Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 24. kapitola

21.01.2012 (13:00) • patulka13, Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3024×

Co to mělo jako znamenat? Jen tak si kolem mě projde a jako by se nic nedělo mi prozradí, že to ví? To opravdu nemohl najít lepší nápad, jak to naznačit?
Nervy jsem měla v háji a po zbytek dne jsem stále přemýšlela nad Drákulou... Vlastně Edwardem. Co když si to všechno jenom přibarvuju? Co když není takový, za jakého ho celou tu dobu mám? Možná je opravdu milý, přesně takový, jakého jsem ho poznala na chatu. Možná bychom mohli být přátelé...
***
Jakmile jsem dojela domů, neměla jsem tušení, co teď budu dělat. Mozek jsem měla celý zaplněný informacemi o Edwardovi – o Drákulovi – a vše se mi to motalo dohromady. Nedokázala jsem si prostě propojit tu jednu osobu, kterou jsem znala dvakrát... Jednu jsem, dalo by se říct, měla opravdu ráda, tu druhou jsem doslova nenáviděla. Jak se to mohlo všechno tak podělat? Zrovna teď, když jsem si začala myslet, že bych Drákulu ráda potkala. No, teď už jsem nad tím ani nemusela přemýšlet, už se to stalo. Jaké já to mám štěstí...
„Bello? Jsi doma?“ probral mě Charlieho hlas. Dveře bouchly a jeho hlas se stále přibližoval k mému pokoji. Čekala jsem, až přijde, nechtělo se mi odpovídat. Mezitím jsem si rychle schovala svůj deník pod polštář, táta nemusí vědět všechno.
„Bello?“ Jeho vlnité, ale krátké vlasy se objevily mezi dveřmi. Zdálo se, že měl v očích přímo vepsanou bolest, a to se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Hned nato mi pokynul, abych na chvilku přišla dolů do obýváku, a to se mi moc nezdálo. Myšlenky byly tak zmatené, že zmateně poletovaly jedna přes druhou. Ale jedno mi bylo jasné... Něco se děje.
„Ehm,“ odkašlala jsem si slabě, abych na sebe upoutala Charlieho pozornost. Zaraženě seděl na gauči, a jakmile mě uslyšel, prudce se otočil směrem ke mně. Pomalu jsem si sedla vedle něho a čekala, co z něj vypadne, ale nic.
„Tati? Děje se něco?“ zeptala jsem se ho opatrně a sledovala jeho oči, které ztrácely tu obvyklou jiskru. Chvíli mě pozoroval, než dokázal zformulovat odpověď.
„Eh... Ne?“ odpověděl mi váhavě a zřejmě si myslel, že mu na to skočím. Pohlédla jsem na něj pohledem, který jasně naznačoval, ať to vyklopí. Přece to nemůže být tak hrozné, přesvědčovala jsem se.
„Musíš se vrátit,“ zaslechla jsem slabě, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem správně rozuměla. Co to říkal? Že se musím vrátit?
„Musíš domů, za mámou,“ zopakoval a důkladně zdůrazňoval každé slovo, které vyslovil. Němě jsem na něj zírala a nebyla schopná jediného slova. V hlavě mi jenom běhaly obrazy všech přátel, které jsem tu za tu dobu poznala. Včetně Edwarda s rodinou.
„Já nemůžu. Nemůžu se jen tak vrátit,“ odpověděla jsem mu a vzdorovitě vystrčila bradu. „Já nikam nejdu,“ dodala jsem. Jeho výraz jasně vypovídal, že nemá cenu odporovat.
„Je mi to líto, ale už je všechno domluvené. Dnes mi volala Renée a říkala, že se právě vrátili s Philem domů a ty už se můžeš vrátit. Zamluvila ti letenku, domluvila taxi až domů... Opravdu je mi to líto,“ svěřil se mi se slzami v očích. I on to nesl špatně, bylo to na něm jasně vidět.
Zhluboka jsem se nadechla a záporně kývala hlavou.
„Já nikam nejedu. Myslím to vážně, tady je můj domov, já odsud prostě nemůžu jen tak odejít, jako bych tu nic nezažila!“ vykřikla jsem vztekle, ale se slzami a s doprovodným brekem utekla do pokoje. Umanutě jsem seděla na posteli a zařekla se, že neuroním ani jednu slzu. Avšak po tváři mi už stékaly potůčky slaných slz, které končily až na lemu trička. Jen tak jsem seděla na posteli a opakovala si ta slova, která mi Charlie sdělil. Tak krásně ten den vypadal...
Ať jsem se podívala kamkoliv, všechno mi připomínalo to, co jsem tu zažila. Scotty pobíhal po pokoji, tak jsem ho nechala, ale mé myšlenky mě nenechaly. Stále se vracely o chvíli zpátky. Nemohla jsem tu vydržet, okamžitě jsem vyběhla ze svého pokoje a s tichým „Nemůžu!“ jsem vyrazila ven. Běžela jsem pryč, daleko od domu, musela jsem být sama. Zastavila jsem se až v parku, kde jsem si sedla na malou lavečku, kolena jsem si přivinula k tělu a brečela, brečela a brečela.
Došlo mi, že nemůžu opustit svůj domov, své kamarády, dokonce ani Edwarda. Až tak moc jsem si na něj a jeho rodinu zvykla, že je nemůžu opustit. Slyšela jsem slabé kroky, které se přibližovaly, tak jsem si rukama zakryla oči, aby mě ten dotyčný neviděl. Snažila jsem se zamaskovat své slzy, ale místo toho jsem se rozbrečela ještě víc, nešlo to prostě zastavit. Bylo to tak nečekané, že jsem to ze sebe musela dostat.
Ten muž kolem mě stále procházel sem a tam, nevěnoval mi absolutně žádnou pozornost, byla jsem pro něj vzduch. Aspoň že jsem se mohla ve svém smutku utápět sama.
„Slečno?“ oslovil mě ten muž, měl sametový hlas, který mi někoho připomínal.
„Co?“ odpověděla jsem okamžitě a zmateně k němu zdvihla hlavu. Překvapeně jsem sledovala Edwarda, který mě sledoval stejně tak.
„Bello?“ vydechl překvapeně. Mé jméno znělo z jeho úst tak neobyčejně... Nevydržela jsem to a rozbrečela se znovu, nedbala jsem na to, že je tu přede mnou.
„Bells,“ zašeptal a přisedl si ke mně. Nemohla jsem se na něj podívat, bylo by to ještě horší. Ucítila jsem, jak mě pohladil po vlasech, a uslyšela jsem jeho smutné vydechnutí.
„Edwarde,“ zašeptala jsem a přitulila se k němu. „Já jsem si na vás všechny až moc zvykla... Nedokážu to,“ zakňourala jsem a můj pláč ještě zesílil. Svým prstem mi pozvedl bradu, aby mi viděl do očí, ve kterých teď mohl vyčíst jedině bolest.
„Co nedokážeš?“ snažil se ze mě dostat, ale já jsem mu to nedokázala říct. Nemohla jsem, ale zároveň jsem to potřebovala říct alespoň někomu.
„Odstěhovat se...“ sdělila jsem mu a ještě víc se k němu přitiskla. Jeho tělo se napjalo a mě objaly dvě silné paže.
„Co to tu povídáš? Vždyť ses teď přistěhovala,“ snažil se mě přemluvit, ale on netušil, že jsem tu byla jen na chvilku, než se máma vrátí.
„Musím zpátky, všechno už zařídila,“ mumlala jsem stále dokola a při každém slově vzlykla. Pláč už pomalu ustával, všechny slzy byly pryč, neměla jsem už co vyplakávat. „Volala tátovi, že se mám vrátit. Zítra už musím odletět,“ vysvětlila jsem a snažila se přestat vzlykat. Poté, co jsem mu vše vysvětlila, jsem se snažila být silná a přestat kňourat, ale nešlo to.
„To bude v pořádku,“ uklidňoval mě Edward a stále mě k sobě silně tiskl. Svýma rukama jsem ho objímala kolem pasu a poslouchala jeho uklidňující hlas, který mi stále opakoval, že se to nějak vyřeší a bude to v pořádku, až jsem se poddala temnotě a usnula.
***
„Bello,“ budil mě nějaký hlas, ale nedokázala jsem určit, komu patří. „Bello.“ Hlas byl stále naléhavější. Pomalu jsem otevřela oči a první, co jsem uviděla, byly dvě medové oči.
„Edwarde?“ zachraptila jsem zmateně a sledovala ho, jak se smutně usmívá. Co se to...

„Opravdu se to stalo?“ zašeptala jsem a pohled přesunula na špičky svých bot. Stále jsem byla v Edwardově náručí a pololežela na lavičce. Pravděpodobně už bylo ráno, protože mě v očích pálilo denní světlo.
„Bohužel,“ přitakal Edward a do ruky mi podal můj mobil. Byl na něm zmeškaný hovor od Charlieho, asi desetkrát. Povzdechla jsem si a posadila se na lavičku, abych se mohla porozhlédnout, kde vlastně jsem. Kolem sebe jsem viděla stromy, které byly zbarvené do různých podzimních barev.
„Měla bych se vrátit domů,“ zašeptala jsem s pohledem upřeným na list, který padal na zem. „Charlie bude mít strach,“ dodala jsem a pohlédla na Edwarda, který to vzal jako samozřejmost. Ještě, že ho mám. Co já bych bez něj teď dělala... Co asi, vrátila by ses k Renée, ozval se mi v hlavě hlas, který mě zarazil. Ne, tohle není pravda. Bez Edwarda bych teď nic nezvládla.
„Já tě doprovodím,“ nabídl se mi Edward, ale zarazila jsem ho.
„To je v pořádku, trefím domů. Moc děkuji... Za všechno,“ odpověděla jsem mu a vydala se směrem domů. Po cestě jsem stále přemýšlela, jak zůstat, abych nemusela odjíždět, ale na nic jsem nepřišla. Jakmile jsem otevřela domovní dveře, uslyšela jsem zavrzání gauče a následné rychlé kroky.
„Bello?“ ozvalo se a vzápětí byl u mě Charlie. „Kde jsi byla?! Celou noc jsem o tobě nic nevěděl! Nestalo se ti nic? Tohle dělat nebudeš, mladá dámo!“ rozkazoval mi okamžitě a mně se do očí znovu nahrnuly slzy. Já to tu nemůžu opustit...

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), Kika57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 24. kapitola: