Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 27. kapitola

05.07.2012 (16:30) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3157×

Lehký vánek provětrával mé kaštanové vlasy, které mi poletovaly kolem obličeje jako za silného větru. Neměla jsem se k tomu, abych otevřela oči, a tak jsem si užívala všeho okolo – se zavřenýma očima.

Cítila jsem luční kvítí a rozkvetlé stromy, jako bych mezi nimi právě ležela. Byl to tak dokonalý okamžik, který jsem nikdy nechtěla zapomenout. Zpěv ptáčků mi roztomile zněl v hlavě, až jsem si myslela, že jsem si to celé vymyslela.

Pomalu jsem otevřela oči a zahlédla všechnu tu krásu. Byla jsem zase ta malá holčička, která si ráda hrála na zahradě mezi rozkvetlými květinami. Jako utržená ze řetězu jsem se zvedla a probíhala nádhernou loukou, dokud jsem se nezastavila před malým domkem. V ruce jsem držela utržené květiny, s úsměvem otevřela dveře do onoho domku a bez rozmyšlení se vrhla do náručí své mámy.

„Tady máš,“ zašeptala jsem pouze a to stačilo k tomu, abych jí na tváři vykouzlila ten nejkrásnější úsměv na světě. Ale pak se tam objevil on. Anděl s tváří ďábla. Nebylo místa, kam bych se mohla schovat, a tak jsem na něj jen koukala, jak se přibližuje ke mně a k mámě.

Chtěla jsem ji zachránit, proto jsem se postavila před ni a chránila ji vlastním tělem. „K ní se nepřibližuj,“ šeptla jsem nebojácně, avšak hlas mě zradil a na konci této ‚výhružky‘ se zlomil. On se jen zasmál a stále se přibližoval, až klečel přede mnou.

„Nezlob, nebo budeš potrestaná,“ pronesl tvrdým hlasem, avšak v očích mu zářilo potěšení. To ho těší, že se ho bojím? Ale já se nedala a dál stála před mámou, ruce rozpražené.

„Ne,“ řekla jsem znovu a narovnala se, abych svých slovům dodala ten správný výraz. Ten anděl – nebo ďábel? – si povzdechl, narovnal se a rozpřáhl své mohutné ruce, kterými mě vzápětí chytil za ramena.

„Říkám, ať jsi hodná, nechci ti ublížit,“ pronesl a zadíval se do mých očí, „nikdy bych ti neublížil,“ dodal a opatrně mě odstrčil stranou. Aniž bych si toho všimla, během okamžiku se vrhnul k mámě, které okamžitě prokousnul hrdlo.

„Nééé!“ křičela jsem jako smyslů zbavená a snažila se ho od ní odstrčit. Mlátila jsem do něj a udělala cokoliv, jen abych mámu zachránila.

„Bello... Bello, probuď se!“ volal na mě někdo a já se vzápětí posadila celá udýchaná na posteli. „Zlatíčko, byl to jen sen,“ konejšila mě máma. Šťastně jsem se jí vrhla do náručí, jako když jsem byla malá, a byla za to ráda. Bože, jak já jsem ráda, že se to nestalo doopravdy.

„Mám tě ráda, mami, vždycky jsem měla,“ svěřovala jsem se jí a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy. „Jen sen,“ opakovala jsem si stále dokola, abych tomu sama uvěřila. Ale pak jsem si všimla, kde jsem, a zarazila se.

„Omdlela jsi u dveří, tak tě jeden mladík – řeknu ti pěkně pohlednej – donesl do pokoje, abys měla pohodlí,“ vysvětlila, když zahlédla můj nechápavý výraz. Ale tentokrát jsem se zamračila.

Mladík? Jaký mladík? šrotovalo mi hlavou. Pak jsem si vzpomněla, proč jsem vlastně omdlela, a tak se prudce posadila.

„Je tady?“ chtěla jsem hned vědět.

„Ne... Není, říkal, že až se probudíš, mám ti předat tohle,“ vykoktala nechápavě a podala mi malou krabičku se vzkazem navrchu. „Nechám tě tu odpočívat, ano?“ přeťala René mé přicházející myšlenky, tak jsem jen přikývla a přemýšlela, jestli si to mám přečíst, nebo ne.

Po dlouhé době jsem se nakonec rozhodla, že to musím udělat, a tak jsem rozložila ten velký papír a začala číst.

Má milá Afrodito,

je mi líto, že jsem ti způsobil všechny potíže. Nikdy bych ti nechtěl ublížit, a tak věř nebo ne, ale bude lepší pro nás oba, když nebudeme spolu. Možná si pomyslíš, že to beze mě nevydržíš... Ale jinak to nejde.

Něco mě k tobě táhlo již od okamžiku, kdy jsem poprvé zavítal na tu stránku, na ten osudný chat. Stačilo mi pouze pohlédnout na tvou tehdejší přezdívku a okamžitě jsem si řekl: „Tu holku musím poznat!“. A tak teprve začal můj život.

Každý den jsem žil pouze pro tvé věty, které mě dělaly šťastným. Pochopil jsem, že lásku nemusím najít pouze v realitě, ale i na takové podivné stránce, jako je pronudu.cz. Věř, že jsem nikdy nevěřil, že bych se mohl zamilovat. Přišlo mi to spíše jako legrace, jen zpestření dne. Až později jsem si uvědomil, že jsem se opravdu zamiloval do osoby, kterou znám jen z vět.

Poté, co jsi se přestěhovala na nějaký čas do Forks, nevšímal jsem si tě. Říkal jsem si, že jsi jenom další namyšlená fiflena, která pojem ‚láska‘ ani nezná. Jen Bůh ví, jak moc jsem se v tobě spletl. Byla jsi to ty, jen jsi skrývala svou vlastní tvář. Bála ses ukázat před ostatními své pravé já, a proto jsi byla taková nevrlá.

Bello, moc se omlouvám za vše, co jsem ti za tu dobu udělal. Vím, že mi to asi nikdy neodpustíš, ale tvůj život mi za to stojí. Přál bych si, abych mohl vše vrátit a nějak tě přimět, aby ses nevracela do Phoenixu. Zde, ve Forks, bych tě mohl udělat šťastnou...

Snad na mě nebudeš vzpomínat ve zlém, ale budu v tvých myšlenkách z té lepší stránky. Nechci po tobě, aby sis mě navždy pamatovala – ale chci, abys na mě zapomněla a prožila si svůj lidský život tak dlouho, jak to půjde. Se mnou bys rodinu mít nemohla, a tak ti alespoň přeji, abys ji našla někde jinde.

Snad bude tvůj život krásný a dlouhý a ty mě nebudeš odsuzovat. Prosím, odpusť, nikdy na tebe nezapomenu. Jsi má jediná láska, a proto to dělám – pro tvé štěstí. Odpusť.

Navždy a s láskou, tvůj Drákula.

Co... Cože? Se slzami v očích, které pomalu stékaly po tvářích a vpíjely se do toho dopisu, jsem vzhlédla a nedokázala tomu uvěřit. Proč? Proč to udělal? Nedokázala jsem to zastavit, a tak jsem propukla v hluboký pláč.

Trvalo mi dlouho, než jsem dokázala přestat a uklidnit se. Nevím, zda to bylo deset minut, nebo několik hodin, ale prozatím jsem se přes to dostala. Promáčený dopis držící v ruce jsem opatrně položila na stolek vedle postele a natáhla se pro tu malou krabičku. Co by v ní mohlo být? pomyslela jsem si zmateně a pomalu to otevírala.

Vykoukl na mě ten prsten, se kterým mě Edward žádal o ruku. Znovu jsem ucítila slzy na své tváři, ale rychle je setřela. Proč mi to dává? Proč mi to dělá ještě těžší, než už to mám?! Pozvedla jsem celou krabičku, chvíli si prsten prohlížela a dokonce ho začala proklínat. Udělal mi to snad schválně? Protože... proč vlastně?

Ale pak jsem si všimla malého papírku zastrčeného pod tím prstenem. Okamžitě jsem prsten vytáhla, opatrně vzala ten papírek a prsten tam zpátky zastrčila.

Jestli jsi schopná mi dát poslední šanci, budu čekat v sedm u kašny. E.

Ještě několikrát jsem si tu větu přečetla a stále nevstřebávala informace. Až pozdě jsem si uvědomila, co tam vlastně stojí. Naštěstí bylo skoro šest hodin, ale stejně jsem na nic nečekala a okamžitě se začala oblékat. Nezajímalo mě, zda si na sebe beru nějaké drahé a krásné šaty, nebo obyčejnou teplákovku. Jen jsem chtěla včas dojít za Edwardem.

„Bello, kam tak letíš? Musíš odpočívat,“ peskovala mě máma, jen co jsem vběhla do obýváku, a snažila se mě zahnat zpátky do pokoje.

„Teď ne,“ odbyla jsem ji rychle a proběhla do předsíně, kde jsem si obula boty a doslova a do písmene vyletěla z domu. Vítr mi čechral vlasy, jak jsem rychle utíkala, kamínky pod nohama létaly na všechny strany, větve mi probleskávaly kolem obličeje, když jsem probíhala přes alej směrem ke kašně.

Zhluboka jsem oddychovala, srdce jsem cítila až v krku v momentě, kdy jsem vběhla přímo před kašnu a... nebyl tam. Zběsile jsem lítala kolem celé kašny a nemohla ho nikde najít.

„Ne, ne, ne. Prosím, ne!“ naříkala jsem a stále běhala sem a tam. S prosbou v očích jsem se otočila směrem k nebi a pronesla pár slůvek, abych mohla Edwarda vidět alespoň naposledy. „Prosím,“ šeptala jsem stále dokola. S uslzeným obličejem jsem se posadila na nedalekou lavečku a znovu – už podruhé za ten den – propukla v pláč.

„Proč pláčeš?“ ozvalo se vedle mě znenadání. Jen jsem zakývala hlavou, abych dotyčného odbyla. Ale ten hlas... Ten medový hlas bych poznala všude. Pozvedla jsem hlavu a setkala se s jeho pohledem.

„Edwarde!“ vykřikla jsem a vzápětí ho objímala kolem krku. Děkuji, Bože, děkuji!

„Ach, Bello,“ zašeptal mi Edward do vlasů a přivinul si mě ještě blíže. Tenhle okamžik bych chtěla napořád.

„Neopouštěj mě, už nikdy,“ prosila jsem ho. „Prosím, udělej to pro mě. Bez tebe nemám žádný život,“ žebrala jsem, když se mu mé slzy vpíjely do jeho nádherné košile. Na moment mě od sebe odtrhnul, aby se mi mohl podívat do očí.

„Nikdy bych neudělal nic, co si nepřeješ,“ přiznal a z rukou mi vzal tu krabičku s prstenem. Musela jsem si to vzít s sebou, byla to má možná poslední vzpomínka na něj. Znovu přede mnou poklekl a já viděla v jeho očích tu oddanost a lásku, kterou jsem postrádala ze všeho nejvíce.

„Isabello Swanová, prokážeš mi tu čest a staneš se mou manželkou?“ pronesl srdceryvně. Nezmohla jsem se na jediné slovo, ale přitom jsem to chtěla vyslovit.

„Ano,“ zašeptala jsem, nechala si navléknout prsten a také se nechala pozvednout do jeho náručí. Políbil mě jako nikdy předtím, já byla štěstím bez sebe a už potřetí se dnes rozbrečela. Jak že se to říká? Ano, do třetice všeho dobrého...

Mí milí čtenáři. Ani netušíte, jak jsem to chtěla udělat co nejzajímavější. Ano, je to poslední kapitola a další už nebudou. Chápu, že u této poslední kapitoly už nebude tolik komentářů jako u předchozích kapitol. 

Důvodem, proč tato poslední kapitola vyšla až teď, je má spoluautorka. Nechci to na ni celé házet, ale celé tři měsíce se nedokázala vyjádřit, zda to dopíše nebo ne, a tak jsem to dopsala sama. Snažila jsem se, co nejvíce to šlo, jen aby se vám to líbilo.

Tímto bych vám chtěla moc poděkovat, že jsem měla tu čest psát tuto povídku pro tolik lidí. Nikdy bych nečekala, že budu psát nějakou povídku, která bude mít tolik komentářů. A proto vám moc děkuji, udělali jste mně - a určitě i mé bývalé spoluautorce Kice - radost.

Děkuji! :-)) 

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 27. kapitola :