Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 14. kapitola

19.08.2011 (20:45) • patulka13, Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3783×

Bella

Dneska se stěhuji k tátovi do Forks.

Sice se mi nikam nechtělo, ale bohužel jsem musela. Matka by mě nikdy doma nenechala samotnou… dobře, mám u sebe Scottyho, ale i přesto by mi to nikdy neprošlo. To už raději budu bydlet s tátou, než aby mě hlídala babička… mám ji ráda, to ano, ale nevydržela bych s ní být sama hodně dlouho.

Mezitím, co jsem takhle rozmýšlela, jaké mám ještě možnosti, jsem si neuvědomila, že už za necelé dvě hodiny musím být na letišti. Rychle jsem si sbalila pár svých věcí do kufru a mezi volné místo ještě dala něco pro Scottyho. Možná bych se s ním ještě měla jít projít, aby cestou nevyváděl.

Zanedlouho jsem už měla kufr nachystaný u domovních dveří, byla jsem nasnídaná a v ruce jsem právě držela vodítko. Scotty pořád někde lítal, takže jsem ho ještě musela hledat… byl zalezlý pod stolem v obýváku. Spokojeně jsem se usmála, když jsem zjistila, že nemá v plánu mi zase někam utéct.

„Tak pojď, Scotty. Jdeme na procházku,“ zvala jsem ho, aby vylezl a zároveň se k němu pomalu přibližovala. Poslední dobou mě skoro neposlouchal a vrčel na mě. Zřejmě se chtěl hrát, to štěňata chtějí, ale já bych o své prsty nerada přišla. Měla jsem je až přespříliš ráda. Jenže dnes mě Scotty mimořádně poslechl, a tak už jsme za chvíli byli před domem. Snažila jsem se ho cestou zase krotit, aby mi neutíkal… marně, bez úspěchu.

Po cestě jsem si vzpomněla na své kamarády… moc jich nebylo, dva, ale stejně se mi po nich bude stýskat… co kdybych se s nimi zašla rozloučit? Stejně jsem venku, tak proč by ne?

Nejblíž bydlel Michael, tak jsem se jako první stavila za ním. Dříve se o mě docela hodně pokoušel… bral mě víc, než jen kamarádku. Jeho snažení přestalo až v té době, kdy se k nám přistěhovala Anne. Konečně jsem byla šťastná, protože už pochopil, že k němu nic necítím, že jeho city neopětuji. Vždy jsem ho měla ráda… ale jen jako staršího bratra. A v ten samý den jsem zároveň získala novou a hlavně úžasnou kamarádku.

Velký zlatíčko, ta Anne. Taková milá a pohodová holka, která neřeší každou blbost… jako Teresa. O té bych nemohla říct, že je milá a už vůbec ne pohodová.

Došla jsem ke dveřím Michaelova domu a zazvonila. Scotty si poslušně sedl vedle mě, a jakmile Michael, v závěsu s Anne, otevřel dveře, začal štěkat. Michael se samozřejmě lekl a málem i vypískl. Anne se ušklíbla a zamumlala něco ve smyslu jako „to si říká chlap?“. Zasmála jsem se a okřikla Scottyho, aby přestal. Už neštěkal, ale stále ještě na Michaela vrčel.

„Ahoj,“ pozdravila jsem oba zároveň.

„Ahoj, Bello. Kde ty se tu bereš?“ zeptal se mě zmateně Michael. No jo, ještě vlastně o ničem neví.

„No… tak nějak jsem se přišla rozloučit,“ vysvětlila jsem a doufala, že pochopí. Anne, která hladila Scottyho, a ten nic nenamítal, se na mě prudce otočila.

„Rozloučit?“ zopakovala po mně a já jsem jen slabě přikývla.

„Proč? Kam jedeš?“ přidal se k ní Michael. Jak jinak…

„K tátovi do Forks. Mamka s Philem se v tom New Yorku nějakou dobu ještě zdrží a mě nechce nechat samotnou doma,“ dořekla jsem a sledovala jejich reakce.

„V New Yorku?“ ozvala se Anne, tak jsem jim začala vysvětlovat, co se mezitím stalo. Chat jsem zmiňovala jen tak okrajově, Michael o tom vědět moc nemusí. Stejně by to asi moc nepochopil, potom si o tom s Anne promluvím o samotě. Někomu jsem to říct musela…

„Takže tu delší dobu nebudeš?“ zeptala se mě smutně Anne. Bude mi hodně chybět.

„Přesně tak… ale budeme si volat nebo psát, ne?“ ujistila jsem se.

„No že se vůbec ptáš. To je jasné!“ zasmála se a objala mě. „Budeš mi chybět…“

„Ty mně taky, vždyť to víš. Ale neboj, máš tu Michaela,“ pošeptala jsem jí tu poslední větu, než se stačila odtáhnout. Lehce se začervenala a podívala se na Michaela. Ten pořád stál ve dveřích a pozoroval Scottyho, zatímco ten si všímal svých tlapek. Zasmála jsem se a drcla do něj.

„Neboj, i ty mi budeš chybět,“ řekla jsem mu a taky ho lehce objala. Ještě chvilku jsme si povídali…

„Tak já vás tu na chvíli nechám, holky,“ přerušil mě Michael, když jsem něco říkala. Ještě jednou mě obejmul, popřál mi hezkou cestu a odešel do domu. Anne se ještě chvíli dívala za ním, ale pak se otočila ke mně.

„Tak co ten chat?“ začala se hned vyptávat a doslova mi visela na rtech, co odpovím.

„No… co by s ním?“ prodloužila jsem to a začala se u toho smát. Anne mě plácla po ruce.

„Ty víš, jak to myslím. Tak povídej, přeháněj!“ snažila se ze mě dostat nějakou odpověď, která by se jí líbila.

„Dobře, dobře,“ klidnila jsem ji a začala povídat o Drákulovi… řekla jsem jí úplně všechno, i to o té svatbě. Nic ji nenapadlo, proč by to chtěl vědět, takže jsem byla v koncích. Třeba to nemá žádný důvod, ozval se hlásek uvnitř mé hlavy.

„Hele, nemohla jsem si nevšimnout, jak se k sobě s Michaelem chováte… a navíc, byla jsi teď u něj a je,“ podívala jsem se na hodinky, „pět hodin. Pět hodin?! Sakra! Musím na letiště! Promiň, řekneš mi to po telefonu… ale z tohohle se nevyvlíkneš!“ pohrozila jsem jí, objala ji a rychle letěla domů.

Doma jsem si vzala tašku, kterou jsem naštěstí měla hned u dveří, zamknula a rychle utíkala i se Scottym, který si to náramně užil, na letiště. Stihla jsem… ale tak tak!

***

Cesta proběhla v pořádku, Scotty celou dobu spal, takže nezlobil. Jakmile jsem vyšla z letadla, ihned jsem naskočila do taxíku směrem Forks. Scotty už byl vzhůru, takže dělal trochu bordel, ale ještě to nebylo tak hrozné. Snad tam za chvíli dojedeme…

Opravdu hodně šlo poznat, že už dávno nejsem ve Phoenixu… slunce nešlo vidět, lehce poprchávalo, všude okolo lesy… prostě Forks. I když jsem tu opravdu hodně dlouho nebyla, nic se nezměnilo. Stále bylo škaredě, lesy byly stále krásné a já jsem se jenom těšila, až bude trošku hezky, abych tam mohla zajít. Scottyho bych mohla vzít s sebou. Ani ne za půl hodiny jsme už dojeli k domu… samozřejmě stále stejný. Jestlipak už o mně ví Charlie, že jsem tady…

Vzala jsem si kufr a došla ke dveřím, kde jsem hned zazvonila. Chvíli jsem čekala, než jsem vůbec něco zaslechla.

„Už jdu!“ ozval se z domu mužský hlas, podle všeho Charlieho. Jak já se těším i netěším… Dva různé pocity v jednom. Dveře se otevřely a v nich stál postarší muž s úsměvem na tváři. Jakmile mě uviděl, úsměv mu povadl, a pak byl ještě větší než předtím. Ani jsem si toho nevšimla, ale najednou jsem byla v jeho náručí.

„Bello! Konečně jsi tady,“ sděloval mi, zatímco mě stále mačkal. Snad mě nechce udusit… jestli jo, tak dělá nejlíp. Objetí jsem mu opětovala, stále sápala po vzduchu. Po chvíli si toho konečně všiml a rychle se odtáhl.

„Promiň, nechtěl jsem… to jsem nevěděl… Jsi v pořádku?“ koktal, když si všiml, že jsem bledá. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit… klid, nechce mě zabít. Je to v pořádku… Podívala jsem se na něj, díval se na mě zděšeně, jako bych umírala. Vlastně… nebyla jsem daleko od pravdy.

„To je v pořádku. Jenom… mě to zarazilo,“ vysvětlila jsem mu a pokusila se o slabý úsměv. Snad to nevypadalo jako nějaký škleb. Charlie si mě ještě chvilku měřil a pak mě pustil dovnitř. Chtěla jsem si vzít kufr, ale zmizel mi pod rukou.

„Ne, ne, ten beru já!“ Sebral mi kufr z ruky, a tak jsem vešla dovnitř. Stále stejné, pomyslela jsem si a šla dál, do obýváku. Spokojeně jsem si sedla na gauč a opřela se. Jenže Charlie stál pořád ve dveřích, tak jsem se podívala, proč… Scotty. Vrčel na něj a nechtěl ho pustit, takže jsem se začala smát.

„Promiň, Char- tati. To je Scotty, koupila jsem si ho nedávno,“ vysvětlila jsem mu se smíchem, ale Scottyho jsem si zavolala k sobě, takže mohl táta vejít. Posadil se vedle mě, kufr položil ke schodům a sledoval mě. Bylo mi to docela nepříjemné, protože jsem nebyla zvyklá, že se na mě někdo dlouho dívá.

„Co?“ zeptala jsem se asi po pěti minutách, když se na mě stále díval. Lehce se začervenal a sklopil zrak.

„Totiž… já… hodně jsi vyrostla. Dlouho jsi tu už nebyla, takže jsem se na tebe opravdu hodně těšil, a teď, když už jsi tady, si stále nemohu uvědomit, že se mnou budeš bydlet…“ svěřil se mi a stále se díval na koberec. Nikdy nebyl dobrý ve vyznávání citů, v tom jsem po něm stejná.

„Aha… tak… děkuji, že tu mohu být. Jsem ráda, opravdu moc,“ dořekla jsem a hned nato začala zívat. Ta cesta mě asi vyčerpala… Přeci jen je skoro devět hodin. Omluvila jsem se Charliemu, že už půjdu spát, vzala svůj kufr a šla po schodech nahoru. Scottyho jsem nechala dole, snad nebude vyvádět. Na posledním schodu jsem se ještě otočila na Charlieho.

„A jak to bude se školou?“ zeptala jsem se v rychlovce, opravdu jsem si mohla roztrhnout pusu.

„Už jsem tě přihlásil, zítra nastupuješ, takže se připrav.“ Přikývla jsem a odešla konečně nahoru. Pokoj se mi líbil, byl sladěn do žluté barvy… mé oblíbené. Vybalila jsem si věci a zašla do koupelny. Když jsem potom přišla zpátky do pokoje, přemýšlela jsem, jestli mám zavolat Anne. Nakonec jsem se rozhodla, že to nechám až na zítra… teď už by spala.

Lehla jsem si do postele a dlouhou dobu jsem nemohla usnout. Počítala jsem i ovečky, převalovala se stále z jedné strany na druhou, přecházela po pokoji, chvilku jsem si dokonce i četla! Ale nic z toho nepomáhalo. Vzdala jsem všechna snažení o usnutí a jenom tak se dívala do stropu. Slyšela jsem všechny zvuky zvenku a asi po deseti minutách už konečně usnula.

***

Budík… už zase. Zdálo se mi, jako bych zrovna usnula a už jsem zase musela vstávat. Snad to dneska zvládnu, když jsem si vzpomněla, že jdu do školy. Udělala jsem vše potřebné k ranní hygieně, něco si na sebe oblékla a sešla dolů. Charlie už byl v práci, na stole mi nechal papírek.

Dobré ráno, Bells. Snad ses dobře vyspala. Ve škole nejprve zajdi do kanceláře, dají ti nějaké papíry, rozvrh a mapku školy. Vím, že je to asi jasné, ale raději ti to píšu. Dávej na sebe pozor, mám tě rád.

Charlie.

Jasně, jasně… šla jsem do kuchyně se najíst a pak mě to napadlo… co bude se Scottym? No… tak snad tu chvilku sám vydrží…

Po cestě do školy jsem jela svým náklaďáčkem. Charlie mi ho koupil, nechal mi u něj ráno vzkaz… ať jedu opatrně. Jako bych nikdy nejela autem a někdy bourala. Ke škole jsem dorazila během chvilky, svítilo slunce. Zajímalo by mě, jak je to tu možné… copak tady je někdy hezky? Možná, že se mi tu aspoň trochu líbit. Kdyby ne… musím to vydržet. Zaparkovala jsem na parkovišti a šla rovnou do kanceláře. Nevnímala jsem pohledy ostatních, s tím se budu muset vypořádat. Vešla jsem do kanceláře a za stolkem seděla starší žena s brýlemi na očích.

„Ehm, ehm,“ odkašlala jsem si a čekala, až vzhlédne.

„Ano?“ optala a zkoumala mě. Snažila jsem se nic nedělat a jenom se odtamtud dostat.

„Ehm… jsem tu nová?“ zeptala jsem se jí jako blbce… přece bylo jasný, proč tam jsem, ne? A navíc… už o mně musí dávno vědět celá škola… s tátou…

„Jistě, jistě. Isabella, že? Takže… tady máte nějaké papíry, tenhle nechte podepsat od svého otce, zítra mi ho odevzdáte hned ráno. Na tenhle papír se vám podepíší všichni profesoři a tady máte mapku a rozvrh. Hodně štěstí, ať se vám tu líbí, slečno,“ dořekla a já jsem odešla s plnou náručí papírů. Povzdychla jsem si a schovala je do tašky, pak jsem se vydala na svou první hodinu.

Před obědem jsem se znala už s pár lidmi… Jessica, Mike, Angela, Ben... všechna jména si nepamatuji. Při obědě jsem seděla s nimi, ale moc jsem se do rozhovoru nezapojovala… a nebyla jsem jediná. Angela, milá holka, byla také potichu. Jako by se… bála něco říct. V něčem mi připomínala Anne… Anne! Musím jí zavolat!

Hned po obědě jsem se vydala domů a ještě ve dveřích mě už vítal Scotty. Doufám jenom, že nic neudělal… snad je vše při starém a nebudu někde sbírat střepy od talíře. Jenže mě něco zarazilo hned ve dveřích… bylo odemčeno. Táta je snad doma? Vždyť jsou sotva tři hodiny.

„Ahoj, Bells!“ ozval se jeho hlas z obýváku. Podívala jsem se tam, zatímco jsem si sundávala bundu a dávala si ji na věšák. Díval se na televizi, přesněji řečeno na fotbal. Že mě to nepřekvapuje…

„Ahoj, tati. Co tu děláš?“ zeptala jsem se a vzápětí jsem toho litovala. To vypadá, jako když se ho chci zbavit. „No… že jsi tak brzo doma?“ dořekla jsem rychle. Naštěstí to přešel, tak jsem si oddechla.

„Říkal jsem si, že bych mohl být doma dřív a být třeba s tebou. Nebo se Scottym, pořád tu řádí,“ vysvětlil mi svůj důvod a začal se smát. Scotty kolem něj začal běhat, štěkat na něj a pořád mu utíkal. Jen si chtěl hrát…

„Jo, a byl jsem s ním na procházce… snad to nevadí.“ Podíval se na mě a čekal mou reakci. Vadí mi to? Je to můj pes, to ano… ale proč by mi to měla vadit?!

„Nevadí! Já jsem jedině ráda, že jste se tak spřátelili. Bála jsem se, že tě bude chtít sežrat!“ Charlie se začal smát ještě víc, než předtím a já spolu s ním. Scotty se k nám přidal jen se svým štěkáním.

Asi po půl hodině, když jsme si s Charliem povídali o škole, o kamarádech, o mámě, jsem šla nahoru do pokoje. Ještě jsem chtěla zavolat té Anne, aby mi vysvětlila to s tím Michaelem. Lehla jsem si na postel, vzala mobil do ruky a hledala její číslo… Mám to! Vytočila jsem a čekala… pořád to nezvedala. Co se děje? Stalo se snad něco? Vždy. Když jsem jí zavolala, hned mi to zvedla… ať se dělo, co se dělo. Nikdy nenechala mobil jen tak zvonit. Když jsem jí volala asi po páté, konečně to zvedla.

„Prosím?“ ozvala se a zněla docela udýchaně.

„Anne? Proč jsi mi to nezvedala?“ zeptala jsem se hned a nevnímala, jak se začala smát.

„Promiň, já… no… byla jsem v kině,“ vysvětlila, ale nějak se zdráhala.

„V kině?“ ujistila jsem se s úsměvem. „A s kýmpak?“ dodala jsem ještě vzápětí a to už jsem se naplno smála.

„Jo, v kině a s… mamkou?“ odpověděla mi otázkou.

„Anne?“ otázala jsem se s lehkou ironií v hlase.

„Fajn, byla jsem s Michaelem u něj doma… stačí?“ vyjela na mě, až jsem se divila. Co se to ksakru děje?!

„Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně a očekávala kladnou odpověď…

„Jasně, že se nic neděje! Jenom jsem byla s ním… teda chtěla jsem být, kdyby tam u něj nebyla Teresa!“ rozkřičela se a já jsem zřetelně slyšela, že začíná brečet.

„Jsi v pořádku?“ špitla jsem slabě.

„Jo, jenom jsem zjistila, že mě podvádí!“ Teď už brečela naplno, ale snažila se to nějak zamaskovat.

„Anne, to bude-“

„Ne! Nic nebude v pořádku! První se odstěhuješ a pak tohle… ty nevíš, jak se cítím, tak mi neříkej, že to bude v pohodě…“

„Anne…“ Jasně jsem slyšela, jak zhluboka dýchá. Tohle pro ni nebylo zrovna nejlepší… má pravdu, já jsem se odstěhovala, i když jenom na chvíli, a Michael ji podvádí. S Teresou. S tou zrádkyní!

„Bell, promiň mi to… Já… nedokážu rozumně uvažovat, teď, když…“ ani to nemohla doříct. Kéž bych teď byla s ní… a mohla ji utěšit, obejmout ji a říct, že se všechno spraví, že to spolu zvládneme… Jenže to nejde. Jsem úplně jinde než ona. Zrovna teď…

Ještě hodně dlouho jsme si povídaly, snažila jsem se ji přivést na jiné myšlenky, ale moc to nepomáhalo. Pořád na to myslela, a i když se smála, nebyl to ten šťastný smích… byl to smích nucený. Když jsme to už ukončily, byl skoro večer. Charlie už mě volal na večeři, takže jsem se akorát převlékla do oblečení na doma a sešla dolů.

„Hm… to voní,“ pochválila jsem ho, když jsem stála ve dveřích do kuchyně. Nikdy jsem netušila, že umí tak dobře vařit. Máma mi říkala, že sice umí vařit, ale nikdy to nebylo nejlepší. Jenže mně to od Charlieho chutnalo… a hodně! Takhle jsem se už dlouho nenajedla.

Když jsem večer zalehla do postele, přála jsem si, abych nikam nemusela, abych zůstala doma a nic nedělat. Nemusela chodit do školy. Vůbec se mi tam nechtělo… Provedla jsem ranní hygienu a oblékla se. Nějak jsem si upravila vlasy a sešla dolů, kde jsem se nasnídala. Charlie byl ještě v práci, ale na stole mi nechal podepsaný ten papír do školy. Ihned jsem si ho schovala do tašky a přemýšlela, co budu dělat, protože ještě byl čas. Napadlo mě, že bych mohla zavolat Michaelovi a zeptat se ho, co si tím chce dokázat. Vytočila jsem jeho číslo a on to hned zvedl.

„Bello? Ještě, že voláš… Nevíš, co je s Anne?“ vybalil na mě hned, že jsem to skoro nestihla pobrat.

„No… vím, proč? A co jsi včera dělal?“ zeptala jsem se na oplátku. Povzdechl si.

„Prosím, potřebuji to vědět. Teresa byla včera u mě a zrovna přišla Anne… zrovna když se na mě Teresa sápala. Víš, že na mě vždycky měla zálusk,“ vysvětlil mi a mně svitlo. On ji nepodvádí… to Teresa to nastražila.

„Počkej, Teresa byla u tebe v domě, kdy přišla Anne?“ ujistila jsem se pro případ, že jsem to správně pochopila.

„Ano.“

„Takže… to nahrála. Prosím tě, vysvětli to Anne a dávej si pozor… včera jsem jí volala a nebyla zrovna šťastná, když vás dva viděla,“ řekla jsem mu rychle a když chtěl ještě něco říct, přerušila jsem ho. „Musím už končit, jedu do školy. Pozdravuj ji a prosím, nějak to mezi sebou urovnejte. Nerada bych vás viděla od sebe. Zatím ahoj!“ rozloučila jsem se, típla to a mobil si dala do tašky. Scotty měl všechno, co potřeboval, vodu, granule a nějaké hračky, takže jsem mohla vyrazit.

Jela jsem docela pomalu, protože nebylo zrovna hezky, tak jsem nechtěla, aby se mi něco stalo. Když jsem byla kousek před školou, za mnou jelo nějaké auto a troubilo na mě. Naštvaně jsem vystrčila ruku z okna a vystrčila na něj prostředníček.

„Nenechám se zabít jenom proto, že nějakej namachrovanej vůl to chce rozjet!“ mumlala jsem si pro sebe a doufala, že přestane. A taky že přestal, naštěstí. Zaparkovala jsem a vyšla z auta. Podívala jsem se za sebe, jestli náhodou neuvidím toho vola a… uviděla ho. Jestli existuje anděl, tak je to on. Nervózně jsem se rozešla směrem ke kanceláři a zakázala si na něj myslet… ale něčím mě přitahoval, to ano. Vešla jsem do kanceláře, papír podala ženě za stolkem a vyrazila na svou první hodinu… Biologii.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), Kika57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 14. kapitola: