Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 27. kapitola

15.08.2014 (07:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2310×

27. kapitola

Celou tu dobu jsem věděla, že to přijde. I když jsem se tomu chtěla za každou cenu vyhnout, bylo to tady. Konfrontace hezky z očí do očí...

„Nech si ty kecy! Můžeme si promluvit?“

„Technicky vzato? Ano. Spolu? Ne!“ odsekla jsem, i když mě jeho prudký nástup stále udivoval. Nemluvě o tom, co vlastně vypustil z úst. Vůbec mi to k němu nesedělo.

„Copak to nechápeš? Musíme si to vyjasnit, takhle to přece nemůže skončit. Bello, udělal jsem chybu, ale každý někdy chybuje,“ naléhal.

Aha, tak on se sem přiřítí jako velká voda a jde na mě s tímhle?

„Pořád se tváříš bůh ví jak nejsi sklíčenej a zamilovanej, ale jsi prachsprostej lhář, Edwarde Cullene! A pokud mi nechceš začít říkat pravdu, tak už se ke mně nikdy nepřibližuj,“ zavrčela jsem.

„Ale, Bello…“

„Ne, dost! To už stačilo! Já… Snažila jsem se, abys nepoznal, jak moc mě ta amnézie změnila. Chtěla jsem být stejná jako předtím, ale už na to kašlu a hlavně kašlu na tebe, takže buď tak laskav a znovu si odfrč někam do… pryč.“ Musela jsem opravdu hodně ovládat, abych ho neposlala někam úplně jinam, ale nechtěla jsem být vulgární.

„Bello, prosím. Pojďme si spolu normálně promluvit,“ požádal mě, jako by mě předtím ani neposlouchal.

„Musím na hodinu, Edwarde, a nechci s tebou mluvit,“ řekla jsem. „Tím spíš ne tady a teď.“

„Tak po škole. Počkám na tebe na parkovišti,“ navrhnul.

„Uvidíme.“

„Ale…“

„Já nevím. Nemůžu ti to slíbit, ale budu nad tím uvažovat. Teď mě už prosím nechej na pokoji.“

„Dobře,“ řekl, ale stále se tvářil, jako bych ho snad uhodila, nebo co.

***

Zbytek vyučování už probíhal bez zbytečných dramat. Dokonce bych si skoro myslela, že je všechno normální.

Díky návštěvě mámy jsem si konečně udělala čas na povinnou četbu. I když jsem se do toho zpočátku nutila, nakonec jsem musela uznat, že Shakespeare i ostatní z mé sbírky byli vážně úžasní autoři a jimi vytvořené příběhy mi chvílemi až braly dech.

Dnes jsme v hodinách angličtiny probírali právě Na větrné hůrce a mě moc potěšilo, že se mohu zapojit do diskuze s jedním nesnesitelným šprtem od nás ze třídy. A ještě víc mě potěšilo, že jsem ho svými argumenty naprosto odzbrojila. Celá třída mě za to odměnila upřímným potleskem.

Tohle se zřejmě nestávalo každý den…

Dokonce jsem dostala áčko, ale já v tu chvíli myslela jen na jedinou věc.

Jsem zpátky...

***

K obědu jsem si dala okurkový sendvič, muffin a ledový čaj s citronem.

Zahlédla jsem sice, jak na mě od mého dřívějšího stolu mává Erik Yorkie, ale ani mě nenapadlo si k nim sednout.

Mnohem víc se mi zamlouval prázdný stolek na opačném konci jídelny, než se nacházeli moji ex kamarádi a Cullenovi. Vlastně jsem na ně odsud ani neviděla, což mi plně vyhovovalo. Nač se vystavovat zbytečnému pokušení dívat tím, či oním směrem…

Je úžasné, že si tu mohu jenom tak sedět, v klidu si do uší nasadit sluchátka a vychutnávat si svoje jídlo.

Mp3, kterou jsem ve svém pokoji nedávno objevila, byla dost stará. Sluchátka byla kvalitní, ale byla na tužkové baterky, které byly místo krytem přilepené izolepou. Působilo to vtipně, ale co na tom.

V uších mi zněly jako docela moderní písničky, které jsem slýchávala na svých cestách autobusy, auty, letadly a taxíky. Taky tam ale byly i klavírové melodie, které se nacházely i na CD, které jsem si u sebe už jednou pouštěla.

Tóny byly příjemné. Uklidňovaly mě, ale k atmosféře jídelny? Cinkání nádobí, hlasité rozhovory studentů a členů učitelského sboru… To se prostě nehodilo…

Když jsem dožvýkala zbytek svého sendviče a dopila svůj čaj, začala jsem si v hlavě spřádat plány na odpoledne.

Mám zajet za Jacobem? Nebo být raději s Charliem? Pokud pojedu za Jacobem, nebude to divný? Hodně se toho mezi námi teď změnilo a já jsem z toho docela zmatená…

Další věcí, kterou zbývalo dořešit, byla smluvená schůzka s Edwardem. Necítila jsem se na to, ale pořád mi vrtala hlavou jedna otázka.

***

Zvažovala jsem to celý zbytek školního dne a nakonec se usnesla, že za ním přece jen půjdu.

Vyšla jsem na parkoviště a pomalu se doloudala k jeho stříbrnému Volvu.

Edward už tam na mě čekal.

Stále vypadal ztrhaně, ale já jsem si prostě nemohla dovolit s ním soucítit, či ho snad litovat. Kdyby se tak stalo, zase bych se od něj nechala přesvědčit, že se nic neděje a že je upřímný. Už jen proto, že mě miluje. Ale není…

„Tak mě tady máš,“ řekla jsem rozmrzele.

„Jsem ti hrozně vděčný, že jsi přišla.“ Znělo to upřímně.

„Tak kam pojedeme?“ zeptala jsem se. „Jen doufám, že ne k vám.“

„Ne, jen tě odvezu domů a…“

„Nebudu to s tebou řešit, když budeš řídit. Nevím, na co myslíš, Edwarde, nebo čím přemýšlíš, ale já vážně nestojím o další bouračku…“

„Tak někde zastavíme,“ přesvědčoval mě.

No, moc možností stejně není. Přikývla jsem tedy a nastoupila do předem otevřených dveří jeho auta.

Edward ho rychle obešel, usadil se za volant a za chvíli jsme už mířili pryč ze školního pozemku…

***

„To už stačí, Edwarde! Už to nevydržím! Zastav, prosím,“ požádala jsem ho asi deset minut od svého domu.

Okamžitě mě poslechl a zajel na nejbližší lesní cestu.

„Díky,“ zamumlala jsem a vystoupila z auta.

Ušla jsem několik metrů a podvědomě jsem cítila, že mě následuje. Snažila jsem se uklidnit natolik, abych s ním mohla normálně mluvit.

Posadila jsem se na vlhký pařez obrostlý mechem a čekala, až se někam usadí i on, ale neudělal to. Jen se kousek ode mě zastavil a provrtával mě pohledem. Zkoumal každý můj pohyb. Nevím, k čemu mu to bylo…

„Tak mluv,“ pobídla jsem ho.

Edward se nadechl jako by chtěl něco říci, ale když se jeho oči setkaly s těmi mými, jako by náhle ztratil veškerou odvahu a pusu opět zavřel.

„Takže ty mi nechceš nic říct? Proč jsi mě sem vůbec tahal?“

Nic. Pořád byl ticho a jen na mě zoufale hleděl.

„Víš, jednomu vážně nerozumím. Když ses měl v plánu rozejít a zmizet z města, proč jsi změnil názor, když jsem měla tu nehodu? Ztratila jsem paměť. Mohl ses prostě vytratit a já bych o tobě vůbec nevěděla. Šla bych dál. Přesně, jak jsi chtěl,“ spustila jsem.

Řekla jsem mu tak všechno, co mě už takovou dobu tížilo…

„Přišlo mi to nečestné. Navíc jsem si uvědomil, že bych tě mohl ztratit, a to bych asi nepřežil,“ přiznal zkroušeně.

„Aha. Tak, proč jsi mě chtěl opustit, když beze mě nemůžeš žít?“ 

„Vím, jak to teď bude znít, ale bylo to pro tvé dobro. Tvé bezpečí…“

„To máš teda pravdu. Zní to absolutně debilně a to nejen kvůli té nehodě.“

„Když ty toho spoustu nevíš, Bello. Zapomněla jsi to,“ vymlouval se.

„Máš pravdu. Hodně toho nevím. Zapomněla jsem na všechno. Na celý můj život. Včetně tebe, ale přijde mi nelogický, že jsi mě chtěl opustit a přitom bys nepřežil, kdyby se mi něco stalo, protože mě údajně hrozně miluješ,“ shrnula jsem mu jeho protichůdná tvrzení.

Kupodivu se mi dařilo udržet klidný hlas. Jen zněl podivně naléhavě a smutně.

„Ty ale nevíš, co jsem zač… Ach. Kéž by sis vzpomněla.“

A tím myslí zase co?

„Vím jen to, co jste mi řekli. Jsi Edward Cullen. Moje údajná životní láska. Ačkoliv to tak vůbec necítím. Proč si mám vzpomínat na city k tobě, když mě opouštíš? Co to tady celou tu dobu nacvičuješ? Prostě se seber a zmiz!“

A můj klidný hlas byl v háji. Nabíral na intenzitě tak rychle, že už jsem zase téměř křičela. Jakmile jsem si to uvědomila, podařilo se mi se zase trochu uklidnit a uvědomit si, že jsem opět trochu přestřelila.

„Promiň. To jsem asi přehnala,“ přiznala jsem, když jsem spatřila jeho ublížený výraz. 

„Já už nechci odejít,“ řekl a bylo vidět, že to myslí naprosto vážně.

„Tak co tedy budeme dělat?“ zeptala jsem se ho, protože jsem už opravdu nevěděla.

Nevyznala jsem se v něm. A co hůř? Nevyznala jsem se v sobě. Edward i moje staré já mi připadali naprosto cizí. Věděla jsem, kdo jsem, ale necítila jsem žádné spojení. S ním, ani s nikým jiným z Forks. Dokonce ani s vlastním otcem, což jak tvrdila Alice, bylo naprosto normální vzhledem k tomu, že jsem s ním větší část života neprožila. Ale to už se změnilo. Mámu, tátu, Jacoba. Ty jsem přece měla ráda. Tak proč ne je?

„Na co myslíš?“ zeptal se opatrně. Teď, když můj křik utichl, netušil, jak se má zachovat.

A ani já ne.

„Cítím se hrozně. Kéž bych mohl něco říct, ale…“

„Ne, Edwarde,“ přerušila jsem ho. „To už stačilo. Nech mě být,“ řekla jsem dutým hlasem.

„Chápu. Máš tolik času, kolik budeš potřebovat…“

„Ne, ty mi nerozumíš. Teď se rozcházím já s tebou. Už od začátku cítím, že… Cítím, že tě nechci, Edwarde. Nemiluju tě a ani nikdy nebudu. Bála jsem se ti to říct, protože jsem nechtěla, aby se mi vrátila paměť a já následně litovala, že jsem ti nějak ublížila, ale teď už to klidně risknu, protože je… Prostě je konec,“ zakončila jsem svoji řeč a pocítila přímo neskutečnou úlevu, že je konečně po všem.

„Bello,“ oslovil mě a jeho hlas zněl, jako by naříkal.

„Ne, nic neříkej. Nemůžeš říct nic, čím bys napravil to, cos udělal.“ Otočila jsem se a nechala ho tam stát.

Bylo to ode mě bezcitné. Věděla jsem to, ale on je prostě neskutečný lhář. Neustále mi jenom lhal. Ať už šlo o drobnosti, jako třeba s tou holkou z Port Angeles. Nebo o tom, že mě miluje. Je mi z něho špatně.

„Nemůžeš jít domů pěšky,“ namítal.

Vsadíš se? prskla jsem po něm v duchu, ale nahlas nic neřekla.

„Odvezu tě.“

„Tak dobře,“ řekla jsem, když začalo hustě pršet a nechala se odvézt.

Už se se mnou nepokoušel znovu navázat hovor. Vypadal, že nad něčím přemýšlí. Občas sice vypadal, že mi chce ještě něco říci, ale nikdy to neudělal.

***

„Tak sbohem, Edwarde,“ řekla jsem a natáhla se pro páčku na otevírání dveří.

„Neumím tě přestat milovat,“ řekl zčista jasna.

Zavřela jsem oči, protože mě jeho slova zasáhla. Mrzelo mě, že to všechno takhle dopadlo, ale mohl si za to sám.

„A já tě zase nemůžu začít milovat. Ne na základě nějakých lží. A sám moc dobře víš, že mi lžeš hodně často.“

To byla ta poslední věc, kterou jsem mu toho dne řekla…

Takže opět moc děkuji za doopravy a komentáře. Každý smajlík potěší...

Vaše chloe. xoxoxo 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 27. kapitola: