Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pronudu.cz - 9. kapitola

28.07.2011 (12:30) • Kika57, patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3890×

Kdybych tak znal nezaujatý názor na věc… Páni! Jak to, že mě to nenapadlo dřív? Rychle jsem vstal a doufal, že tu budou mít někde obchod s počítači.

Z hotelu jsem vycházel nejrychlejší lidskou chůzí. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nic než potraviny, obchod s oblečením, hračkářství nebo suvenýry jsem nezahlédl. Rozešel jsem se, abych se podíval o kousek dál, ale nic než půjčovna aut tam nebyla. Chtěl jsem se vrátit, ale… Proč si nepůjčit auto a nesjet si pro počítač do jiného města? Ta úvaha se mi líbila víc než dost, tak jsem si půjčil malého Forda, zeptal se na nejbližší město a vyrazil.

Po čtvrt hodině jsem míjel ceduli, která mě vítala ve městě. Po náměstí jsem jel snad pomaleji než šnek, protože jsem se rozhlížel po obchodu s počítači. Nakonec jsem stejně zaparkoval a rozhodl jsem se městečko projít pěšky. Menší procházka neuškodí, ne?

Chodil jsem asi hodinu po celém městě a na nic jsem nenarazil, když nepočítám zavřené obchody. To nemůže mít nějaký obchod v sobotu po poledni otevřeno?! Chtěl jsem to vzdát. Chtěl jsem se rozejít k půjčenému autu a opět vyrazit do nějakého hotelu, ale všimnul jsem si malé kavárničky s počítači. Zamířil jsem tam. Jen co jsem otevřel dveře, tak pozvedla hlavu asi dvacetiletá servírka. Na tváři se jí pomalu rýsoval úsměv a hned její kroky směřovaly ke mně.

„Dobrý den. Máte přání?“ Kroutila se přede mnou.

„Ano. Mohl bych na internet?“ zeptal jsem se a nejistě se usmál. Už tak při pohledu na mě se jí málem podlomila kolena… Bál jsem se, že by mohla zkolabovat.

„Jistě,“ odpověděla a vedla mě k volnému počítači. „Ten by měl být nejrychlejší.“ Mrkla.

„Jasně.“ Dál jsem jí nevěnoval pozornost a netrpělivě čekal, až naběhne ona stránka.

Okamžitě jsem se přihlásil na chat, ale ona tam nebyla… Zklamaný jsem chtěl odejít, když se náhle její jméno objevilo v kolonce chatujících.

Ahoj. Jsem rád, že jsi tu, napsal jsem jí. Nevěděl jsem, jak jí to říct… Mám to na ni rovnou vybalit, nebo jí to říct oklikou? A není to blbý se svěřovat úplně cizí holce? Je to vůbec holka? Co když je to nějaký třicetiletý chlap s pivním břichem, který má zvláštní úchylku vydávat se za holku v pubertálním věku?

No… ahoj… odepsala, ale po nějaké chvíli. Myšlenky na třicetiletého chlapa jsem hned zavrhl. Je opravdu malá šance, že bych já měl takové štěstí.

Ještě jednou jsem si přečetl její odpověď. Zdá se mi to nebo opravdu zní její odpověď smutně?

Co se děje, že tak smutně? risknul jsem.

Ale nic. Jenom… nic. Takže se přeci jenom něco děje…

Prosím, napiš mi to… žádal jsem ji. Co ji může trápit? Co může mít holka v jejím věku za problémy?

Proč jsi tu poslední dva dny nebyl? Tak tohle jsem nečekal. Buď ji trápilo, že jsem tu nebyl, nebo se to snaží zamluvit. Nechal jsem to pro tentokrát být a odpověděl jí na otázku.

Jak to vysvětlit. On mi totiž můj otec omylem rozbil počítač… Doufal jsem, že se mě na to nebude víc ptát. Už jen to, že upír mine svůj cíl, je samo o sobě trapné. A ještě k tomu, když je to váš otec.

Cože udělal? Ale no tak, Afrodito. To mě musíš trápit ještě víc? pomyslel jsem si.

Ano, slyšíš dobře. Teda čteš.

Aha. Tak proto jsi tu nebyl? Usmál jsem se. Taky nevím, jestli bych tomu uvěřil.

Ano, proto. Proč sis myslela? Ani nevím, jak mě ta otázka napadla, ale jen co jsem to napsal, tak mě to začalo zajímat.

No… že kvůli mně… Kvůli ní? Proč bych to dělal? Pokoušel jsem se přijít na něco, kvůli čemu by si to mohla myslet, ale nic mě nenapadlo.

Kvůli tobě? Kde tě tohle napadlo?

To je… trapný. Trapný? Co to může být? Kdybych aspoň něco tušil…

Prosím, bohyně. Napiš mi to, prosil jsem potichu. Bylo by tak snadné, kdyby se daly číst myšlenky na dálku…

Já… když jsme si posledně psali, napsala jsem ti, že bych bez tebe nevydržela… A potom jsi mi už neodepisoval. Při téhle odpovědi jsem se musel začít smát. Jenže jsem zapomněl, že nejsem v soukromí a schytal přísné pohledy od ostatních.

Ty sis myslela, že jsem ti neodepisoval kvůli tomuhle? Já se bál, že jsem něco provedl a on to byl můj otec.

Ano… vím, je to trapné. Je to blázínek. To si myslí, že bych jí za to utrhl hlavu? Denně slýchávám mnohem horší věci.

Ne, to je v pořádku. Snažil jsem se ji uklidnit. Já přeci nekoušu…

A kde jsi teď? Protože když máš ten počítač rozbitý… Nečekal jsem, že se zeptá na tohle. Mně samotnému by to asi nedošlo – hlavně, když už jsme dávno mluvili o něčem jiném.

Teď? V nějaké kavárně. Ta ženská se tu na mě pořád kouká. Doufám, že co nejdřív si koupím nový. Raději jsem to utnul nebo bych jí ještě napsal, na co ženy v téhle místnosti myslí a ještě by si o mně myslela, že jsem nějaký úchyl.

To tě lituji. Aspoň někdo… Kdybych toto napsal Emmettovi, tak by se mi smál se slovy: „Třeba o to konečně už přijdeš.“

To já sebe taky. Mám takovou malou otázku. Zodpovíš mi ji? Sebral jsem veškerou odvahu, co ještě mám a rozhodl se jí zeptat. Přeci to je hlavní důvod, proč tu jsem, ne?

Pokusím se… V to doufám!

Co si myslíš o domluvené svatbě? Netrpělivě jsem bubnoval prsty o stůl a doufal, že napíše co nejdřív. Nikdy v životě jsem snad nervóznější nebyl.

Proč tak naráz? Nevím… podle mě to není spravedlivé a člověk by si měl sám vybrat, s kým by chtěl žít do konce života. Ale rodiče, aby o tom rozhodovali? To si nemyslím, že je to správné… A proč to chceš vědět? Tak tohle bych si měl vytisknout a ukázat rodičům. Proč si o tom nemohou myslet to samé? A teď další věc… Co jí na to odpovědět?

Já… jenom tak. Děkuji za názor. Snad to zabere.

Nemáš za co, ale opravdu by mě zajímalo, na co to potřebuješ… Do pytle. Proč dnes musí být každý zvědavý? Pokusím se to nějak zamluvit.

No a co jsi dělala, co jsem tu nebyl? Snad mi pomůže se dostat na jiné myšlenky.

Koupila jsem si štěňátko… Je takové roztomilé. Když jsem byl ještě člověk, tak jsem si také přál pejska. Jenže teď je ze mě netvor, zrůda, nejobávanější predátor. Kdybych si nějakého koupil, tak by utíkalo opravdu hodně rychle.

Jak se jmenuje? Přišlo mi to jako dobrý nápad. Vždycky jsem chtěl Rexe. Jako malý kluk jsem miloval tyranosaura Rexe!

Scotty a je opravdu nádherný. Akorát mě trošku škrábe, ale to ho snad odnaučím. Škrábe? Chvilku jsem se nad tím pozastavil. Já si myslel, že psi koušou a ne škrábou.

Držím ti palce. Nevěděl jsem, co jí na to jiného napsat.

Čekal jsem, až mi odepíše, ale nic. Čekání jsem naplnil hledáním místa, kde právě jsem. Myslím, že neuškodí vědět, kde jsem. Zjistil jsem, že se nacházím v Kanadě, docela daleko od hranic s USA.

Promiň, já už musím končit. Scotty pořád běhá po celém domě, asi se s ním půjdu projít. Ráda jsem si s tebou zase psala, odepsala po delší době.

Tak ať si to užiješ. Zatím ahoj, Afrodito… Mrzelo mě, že jsem se s ní loučil. Opravdu jsem se chtěl nějak odreagovat a ona už musí pryč.

Ahoj, Drákuláčku. Zněla její poslední slova, než se odhlásila.

Opakoval jsem její čin. Zaplatil jsem za internet a vešel ven. Jen tak jsem se procházel. Nevěděl jsem, kam jdu, ani co mám teď dělat. Rád bych se vrátil. Vždyť tam mám rodinu a domov, ale co mě tam čeká? Jedině snad blonďaté tornádo jménem Tanya. Nejhorší na tom všem je, že nemůžu říct ne. Už jen mé vychování mi v tom brání. Kdybych něco podobného udělal v mé době… Ne! To bych udělat nemohl. Musel bych respektovat rozhodnutí svých rodičů a udělat to, co chtějí. Vypořádat se s tím, ať už je to cokoli.

Nevědomky mě mé kroky zavedli k autu a já jel zpět – vrátit ho. Poté bych se měl asi vrátit i já.

Děkuji, Edwarde, četl jsem si nově příchozí zprávu od mé sestry.

Občas jsem litoval, že vidí věci dopředu, ale to ona asi taky, když jí čtu myšlenky. Zhluboka jsem se nadechnul a plnou rychlostí jsem se rozjel.

8. kapitola  10. kapitola

Kika57 x patulka13

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), patulka13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pronudu.cz - 9. kapitola: