Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 7. kapitola

22.07.2011 (12:00) • Kika57, patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4077×

„Pozór!“ ozvalo se z venku a hned na to se ozvala rána rozbíjejícího se skla. Otočil jsem se za ránou a náhle jsem vše viděl zpomaleně, jak to bývá ve filmech… Oknem letěl medicimbal, který letěl trasou k mému počítači. I přes mé pohotové reflexy jsem ho nedokázal chytit a dopadl rovnou na tu inteligentní krabici jménem počítač…

„Ne!“ zakřičel jsem z plných plic. „Kdo to byl?!“

Vůbec nic jsem nechápal. Jak někdo mohl být tak pitomý a nedávat si pozor? Upíři mají perfektní smysly, tak jak, do háje, mohl někomu ulétnout míč a zrovna do mého pokoje?! Zabiju ho… Vlastnoručně zabiju Emmetta Cullena, který pravděpodobně zlikvidoval můj počítač. Já…

„Edwarde?“ šeptal Carlisle s hlavou mezi dveřmi.

„Ano, tati? Promiň, ale právě budu mít něco na práci!“ zavrčel jsem tak hlasitě, aby mě mohl Emmett slyšet.

„Edwarde,“ řekl a vešel do pokoje a začal se rozhlížet. Jeho pohled směřoval na rozbitý počítač. Chvilku se na něj koukal, a poté se usmál. „Myslím, že bys neměl dělat takový rozruch kvůli počítači. Peněz máme dost, tak si můžeš koupit nový a lepší.“ Poplácal mě po rameni a chystal se odejít.

„Ne. Tohle už jen tak nenechám. Sice je to bratr, ale to neznamená, že si nechám vše líbit!“ odpověděl jsem mu vztekle.

„Ehm… Víš… Emmett…“ nestihl to doříct, protože Emmett vběhl do pokoje.

„Edíku,“ rozchechtal se. „Není nic, jak se zdá, že jo, tati.“ Poplácal Carlislea po zádech a vyletěly mu koutky úst do nebezpečné výšky. Pokaždé, když tohle udělá, tak mám pocit, že si musí každou chvilku roztrhnout pusu… A taky, že to musí děsně bolet!

„Co?“ Zmateně jsem se na ně koukal. Pokaždé, když něco udělá, tak uteče hodně daleko a kolikrát se domů nevrátí několik dní. Tak proč teď ne, a ještě jde dobrovolně za mnou do pokoje?

Zmlátit mě můžeš potom, Edwarde… Ale až si vyslechneš Carlislea. U toho chci být! Musí to být asi opravdu důležité, když je ochotný se mnou vyjednávat přes myšlenky, a ještě k tomu se nechat zmlátit.

„To nebyl Emmett,“ zašeptal téměř neslyšně Carlisle, že jsem měl problém ho slyšet, a to jsem upír. „To jsem byl já…“ dodal.

„Co?!“ zopakoval jsem. Jak to, že to nebyl… Ale byl to… A potom… A…

„Nech si to, prosím, vysvětlit! Letěl proti mně míč, tak jsem ho chtěl odkopnout, ale neodhadl jsem to. Nechtěl jsem ti rozbít počítač.“ Zkoušel to na mě. Pomocí jeho myšlenek mi pořád opakoval, že jsem jeho nejmilovanější syn, že mě má moc rád a podobné věty.

„Odpusť mu to. Můžeš si přeci koupit nový, ne?“ řekla Esmé.

„A je to v háji!“ řekl zklamaně Emmett a se smutným výrazem v obličeji odcházel. Mohla to být úžasná bitka. Škoda, že to mamka zkazila. Zajímalo by mě, kdo by vyhrál. Edward sice čte myšlenky, ale… Přestal jsem vnímat jeho myšlenky a vnímal ty dva v mém pokoji.

„Tvá matka má pravdu.“ Už nevypadal tak bojácně, jako když za mnou před pěti minutami přišel. Teď stál přede mnou sebejistý muž se vztyčenou hlavou. Chtěl bych ho vidět, co by dělal, kdyby nezasáhla Esmé.

„Když budeš chtít, tak než si koupíš jiný počítač, můžeš si půjčit můj.“ Hrdě se usmál a objal Esmé kolem pasu. Musel jsem to nechat být. Sice jsem byl na něj naštvaný, ale nemohl bych ublížit Esmé.

Oba dva odešli z pokoje a nechali mě samotného. Zvláštní, jak krátká chvíle stačí, aby upírovi chyběla jedna internetová stránka. Žádné otázky a odpovědi a zrovna mě to začalo bavit. Tohle se na žádné škole neučí… Zkoumat lidi, aniž byste je viděli. Jejich reakce a zaskočené odpovědi. Aspoň teď budu mít čas na čtení.

Přešel jsem ke knihovničce a dlouho vybíral knihu, kterou jsem dlouho nečetl. Tu, která by mi spravila náladu svým perfektním zpracováním. Na Větrné hůrce. Kdybych chtěl, mohl bych ji mít přečtenou během deseti minut, ale chtěl jsem si ji vychutnat. Četl jsem řádek po řádku, ale čím víc se noc krátila, tím víc se blížil konec knihy. S prvními paprsky jsem zaklapl knihu a… Paprsky? Proč mi to Alice neřekla?

„Protože bude svítit pouze do deseti,“ ozvalo se z jejího pokoje.

Takže, dnes žádná škola. Kdejaký puberťák by se mi vysmál, ale já do školy chodím rád. Sice střední opakuji pořád dokola a musím poslouchat ty protivné myšlenky holek a dokonce i některých kluků, ale aspoň nějak zabiju čas. Nemusím být doma a poslouchat zamilované myšlenky zbytku rodiny, a to v tom lepším případě!

Sešel jsem do obýváku a překvapilo mě, že tam všichni seděli.

„Výborně,“ řekla Rose, „čeká se už jen na tebe.“

„Na mě?“ Ani v myslích ostatních jsem nezjistil, o co se jedná.

Nedůvěřivě jsem si sednul na křeslo a všichni mě pozorovali, přímo mě hypnotizovali. Po chvilce trapného ticha jsem se začal cítit trapně.

„O co tu jde?!“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Každý přede mnou uhýbal pohledem. Musí to být asi opravdu strašné, když se mi nikdo nedokáže podívat do očí.

Pokaždé jsem si stěžoval, že čtu myšlenky, ale k čemu mi to teď je? Proč jsem si vždy stěžoval, že vše vím dopředu? Co bych za to teď dal… Nejhorší ze všeho je nic nevědět. Nevíte, jestli vás čeká něco příjemného nebo naopak něco zlého. Ovládá vás divný pocit v podbřišku a připadá vám, že každou chvilku budete zvracet. Ještě štěstí, že jsem upír - a ti zvracet nemůžou!

„Víš, Edwarde…“ nakousl to Jasper.

„Bude další svatba!“ zašeptala Alice.

Chudák Emmett, Carlisle nebo Jasper. Štěstí, že já se ženit nemusím!

„Čí je to svatba?“ zakřenil jsem se na Emma.

„Tvoje,“ vyřkli všichni sborově to jediné slůvko, které mi má obrátit celý můj poklidný život úplně naruby…

„Co…“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Nedůvěřivě jsem se na ně koukal, ale přesto s otevřenou pusou. Může se upír přeslechnout? Protože já mám pocit, že jsem slyšel tvoje. Jenomže já nemám žádnou dívku, tak jak bych se mohl ženit?

„Nedávno jsem mluvil s Eleazarem a Carmen. Velmi mě trápí, že jsi sám, Edwarde!“ řekl Carlisle.

„Tvůj otec chce říct, že jsme ti domluvili svatbu,“ promluvila na mě tentokrát Esmé.

Ještě jednou jsem všechny přelítl pohledem. Rose to mrzelo. Sice se občas nepohodneme a jsme rozdílné povahy, přesto se známe nejdéle. Zná mě natolik, že ví, že budu nešťastný. Emmetovi nejspíš nedocházelo, o co jde. Smál se jako sluníčko a radoval se, že konečně nebudu panic. Táta s mámou byli rádi. Oba si opravdu moc přáli, abych byl šťastný, proto se rozhodli, že mi trochu pomohou – neúspěšně! Jasper… Ničily ho emoce, které se nesly místností. Rozhodl se nezasahovat, ale nesouhlasil s ní, už jen z důvodu, že Alice byla proti. Ta uraženě seděla na pohovce a nechápavě kroutila hlavou.

Promiň, Edwarde. Já to neviděla… Zjistila jsem to, až když bylo pozdě. Opravdu mě to mrzí! Slibuji, že ať se rozhodneš jakkoliv, budu stát při tobě! poslala mi myšlenkou a zvedla mi tím náladu. Moje milovaná sestřička. Je to nejdůležitější v mém životě.

„Koho si mám… vzít?“ řekl jsem a pokusil jsem se o úsměv, ale vyšel z toho škleb.

„Tanyu,“ řekli moji rodiče nadšeně. „Všimli jsme si, jak se k sobě máte, tak jsme vybrali ji.“

„Nikdy!“ odpověděl jsem rázně. Jak si, proboha, můžou myslet, že bych si ji mohl vzít? Nejde jí o mě samotného, ale o mé tělo.

„Proč? Vždyť je milá a já myslela…“ Nenechal jsem mamku pokračovat.

„Zbláznila ses?! To si opravdu myslíš, že když mi z ničeho nic oznámíte, že jste mi domluvili sňatek s někým, koho nechci, budu skákat radostí?!“ Vybouchl jsem. „Proč se do tohoto musíte montovat? Můžete mě aspoň jednou nechat rozhodovat za sebe?!“ Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale musel jsem to říct. Musel jsem jim říct, co mám na srdci. To, co by už měli dávno vědět – nejsem malé děcko, které se o sebe neumí postarat.

„Edwarde, prosím… Uklidni se…“ žádala mě má matka.

„Jak se mám uklidnit? A víte co? Já raději půjdu!“ Otočil jsem se a mířil ke dveřím. Snažil jsem se ignorovat prosby ostatních, abych to nedělal, ale nikdo mi nebránil. Věděli, že to mají marný a měli pravdu. Nedokázali by mě zadržet. V tuto chvíli jsem toužil po samotě, jako nikdy.

Vyšel jsem ze dveří. Za nimi jsem se rozeběhl, co nejrychleji jsem dokázal. Užíval jsem si tu svobodu a volnost, které mi nejspíše budou brzy odepřeny. Rychle jsem zatřepal hlavou ve snaze zahnání myšlenek – ty si nechám na potom. Míjel jsem strom za stromem a poslouchal utíkající zvěř, která se snažila najít nějaký úkryt. Nevím, jak dlouho jsem utíkal, ale zastavil jsem se na pokraji lesa. Lidskou chůzí jsem z něj vyšel. Hned u něj bylo malé městečko připomínající Forks.

Zamířil jsem do malého hotelu a ubytoval se. Potřebuji přemýšlet, ale v lese to není moc bezpečné. Sice mě nic nezraní, ale mohl by přijít někdo z rodiny a hučet do mě, abych se vrátil; u toho by se moc dobře nepřemýšlelo.

Natáhl jsem se na postel a nechal lítat myšlenky hlavou. Přemýšlel jsem o všem možném – o mé skutečné rodině, upírství, mé dnešní rodině a nakonec o svatbě s Tanyou. Někdo tam nahoře mě nemá rád. Proč mi nemůže dát pokoj? Určitě to bude žena, protože muž by měl slitování!

Z úvah mě vyrušila textovka. Proč já nenechal telefon doma?

Jak dlouho chceš trucovat? Už jsi pryč jeden den… Vrať se, prosím.

To jsem pryč jeden den? Kdybych neměl Alice, tak bych tu proležel asi týden.

Nevím, kdy se vrátím.

Kdybych tak znal nezaujatý názor na věc… Páni! Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Rychle jsem vstal a doufal, že tu budou mít někde obchod s počítači.

6. kapitola 8. kapitola

Kika57 x patulka13

Když už jste se dostali až sem, tak vás žádám, abyste zanechali komentář. S každou kapitolou je jich méně... Snad Vás tento díl nezklamal.

Dále věnujeme tuto kapitolu všem, co se povídka líbí.

Děkujeme.

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), patulka13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 7. kapitola: