Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 8. kapitola

26.07.2011 (18:00) • patulka13, Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3262×

Bella

Přemýšlela jsem o dnešku, co se všechno stalo. Nakonec jsem se propadla do temnoty. Mé poslední myšlenky patřily Drákulovi.

Ráno, když jsem se probudila, jsem si nic ze svých snů nepamatovala. Vždycky jsem měla sny bláznivé a ani já sama jsem se v nich nevyznala. Jakmile jsem se pořádně vzpamatovala, že už je ráno, uvědomila jsem si, že musím spěchat do školy. Rychle jsem vběhla do koupelny a začala se chystat. S vlasy jsem v rychlovce něco udělala, lehce jsem se namalovala, což znamená, že jsem si dala jenom stíny – světle modré -, černou tužku na oči a k tomu lesk na rty. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a musela uznat, že mi to docela sluší. Všechno jsem po sobě pouklízela a vydala se zpátky do pokoje… Obléct se.

Ještě jsem se šla nasnídat, ale vzala jsem si jenom jablko, spěchala jsem. Když jsem měla všechno hotové, všimla jsem si jedné zásadní věci… Bylo teprve sedm hodin. Co budu dělat půl hodiny?! zhrozila jsem se. Přemýšlela jsem, jak bych mohla zabít čas. Pohled mi padl na televizi. Něco dobrého by tam snad mohlo být.

Zapnula jsem televizi a přepínala programy, protože tam byly samé reklamy. A na ty jsem se dívat rozhodně nechtěla. Jak jsem tak přeblikávala, najela jsem na jeden program – ani nevím, jak se jmenoval – a tam byla pohádka, na kterou jsem se dívala, když jsem byla malá. Ale jelikož jsem měla času dost, než začne škola, ráda jsem se na to dívala. Opravdu hodně jsem se u toho nasmála, a když jsem si uvědomila, že by mě někdo mohl sledovat, začala jsem se smát ještě víc.

Pohádka skončila a já jsem se, ač neochotně, zvedla směrem ke dveřím. Ještě jsem pohledem sklouzla k hodinám a zhrozila se. Bylo za deset minut osm! Rychle jsem si vzala tašku, obula boty, vyšla ze dveří a zamkla je. Když jsem se otočila směrem k příjezdové cestě, myslela jsem, že si ze mě v tuhle chvíli dělá srandu. Že co nevidět někdo vylétne s kamerou a bude se smát. Jenže se tak nestalo. Na příjezdové cestě seděla ve svém autě Teresa a na tváři měla úsměv. Já, namísto toho, abych usmála, jsem se zamračila.

Včera se mi to opravdu nezdálo, pomyslela jsem si zklamaně. No, snad to dneska přežiju. Přišla jsem k autu a Teresin úsměv se ještě víc rozšířil.

„Ahoj, Bello. Říkala jsem si, jestli bys nechtěla jet se mnou do školy,“ nabídla mi a já jsem teď opravdu čekala na tu kameru. Kdyby nebyl za chvilku začátek vyučování, odmítla bych. Ale nemohla jsem si dovolit přijít pozdě.

„Ahoj. Jo, klidně pojedu,“ odpověděla jsem a na tváři vykouzlila malý úsměv. Přeci se na ni nebudu mračit, když mě veze do školy. Za tohle jsem jí byla jedině vděčná. Teresa jela docela rychle a tak jsme u školy byly ani ne za pět minut. První hodinu jsme s Teresou měly společnou. Naneštěstí nebo naštěstí? Toť otázka…

Sedly jsme si na místo, sedíme spolu, a ona mě začala ignorovat. Začala se bavit se svými kamarádkami a mě si prostě nevšímala. To je teda zajímavý. Ve vyučování, když se profesor nedíval, mi podstrčila papírek. Zmateně jsem se na ni podívala, ale ona mi pokynula na papírek. Podívala jsem se na něj.

Dnes – já a ty – kino… Bereš? stálo tam. Přemýšlela jsem, kde k tomu přišla.

Promiň, ale ne, napsala jsem jí a podala jí to. Profesor se až moc zaujatě díval na tabuli.

Ale no tak, včera jsi říkala, že půjdeme jindy. Takže dneska… Prosím. Poslala mi to zpátky.

Ne… Opravdu jsem neměla náladu na dohadování se. A chvíli mi znovu papírek přiletěl pod nos.

Proč ne? Ach jo… ta holka si nedá pokoj.

Prostě nemám náladu…

A proč ne?! Už jsem opravdu začala být nervózní. Teresa dokáže být opravdu někdy otravná.

Prostě ne!

No dobře, jenom nechápu, co proti mně máš. A to mě už totálně dorazilo.

Ty nechápeš, co mám proti tobě JÁ? Já nic! Ale pokud vím, TY jsi mě před chvilkou ignorovala a přitom jsi mi včera říkala, že jsem fajn holka a různý hovadiny. To JÁ nechápu TEBE! Poslala jsem jí po lavici ten papírek a už jsem byla totálně naštvaná. Po chvíli se mi papírek znovu objevil na lavici.

Promiň, že jsem se bavila se svými kamarádkami! Už jsem jí na to nic neodepisovala, papírek zmačkala v ruce a věnovala se profesorovi. Zbytek dne ve škole jsem Teresu prostě ignorovala, opravdu jsem neměla náladu na žádné dohadování.

Na obědě, když jsem si vzala tác se svým jídlem, jsem si šla sednout na své místo. Sice jsem seděla sama, ale mně to nevadilo. Najednou se ale přede mnou objevila Teresa. Tázavě jsem pozvedla obočí.

„Hele, je mi jedno, co si o mně myslíš, mě nebudeš ignorovat! Je ti to jasný?!“ začala na mě řvát a já jsem se jenom divila, co se s ní děje. Včera se ke mně chová jako k nejlepší kamarádce a teď? Tu na mě řve na celou jídelnu? Uchichtla jsem se a nevnímala ji. Jenže to ji naštvalo ještě víc.

„Ty krávo! Co si to ke mně dovoluješ?!“ zaječela na mě a celá jídelna se na nás už dívala. Já jsem měla na rtech stále úsměv a stoupla jsem si, abych jí viděla do očí ve stejné výšce.

„Tak aby to bylo jasný. Já si můžu dělat, co chci. Můžu tě klidně ignorovat. Však ty jsi mě taky dnes ráno ignorovala, nebo snad ne? No ale to je vedlejší. Jenom ti chci říct, že ty mi nadávat nebudeš. Na to urychleně zapomeň. Nejsi žádná královna, abys tu všechny okřikovala a především se jenom vychloubala. Takže… abych ti to shrnula. Nech mě na pokoji, nestarej se o mě, já se nebudu starat o tebe a už nikdy… nikdy mi nenadávej do krávy,“ pronesla jsem k ní v klidu a celá jídelna na mě zírala. No co? Já si tohle chování nenechám líbit. Teresa se na mě mračila a kdyby uměla pohledem zabíjet, byla bych mrtvá. Sladce jsem se na ni usmála, vzala jsem svůj tác, odnesla ho a odešla z jídelny. Z dálky jsem ještě slyšela Teresin ječák, jak řvala na ostatní, že tam není nic k vidění. Začala jsem se smát a šla na další hodinu.

Po škole jsem šla rovnou domů. Teresu jsem už nikde nepotkala, naštěstí. Ale jsem ráda, že jsem jí řekla svůj názor na věc.

Doma jsem neměla co dělat, tak jsem si zapnula televizi, ale tam nebylo nic, co by mě zajímalo. Vypnula jsem to a přemýšlela, co teď. Nakonec jsem se rozhodla, že bych se mohla jít projít někam do města. Vzala jsem si slabou bundu, kdyby byla zima a mohla jsem vyjít.

Jenom jsem se tak procházela, když jsem prošla kolem útulku. Napadlo mě, že bych si mohla koupit nějakého pejska. Ale to jsem zavrhla, protože mamka by byla určitě proti, abych měla psa. Šla jsem teda dál a asi po půl hodině procházení jsem se vracela zpátky domů. Když jsem šla opět kolem toho útulku, zašla jsem dovnitř. Přeci nebude vadit, když se jenom podívám. Jenže jsem udělala velkou chybu, že jsem vůbec do toho útulku vešla.

Tak krásného pejska jsem snad ještě nikdy neviděla. Vypadal jako vlk, ale přitom byl strašně roztomilý. Prodavačka si všimla, jak se na něj dívám a přišla ke mně.

„Mohu vám nějak pomoci?“ nabídla se mi. Podívala jsem se na ni a usmála se.

„Co je tohle za rasu?“ zeptala jsem se a poukázala jsem na nádherné štěňátko. Žena se na mě usmála.

„Bílý vlčí špic. Je opravdu krásný, že?“ Jenom jsem pokývala hlavou. Zapojila jsem své mozkové závity a přemýšlela. Když to bude můj pes, tak vadit nebude, ne? Ale co když bude máma naštvaná? Takhle jsem přemýšlela asi deset minut.

Po cestě domů, když jsem vyšla z útulku, měla jsem s sebou krásného přítele. To štěňátko jsem si prostě musela koupit, takže teď jsem opravdu šťastná. Když jsem došla domů, vymýšlela jsem ještě jméno pro nové štěňátko, které zrovna leželo přede mnou na koberci. Takové krásné prostě muselo mít dokonalé jméno.  Takové jedinečné… Scotty… Takové krásně a zároveň roztomilé. Přesně pro mého broučka.

Ještě hodně dlouho jsem si se Scottym hrála, ale už byl večer a já jsem musela jít spát. Navečeřená už jsem byla, ale ještě než jsem šla do postele, podívala jsem se na chat… Co když je tam Drákula? S nadějí jsem se přihlásila a… nebyl tam. Zklamaně jsem si povzdechla a vypnula to. Dala jsem si sprchu, vypnula si budíka, protože zítra je sobota a spolu se Scottym zalehla do postele. V náručí se svým broučkem jsem s úsměvem na rtech usnula.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), Kika57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 8. kapitola: