Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Propojené 1. kapitola

07.11.2010 (16:45) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3292×

Informace

Rasy: upíři, lidé, měniči, čarodějky.

Postavy z Twilight: Jacob a také část jeho smečky, Renesmé, celá rodina Cullenů i Volturiovi

Prolog

Veronixika má šestnáct let, je to upíří čarodějka (napůl čarodějka, napůl upír). Má těžký život, protože jejím největším nepřítelem je ona sama. Proto se dostává často do spárů smrti, odkud ji většinou zachrání její otec (upír). Ten ji chtěl už několikrát proměnit, ale ona se bojí, že ztratí své schopnosti a také samozřejmě přátele ze školy. A tak se s otcem domluví, že po dokončení školy, ji proměnit smí. Její matka byla zavražděna další čarodějkou Zitou. Zita byla černá čarodějka, vládla větru a zemi, ale své schopnosti používala jen k vlastnímu prospěchu a nestarala se o odhalení. Veronixičina matka Lenixa několik let se Zitou bojovala, ale ta ji nakonec porazila. Zita ovšem byla zabita Arem Volturim, který prostě jen neodolal vůni čarodějky, když chtěl zkoumat tuto zajímavou rasu.

Veronixika ovšem nesmí ven z domu jako čarodějka, protože jí to zakázal otec, který se o ni bojí. Její lidské jméno je Veronika Firewoter, umí měnit svou podobu z upírské na čarodějnou a zpět. Jako čarodějka ovládá vodu a oheň. Tyto dva živly, i když na první pohled nepřátelské, se pod jejíma rukama přátelí a mohou být vedle sebe.

Nic už není jako dřív!

„Veroniko, spěchej, nebo to nestihneš do školy!“ zavolal na mě otec.

„Myslíš, že jsem tak pomalá?“ ušklíbla jsem se. „A neříkej mi Veroniko!“

„Víš, že nesmíš používat upírskou rychlost. Bydlíme ve městě, kde je pořád plno lidí, a navíc by ses nemusela ovládat!“ připomenul mi otec, jako by si nevšiml toho, že už mi to dnes říká asi tak podesáté.

„No jo, vždyť už jdu!“ řekla jsem a vzala jsem si od něj svačinu.

„Veroniko,“ zavolal na mě otec, když jsem vycházela ze dveří.

„Co je pořád? Nech mě žít!“ zavolala jsem na něj rozzuřeně, ale otočila jsem se.

„Tvé oči,“ připomenul mi, a tak jsem se podívala do zrcadla. Samozřejmě, že byly hnědé.

„Vždyť sám víš, že ve škole upíři nejsou, kontroloval jsi to přece,“ zamračím se, nechci chodit po městě jako upír.

„A co na to řekne Katka? Myslíš, že si nevšimne, že máš místo zlatých očí hnědé?“ odporoval otec.

„No jo pořád, už se jdu proměnit!“ řekla jsem poraženecky a zašla do svého pokoje, kde jsem si lehla na zem a překřížila nohy i ruce, když jsem zavřela oči, začalo mě pálit v krku. Hrůza! pomyslela jsem si a sáhla si automaticky na krk.

„Pořád mít žízeň, jak to mohou ti upíři vydržet?“ ptala jsem se spíš sama sebe než táty.

„Na to si zvykneš,“ odpověděl otec. Ale já musela odporovat, jako ostatně vždy.

„Už si na to zvykám osm let, tati,“ ohradila jsem se.

„To není žádná doba, dceruško, já už mám tři sta let a také mi není příjemné, jak tu tancuješ jako čarodějka,“ řekne otec a já už radši odcházím z domu. Mám pocit, že se vleču jako slimák, když jdu lidskou chůzí, ale dneska tady bylo tolik lidí, že jsem ani nemohla utéct někam vedle, kde mě nikdo neuvidí.

Když jsem dorazila k podchodu, uviděla jsem nějakou ženu, upírku. Radši jsem se potichu schovala, ale připadalo mi, že tu ženu znám. I když jsem věděla, že jsem nikdy nepotkala žádného upíra kromě mého táty, připadala mi velice povědomá. Byla malá a jasně rudé oči jí jen plály. Rozhlížela se kolem sebe, že by někoho hledala?

Když se ke mně otočila zády, viděla jsem, že je oblečená v černém plášti a na plášti bylo nějaké písmeno, zaostřila jsem zrak, abych zjistila, co je to za písmeno. Písmeno bylo V. Je to jedna z Volturiů, uvědomila jsem si.

Jane Volturi! pomyslela jsem si, proto mi byla tak povědomá. Okamžitě jsem vypadla, ale běžela jsem lidskou rychlostí, abych nevzbudila pozornost, a tak jsem se dostala až k dalšímu podchodu. První jsem se podívala, a když jsem zjistila, že tam na mě nikdo nečeká, běžela jsem do školy.

No to nám ten den pěkně začíná, pomyslela jsem si, když jsem byla v bezpečí ve škole. Věděla jsem, že mě Volturiovi začnou hledat, ale že mě najdou tahle brzo, jsem nemyslela. A museli poslat zrovna Jane! Vzpomínala jsem si, jak mi otec vyprávěl, že umí způsobit bolest pouhým pohledem, že se prý přímo vyžívá v bolesti jiných. Brr… Oklepala jsem se, když jsem si uvědomila, že kdybych se náhodou nezastavila před podchodem, byla bych už teď nejspíš mrtvá.

Celou dobu ve škole jsem byla neklidná a tak jsem občas zapomínala na lidské zvyky. Katka si toho všimla a ptala se mě, jestli se mi něco nestalo, ale vždy jsem ji ujistila, že jsem v pořádku.

Po škole jsem běžela domů, ale dávala jsem si pozor na cestu, věděla jsem, že může být kdekoli. Když jsem přišla domů, tak jsem málem omdlela. Všude byly rozházené kusy dřeva a papíru.

Taťka! pomyslela jsem si a vytáhla telefon, že mě to nenapadlo dřív! Samozřejmě, že má vypnutý mobil.

Snad je ještě v práci, pomyslela jsem si a rychle začala uklízet a přitom se mi hlavou honily nejhrůznější myšlenky. Co když ho našli? Co když ho Jane mučí? Co když ho zničili? Ne, na to jsem nesměla myslet.

Co bych pak dělala? ptala jsem se sama sebe. A tak jsem pokračovala v úklidu pokoje, nesměl se o tom nikdo dozvědět! Určitě by to vyšetřovali a mě by šoupli do děcáku! Musím odklidit vše a dělat jakoby nic. Ne, to nedokážu. Jak mám dělat, jakože se nic nestalo, když mi nejspíš nějaká hloupá upírka zabila otce?

Taťka se nevrátil a to už bylo kolem půl deváté. Ležela jsem v posteli, vzlykala a třásla se strachy. Možná už se ráno neprobudím, pomyslela jsem si, když jsem usínala.

Povídka je z malilinké části pravdivá, tento díl byl vlastně vymyšlen, když jsem šla do školy. Když jsem vešla do podchodu, v podchodu byla malá žena, celá v černém pláši z kápí. Okamžitě jsem začala "žít" povídku Propojené. Trochu fantazie a z té ženy byla Jane, pak jsem tedy šla jiným podchodem. I ve škole jsem "žila" svou povídku. Proto jsem se možná chovala někdy trochu divně, jsem prostě taková, když začnu psát, začnu dannou povídku i "žít". Takže snad Vás můj dlouhý proslov neodradil od dalšího čtení. Veronixika.

Propojené 2. kapitola

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Propojené 1. kapitola: