Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proroctví_ kapitola 27._Cože?! To není možné...

21.02.2010 (21:15) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6899×

Bella s obavou sledovala Carlislea jak vchází do místnosti. Tvářil se tak vážně, až se jí nervozitou stáhl žaludek.

To je to tak zlé? Uvažovala a střelila pohledem k Edwardovi.

Ten se vymrštil z křesla kde seděl, ale pak ztuhl v půli pohybu.

„To... to není... m... možné, “ vykoktal.

Prudce se na ní otočil a přiškrceným hlasem zaskřehotal: „To nemůže být pravda.“

Carlisle vešel do obýváku a vážným hlasem řekl: „Prosím, můžete nás tu nechat s Bellou osamotě?“

No nazdar, napadlo Bellu. Tak tohle se mi nebude líbit.

Edward stál stále strnulý v té polootočené pozici. Byl nehybný jako socha - tedy - až na jeho oči.

Ty kmitaly jak fretky od Carlislea k ní. Ale on nezíral do jejích očí... Bella si uvědomila, že hypnotizuje spodní část jejího těla, jakoby se jí chtěl pohledem zavrtat do břicha.

Tak a dost, rozhodla se. Je to její virus břišního tyfu, tak proč by měl mít informace první Edward. Napojila se na jeho plamen a zkusila poslouchat jeho myšlenky. To co slyšela jí ale vůbec nedávalo smysl.

„To není možné, Bella by mi to neudělala, musí to být moje...To přece není možné, nikdy o tom nikdo neslyšel... To není možné...“

Byl jak zaseknutá gramodeska.

Bella otráveně zrušila spojení a upřela svou pozornost na Carlislea.

„Carlisle, myslím, že není nutné, aby odcházeli. Stejně to celá tvá rodina uslyší a té mé to řeknu sama. Takže... Proč se Edward zasekl a neustále opakuje ,„to není možné“? Mám snad prasečí chřipku nebo co?“

Carlisle zavrtěl hlavou, pokrčil rameny v gestu „jak chceš, já to myslel dobře“ a sedl si k ní na pohovku.

„Bello, opravdu jsem zjistil, co ti asi je, ale o žádný virus ani nákazu se nejedná.“ Nejistě se zarazil a pak pokračoval. „Nejdřív se tě musím na něco zeptat,“ rozpačitě uhnul očima a bylo vidět, že do otázky se mu rozhodně nechce.

V tom se probral ze zamrznutí Edward.

„Carlisle, ne!“ vyjekl, ale tvářil se podivně zranitelně. „Bella by nikdy... Prostě je to nemyslitelné.“

„Naopak,“ odporoval mu Carlisle, „bylo by to logické vysvětlení.“

„Logické?!“ zasyčel Edward jak vzteklá kočka.

Carlisle ho ignoroval a znovu se soustředil na Bellu. „Potřebuji abys byla upřímná – byla jsi někdy s někým jiným než s Edwardem?“ nervózně se ošil a pohled upřel na zeď za ní.

Bella nechápala co tím myslí. „Jak to myslíš, ovšem že jsem byla i s někým jiným, nejsem pořád s ním.“

Na toto prohlášení se dostavila podivná reakce několika přihlížejících.

Carlisle vykulil oči a tvářil se, jakoby mu ukradla oblíbený skalpel.

Edward pro změnu přestal dýchat, strnul, zatnul pěsti a po tváři mu přeběhl výraz bolestivé agonie. Ostatní byli stejně zmatení jako Bella.

„Co!? Proč se tak tváříte? Můžeš mi Carlisle vysvětlit, o co tu jde?“

„A řekneš nám s kým jsi byla?“ zeptal se Carlisle a Bella vyjukaně sledovala, jak Edward nevěřícně zakroutil hlavou a zavřel oči.

„Jak s kým? To je ale blbá otázka, přece s Nateem,“ - Carlisle a Edward na povel vymrštili hlavy a šokovaně na ní zírali -„s Kate, klukama, lidma ze třídy a tak...“ Bella si připadala jak v nějaké televizní šou, kde účinkujícím neřeknou pravidla a nechají je péci ve vlastní šťávě.

Poté co vyjmenovala všechny, se na Carlisleově tváři mihl úsměv a Edward se zhroutil do křesla, jako by mu kolena vypověděla službu.

„Bello, tak jsem to nemyslel, chtěl jsem vědět, jestli jsi měla...“

„Ne neměla,“ ozval se přísně Edward a pevně zíral Carlisleovi do očí.

„Co jsem neměla mít? Hele koukejte mi to říci, nebo se zase začnu klepat, už mi vážně dochází trpělivost,“ rozčilovala se Bella.

„Carlisle se snaží zjistit, jestli jsi se milovala s někým jiným než se mnou,“ zahuhlal Edward a mračil se jak kakabus.

V pokoji bylo najednou naprosté ticho.

Bella zrudla a otevřela pusu, aby se proti tak absurdní otázce ohradila.

Pak jí napadlo, proč to Carlislea asi zajímá. Ježkovi oči snad nemá nějakou pohlavní nemoc? Můžou upíři nakazit člověka nějakou exotickou pohlavní nemocí?

V tuto chvíli litovala, že neposlechla a nenechala všechny odejít. Nakonec se rozhodla, že odpoví na otázku.

„Samozřejmě, že ne,“ pak šlehla ublíženě pohledem k Edwardovi. „Snad jsi o tom nepochyboval? Vždyť víš co k tobě cítím. A krom toho, kdy bych to asi tak měla stihnout?“ rozhořčení jí jasně vystupovalo z hlasu. „Řekne mi někdo konečně co mi je?“ dožadovala se odpovědi a rozhlédla se po přítomných.

Rose a Emm zaujatě sledovali jejich rozpravu a stejně tak i Esme. Jasper se tvářil dost podivně, byl z těch emocí v místnosti úplně vykolejený.

Nathan byl rozčilením rudý jako krocan, Kate ho držela za ruku a uklidňovala, aby se do toho nepletl.

Alice stála stranou od ostatních a měla nepřítomný výraz. Ve tváři se jí střídaly emoce údivu, strachu a nejistoty.

„Bello, zjistil jsem proč se ti změnily chutě a proč máš potíže strávit některé druhy jídla.

Tak za prvé tvá krev se normální lidské už moc nepodobá, počet rostlinných buněk se zněkolikanásobil, nevíce se jich vyskytuje v plazmě.

A za druhé – z rozboru DNA vyplývá, že se dvacátý pátý pár chromozomů stal činným.“ Pozorně jí sledoval jestli chápe.

Belle se rozšířily oči, ale přikývla aby pokračoval.

„No a já myslím, že jeho probuzení má na svědomí přítomnost choriogonadotropinu v tvé krvi,“ na chvíli se odmlčel a pak dodal „neboli přítomnost těhotenského hormonu.“

Carlisle zmlkl a spolu s ním se do ticha ponořila celá místnost. Dokonce i Kate s Natem zadrželi dech.

Bella na něj zírala jak krtek na sluníčko a v hlavě jí hučelo. Těhotenský hormon, to znamená, že... Ne, tak to ani náhodou, ona má přece jen malé žaludeční potíže... Ale... Bella si instinktivně položila ruku na zcela ploché bříško. „Takže ty nejsi virus,“ zašeptala si pro sebe. Už chápala tu Edwardovu nevěřícnost.

„Jak je to možné?“pohlédla na Edwarda. „Upíři přeci nemohou mít děti.“

Pak jí jako pěst do žaludku zasáhla představa. Miminko, krásné, s jemnou světlou pokožkou, bronzovými vlásky a zelenýma očima.

Bože můj, pomyslela si pod návalem tak rozporuplných pocitů, že se jí najednou chtělo brečet.

Edward vstal a vzal jí do náručí.

Belle se myšlenky v hlavě proplétaly jedna přes druhou a ona nebyla schopná jasně přemýšlet.

„Jak dlouho jsem těhotná?“ zeptala se a upřela oči na Carlislea.

„No podle množství těhotenského hormonu v tvé krvi předpokládám, že si musela otěhotnět hned napoprvé, když...“ Carlisle zmlkl a rozpačitě si odkašlal.

Bella si vybavila tu nádhernou noc, kdy spolu byli poprvé a do tváří se jí vlila červeň.

Místnost opět ztichla a napětí by se dalo krájet.

V tom se ozval specialista na přerušení jakékoli vážné chvíle.

„To mám chceš říct, že je už skoro pětatřicet let těhotná a ještě to na ní není vidět?“ pronesl do ticha Emmett a vysloužil si hned dva pohlavky - od Rose i Esme.

Do toho se ozval Nate, který nevydržel setřásl ruku Kate a vybouchl: „To se mi snad zdá, takže nejen že spíš s mou sedmnáctiletou neteří, ale ještě jsi jí udělal dítě?!“ rozčilením mu přeskakoval hlas.

„To jste si nemohli dát pozor? Kruci na co jste mysleli? Ne!“ zvedl ruku, „neodpovídejte.“

Nate zlostně rázoval po místnosti a mumlal si něco o nezodpovědnosti a splašených hormonech.

Edward si povzdechl a provinile vysvětloval: „Nikdo netušil, že se to může stát. V celé historii není zmínka o tom, že by upír zplodil dítě s lidskou ženou. Podle Carlislea za to může Bellina jedinečná genetická výbava,“ políbil Bellu na temeno a krouživě jí hladil po zádech v gestu uklidnění.

Bella jejich hádku vnímala jen okrajově. Tiskla se k Edwardovi jako klíště. Byl jediným pevným bodem v kolotoči událostí, které se kolem ní samovolně odvíjely a jí připadalo, že jestli se pustí, už nikdy nenajde pevnou půdu pod nohama.

„Bello,“ oslovil jí Carlisle. „Problém, je v tom, že nikdo neví, co od toho těhotenství očekávat. Co by ze spojení člověka - ještě tak neobvyklého jako ty - a upíra mohlo vzejít. Mám vážné starosti o tvé zdraví. Asi by bylo nejmoudřejší, ukončit to těhotenství, dokud je čas. Netušíme co udělá tvá měnící se DNA a také co se stane, pokud se začneš přeměňovat. A jestli to dítě bude z větší poloviny upír, nemusela bys těhotenství vůbec přežít. Pokud chceš, teď hned tě odvezu do nemocnice,“ nabídl jí Carlisle a se starostlivým pohledem hodnotil její vyděšený výraz.

Edward jí k sobě přivinul ještě těsněji a bylo vidět, jak se v něm zmítají protichůdné pocity. Nakonec se rozhodl a řekl: „Bello, Carlisle má pravdu, pokud by to ohrozilo tvůj život...“ Edward ztěžka polkl „nemůžu tě ztratit,“ s bolestí v hlase jí sevřel v náručí jak do kleští.

„Bella by se měla rozhodnout sama a ne pod vlivem nátlaku,“ ozvala se nečekaně Rose. „Já jsem byla o to mít děti okradena a nikdy mne to nepřestane bolet. Kdybych se mohla rozhodnout, zda mít dítě, ale zaplatit za to životem, neváhala bych ani vteřinu,“ zašeptala tak zmučeně, že sebou Jasper až trhl. Emmett jí vzal do náručí a hladil po vlasech.

“Jestliže se nyní svého dítěte vzdá, může jí ten nový pár chromozomů samovolně přeměnit v upíra a bude na tom stejně jako my,“ dodala Rose a pohlédla na přikyvující Esme a zamračenou Alice.

Bella se nedokázala soustředit. Stále se jí v hlavě honily protichůdné pocity.

Na jedné straně – je jí sedmnáct, představa, že by poslední ročník dokončovala těhotná s velkým břichem a pak ta zodpovědnost a péče o dítě. Jak by to měla zvládnout? Propána, nikdy se o žádné dítě nestarala. Nejblíže měla Nateovy syny a ty viděla jen několikrát do roka... Ne, ona prostě nemůže mít dítě, to by nezvládla, nechce se ještě vzdát všeho, co by mohla mít před sebou. Vždyť by to znamenalo konce jejího vlastního dětství – ale, ona vlastně už dítětem není. Přestala jím být ve chvíli, kdy uslyšela Eiblinin hlas. Ale aby byla matka? – absurdní představa, ne to prostě... NE a NE, nemůže mít dítě.

Takhle na ní křičela jedna část jejího rozpolceného já.

Ta druhá jí zase našeptávala opak a byla o dost hlasitější.

Je to tvoje a Edwardovo dítě. Je to zázrak. Něco jedinečného a neopakovatelného. Nemůžeš mu vzít možnost být otcem. Jen si to představ – jak asi bude vypadat – bude po něm nebo po tobě a co takhle mix obou. A co je nejdůležitější? Dokážeš zabít Edwardovo dítě? Dokázala bys pak s touto svou volbou žít?

NE, nedokázala.

Vůbec si nedokázala představit sama sebe jako matku, ale ještě nemožnější se jí zdálo, zabít ten zázrak který v ní roste. Pomalu ale jistě se v ní začal klíčit nový pocit. Nový, ale o to silnější.

Belle se na tváři pomalu začal rozlévat úsměv a takový poklid, že Edward jen zíral.

Najednou si byla jistá. To dítě chce. Je pro ní důležité tak jako dýchání, jen představa, že by mu ublížila pro ní byla skoro nesnesitelná.

Bella se rozhodla: „Já to dítě chci,“ oznámila svému okolí pevně a s úsměvem přikývla překvapenému Edwardovi.

„Lásko prosím uvaž to, mám o tebe strach, nechci aby se ti něco stalo,“ žádal jí, ale bylo vidět, že i on má z představy, že bude otcem radost.

„Bells, jsi tak mladá, chápeš, že tohle ti změní život navždy? Už nebudeš zodpovědná jen za sebe. Vždy tu bude někdo jiný na koho budeš muset brát ohled,“ varoval jí Nate.

„Já vím, ale stejně to chci. Já už si nedokážu představit, že bych mu mohla ublížit,“ láskyplně si pohladila bříško a zářivě se usmála na Rose a Esme.

Rose na ní hleděla s dojetím a také touhou v očích, Esme se usmívala a pak konejšivě položila ruku na Kateino rameno. Ta na rozdíl od nich slzet mohla, takže jí po tvářích, na kterých byl také úsměv splývaly slzy.

„Všichni ti pomůžeme Bello, budeš mít tu nejlepší lékařskou péči a podporující rodinu,“ slíbila jí Esme.

Edward se náhle otočil k Alice, která byla dosud tak nezvykle zticha.

„Alice, cos to viděla?“ zeptal se a starostlivě nakrčil čelo.

„To je právě divné, celou tu dobu od chvíle co Carlisle vešel do dveří mám tak podivně zmatené vize, že se v tom nevyznám. Já totiž nevidím Bellinu vzdálenou budoucnost. Jediné co jsem viděla byl střídající se obraz Bells, těhotné a netěhotné. Dokud se nerozhodla, stále se mi to míhalo jedno přes druhé. Ve chvíli, kdy si uvědomila, že to dítě chce, se vize zase změnila.“

Alice si jí promítla v hlavě a zmateně se podívala na Edwada, který jen zalapal podechu.

„Jak?... Co to...“ zavrtěl hlavou a soustředěně znovu s Alice sledoval její vizi.

Alice s očima upřenýma do prázdna začala popisovat svou vizi: „Vidím Bellu, ale jen částečně. Vidím ji ve třídě. Venku je zima, poprašek sněhu, takže to musí být za pár měsíců. Vidím jí zřetelně až na pás kolem středu těla. Jako by se v těch místech rozmazávala.“ Alice zamrkala a znovu se zahleděla do dálky. „Další vize je v létě...“ zarazila se a pohlédla na Edwarda, který jen vyjukaně zíral na Bellu.

„Nevidím jí střed těla, jako by byla obalená podivnou mlhou,“ pronesla Alice. „Ta mlha je mi povědomá, už jsem jí někde viděla,“ přemýšlela nahlas a pak se syčením vtáhla dech.

„Edwarde, ta mlha... Vize o Arovi... Bylo to stejné...“

______________________________________________________________________________________________________

Tak jak? Vím, že to bylo poněkud rozvláčné, ale chtěla jsem popsat pocity zúčastněných. Tak mne moc nekamenujte. Snad se vám díl líbil a příště snad bude i více akce.

P.S. Moc děkuji všem, kteří si na mne vzpomněli v anketě povídka měsíce – únor, je to pro mne čest.

Kapitola 28

Moje shrnutí

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proroctví_ kapitola 27._Cože?! To není možné...: