Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 5. kapitola

16.07.2011 (14:00) • Kika57, patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3644×

Včera jsi mi pokládala otázky... Můžu ti je teď dávat já? Zašklebil jsem se nad svým perfektním plánem.
Být na chatu není zas tak špatný... Můžu si psát s lidmi, které neznám, oni neznají mě.

Ptej se...

Co jí pokládat za otázky? To sis pěkně nalítl, Edwarde! pomyslel jsem si. Já – chatovací nováček, jsem si vyprosil odpovědi na moje otázky. Můj pohled se stočil na moji „malou“ knihovničku obsahující tři sta knih. Byl jsem na ni pyšný. Už jen z důvodu, že většina je první vydání.

Jaká je tvá nejoblíbenější knížka? vykouzlily mé ruce otázku. Byl jsem s ní spokojený, ale teď, jestli to není v dnešní době trapné.

Je jich hodně… ale nejvíc mám ráda asi Romeo a Julie.

Můj pohled se stočil na lepený svazek papírů, kterým se v normálním stavu říká kniha. Zvláštní… A já si myslel, že dnes už nikdo nečte… Ta holka se mi začíná líbit! potěšeně jsem se usmál.

To je náhoda. Já taky, odpovídal jsem stejnou formou, jako ona včera mně – moje otázka, její odpověď, moje odpověď.

Super! Další otázky? Docela nedočkavá holka.

Jistě, přece bych neskončil hned na začátku. Takže… Na chvilku jsem se zamyslel nad další otázkou, ale opravdu jen chvilku. Vždyť hned vedle knih mám CD. Co posloucháš za písně? dokončil jsem.

To nevím přesně… Je jich opravdu hodně. Strašně moc. Ale nejvíc poslouchám asi ty pomalejší – slaďáky, rozepsala se.

Takže další otázka. Jakou máš ráda barvu?

Vykašlal jsem se na mé odpovědi. Rozhodl jsem se, že jí budu pokládat otázky, které mě napadnou jako první. Začalo mě to bavit. Když si s někým povídáte a umíte jako já číst ostatní myšlenky, tak je to na nic. Připadá vám to nudné a po pár letech si nechcete povídat s nikým… Vždyť já vím všechny odpovědi dřív, než je vysloví a musím čekat, než se ten někdo vyžvejne.

No, asi žlutá. Nebo tyrkysová. Možná obě dohromady, psala zmateně. Líbí se mi zkoumat lidi přes internet.

Máš ráda teplé počasí, nebo když je škaredě? Netrpělivě jsem prsty poklepával o stůl. Tohle je tak jiné…

Jak kdy. Slunce sice mám ráda, ale někdy je to už moc. A když prší nebo sněží, nemám nic proti. Sníh mi nevadí a navíc příjemně studí… Pousmál jsem se nad její odpovědí… Takže by jí nevadil i led? A jaká puberťačka nemá ráda slunce? I Rosalie by vydržela na pláži několik týdnů vcelku, ale to by na něm nesměla zářit…

Zajímavé… Jaké máš ráda filmy? Romantické, dobrodružné…

Podle hudby soudím, že romantické. Je to tak snadno předvídatelné, že kdybych mohl, tak bych svou otázku vzal zpět… Takhle plýtvat otázkami.

Nejvíc se dívám na nějaké hudební, ale horory mi taky nevadí. Zvláště o upírech, ty mám ráda. Koukal jsem se s vykulenýma očima a otevřenou pusou na monitor. Takže romantická hudba a horory? Je ta holka normální? Za svůj život jsem nikoho takového nepotkal… s nikým jsem si nepsal a to už je co říct. Začalo mě zajímat, co by řekla, kdyby věděla, že si právě s jedním upírem píše. Co si ji trochu oťuknout…

To je dobré! No a dál. Máš ráda biologii? Tak, holka… čeká se jen a jen na tebe.

To se chceš opravdu bavit o biologii? Jinak docela ano. Takže asi inteligentní. Mohla by přijít na to, kdo jsem, docela rychle, ale musí na to přijít sama, jinak jsem v pytli!

Dobře, tak máš ráda dějiny? Třeba první světovou. To by bylo super! pokračoval jsem ve své otázce, ale tentokrát v mysli.

Jinak. Ty se chceš bavit o škole? Stihl jsem si přečíst, když se opět rozrazily dveře.

„Ahoj, bratříčku,“ přitančila mi do pokoje Alice.

„To mi nemůžete dát aspoň jeden den pokoj? Včera Emmett, dnes ty. Co mi jdeš udělat ty?“ Chtěl jsem to mít rychle za sebou. Proč za mnou všichni chodí jenom, když něco dělám?

„Co si to o mně myslíš? Jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli nechceš na nákupy…“ Svůj proslov zakončila psíma očima.

Jiné téma mě nenapadlo… Nejdřív jsem odpověděl Afroditě a až teď se chystal na Alice.

„Alice…“ Nestihl jsem doříct.

„Stejně za chvilku odejde,“ mrkla na mě a odešla.

Nechápavě jsem kroutil hlavou. Jestli si myslí, že s ní zase půjdu na nákupy. Znám lepší zábavu, než být hodiny zavřený v kabince a poslouchat věty typu: „Promiň, Edwarde, ale ani tobě to nesluší.“ Jednou dokonce sehnala partu pubertálních holek, aby jí pomohly s hodnocením vzhledu. Za tohle jsem s ní nebyl rok na nákupech… Takhle naštvanou jsem ji ještě neviděl.

Jsi tu? zkusil jsem to. Už nějakou chvíli neodpovídá… Že by odešla bez rozloučení? Zapomněla na mě? Nebo si se mnou nechce psát?

Afrodito? Jsi tu ještě? Není, odpověděl jsem si sám. Pokoušel jsem se počkat, ale…

Proč mi neodepisuješ…? Začal jsem z té holky šílet! Co může dělat? Přece když je někdo na chatu, tak tam je a nedělá něco jiného a hlavně, když si s někým píše. Kéž bych věděl, co dělá, že neodepisuje. A jak vlastně vypadá?

Jsem tu, ale promiň, musím končit. Jedu s… kamarádkou nakupovat. Snad se tu ještě dneska potkáme, Kdyby ne, zítra určitě. Zatím ahoj. Chtěl jsem, aby mi napsala, ale toto ne. Ale proč ty tečky před kamarádkou? Kdo to teda je? Ale alespoň se rozloučila…

To je škoda, ale rád jsem se s tebou zase psal. Užij si to… já budu muset jít taky nakupovat, ale se sestrou. Ahoj, bohyně moje…

„Díky, díky, díky!“ pištěla a skákala mi po pokoji Alice.

„Prosím, uklidni se! Ještě si ve Forks budou myslet, že je zemětřesení!“ snažil jsem se ji krotit.

„Jasně, bráško. Pojď.“ Vypnula mi počítač a začala mě tahat z pokoje.

Ach jo. Do čeho jsem se to dostal?

Z nákupů jsme přijeli až v půl deváté. Má sestra je jedinečná – dokáže utahat i upíra! Zmoženě jsem se koukal do stropu. Proč já jí na všechno kývnu?

„Protože jsem tvá nejmilejší sestřička,“ ozvalo se z mé skříně.

„Alice…?“

„No co… Někdo to tam narovnat musí.“ Vykoukla střapatá hlava z mé skříně a vyplázla na mě jazyk.

Jen jsem se tomu usmál. No… Ukažte mi někoho, kdo by se na ni mohl zlobit.

Do ruky mi padl slepovaný první výtisk Romea a Julie. Pustil jsem se do čtení. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem byl ještě člověk. Měl jsem malou sestřičku Evelyn. Pár měsíců, než se naše rodina nakazila španělskou chřipkou, jsem oslavil sedmnácté narozeniny a tehdy jsem ji dostal. Romea a Julii. Ten krásný a věčný příběh dvou milujících osob, které neváhali a obětovali svůj život pro toho druhého. Tehdy bylo mé milované sestřičce deset, ale číst a psát ještě neuměla. Milovala, když jsem jí předčítal. Vždy jsem si sedl ke krbu a začetl se. Pokaždé, abych se lépe začetl do příběhu, jsem četl nahlas a má rodina si posedala kolem mě. Má matka Elizabeth říkávala, že jsem výborný řečník a v tomto případě předčítač. Vždy jsem okřikoval svou malinkou sestřičku, že neměla žádný cit ke knihám a neohrabaně otáčela stránkami, až se některá občas natrhla. Bohužel… Byla to ona, kdo se jako první nakazil španělskou chřipkou… Ona, kdo první ochutnal utrpení, bolest a strach z neznámého. Pocit, že umíráte a nic a nikdo vám nedokáže pomoct… Pouze jediná bytost. Pouze ona vám může zachránit život, ale za cenu tlukotu vašeho srdce. Pouze upír…

„Edwarde…“ zašeptala vedle mě Alice. „Mám tě ráda… víš to?“ Objala mě.

Tak tohle je moje nová sestřička. Ona ví, jak mě rozveselit. Ona a Esmé jako jediné poznají, když mě něco trápí…

„Mimochodem.“ Napřímila se a najednou se usmívala jako sluníčko. „Nechceš jít na internet?“ Mrkla na mě a už odcházela z pokoje. Okamžitě jsem se vrhl k počítači. Netrpělivě jsem přecházel po pokoji sem a tam a čekal, až se konečně načte.

Konečně! Musím si koupit rychlejší… pomyslel jsem si. Hned jsem za něj usedl a spustil internet a rychle na chat! Konečně můžu pokračovat ve studování osůbky, kterou vůbec neznám.

Doufala jsem, že se tu ještě dnes uvidíme… napsala hned, co jsem se přihlásil.

Já taky… Co nákupy? pokoušel jsem se navázat rozhovor.

Ani se neptej… A co ty? Říkal jsi, že jdeš se sestrou… A já myslel, že lidská paměť je krátká, ale jak tak koukám… Něco si pamatuje.

Ano, až do zavíračky. Sestra je nakupovací maniak. Kdyby mohla, tak je v obchodě od otevření do zavření…

Chudáku! Jsem ráda, že jsi to přežil. Co bych tu bez tebe dělala? Tak to teda nevím.

Něco by sis určitě našla, bohyně… A docela by mě zajímalo co!

„Pozór!“ ozvalo se z venku a hned na to rána rozbíjejícího se skla. Otočil jsem se za ránou a náhle jsem vše viděl zpomaleně, jak to bývá ve filmech… Oknem letěl medicinbal, který letěl trasou k mému počítači. I přes mé pohotové reflexy jsem ho nedokázal chytit a dopadl rovnou na tu inteligentní krabici jménem počítač…

4. kapitola 6. kapitola

Kika57 x patulka13

Další díl je tady a pro vás je delší. Prosila bych komentáře už z toho důvodu, že u minulé kapitoly jich moc není... Takže komentujte! Díky.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), patulka13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 5. kapitola: