Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 11. kapitola

26.06.2012 (08:15) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3806×

S obrovskou námahou jsem odlepila ztěžklá víčka od svých očí… Pobolívaly mě spánky a v krku mě pálil oheň. Po tomto zjištění jsem polkla a pomalinku se vyzvedla do sedu.

Zvolna jsem si k sobě přitáhla nohu, ovinula si kolem ní ruce a konečně se pořádně rozhlédla po místnosti. Nacházela jsem se v nějakém srubu, konkrétněji v ložnici, která voněla dřevem, a nebýt malého lehátka, na kterém jsem se krčila já, byla by prázdná.

Znovu jsem polkla, což mi připomnělo, jaký to žár se mi prochází od krku až k plícím. Musela jsem se dlouze nadechnout, ale moc to nepomohlo, namísto toho jsem si nadobro uvědomila, že nejsem doma.

Kde je moje ložnice?

A co tu dělám?

Poslední, co si pamatuju, je jen rána. A pak obrovská bolest, jež se mi rozprostírala po celém těle, do každé buňky…  

Když jsem si to všechno urovnávala v hlavě, místností se ozývaly jen pravidelné výdechy a nádechy až znenadání přestaly… A já po pár minutách naprostého klidu, kterou nepřerušoval ani tlukot mého srdce, pochopila, že jsem… zemřela?

Zemřela?

Nejsem živá?

Umřela jsem?

Neobratně jsem si položila nohy z postele na zem a postavila se. Chvíli jsem se jen tak nehybně, s pootevřenými ústy, rozhlížela po pokoji. Nevěděla jsem, jestli se mám bát, nebo radovat. Brečet štěstím, nebo smutkem. Chodit nebo sedět. Nic jsem nevěděla…

Takhle tedy vypadá smrt? Tohle je ta smrt, které se každý bojí, kterou každý oddaluje nejrůznějšími operacemi, kterou každý považuje za nový začátek či konec? Tohle?

Údivně jsem si oddechla a zaposlouchala se do jevů okolí.

Teprve nyní se mi do uší zapletly i zvuky motýlích křídel, jenž vycházely pootevřeným oknem v pokoji, které ke mně vpouštělo několik slunečních paprsků, zpívání ptáků, co seděli na střeše, a tiché hlásky, které vycházely ode dveří, a stávaly se hlasitějšími a hlasitějšími. Obrátila jsem k těm dveřím pohled a čekala, co krom hlasů a kroků, které zničehonic ustaly, uslyším dál. Ale ne kvůli tomu, že jsem měla strach, neboť neměla. Spíše jsem byla… zvědavá.

Přimhouřila jsem oči a váhavě se šla postavit naproti zmiňovaným vratům. Netuším, kde se to ve mně vzalo, jindy bych se asi schovala pod postel.

S chladnou hlavou jsem skoro vzala za kliku, když mě ten na druhé straně spěšně předhonil, a mně se naskytla podívaná na nějakého muže… Byl mi povědomý. Moc povědomý…

„Nečum, uskoč a zdrhej!“ řvalo na mě něco uvnitř, ale já necítila nejmenší touhu to poslechnout. Jen jsem na něj zírala a zkoušela si vzpomenout, kdo to je, protože cítit takovou zvláštní jistotu k osobě, co jsem nikdy nespatřila, mi přišlo divné…

„Bello,“ oslovil mě tiše.

„Kdo jsi?“ pronesla jsem svou myšlenku. Sice jsem byla ve srubu, co jsem v životě neviděla, a civěla na chlapa, který by mě jistě dokázal i zabít – pokud mrtvá nejsem - ale nebála jsem se. Jako by to špatné odeznělo. Všechno mi připadalo… v pohodě, i když jsem tak nějak cítila, že jsem… nejsem živá. A požár spalující mé hrdlo taky nebyl moc příjemný, ale nic to neměnilo na tom, že se cítím… naprosto uvolněně…

„Jmenuji se Kevin, známe se.“ Chystala jsem se otevřít pusu k protestu, ale zarazil mě, a pohybem ruky mi naznačil, ať si jdu sednout na lůžko. S nesouhlasem na jazyku jsem ho poslechla, zatímco on se postavil přede mě.

„Vzpomínáš si na kino? Byl večer, ty a Nessie jste se vydaly na film, ale ztratila se ti,“ odmlčel se a čekal na mou reakci. Při té větě se mi nějaké… věci vybavily. To on je ten, komu jsem dala špatné číslo, a tehdy mi pomohl s Nessie… Proto mi přišel povědomý.

„Ano,“ odpověděla jsem jednoslovně.

„Takže víš, kdo jsem?“

„Samozřejmě…,“ odvětila jsem mu suše. „Ale netuším, kde to jsem, a co tu dělám?“ nadzvedla jsem obočí.

„Jsi u mě doma…“

„A proč?“ nečekala jsem, až domluví, přestože jsem si myslela, že po mé otázce se mi okamžitě dostaví odpovědi. No, pletla jsem se. Docela dlouho se ostýchal, ale potom žalostně vydechl a zkřivil si obličej do úšklebku naplněným bolestnými emocemi.

„Jsme suroví, krutí a hříšní. A lžeme si, že nás k tomu život nutí…,“ pípl spíš pro sebe. Vcelku by mě zajímalo, co tím myslel…

„Bello, možná toho na tebe bude moc, ale spalas jen den, a my s Tiffany ještě nedomysleli, jak ti o všem povíme, tak teď budu možná plácat páté přes deváté, však bych tě chtěl poprosit, abys mi neskákala do řeči, i v tom případě, že ti to bude připadat sebedivnější, ano?“ Vážně se na mě koukl a já mu němě kývla na souhlas, nicméně mi přišlo divné spojení „spalas jen den“.

„Dobře, takže: Tiffany je moje neteř. Zmiňoval jsem se ti o tom, že mám neteř.“ Ano, vím. „Jako dítě bydlela v Seattlu a spolu s ní i její rodiče – můj bratr a jeho žena – a já. Ale potom do našeho domu uhodil blesk, který ho zapálil.

Rodiče Tiffany nepřežili, za to já s ní jo. Bez peněz, bez rodiny – jen my dva jsme procházeli temnými uličkami s nadějí, že se v dešti či ukrutné zimě dožijeme rána. Jako bezdomovci…  A my bezdomovci i byli… Takhle to trvalo asi pět let.

Potom jsem v jedné soutěži vyhrál dva lístky na dovolenou v Itálii. Dlouho jsem se rozhodoval, zda-li je mám prodat, nebo tam poletíme, jenže ta dovolená v sobě zahrnovala i polopenzi a výlet na Volterrský hrad, a jelikož byla Tiffany, co se týče zámků a hradů už jen z knížek, co jsme si mohli dovolit, docela zaujatá, dopadlo to tak, že jsme tam tedy letěli, což jsme neměli dělat – na Volterrském hradě tloukla naše srdce naposled a…“

„Takže jsi upír,“ vyskočilo ze mě, ačkoliv jsem souhlasila s tím, že budu mlčet. Avšak ono mi to do sebe tak hezky zapadlo. Volterra – vládci, talentuchtiví upíři. A on ve Volteře byl a posledněkrát se tam nadechl a i tak žije - upír. Ovšem stále se mě nezmocňoval strach - proč?

„No, ehm, to jsem rád, že o tom víš… Asi od Cullenů, že?“ optal se nejistě. Jeho výraz naznačoval, že v případě, že je odhalil, má vymyšlenou nějakou výmluvu, s čímž si rozhodně nemusel dávat práci.

„No, jo…,“ pokrčila jsem rameny. „Jak to, že je znáš?“ nechápala jsem a pokynula mu, aby si přisedl ke mně. Moje oči se vpily do těch jeho rudých a on pokračoval: „Tiffany je gardistka ve Volteře.“

„Cože je?“ zašuškala jsem. „A – a - a ona… Tiffany zná Culleny?“ vytřeštila jsem na něj oči.

„Bello, mlč, prosím,“ šeptl. Skousla jsem si spodní ret a odsouhlasila mu to – udělám cokoliv proto, abych zjistila, jestli se jedná o tu Tiffany, co dočasně zbavila Culleny moci.

„Tiffany si měla na tvých, předpokládám, zaměstnavatelích…“

„Vlastně to jsou takoví… S některými mám takzvané hlubší vztahy.“ Nebo jsem měla, ale to jedno.

„Sakra, tedy…,“ zaklel přes zatnuté zuby. „No, ale, ehm… Zpátky k tomu, co jsem ti chtěl říct… Tiff je zbavila darů, neboť jí to přikázal Aro – vládce gardy."

„O těch vím, podle Volterry jsem vlastně poznala, že jsi upír," přiznala jsem.

„Ona byla nucena, aby své schopnosti naplno pochopila. Což se vyplatilo,“ promluvil důležitě – jeho tón už nebyl tak přívětivý jako ve dveřích, ale to jsem neřešila - a ve mně co nevidět na to vybouchla sopka.

„Vyplatilo?!“ zaječela jsem a ladně vstala. „Vyplatilo, jo?“ zopakovala jsem a propukla v hysterický smích. Zlostně jsem kolem sebe rozhodila ruce a změřila si toho šmejda, co si tak nevinně seděl na lůžku, pohledem. „Ty…,“ dostala jsem ze sebe přes řehot. „…asi nevíš, že moje kamarádka je nezvěstná!“ prskla jsem na něj. „A kdyby měli schopnosti, možná by ji našli! Jak vůbec můžeš říct, že se to vyplatilo?!“ Kevin sice neměl o Jess ponětí, ale zkrátka mě to dožralo a veškerý klid byl tu tam. 

„Bello,“ vzdychl a obličej si skryl do dlaní. „Nezvyšuj na mě hlas, já ti to vysvětlím.“ Jeho reakce mě překvapila. A to hodně. Spíš jsem si představovala, jak se na mě rozječí, z jaké příčiny na něj - takřka - bezdůvodně řvu.

Povolila jsem vražedný pohled a ruce si zaťala v pěsti - pro lepší ovládání sebe samé.

„O Jessice vím,“ přiznal a jednou rukou – tu druhou měl stále na tváři – poklepal na místo vedle sebe.

„Já si nesednu,“ pronesla jsem. „Chci objasnění. Co – všechno – o – ní – víš?“ odsekávala jsem každé slovo, přičemž jsem si ruce zkřížila na hrudi a troufale se na něj zadívala.

Kevin si rukou, kterou měl ještě před chvíli položenou na obličeji, projel vlasy a zkřivil si obočí.

„Buď zticha,“ poručil mi.

„Nebudu,“ opáčila jsem mu. „Já chci, sakra, vědět, co se tady děje?!“

„Vždyť se to dozvíš, ale mnohem lépe to půjde bez tvých řečí.“ Ani zdaleka už nepůsobil mile jako ve dveřích – a to příjemné nebylo - tak jsem se rozhodla ho poslouchat. Vzájemné ječení nic nevyřeší. Navíc – on je upír… Ale kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal, ne? Ale riskovat se nevyplácí...

Přisedla jsem si k němu a odkašlala si. „Dobře, Kevine."

„Do Seattlu chodím skoro každý večer, jelikož mám dar,“ nadzvedl obočí.

„O tom vím,“ informovala jsem ho.

„Mým darem je rychlost. Jsem ještě rychlejší než ostatní upíři, cesta z Itálie do Ameriky mi nevezme víc jak půl hodiny. Jenže to je pro Ara zbytečnost, takže mě do gardy nechce – štěstí. Když jsem se s tebou ten večer rozloučil, jel jsem k hřbitovu.“

„Ale to musíš jet přes tu temnou uličku…“ Sice by mu případné skupinky feťáků nic neudělaly, ale i tak.

„Teď se k tomu dostávám – v té uličce leželo tělo. Byla to dívka, hezčí jsem neviděl, ovšem…“

Polkla jsem. „Ovšem?“ Asi vím, kam míří. Bohužel...

„Byla, Bello, znásilněná. Ten, kdo to udělal, už nežije, to tě mohu ubezpečit. Taky její pokožku zdobily řezné a hlavně hluboké rány, dalších pěti minut by se zřejmě nedožila. Proměnil jsem ji. Ji – Jessicu Stanleyovou." Můj předpoklad se stal skutečností. Byla bych radši, kdyby žila jako člověk, ale tohle je lepší, než kdyby... nás opustila.

Mírně jsem se pousmála - já ji po tak dlouhé době zase uvidím...

„Když se probrala, neměla vůbec žízeň, tomu se říká úžasné sebeovládání. Rovněž ještě víc zkrásněla.

Ten den ke mně měla přijít Tiffany, ale i s Arem, kterému se Jessica vyloženě líbila – ozdoba gardy. Chtěl ji a Jess se… se mu neodvážila protestovat, jde z něj holt respekt. Stejně jako Tiff si i ona rychle zvykla na lidskou krev.

Já piju výhradně ze zvířat, červeným očím se však nediv, je to sice dlouhá doba, ale mám je z té noci, kdy jsem zabil Jacka Baldwina – ten tak sprostě ublížil Jessice.“

„Že je Jess upír, jsem už jakž takž zpracovala, ale… Tys měl před kinem oči fialové…,“ broukla jsem.

„Než jsem tam šel, cestu mi zkřížil vrah, jehož případ byl už dávno uzavřen.“

„Zabils ho?“

„Ano, s nechutí, ale ano. A kontaktní čočky nosím vždy v kapse,“ mrkl na mě.

„Dobřeee…“ Poposedla jsem si. „Ale furt nevím, jakou má výhodu to, že Tiffany zbavila Culleny moci.“

„Tiff má víc schopností, a i když třeba trénuje jen jednu, zlepšují se jí všechny. A to se hodilo v tvém případě.“

„Já - já tě nechápu, Kevine,“ zakroutila jsem hlavou.

„Ten žár v krku, ten lepší sluch a lepší čich…“

„Ehm, pořád nic?“ Pokrčila jsem rameny. Snad by mi to i došlo, ale nějak se mi nechtělo přemýšlet - co jsem spatřila, to mě rozptylovalo.

„Tiffany umí i oživit mrtvé. Poté, co tě srazil ten náklaďák - nevím, jestli si vzpomínáš -  jsi jela do nemocnice, kde s tebou už nic nezvládli. Když se místnost, ve které ses nacházela, vylidnila, skočili jsme oknem s Tiff dovnitř. Ani ona ti moc nedokázala pomoct, však trochu přece – já tě mezitím proměnil. A stejně jako po Jessice, taky po tobě nejsou žádné stopy – Cullenovi tě nemůžou najít, jen kdybys chtěla a šla za nimi.“

„Počkej… Já jsem upír?“ nechápala jsem.

„Ano,“ odvětil.

Omlouvám se za ten konec - ani já to tak nechtěla ukončit, ale Bella je teď jakoby zblblá, tak jsou její reakce trošku divné, a já nejsem schopná Bellu „onormálnit" ve stejné kapitole, kde se chová jako magor. :D

Moc děkuju za minulé komenty - všichni chtěli pokračování, tak mě zajímá, kolik lidí si ho přečte a okomentuje. Nebo bude místo toho baštit kečup. :D

Pozn.: Do konce jsou už jen dvě až tři kapitoly!

Korekce: WhiteTie

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 11. kapitola: