen tak se tu zjevíš a všechno zkazíš!“ prskala jsem.

„Brzy naschle, Bello,“ řekla Vikki s pohledem upřeným do Edwardových očí.

Chtěla jsem se zeptat, co tím myslí a proč používá ten zvláštní tón, ale už byla pryč.

„Co se to tu…“

„Pojď. Jedeme domu,“ nenechal mě domluvit Edward a chytil mě za ruku.

Okamžitě jsem se mu vytrhla a vrhla po něm nevraživý pohled.

„Hej! Mluvím s tebou! Co to do tebe vjelo? Vikki byla docela milá a ty s ní takhle vyjebeš?! Promiň, vhodnější výraz pro to, cos udělal, nemám. Jsi cvok, Edwarde!“

Zaťala jsem ruce v pěst a odkráčela za právě přicházející Alice.

„Bello!“ volal za mnou bezradně, ale já se nezastavila.

S Alice po boku jsem rázným krokem dopochodovala až do podzemních garáží k našemu autu. Sedla jsem si do zadu a pečlivě si zapnula pás, aniž bych jim věnovala jediný pohled.

„Bello,“ oslovil mě Edward, když usedl za volant.

„Nemluv na mě,“ odbyla jsem ho a odvrátila se od něj.

Výhled z okna nebyl nijak zajímavý, ale alespoň jsem se na něj nemusela dívat…

***

„Proč jste mě neodvezli domů?“ rozčilovala jsem se, když jsem se probudila. Musela jsem po cestě usnout, ale to není divu vzhledem k tomu, jak unavená jsem byla.

„Nejdřív ale vysadíte mě. Pak tě hned odveze, neboj,“ řekla Alice s výmluvným úsměvem na rtech.

„Tak dobře,“ řekla jsem rozmrzele. „Aspoň se trochu protáhnu.“

Vystoupila jsem z auta a protahovala si záda. Usnula jsem totiž v dost nepřirozeném úhlu, takže mě teď dost bolely.

„Bello,“ zajásala náhle Esme. „Tak ráda tě zase vidím. Nedáš si něco k večeři?“

„No…“ Rozpačitě jsem se rozhlédla, ale po Edwardovi s Alice nebylo nikde ani stopy.

„Ráda.“

Esme prostě nešlo nic odmítnout…

***

Zašly jsme do domu a sotva jsem se usadila ke stolu, už přede mě pokládala plný talíř těstovin.

„Děkuju. Je to výtečné,“ pochválila jsem její kulinářský výtvor a natáhla se pro slánku. Koutkem oka jsem ale zahlédla Edwarda s jeho otcem, jak spolu o něčem diskutují.

Oba hodně gestikulovali takže to vypadalo, jako kdyby se hádali, ale mluvili tak potichu, že jsem jim nerozuměla jediné slovo. Nepřítomně jsem uchopila lahvičku a sypala si její obsah do jídla. Oči jsem upírala na Edwarda s Carlislem jako by mi snad jejich výrazy mohly naznačit téma hovoru.

No a bylo to k ničemu…

Židle vedle mě se pohnula a já pohlédla na nově příchozí. Byla to Alice a sledovala mě s potlačovaným úsměvem na rtech.

„Co je?“ zeptala jsem se nechápavě.

Kývla směrem k mé ruce, ve které jsem stále třímala lahvičku s dochucovadlem.

„Sakra! Asi jsem to s tou solí přehnala,“ zhodnotila jsem bílou kupičku drobných krystalků na svém talíři.

„Eh, zlato? To je cukr,“ opravila mě.

„Aha.“

Teď, když jsem ono jídlo takhle znehodnotila, mi nezbývalo nic jiného, než se v něm pouze neslušně přehrabovat…

Edward s Carlislem se mezitím uchýlili do pracovny, kam se za nimi posléze odebrali i ostatní členové rodiny.

„To tam mají nějakou poradu?“ zeptala jsem se Alice, která jako jediná zůstávala se mnou.

„Toho si nevšímej,“ odmávla to. „Radši mi pověz, opravdu plánuješ jet na tu Mikovu oslavu? Mohla bych zůstat doma a mohly bychom si tu udělat vlastní holčičí mejdan, co říkáš?“

„Ale já už to slíbila. To není nic proti vám, ale…“

„Dobře. Chápu, ale je to škoda,“ řekla smutně.

„Příště,“ slíbila jsem jí a ona spokojeně přikývla.

***

Asi po hodině čekání se dveře pracovny konečně otevřely a objevil se Edward.

„Tak můžeme?“ zeptala jsem se netrpělivě.

Jim je to možná jedno, ale já zítra musím do školy…

„Jo, pojeďme,“ pobídl mě.

Rozloučila jsem se s Alice a popřála jí hezký víkend. Na pondělí jsme se spolu dohodly, že budu po škole u nich a pomůže mi s něčím ohledně školy. Nemůžu čekat, než se mi paměť vrátí, a nemůžu se na to ani stále vymlouvat.

A to jak ve škole, tak i v osobním životě…

***

Zastavili jsme před domem a Edward tentokrát zřejmě neměl v plánu vystoupit spolu se mnou a doprovodit mě ke dveřím.

„Mrzí mě to, Edwarde,“ řekla jsem a pokusila se ho obejmout. Nechtěla jsem se rozejít ve zlém, když se teď celý víkend neuvidíme.

„Nejsi jediná, kdo cítí, že je něco špatně, Bello,“ vyhrkl zčistajasna.

„O čem to mluvíš?“ podivila jsem se.

„No, co myslíš?“

„Taky mě už nemiluješ?“ hádala jsem a jen jsem to dořekla, zalapal po dechu.

„Miluji tě, ale nedokážu s tebou být. Ne, když ty vlastně ani nejsi ty. Vždy, když uděláš něco, co je pro tebe tak netypické, uvědomím si, že už nejsi moje Bella. Bojím se, že jsem o ni už přišel na vždy…“ vylíval si srdce.

„O ni?“ zopakovala jsem jeho slova přiškrceným hlasem.

Ta slova mě zabolela víc, než kdyby mi dal pěstí. Nešlo o to, že mě nemiluje. Taky jsem nemohla tvrdit, že ho miluji, ale to, že se chovám jako někdo úplně cizí, tak to si opravdu mohl odpustit…

„Edwarde, myslíš, že bys mě mohl políbit?“ vyhrkla jsem.

„Vážně bys o to stála?“ ujišťoval se.

Zhluboka jsem se nadechla a mírně přikývla.

Naklonil se ke mně a po krátkém zaváhání kousek od mých rtů, mě skutečně políbil.

Chtěla jsem mu nějak vynahradit své nevhodné chování a tohle byl bohužel jediný způsob, na který jsem přišla. Musím uznat, že se mnou měl svatou trpělivost, ale já mu ji neoplácela právě vhodným způsobem. Stydím se za to, ale nedokážu si pomoct…

„Víš, asi bych ti měl něco vysvětlit,“ řekl, když se naše ústa rozpojila.

„Ne, Edwarde. Už nic neříkej,“ prosila jsem. „Slova nám moc nejdou a tak bych raději…“ Nechala jsem větu vyznít do ztracena a znovu si přitáhla jeho tvář k té své.

Náhle udělal jeden rychlý pohyb a vysadil si mě tak na klín.

„Co to? Jak jsi to udělal?“ vyhrkla jsem a zmateně sledovala nyní prázdné sedadlo spolujezdce.

Na Edwardovi jsem seděla obkročmo a i když jsem se zády opírala o volant a nad hlavou měla minimum prostoru, neshledávala jsem to vyloženě nepříjemným…

Zazubila jsem se a nechala se od něj znovu obejmout a políbit.

„Jsem tak rád, že jsi v pořádku,“ zamumlal mi do rtů. Překvapeně jsem se od něj odtáhla.

„Proč bych neměla být v pořádku?“ nechápala jsem.

„Teď na tom nezáleží, když jsi tu se mnou…“ Polichoceně jsem se usmála a znovu spojila naše rty.

„Ehm. Ehm,“ ozvalo se.

Oba jsme sebou překvapeně trhli a já zírala na tátu, který stepoval před autem a hlasitě si odkašlával.

„Táta,“ vyjekla jsem překvapeně a stočila okýnko.

„Není už trochu pozdě, mládeži? Měl jsem o tebe strach. Měl bys být mnohem zodpovědnější, Edwarde,“ peskoval nás jednoho po druhém.

„Klid, už jsem přece doma,“ namítala jsem.

„To vidím. Buďte tak hodní a rozlučte se, ano?“ požádal nás přísně.

„Jo, hned…“ řekla jsem neochotně.

„Ano, pane Swane.“

Táta si Edwarda přeměřil, ale nakonec nás tam nechal o samotě.

„Pět minut,“ zvolal ještě, než zmizel v domě.

„Tak to bylo trapný,“ zahihňala jsem se do Edwardova ramene a ucítila, že i on se směje.

„Tak dobrou,“ řekla jsem a otevřela dveře, což byla ta snazší část. Dosud jsem si neuvědomovala, jak moc jsme do sebe s Edwardem zamotaní a dělalo mi docela problém vystoupit...

Ani s Edwardovou pomocí to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem spadla na zem. Naštěstí jsem si ale nic neodřela a ani nenarazila.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem dřív, než si Edward mohl začít dělat starosti a vyskočila na nohy.

Zabouchla jsem za sebou dveře, vyndala si z kufru své tři nákupní tašky s novým oblečením a vrátila se na Edwardovu stranu auta, kde měl ještě stále stočené okýnko.

„Dobrou noc, Edwarde,“ popřála jsem mu znovu a prostrčila dovnitř hlavu, abych ho mohla ještě jednou a naposledy políbit…

Pak už jsem se celá rudá vydala do domu…

***

„Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptal se táta rozzlobeně.

„Ještě jsme se stavili u Cullenových na večeři. Teda, byla to spíš kombinace večeře a únosu, protože mě nechtěli nechat odejít,“ zažertovala jsem.

„Aha. No, jsem rád, že už je to mezi tebou a Edwardem zase v pořádku,“ sdělil mi mírnějším hlasem.

„No, to ještě ne, ale snažíme se.“

Tentokrát jsem se včas zarazila. Koneckonců, sám toho viděl dost. Nebylo třeba ho zasypávat zbytečnými informacemi ze svého intimního života.

„Jo a tati?“ Zastavila jsem se ještě v polovině schodů vedoucích do patra.

„Copak?“ zeptal se a vyčkával, co ze mě zase vypadne.

„Jen jsem ti chtěla říct, že o víkendu pojedu na chatu Newtonových. Mike slaví narozky a tak…“

„Klidně jeď, ale žádné hlouposti,“ upozornil mě.

Já a hlouposti? Copak mě vůbec nezná?

No nic. Jdu spát.

Moc děkuji za komentáře a opravy. Neuvěřitelně mě těší každý smajlík, ale ty dohady, kdo je kdo, jsou prostě nejlepší. Jsem ani nepředpokládala, že budete až tak napjatí... 

A blížíme se k půlce. :-D

Vaše chloe. xoxoxo

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 17. kapitola: