Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměny - 1.část: Alec a Jane

15.04.2011 (20:45) • honzacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1709×

Byl horký letní večer roku 1976. Kráčela jsem po chodníčku vedle upravených trávníčků malých domků na Doubble Street, kde jsem bydlela s maminkou, tatínkem a dvojčetem Alecem. Ulice byla tmavá, protože lampy byly od sebe dost daleko rozmístěné a navíc polovina z nich nesvítila. Ty zhaslé byly jako bez života. Jako by je někdo zahubil. Jediným pořádným zdrojem světla, tedy byla světla linoucí se z přízemních oken domečků.

Slyšela jsem za sebou kvapné kroky, a tak jsem zrychlila. Přitiskla jsem si baletní střevíčky i dres k hrudi a chtěla jsem hrozně moc utéct odsud. Ty kroky se za mnou ozývaly od té doby, co jsem vyšla z Baletní školy Richarda Creega a vypadalo to, jako by mě někdo sledoval. Nejdřív jsem si tvrdila, že je to kravina. Ale pak, když mě ty kroky pronásledovaly celou mou cestu, jsem si uvědomila, že mě někdo chce dostat. Co když mi chce ublížit? Zabít nebo znásilnit?

Bála jsem se, a tak jsem se rozeběhla k poslední domu v téhlé ulici, který nám patřil. Brzo jsem se unavila, začalo mě bodat v břiše, jako kdyby mi tak někdo neustále vrážel obrovskou kudlu. V běhu jsem nikdy nebyla dobrá, dokonce jsem v něm byla nejhorší ze třídy. I u tance jsem se brzy unavila, ale ne tolik. Měla jsem astma. Už tři měsíce s tím s maminkou chodím k doktorovi. Dal mi nějaké léky, ale pořád se mi špatně dýchalo, alepoň že už byly pryč ty záchvaty.

Mé zamyšlení způsobilo, že jsem vůbec nevnímala okolí. Viděla jsem jakoby rozmazaně a prostě jsem byla někde hluboko ve své mysli a ne v realitě, ve které jsem být měla. Díky svému zamyšlení jsem tedy nekoukala na cestu a přehlédla jsem hodně nebezpečně vyhlížející klacek, který ležel na chodníku. Zřejmě ho tu nechal ležet nějaký pes nebo hrající si děcko.

Moje teniska zavadila o klacek a já ztratila balanc. Podivně jsem se zakymácela a mé tělo dopadlo do skoro vyschlé kaluže, která tu zůstala z pondělního deštivého rána. S bolestivým syknutím jsem se zvedla. Hrozně mě bolelo levé koleno. Zadívala jsem se na něj, v silonkách byla díra velká jako pěst člověka a silonové cáry smáčely prámínky rudé barvy. Mojí krve. Bílá halenka i suknička byly postříkány špinavou vodou z louže. Vypadala jsem děsně.

Zjistila jsem, že na mě zírá můž. Stál několik metrů ode mě. Byl nádherný, i když jsem se ho trochu bála. Měl na sobě kostkované sáčko s kravatou a černé kalhoty, které ladily s jeho koženými botami a skvěle doplnily jeho moderní „kostýmek.“ Měl dlouhé blonďaté vlasy dokonale sestříhané po ramena, na které si narazil klobouk s červenou stuhou. Zlaté vlasy lemovaly jeho bledý obličej, na kterém dominovaly rudé rty a podivně hnědé nebo snad červené oči.

Pak jsem si všimla, že se vlastně nedívá na mě, ale na mé koleno. Pak se mlsně olízl, ale když si všiml, že na něj koukám, zmizel. Prostě zmizel. Jako by se vypařil...

Opět se mě zmocnila panika, a tak jsem se rozeběhla na konec ulice. Šílela jsem strachy a ani jsem nevěděla z čeho. Rozrazila jsem vrátka do předzahrádky, vyběhla jsem po schodech a jako blázen jsem bušila do dveří.

„Otevřete! Tati! Mami!“ volala jsem.

Slyšela jsem kroky. Skvělé! Už mi jdou otevřít. Honem! A pak jsem si něco uvědomila. Ty kroky byly za mnou, ne za dveřmi. Pomalu jsem se otočila. Byl za mnou ten blonďák, ale vypadal divně. Měl něco s obličejem a místo zubů měl takové dva špičáky dlouhé jako jehly.

Zaječela jsem a on se zahryzl do mého ramene. Byla to hrozná bolest. Věděla jsem, že zemřu, ale pak se otevřely dveře a otcova silná paže mě vtáhla dovnitř.

„Tati, co to je?!“

„Upír,“ odpověděl a ukázal na schodiště. „Uteč, honem nahoru za Alecem a matkou. Já věděl, že to přijde,“ zamumlal.

Rozeběhla jsem se po schodech ve stejné chvíli, kdy blonďák rozrazil dveře. Otce jednou rukou odmrštil na zeď. Táta do zdi prorazil díru a na žluté barvě zůstaly stopy po krvi. Byl mrtev! Můj táta zemřel.

Zaječela jsem a opět se rozeběhla. Blonďák udělal krok a byl u mě. Chyt mě za kotník, já spadla na drsný povrch koberce, kterým byly obalené schody. Opět se do mě zahryzl. Ta bolest byl stokrát horší, pak mě nechal. Nechal mě ležet na schodech. Nemohla jsem se hýbat. Jen jsem ležela a koukala.

Z patra jsem slyšela matčin jekot a Alecův řev. Pak jsem jen uviděla matčino tělo padající mezi schody dolů a ránu, jak dopadlo na zem, i ona byla mrtvá. Ale co Alec. Viděla jsem, jak se nad ním upír sklání, ale také ho nechal ležet.

Pak jsem ztratila vědomí a když jsem otevřela oči, byl nade mnou on.

„Ahoj, Jane. Já jsem Caius,“ řekl...

Autor: honzacullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměny - 1.část: Alec a Jane: