Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 1. kapitola

29.04.2012 (07:00) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4492×

„Tak ona je moje vina, že tě nevzala? Jestli ti řekla něco hnusnýho, měla ses hájit!“ zařvala Jess přes celý taxík a zlostně kolem sebe rozhodila ruce.

„Ta svině ale řekla pravdu a já ani nevím, co mě tak rozčílilo. Asi to, že můj život stojí za velký nic, zatímco ona si se svou milovanou dceruškou bydlí na zámku a mně se tyhle dvě skutečnosti nebála zmínit!“

„Tak a dost!“ křikl ten řidič a zajel ke krajnici…

„Slečny, já dneska nemám náladu na vaše výstupy!“ No, prosím? Uznávám, naše chování nebylo nejzpůsobnější, ale vzhledem k okolnostem, bylo pochopitelné.

Prosebně jsem se podívala na Jessicu, která sykla krátké bože, zaplatila řidiči, chytla mi rukáv kabátu a vytáhla mě do deštivého počasí.

Taxík odjel hned, jak jsme ho opustily, což mě zrovna nepotěšilo. Myslela jsem, že tomu chlapovi Jess něco řekne, ne že mu dá do ruky pár drobáků a my vystoupíme.

„Bello, půjdeme zpět ke Cullenům a dřív, než začneš odmlouvat, mě poslouchej,“ řekla odhodlaně. Na jazyku jsem už měla pár argumentů, proč se k nim navrátit nechci, ale rozhodla jsem se ji vyslyšet.

„Teď tam nepůjdeš žádat o práci, teď tam půjdeš jako moje kamarádka a na tom není nic špatného nebo divného, protože já u nich bydlím a oni mi – ještě když jsem si to místo domlouvala – řekli, že se mám chovat jako doma,“ uvědomila mě Jessica, dala si ruce vbok, a aby svým slovům přidala na ráznosti, přivřela oči.

„No? Bello, já bych tady nerada… Pozdě, jsme zmoklý na kost, ale stát tady a koukat, mě nebaví, tudíž jestli chceš moknout, nebráním ti, ale já jdu a jak tě znám, tak ty taky!“ zakřičela, ale vzápětí se pousmála, aby to nevyznělo tak hrubě.

Povzdechla jsem si…

Mám trčet na dešti nebo jít nazpět ke Cullenovým? Myslím, že mě tam už nic horšího čekat nemůže, a když mi zase bude Tanya chtít říct něco „milého“, oplatím jí to. Už stejně asi nemám co ztratit… A teď tam jdu jen jako kamarádka Jess…

„Když ty musíš mít vždycky pravdu,“ broukla jsem skoro neslyšně.

„Jak se mám chovat?“ zašeptala jsem, když se Jess chystala otevřít dveře do jejich – svého – domu.

„Chovej se tak, jak určíš za vhodné, Bello,“ odpověděla klidně, strčila do vrat a my vešly do předsíně, kde jsme si sundaly kabáty, zuly boty a pak pokračovaly do obýváku, který byl překvapivě prázdný.

Jess se vyvalila v křesle Tanyi a začetla se v jejím žurnálu, který měla položený na stolečku, a já se posadila na kraj gauče a ruce si složila v klíně.

„Nepotřebuješ něco? Třeba něco k snědku, nebo suché tepláky a triko?“ nabídla mi Jessica po nějaké době, která by byla, nebýt deště, který bouchal do parapetů, určitě tichá.

„Ne, nic nepotřebuju,“ sdělila jsem tiše. Hlad sice mám, ale přece se nenechám obsluhovat vlastní kamarádkou a navíc by asi nebylo moc příjemné pro mě ani pro Jess, kdyby sem vešla Tanya a viděla mě, jak se válím na její pohovce a cpu se kdo ví čím.

„Fajn,“ řekla Jess, odložila časopis a postavila se. „Já se ale dojdu převléct,“ oznámila a několika rychlými pohyby opustila obývací pokoj.

Já se uvelebila na gauči a očima se prošla po místnosti. Těžko se dá uvěřit tomu, že jsem tady mohla pracovat, možná i bydlet.

„Halóóó?“ ozvalo se najednou od dveří a já se automaticky otočila za tím veselým hláskem. Spatřila jsem malou, malinkou holčičku s blonďatými vlásky až do půli zad, která na mě vykulovala svoje černá očička. Asi dcera Tanyi.

„Kdo jsííí?“ zeptala se mě, potichu za sebou zavřela dveře a doskákala naproti mně. „Já jsem Nessie, týýý?“ zazubila se a natáhla ke mně svou drobounkou ručičku.

„Ahoj, já Bella,“ představila jsem se a potřásla si s ní.

„Co tu děláš, Bello?“ vyzvídala dál. Docela troufalá, když uvážím, že jí asi nebude ani pět let.

„Já… Já jsem tě měla hlídat, ale tvoje perfektní, skvělá a krásná matka Tanya došla k názoru, že pro tebe, pro takový státní poklad, nemám vzdělání, takže z toho odpadlo.“ Co to říkám? Sakra, tohle mi vůbec nemělo vyjít z pusy, do hajzlu! Bello, jsi ty vůbec normální?

„Jáááj!“ vykřikla Nessie a sedla si vedle mě. „Tak to je blbýýý…,“ zasmála se. „Ale z toho si nic nedělej, mamka má tradičně vysoké nároky, před tebou vypudila už asi pět chův!“ zakřičela a vykulila oči. „Je to od ní ale ošklivé,“ posmutněla. „Ona je zaneprázdněná, buď je pryč, spí, lakuje si nehty, čte, nebo prostě něco dělá, ale mě si nevšímá, tak jsem sama, protože na mě nemá nikdo čas, a to máme docela velkou rodinu…“

„Aha,“ zašeptala jsem.

„Ale žít s tím jde!“ dodala vesele a znovu naplnila místnost svým zvonivým smíchem.

„Musí,“ povzbudila jsem ji a doplnila to o pohlazení po hlavičce.

„Já vím… Jsi hodná, Bello,“ řekla zasněně Nessie. Nad tím jsem se musela pozastavit. Já urazila její matku a ona mě nazve hodnou?

„Renesmé!“ zakřičela Tanya, která scházela schody. „Co to tady děláš s Isabellou?“

Omlouvám se, že je kapitola tak pozdě, ale jsem nemocná a moje myšlenky se honí kolem všeho možného, tudíž k tomu odpovídá i zpracování kapitoly... :)))

Trošku mě mrzí, že opadl Váš zájem. Nechci být nevděčná, ale u Sperenzy bylo něco okolo šedesáti komentářů, u prologu něco okolo čtyřiceti, tak se docela bojím, kolik jich bude tady. Tím ale nechci říct, že jsem nespokojená, jen mě to trošku mrzí... ;-)

Moc děkuju všem, co komentují, děláte mi neskutečnou radost.

V další kapitole se posuneme v čase... Kdo ví, jestli to bude dobře nebo ne... :-)

Korektorka: WhiteTie

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 1. kapitola: