Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 18. kapitola

10.10.2011 (10:00) • patulka13, Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3915×

Bella

Uf... Konečně mám ty podpatky dole. Jaká úleva to byla pro mé nohy, které jsem měla momentálně položené nahoru, na stole. Táta nebyl doma, takže mi neměl kdo říkat, abych je dala okamžitě dolů. Pomocí ovladače jsem si zapnula televizi a doufala, že tam bude něco dobrého, ale nic... Pohádky, dokumenty, horory, telenovely. To tam opravdu nemůže být něco normálního? Nějaký obyčejný romantický film či komedie? Nefér toto...

Po chvíli, když mě už nohy přestaly bolet, jsem se rozhodla, že se podívám na chat. Už dost dlouho jsem tam nebyla, takže by nebyla škoda tam zajít. Třeba budu mít štěstí a Drákula tam bude. Scotty spokojeně pochrupoval u nohou postele, takže jsem si jenom vzala notebook na klín a spolu s ním si sednula na svou měkkou postel.

Během chvilky se notebook zapnul a mohla jsem zapnout chat. Přihlásila jsem se pod svou přezdívkou Afrodita a doufala, že tam opravdu bude. Že budu mít dneska štěstí a bude tam, budeme si moci psát. Jenže jakmile jsem se přihlásila, čekalo mě zklamání. Doufala jsem, že by se mohl po chvilce přihlásit, tak jsem tu stránku nechala načtenou.

Asi po půl hodině jsem to už pomalu vzdávala a říkala si, že už dneska určitě nepřijde. Táta už byl doma a dělal dole večeři, takže jsem stejně musela za chvilku končit. Zrovna, když jsem už byla kurzorem myší najetá na kolonce „Odejít z chatu“, se přihlásil. Konečně!

Už jsem si myslela, že se tu neobjevíš! napsala jsem mu okamžitě a byla šťastná, že tu konečně je.

Omlouvám se. Poslední dobou jsem neměl moc času, přišla mi hned odpověď. Jasně, vymlouvání... I když já jsem taky moc času neměla. Dobře, tak jsme na tom stejně.

V pořádku... Taky jsem tu moc nebyla. Jak se máš? Nevěděla jsem, co jiného mu na to napsat.

Mrtvě, ty? přišlo mi obratně. Musela jsem se pousmát jeho odpovědi. Mrtvě? Tak nějak se cítím i já, když si vzpomenu na ty podpatky, co jsem dneska měla ve škole.

Momentálně bydlím u svého nemožně starostlivého otce, který by mě nejraději přivázal za nohu k posteli. Jinak ve škole spousta čumilů a jeden idiot. Ale jinak vše v pořádku. Popravdě jsem mu to odeslala a doufala, že se nebude na školu ptát. Nerada bych na toho idiota zase myslela.

„Bello! Večeře!“ ozval se zespoda Charlie a následně jsem slyšela řinčení nádobí.

Jsi bohyně, ne? Taky bych se koukal. Tak on chce ještě provokovat? Jediný člověk, kterému se nebojím svěřit a on mě ještě bude provokovat. Kam jsem se to dostala? Proč já vůbec něco začínala o čumilech ve škole...

„Bello! Pojď už! Nebo dám tvou večeři Scottymu a tobě nic nezbyde!“ pohrozil mi, a tak jsem neochotně musela končit.

Ještě ty tak. Hele... Já budu muset jít nebo mou večeři dá táta psovi. Odpověděla jsem mu rychle a čekala, až odepíše, abych se mohla odhlásit a sejít dolů.

Jasně... Měj se. Třeba se tu ještě dnes potkáme, napsal mi pohotově. Pousmála jsem se... Tak on si se mnou ještě chce psát? Ten má opravdu výdrž... Psát si se mnou takhle dlouho nevydrží každý.

Odhlásila jsem se, seběhla schody dolů do kuchyně a hned si sednula. Na stole už bylo nachystané jídlo a Charlie zrovna dosedal ke svému jídlu.

„No konečně jsi tady. Už jsem si opravdu myslel, že to dám Scottymu,“ uvítal mě hned Charlie s úšklebkem na Scottyho, který čekal, kdo mu co dá. Vzala jsem kousek masa a nastavila mu ruku, aby to zblajznul. A jak jsem čekala, tak i udělal.

Po celou dobu večeře jsme si s Charliem nepovídali, takže jsem mohla myslet na cokoliv. Což znamená na Drákulu... Přijde mi hodně sympatický, to nepopírám. Zajímalo by mě, jestli je takhle milý i ve skutečnosti. No každopádně, určitě není takový idiot jako ten ze školy, co na mě pořád zíral. A zase jsem na něj myslela... To nemůžu myslet na někoho lepšího než na něj?

„Posloucháš mě vůbec?“ Charlieho ruka se mi zničehonic objevila před obličej. Párkrát jsem zamrkala a odstrčila jeho ruku, abych na něj normálně viděla.

„Poslouchám. Proč bych tě neměla poslouchat?“ zeptala jsem se zmateně. Přeci mi nic neříkal... Nebo ano?

„No celou dobu na tebe mluvím a ty mě nevnímáš. Pořád se díváš na to stejný místo a nereaguješ na mé otázky. Děje se něco?“ zeptal se nakonec. Jak já tu otázku nesnáším...
„Neděje, jenom jsem se... Zamyslela?“ zvedla jsem ten konec do otázky a táta se uchechtnul.

„To se ptáš mě?“

„Ne, opravdu jsem se jenom zamyslela,“ vysvětlila jsem mu, usmála se na něj a podívala se do prázdného talíře. To jsem byla opravdu tak mimo? Vzala jsem svůj i Charlieho prázdný talíř ze stolu, umyla je a poté jsem zašla zase do pokoje. Hm... Bude Drákula na chatu?

S nadějí, že tam opravdu znovu bude, jsem ho otevřela.

Doufal jsem, že se tu ještě dneska potkáme, přišlo mi hned, co jsem se přihlásila.

To já taky, ale i přesto jsem netušila, že bys tu mohl být... Proč nebýt upřímná? Stejně ho neznám, takže je jedno, jestli o mně bude vědět málo nebo hodně. Můžu mu říct klidně celý svůj nudný život, stejně by to nikomu nevadilo.

Co večeře? Přežila? On si na to ještě pamatuje?

Přežila... Co tu vůbec děláš? Co on, takový milý kluk, dělá tady na chatu?

Píšu si s tebou. Tak ne asi. Bude se tu jenom tak dívat a ťukat do tlačítek na klávesnici.

To chápu, ale co děláš tady na té stránce?

Vždyť si tu s tebou píšu. Co na tom nechápeš? Jo, to je dobrá otázka. Mám mu snad říct pravdu? Že nechápu, jak někdo jako on, si může psát zrovna se mnou? Ale nic za to nedám...

Někdo jako ty? To na tmo nechápu. Ale už to neřeš. Jak ses měl ve škole? Téma jsem raději odvedla jinam, rozebírat toto? To se mi zrovna moc nechce... Chvilku mi neodepisoval, tak jsem si říkala, že už bych se pomalu mohla nachystat do postele. Přeci jen... Zítra je zase škola...

Ve škole... Řekněme, že se tam i docela těším, přišlo mi asi po pěti minutách, kdy mi neodepisoval. On se těší do školy?

Proč se tam těšíš? Nedalo mi to a musela jsem se ho na to zeptat, protože tohle jsem opravdu nechápala. Jak se vůbec někdo normální může těšit do školy?

To by bylo na dlouho a navíc... Už je večer, takže předpokládám, že asi půjdeš za chvíli spát... Nemám pravdu? Zmateně jsem se podívala na hodiny a se zděšením zjistila, že už jsem tu něco kolem dvou hodin. Proč ten čas tak rychle utíká...

Máš pravdu. Nečteš náhodou myšlenky? Uchechtla jsem se své otázce, jestli nečte myšlenky. Jak by asi mohl? Nic takového neexistuje, je to prostě blbost.

Takže už končíš? Jeho otázka mi přišla... Docela smutná.

Asi ano... Ráda bych si s tebou ještě psala, ale už bohužel budu končit. Zítra je zase škola a musím se ještě psychicky připravit na toho idiota... Dobrou noc teda... Čekala jsem na jeho odpověď, abych to mohla vypnout a v klidu se nachystat do školy.

Tak to tedy hodně štěstí. Ať to s tím klukem – podle tebe idiotem – vydržíš. Dobrou noc.

Odhlásila jsem se z chatu, následně vypnula celý notebook a odešla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu, ale hlavně teplou, převlékla se do svého oblíbeného pyžama a ještě na chvilku sešla dolů za Charliem, abych mu popřála dobrou noc.

Ten pohled, který se mi naskytnul, když jsem přišla do obýváku, se nedal zapomenout. Charlie, který byl skrčený na pohovce, spal a důvod, proč byl tak skrčený, nebyl nikdo jiný, než Scotty. Ležel také na pohovce a rozvaloval se, že Charlie ani neměl místo. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, ale ještě jsem tátu poslala do ložnice, aby se do práce vyspal.

Scotty vyběhnul schody do pokoje hned za mnou, tam se uvelebil, jako vždycky, u nohou postele a zase hned usnul. Ten taky pořád spí...

Uvelebila jsem se v posteli, aby se mi dobře spalo, podívala se na hodiny a doufala, že usnu co nejrychleji. Zhasnula jsem lampičku nad sebou, a jak jsem psala Drákulovi, psychicky jsem se připravovala na zítřejší den s tím idiotem Cullenem...

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), Kika57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 18. kapitola: