Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proměny: 3. část - Diego

13.07.2011 (15:45) • honzacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1141×

Bylo to sotva dva týdny, co bratra zabili. Pohřeb nebyl nic moc, protože jsme si toho se strýcem nemohli dost dovolit. Byl to malý obřad, dostavili se jen nějací rodinní známí a já se strýcem.

Užíral jsem se smutkem od té doby, co jsem ho našel zastřeleného na schodech našeho domu. Věděl jsem, kdo to byl, ten z toho jeho gangu. Peter měl prostě smůlu, nejprve začal brát drogy, ale docházely mu peníze, a tak si začal půjčovat od lichvářů. Těm to ale neměl jak vrátit, proto se přidal k tomuhle pouličním gangu a kradl a dealoval a nevím, co ještě dělal. Ani to nechci vědět.

Chtěl s tím gangem skončit, ale aby splatil dluh Velkému Šéfovi, který vládl celé téhle části Phoenixu, okradl vedoucího jejich gangu a ten poslal takový dvě gorily. Petra zabili třemi výstřely, dvěma do hrudníku a jedním do lebky. Když jsem ho našel, měl obličej celý od krve, že jsem mu do něj ani neviděl. Možná to bylo dobře, výrazy mrtvých jsem znal z televizních pořadů a pranic se mi nelíbily. Byly vždy hrozné a děsivé. Vrývaly se mi do paměti a mořily ji zlými sny.

Když jsem tak vzpomínal, začal jsem vřít vzteky, nevím, co se stalo, asi jsem měl zkrat. Přestal jsem normálně přemýšlet. Můj mozek nevěděl o ničem jiném než o vzteku, jež ve mně vřel.

Snažil jsem se vztek uklidnit, ale nakonec zvítězil on. Vztek. Vybuchl jsem vzteky. Popadl jsem sklenici s rybízovou šťávou a mrštil jí o stěnu. Sklo se rozletělo na hromadu střepů a šťáva potřísnila bělostnou zeď. Prudce jsem vstal, až vratká židle spadla na zem. Nakopl jsem ji a ona odletěla s rachotem stranou.

Hlavou mi proběhla úžasná myšlenka nebo spíš takové nutkání, touha. Touha po odplatě. Každopádně se mi ta myšlenka zalíbila. Nevím, co se to se mnou dělo. Takhle jsem se neznal. Takový jsem nikdy nebyl. Chtěl jsem být ten, kdo neshnije v téhle chudinské čtvrti. Chtěl jsem vystudovat, pracovat a mít rodinu. Tohle jsem já nebyl. Tohle byli ti ostatní odsud. Já se takhle nikdy nechoval…

Po delším rozmýšlení však vyhrála pomstychtivost, zatemnila můj mozek tak, že by pod rentgenem vypadal jako velká černá díra.

Rozeběhl jsem se ke dveřím do strýcova pokoje. Chytl jsem kliku a začal s ní lomcovat. Zamčeno. To mě mohlo napadnout. Strýc zamykal neustále, aby mu bratr nesebral pistoli, kterou si nakonec stejně sehnal jinde. Směšné bylo, že zamykal i po jeho smrti. Mně věřil… Nebo že by nevěřil?

Vztek mnou začal cloumat ještě více, a tak jsem v děsném amoku popadl stolek s telefonem stojícím na chodbičce. Vrhl jsem ho do prosklené výplně dveří. Za třeskotu skla a praskotu dřeva jsem se cítil mnohem lépe, ulevilo se mi. Vybil jsem tak část svého vzteku, ale pořád ho bylo dost.

Rukou jsem rozbil zbytky střepů, které mi překážely k tomu, abych si zevnitř otevřel dveře. Protáhl jsem ruku ke klice, přičemž jsem si trochu poškrábal předloktí, ale nakonec se mi po chvilkovém namáhání povedlo otevřít.

V pracovně bylo - až na koberec plný střepů - vzorově poklizeno. Jedním mávnutím ruky jsem ze stolku smetl pečlivě srovnanou hromádku lejster, které se v neuspořádaných skupinkách snášely k zemi. Hledal jsem zbraň. Strýcovu pistoli, a to velmi usilovně. S řinčením skla jsem odhodil i zasklené fotografie, na kterých jsem zahlédl sám sebe nebo i bratra jako malé, na některých jsme však byli i v současné podobě.

Poté, co jsem vyrval ze stolu všechny zásuvky, i ty uzamčené, jsem nalezl v té dolní pistoli, zkontroloval jsem, zda je nabitá. Byla.

Vyběhl jsem z bytu bez zavření dveří. V tuhle chvíli to bylo zbytečné - nebo nebylo, ale já jsem to rozhodně neřešil. V mé hlavě nebylo nic jiného než pomsta.

S pistolí schovanou v kapse mikiny, jsem doběhl až k domu, kde mafie sídlila. Vytáhl jsem pistoli. Stará žena s nákupem vykřikla, když spatřila, co třímám v ruce. Namířil jsem a několika ranami jsem rozstřelil její tašku. Takže se celý její nákup začal kutálet z kopce. Střelil jsem ještě do jablek, která si to ubírala svižným tempem po velkých kočičích hlavách.

Dvě se rozprskla na zelenou kaši a zbytek se zastavil o kolo pneumatiky. Žena se až teď vzpamatovala a zaječela, poté vběhla do malé uličky mezi domy.

Znova jsem namířil, ale tentokrát na okno, sklo se se zařinčením roztříštilo na kusy. Chtěl jsem na sebe upozornit ty mafiány a tohle byl jediný způsob, který mě napadl. Vlastně jsem ani nevěděl, co udělat, až si mne všimnou. Nevěděl jsem ani, po kom budu střílet, ale věděl jsem, že vztek se rozhodne sám. Beze mě.

Dveře se otevřely, okamžitě jsem střelil na obrovskou „gorilu“, která dělala šéfovi mafiánů něco jako bodyguarda. Zasáhl jsem jeho nohu, bodyguard divoce zakřičel a chytl se za stehno.

„Ty hovado!“ zařval a já na schodech v chodbě za ním zpozoroval toho, kdo zabil mého bratra. Napadla mě jediná věc. Pomsta!

Opět jsem vystřelil, ale tentokrát jsem zasáhl pouze zvonky umístěné vedle dveří a vytryskl z nich proud elektrických jisker.

Další výstřel byl však přesnější, toho vraha, který pomáhal bodyguardovi na nohy, jsem zasáhl do hrudníku. Okamžitě z něj vytryskla krev a padl k zemi.

Věděl jsem, že bez brzké první pomoci zemře. Rozeběhl jsem se tedy ulicí pryč dolů, ale k mému překvapení jsem zjistil, že mě mafie obklíčila, byli všude. Chtěl jsem utéct, ale nebylo kam. Namířili na mě revolvery. Všichni.

Zahlédl jsem dokonce někoho mihnout se na střeše. Zmačkli spouště. Kulky vyletěly stejným směrem a v tu chvíli přede mnou stál muž. Vypadal jako anděl a kulky mu neublížily.

„To už jsem v nebi? Ty jsi anděl nebo ďábel?“ zeptal jsem se, když jsem spatřil jeho andělskou tvář s červenýma, až ďábelsky vyhlížejícíma očima.

„Chceš novej život, kluku? Novej začátek? Prostě druhou šanci?“ zeptal se mě.

Neměl jsem o čem přemýšlet, kývl jsem. Muž vyskočil a chytl mne za loket. Náhle jsme byli na střeše a jeho tvář se změnila. Byl jsem si jistý, nebyl to anděl, ale ďábel. Dostal mě a teď se navždy budu smažit v pekle!

Pak mě zuby, dlouhými jako břitvy, kousl do krku…

Autor: honzacullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proměny: 3. část - Diego: