Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 2. kapitola

06.03.2014 (07:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3164×

2. kapitola

Již vykoupaná a zachumlaná v teplácích a starém tričku jsem ulehala do postele a byla naprosto vyčerpaná. Nevím, jestli za to mohla únavná cesta či ještě únavnější hraní Aktivit, ale nemohla jsem již udržet víčka otevřená.

Přetáhla jsem si přes hlavu žlutou přikrývku a přetočila se na druhý bok, aby mě nerušilo světlo vycházející z lampičky mé sestry, která seděla na posteli jen v lehkém tílku a kraťáscích. V uších jí spočívaly sluchátka a ozývala se z nich hlasitá hudba.

„Nemůžeš to ztlumit?“ křikla jsem, aby mě přes ten rámus slyšela. 

„Cože?“ zeptala se hlasitě. Zřejmě také chtěla přehlušit onu hudbu.

„Můžeš to laskavě ztlumit a zhasnout? Nejsi tu sama a já chci spát,“ zavrčela jsem a obrátila se k ní nazlobeně čelem.

„Aby ses nezbláznila,“ prskla po mně na oplátku, ale hudbu neztlumila. A ani to světlo nemínila zhasnout.

Zprvu jsem se rozhodla ji ignorovat a pokusit se usnout navzdory nepříznivým podmínkám, ale asi po hodině už jsem toho začínala mít opravdu dost.

Vstala jsem a chtěla odejít. Kam? To jsem netušila. Jediné, co jsem věděla jistě bylo, že s ní v tomhle pokoji už dál nebudu.

„Ježiš! Uklidni se, Bello,“ křikla Abigail. Donutilo mě to se zastavit.

„Proč to děláš? Od té chvíle, co jsem přijela, mi děláš jenom samé naschvály. Začínám toho mít po krk a to tu mám strávit ještě pět dní,“ křičela jsem na ni a jak jsem na ni tak křičela, začaly se mi z očí spouštět slzy. Bylo to z vyčerpání? Nevyspání? Kvůli její tak zjevné nevraživosti vůči mně? Nebo kvůli Edwardovi a jeho odměřenosti v posledních dnech? Či kvůli tomu, že tu teď není se mnou? Ano. Tohle všechno mohly být důvody k slzám, ale byla jsem tak unavená a rozrušená, že jsem netušila, který z těchto důvodů je ten správný.

Aby si kousala spodní ret a zaraženě mě pozorovala.

„Bello, co je s tebou?“ zeptala se po chvíli tíživého ticha. Probodávala mě pohledem a já měla pocit, že mi vidí až do žaludku.

„Já… Já už takhle prostě dál nemůžu,“ postěžovala jsem si a usedla na podlahu. Celým mým tělem otřásaly vzlyky. Tváře jsem měla mokré od slz, které mi nepřestávaly proudit z očí.

„Tak dost,“ prohlásila. Odhodila svůj přehrávač spolu se sluchátky do šuplíku nočního stolku a otevřela skříň. Vytáhla z ní dvě hromádky oblečení. Jednu z nich po mně hodila. „Obleč se,“ nařídila mi.

„Proč?“ zeptala jsem se a nepřestávala plakat.

„Jdeme ven.“

„Teď?“ nechápala jsem.

„Jo, teď. Myslím, že to obě potřebujeme. Trochu se odreagujeme. Tak dělej,“ pobízela mě.

Nechtěla jsem nikam jít. Obzvláště pak, když jsem spatřila svůj zarudlý, od pláče opuchlý obličej v zrcadle. Ale měla pravdu. Takhle se z toho zblázním. Jsem bez Edwarda jediný den a už se hroutím. Potřebuji se nějak zabavit a třeba se konečně trochu sblížíme…

Vždycky jsem s ní chtěla mluvit, mít vztah jako ostatní sourozenci, ale mezi námi byla zeď, přes kterou jsem se nikdy nemohla dostat. Nevěděla jsem, jak to cítí ona, ale pravda je, že tohle bylo poprvé, co mi navrhla, abych s ní někam šla. Většinou mě spíš odstrkovala. Už jsem nedoufala, že se to mezi námi někdy spraví, ale tohle jsem prostě odmítnout nemohla. Určitě bych si to později vyčítala a vzhledem k tomu, že se nejspíš stanu upírkou a budu žít věčnost, bych to nerada riskovala.

Bez dalšího slova jsem si začala oblékat to, co po mně hodila. Byla to černá mini sukně a červené tričko s výstřihem. ,To myslí vážně?‘ podivila jsem se. Aby si všimla mého pozastavení a protočila oči.

„Neboj, bude ti to slušet. Ještě si k tomu vezmi tohle a budeš v tom dokonale šik. Stejně jsem je přivezla pro tebe,“ zamumlala si.

Převzala jsem si od ní náušnice s nápisem I love France a stříbrný řetízek s Eiffelovou věží. Líbilo se mi to, a tak jsem ji poslechla a začala se připravovat. Abigail se zatím také oblékala. Koutkem oka jsem zahlédla, že si bere obyčejné džíny a černé tričko s hlubokým výstřihem. Ty kalhoty jsem jí záviděla, ale než ten výstřih, to radši tu sukni…

„Hotová?“ zeptala se, když si dočesala vlasy. Přikývla jsem.

„Fajn. Tak tu chvíli počkej,“ požádala mě a vyplížila se ze dveří.

Doufám, že mě tu teď takhle naparáděnou nehodlá nechat, zatímco se půjde bavit.

Postavila jsem se před zrcadlo a prohlížela si ty náušnice. Vypadaly stylově, ale na Forks byly až moc šik.  Teď ale nejsme ve Forks, uvědomila jsem si a rty se mi zvlnily do úsměvu.

Očima jsem zatěkala k poličce s líčidly a dostala jsem chuť je použít. Nejspíš poprvé v životě. Aby se vždy líčila, ale já na to neměla buňky. S pudrem a tvářenkou začínat nebudu. Vypadá to moc složitě, ale stíny a tužka na oči? S těmi bych to mohla zvládnout.

Vybrala jsem si jemný růžový odstínek stínů. Nemohla jsem ale najít štěteček. ,Co naplat,‘ povzdechla jsem si a jemně do nich zabořila ukazováček. Když se tam uchytila drobná vrstvička, přiložila jsem si ji na víčko a roztírala jemný prášek do stran až do ztracena.

Když jsem víčko otevřela, vypadalo to dobře. Vlastně moc dobře. Zopakovala jsem totéž na druhém víčku. Obě oči teď měly lehce perleťový nádech. Chtěla jsem je ještě zvýraznit tou tužkou, ale nestihla jsem to. Aby už byla zpátky.

„Co to tu tropíš?“ zeptala se s botami v náručí.

„Jen jsem chtěla… Ale to nic,“ zamumlala jsem. „Na co máš ty boty?“

„No, jdeme přece ven, ne?“

„Jo, ale mohly jsme se přece obout venku?“ namítla jsem. 

„Myslíš, že se s tou tvojí nešikovností dokážeš nepozorovaně dostat přes Charlieho? Oknem to bude lepší, a neboj, už jsem tu pár dní a stihla jsem si to ozkoušet. Nikdo nezjistí, že jsme pryč. Tumáš,“ řekla a hodila po mně boty.

Naštěstí to byly balerínky. Nebyly moje, ale pořád lepší, než nějaké extrémně vysoké podpatky, jaké měla na sobě ona. Zajela jsem do nich bosýma nohama a byla ráda, že nejsme ve Forks. Takhle vymóděná bych tam asi brzy zmrzla.

„Chceš udělat linky?“ zeptala se, když viděla, že stále nepouštím tužku na oči.

„No, já nevím,“ kuňkla jsem.

„Ale jdi ty,“ řekla a vytrhla mi ji z rukou. „Přivři oči,“ rozkázala, a když jsem ji poslechla, udělala dva rychlé, ale přesto plynulé pohyby přes horní víčka.

„A je to. Spodní ti dělat nebudu. Pro případ, že se zase rozbrečíš. Tak se na sebe podívej,“ řekla a přistrčila mě čelem k zrcadlu. Otevřela jsem oči a vydechla. Takhle zvýrazněné vypadaly mé oči ještě větší a hezčí.

„Díky,“ zašeptala jsem s vděčným úsměvem.

„V pohodě.“ Mávla rukou a začala otevírat okno. Ještě se nahnula pro kabelku a už lezla ven.

Co nejtišeji jsem se ji snažila napodobit. Tohle je poprvé, co tajně odcházím z domu. Je to poměrně adrenalinová záležitost. Já vím, co si myslíte, ale pro někoho, kdo celý život dělá, co je správné, je i tohle vzrušení. Ať už se ho předtím snažil nějaký upír zabít, nebo ne…

„Au,“ zanaříkala jsem, když jsem přistála na trávníku. Ale rychle jsem se otřepala. To byl důsledek adrenalinu, proudícího v mých žilách.

„Psst,“ sykla Aby. „Teď se musíme dostat k autu. U oken se přikrč,“ radila mi a já ji poslechla.

Když jsme se ocitly na silnici, vylovila z kapsy klíče, odemkla a nasedla za volant mámina auta.

„Tak dělej, Bello,“ povzbuzovala mě.

„Vždyť už jdu,“ zabrblala jsem a nasedla na sedadlo spolujezdce.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se.

„Do jednoho baru na dálnici.“

„Do baru na dálnici?“ vypískla jsem.

„Jo. Je to jediné místo, o kterém vím s jistotou, že nalévají mladistvým. A ty vypadáš, že by se ti panák hodil. Tak kvůli tomu…“

„Aha,“ pípla jsem a zahleděla se do tichého okolí.

Když vycouvala z naší příjezdové cesty a vjela na hlavní, zapnula rádio tak nahlas, že celá palubní deska duněla.

Tak takhle jsme fakt nenápadné...

**********

Zastavily jsme na parkovišti před nonstopem a pomalu vystoupily. Snažila jsem se na sebe dávat pozor a nezopakovat svou dnešní chybu, abych zase nemusela poslouchat kázání od Alice. Když už se mnou Edward nemluví…

„Tak dělej,“ pobízela mě Aby.

„Vždyť už jdu,“ zamručela jsem a zabouchla za sebou dveře od auta.

Blížily jsme se k té nevábně vyhlížející putyce s neonovým nápisem nad dveřmi. Byl ale v tak hrozném stavu, že jsem ho nedokázala přečíst. 

„Ahoj, Earle,“ pozdravila se s barmanem jako se starým známým.

„Jako obvykle?“ zeptal se s úsměvem ten postarší chlápek za barem.

Musím uznat, že jsem to čekala horší. Vlastně to tu bylo celkem útulné a čisté. Několik boxů zajišťujících soukromí, dlouhý barový pult s vysokými židlemi a pár klasických stolečků s výhledem na obrovskou televizi, ve které běžel nějaký sportovní kanál. Naštěstí byl ale vypnutý zvuk, takže zvukovou kulisu činily jen country tóny z malého rádia na baru. Kromě nás tu byli jen dva kluci, přibližně v našem věku, ale ti byli zabraní do kulečníku v zadní části. Abigail mě nasměrovala k jednomu z boxů a posadila se naproti mně.

„Líbí?“ zeptala se, když viděla, jak si vše prohlížím.

„Vlastně docela jo. Jak jsi to tu objevila?“

„Náhoda. Znám Earlovu dceru.“ Pokrčila rameny.

„Zdá se milej a má to tu čistý…“

„To je fakt. Přes den to tu funguje jako bistro, ale v noci je to prostě oáza klidu, že Earle?“ Mrkla na barmana, který k nám právě nesl džbánek piva a dvě sklenice k tomu.

„Snažíme se. Žena chtěla bistro a já místo, kam by si chlapi chodili odpočinout, když je trápí to vaše rádoby něžné pohlaví ,a tohle je výsledek.“ Rozpřáhl ruce, aby dodal svým slovům na vážnosti.

„Kompromis je základem každého vztahu,“ zazubila se na něj Aby.

„Tys moudrá dívka, Abigail Swanová,“ pronesl a teatrálně se jí uklonil. Vypadalo to legračně, takže jsem se i já musela zasmát.

„Mimochodem, Earle, tohle je má sestra Izzi,“ představila mě.

„Bella,“ opravila jsem ji.

„To máš přece fuk," odbyla mě.

„Moc rád vás poznávám. Jsem si jist, že bez Aby bych to nepoznal,“ poznamenal s lehkou ironií v hlase.

„Vzhled může klamat. Ve skutečnosti jsme každá jiná,“ upozornila ho.

„Přijměte tedy mou nejsrdečnější omluvu. A teď mě omluvte, musím zpátky na bar,“ řekl a vydal se zpět, protože mu přišla zákaznice. Sedla si na bar a vypadala, že potřebuje útěchu.

„Earl je dobrý posluchač. Postará se o ni,“ breptla Aby a upoutala tak mou pozornost.

„Zdá se fajn.“

„To taky je. Tak, na co si připijeme?“ zeptala se a nalila pivo ze džbánku do obou skleniček.

„Jedna z nás by neměla pít. Musíme přece řídit,“ namítla jsem. 

„Prosím tě. Jsme na to dvě. Mě jeden džbánek neopije, a potom, kdyby něco, Earl nás odveze. Nebo si zavoláme taxi. Vždyť je to fuk,“ mávla rukou a napila se.

„A to našim nebude podezřelé, že mámě zmizelo auto?“

„Nemoralizuj a radši mi vyklop, co tě trápí. Souvisí to nějak s Edmundem?“ zeptala se.

„Edwardem,“ opravila jsem ji automaticky.

„Vždyť to říkám,“ odbyla mě.

„Ne, řekla jsi s Edmundem.“

„No, to je přece jedno,“ znovu mě odbyla a zkoumavě se na mě zahleděla. „A jé. Tenhle výraz znám. Co ti provedl?“

„On mně? Nic. To já. On je dokonalý, a…“

„Nikdo není dokonalý,“ odporovala mi.

„On ano.“

„Udivuješ mě čím dál víc. Na jakej piedestal sis ho to postavila? Určitě má nějakou chybu,“ trvala na svém.

„No, možná jednu,“ připustila jsem neochotně.

„Já to věděla. Tak spusť,“ pobízela mě.

„No, on to nemyslí zle. Jen má strašnou potřebu mě ochraňovat. Jenže, čím víc mě ochraňuje, tím víc si připadám…“

„Neschopná?“ doplnila mě.

„Přesně.“

„Každá holka sní o princi na bílém koni. Aby taky ne. Hustěj to do nich odmalička, ale když ho mají, stanou se z nich feministky a chtěj rovnoprávnost. Jenže na to zase nejsou stavění ti princové a my ostatně taky nechceme být neustále střeženy jako nějaké porcelánové panenky ve výkladní skříni. Je to začarovaný kruh,“ povzdechla si hraně.

„Asi. Ale já Edwarda miluju. Strašně moc. Nedokážu bez něj žít, jenže on nechce, abych byla jako on. A já musím být jako on, abych s ním mohla být,“ rozvzlykala jsem se.

„Teď ti teda vůbec nerozumím,“ postěžovala si.

„To je jedno. Jsem pro něj moc obyčejná. Nezasloužím si ho. Proč jsi na mě vůbec milá?“

„Já jsem vždycky milá,“ ohradila se ublíženě.

„Ne, to nejsi.“

„Nevím, o čem to mluvíš.“ Zmateně zamrkala a vypadala, že opravdu netuší, na co poukazuji.

„Mluvím o tom, že jsme se k sobě nikdy moc nechovaly jako sestry. Vlastně jsme vždycky spíš...“ 

„Vynikaly ve vzájemné ignoranci?“ hádala.

Přikývla jsem.

Na chvíli se zamyslela a zabloudila očima ke stropu. Špulila pusu a zvažovala to.

„Já ani nevím, proč tomu tak je. Nejspíš jsme jen každá jiná a dohromady nám to prostě jako sestrám neklape…“

„Jak hlubokomyslné, Bello. Jsme sestry. Přijde mi normální, že se popichujeme, ale když o něco jde, držíme přece spolu, ne?“

„A, kdy se to stalo naposled?“ zeptala jsem se. „Prostě to přiznej, že mě nesnášíš…“

„Neřekla bych, že tě nesnáším. Máš ráda věci, které mně vadí a naopak, ale na tom není nic neřešitelného. Je to o kompromisu.“ Ukázala na Earla a připomněla mi tak jeho příklad.

Ano. Bistro a bar. Dva zdánlivě neslučitelné sny spolu koexistují. Snad toho budeme jednoho dne také schopny…

„Kdy se vlastně vracíš do Paříže?“ Rozhodla jsem se změnit téma.

„Vlastně ani nevím, jestli se tam chci vrátit,“ přiznala a uhnula pohledem.

„Proč? Vždyť kdo by nechtěl žít v Paříži?“ nechápala jsem.

„No, třeba já.“

„No, ale další možnost je jen Portland, nebo Forks,“ hrklo ve mně. Nechci ji ve Forks. U Charlieho, Alice, a hlavně ji nechci u Edwarda…

„Neboj. Respektuji tvé území. Takže asi zůstanu tady. Když už mám i místo, kam můžu utéct…“

„Chceš utíkat před mámou?“ nechápala jsem. Vždy jsem si totiž myslela, že spolu vycházejí.

Ušklíbla se a spíš sama pro sebe si zamumlala:

„Chci na Paříž zapomenout.“  

„Proč?“

„Protože,“ odsekla. „Mám své důvody. Potřebuju se napít…“

Pak už neříkala nic. Veškerou svoji pozornost věnovala výhradně džbánku s pivem.

A sesterskému sbližování je konec...

**********

„Tak dost! Zvedej se, protože odjíždíme,“ rozkřikla jsem se.

„Ani za nic,“ odbyla mě přiopile.

„Já se tě neptám. Prostě tě odsud odtáhnu. Ať se ti to líbí, nebo ne,“ zavrčela jsem a pokoušela se napodobit Edwarda.

„Zkus si to,“ provokovala a znovu si pořádně přihnula z láhve.

Rázně jsem vstala, vytrhla jí tu flašku a odhodila na protější zeď.

„Hele!“ křikla, když viděla, jak se flaška roztříštila na několik střepů a její obsah stékal dolů po zdi.

Z Earlova baru jsme odešly už před půl hodinou. Koupila si s sebou láhev vodky, usadila se s ní na obrubníku a odmítala jet domů.

„Jdeme,“ zavelela jsem a vytáhla ji na nohy.

„Bello! Ty jsi šílená!“ nadávala mi.

„Možná, ale teď musíme domů. Slíbily jsme si, že budeme zpátky do svítání,“ naléhala jsem.

„Prej domů,“ odfrkla si.

„Co máš za problém?“ Protočila jsem otráveně oči.

„Ale nic,“ zabrblala, ale do auta se odtáhnout nechala.

Zasedla jsem za volant a vsunula klíčky do zapalování.

*********

„Ahoj, Jess. Nevadilo by ti, kdybych zavolala později? Právě řídím, a tak…“

„Chápu. Musíš se soustředit, ale tohle je důležité,“ skočila mi do řeči.

„Fajn. Tak mluv,“ povzdechla jsem si.

„Víš něco o tom, že Cullenovi odjeli z města?“ zeptala se.

„No, ne. Ale nejspíš jeli kempovat do hor. To je u nich normální,“ odbyla jsem ji a nechápala, co je na tom tak důležitého, že to nemůže počkat.

„Ne, Bello. Oni se odstěhovali,“ řekla.

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Doktor Cullen dal údajně výpověď a Edward i ostatní se odhlásili ze školy. Dneska nám to oznámil pan Banner. Měla jsi vidět, co měl přitom na sobě…“

„Jessico! Vrať se k tématu,“ přikázala jsem jí.

„Jasně. Promiň. Jsou pryč. Všichni. Bello, nemůžu uvěřit, že ti o tom nic neřekli. Vždyť s Edwardem chodíš. Nebo snad ne? Myslela jsem, že jsme kamarádky a že se mi o něčem takovém zmíníš…“ lamentovala.

Jsou pryč? Cullenovi jsou pryč? Zpracovávalo se mi to opravdu těžce.

„Edward je pryč,“ zašeptala jsem dutým hlasem a na malou chviličku jako by se zastavil čas. „Opustil mě.“ Mé srdce vynechalo několik úderů…

„Bello, pozor!“ zaječela Abygail, ale bylo pozdě.

Do našeho auta něco prudce narazilo z levé strany. Mobil mi vypadl z ruky, jak se naše auto začalo ve vzduchu převracet.

Narazila jsem čelem do palubní desky, ze které se na poslední chvíli vynořil bílý airbag. Všechno se se mnou zatočilo. Obě jsme hlasitě křičely.

A nakonec se celý můj svět propadl do naprosté tmy… 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 2. kapitola: