Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 2. kapitola

01.05.2012 (12:45) • VerCullen, • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 5534×

 „Já vím… Jsi hodná, Bello.“ Nad tím jsem se musela pozastavit. Já urazila její matku a ona mě nazve hodnou?

„Renesmé!“ zakřičela Tanya, která scházela schody. „Co to tady děláš s Isabellou?“

O dva měsíce později…

Jsem šťastná. Jsem doopravdy šťastná. Po tom, co umřel Charlie a odešel ten, jehož jméno jsem se zapřísahala, že už neřeknu, jsem se tak nějak smířila s tím, že já právo na štěstí a spokojený život prostě nemám, ale evidentně mám, jinak si nedovedu vysvětlit tu emoci, kterou cítím. Jiné ženě by možná chyběla láska, ale mně ne…

Protáhla jsem se ve vaně a rozhlédla se po koupelně. Taková krásná koupelna, sladěná do světle modré, a vybavena těmi nejlepšími spotřebiči a ona je moje…

Dokázala jsem vydržet urážky od ženy, která mě teď zaměstnává… a takhle rozmazluje. Pamatuju si, jak se to stalo…

Když mě Tanya uviděla, jak si povídám s její dcerou, naštvala se a začala na mě křičet, co si to dovoluju, ale já nestihla odpovědět, protože se Nessie zeptala, jestli jsem ji měla hlídat.

Tanya odpověděla, že ne, to jsem - dle jejích slov - měla jen iluzi. Ness se nedala, chtěla, abych byla její opatrovatelka, tak po několika hodinách smlouvání uprosila Tanyu, abych na ni dohlížela jen na zkoušku, když se Tanye můj dozor nebude líbit, jdu domů. Nevěděla jsem, co s Nessie dělat, tak jsem se s ní válela na posteli a povídala si s ní.

Řekla mi řadu podstatných věcí a já došla k závěru, že ta holčička má vše, co si umane, ale jedna věc jí chybí – pozornost.

Dítě může mít hory, doly, ale bez pohlazení a vlídného slova to v životě moc daleko nedotáhne.

Den se už chýlil ke konci a nás čekal rozsudek Tanyi. Ptala se Renesmé, co jsme dělaly a já věděla, že je se mnou amen, ale něco se stalo, protože Nessie nezačala s tím, že jsme ležely na posteli a ona se mi svěřovala s věcmi, které svojí matce říci nemůže – nebo nechce, ale holce, kterou zná sotva pár hodin ano - ale spustila, že jsme si malovaly, pak oblékaly panenky a potom jsme skládaly puzzle, a že si moc užila, prý žila ve snu…

Nevěděla jsem, kdy se to stalo, ale přistihla jsem se při tom, jak se usmívám. Voda ve vaně mezitím zchladla, tak jsem z ní vystoupila, obalila se do osušky a přemístila se do svého pokoje, kde jsem se oblékla do volných khaki zelených třičtvrťáků a bílého trika, které mi bylo tak o dvě čísla větší.

Neřešila jsem, jak vypadám, nechtěla jsem být jako Tanya, protože mi bylo nad slunce jasné, že pokud má aspoň kousek citu pro děti, napadne ji, že si s Nessie musí někdy hrát, což ona nedělá možná i z toho důvodu, že si nechce zmačkat značkové šaty. Ne, že by to byla omluva…

Seběhla jsem schodiště a ocitla se v obývacím pokoji – místnosti, kde se tráví nejvíc času.

Jess utírala prach z poliček, Tanya si četla ve svém křesle nějakou tlustou knížku a Renesmé se krčila na zemi před gaučem a kreslila si něco do sešitu – takže nic nového.

Docela jsem se těšila, že už konečně přijede i zbytek Cullenů, Nessienka mi říkala, že má velkou rodinu. Kde jen můžou být takovou dobu? Já být na místě Tanyi, jančím, kde mám zbylé příbuzné…

Rozsvítila jsem světlo, aby Nessie lépe viděla na obrázek – Tanyu, jakožto její matku to nemohlo napadnout a na přání malého pokladu jsem si šla sednout na pohovku.

„Bello, to nesmíš,“ okřikla mě Renesmé, když jsem se jí přes rameno pokoušela nakouknout do bloku. Obrázek si přitiskla na hruď a podívala se na mě výhružným pohledem.

„Ještě to není,“ vysvětlovala mi s úsměvem na rtech.

„Promiň, tak já tedy počkám.“ Ness jen kývla hlavou a znovu začala malovat. Po pár minutách ticha vykřikla, že je hotová a podala mi bloček…

„Jééé, to je nějaká ohavná čarodějnice?“ zeptala jsem se Nessie.

„Ne, hádej dááál.“

„Nějaká obluda z jezera?“

„Ne, Bello, prosím tě, to jsi ty!“ zasmála se. Po tomto zjištění jsem se koutkem oka podívala na Tanyu. I když jsem jí neviděla do tváře, protože si četla, vypadala sklesle.

Asi ji mrzí, že ji Ness nemá přespříliš v lásce, že kreslí mě a ne ji, ale čemu se diví? Je přísná a nevěnuje se jí… Pár dnů nato, co mě přijala, mi nabídla tykání, které jsem přijala, i když mi bylo jasné, že to nedělá, protože mě má nějak extra v lásce. Bere mě jako osobu, se kterou je veselá její dcera, a díky které by se se svým dítětem mohla více sblížit, ale plete se. Takhle to nejde.

„Ty jsi malířka! To jsem opravdu tak moc podobná nějaké obludce?“ Když jsem to řekla, Nessie propukla v nezastavitelný chechot, poté, co se trošku uklidnila, si sedla ke mně a objala mě.

„Ne, to spíš já neumím malovat,“ přiznala se zahanbeně. 

„Malovat umíš, to já jsem škaredka,“ zařehonila jsem se a Nessie se přidala. Ruce jsem si ovinula kolem jejího pasu a začala se s ní kolébat.

„Miminko spinkej, ať mám chvíli klid,“ řekla jsem se smíchem v hlase. Nessie se uchechtla a chtěla něco říci, ale namísto toho se ozvala Tanya.

„Můžu se taky podívat, Renesmé?“ otázala se Tanya a natáhla k nám ruku. Obě jsme k ní stočily pohledy a přestaly se smát.

„Jistěže… A nejsem Renesmé, jsem Nessie,“ oznámila už trošku vážnějším tónem Nessie a podala Tanye sešit. Ta si ho se zájmem prohlížela a potom položila na stolek vedle ní a znovu se začetla do knížky.

„Proč ti vadí, když ti někdo řekne Renesmé?“ broukla jsem směrem k Nessie, která objímala polštář. Na tohle jsem se jí chtěla zeptat už před delší dobou, ale nikdy se to moc nehodilo…

„Protože jsem Nessie. Víš, moje druhé jméno je Marie, pojmenovala mě tak teta Skřítek, prý jí to připomíná starou kamarádku…

A jméno Renesmé je složené z jmen Renée a Esmé. Renée se líbilo mamce, že mami?“ Ness se obrátila na Tanyu, která jen němě přikývla.

Renée, tak se jmenovala moje matka… Kdysi… Bello, okřikla jsem se v duchu. Ještě se rozbreč…

„A Esmé je babička. Když ve školce komolili moje jméno, zkrátila jsem si ho a teď se snažím, aby mi nikdo neříkal jinak než mou přezdívkou – Nessie,“ domluvila, teď už otočená ke mně.

„Teď už to chápu… A hele, já se taky jmenuju druhým Marie,“ řekla jsem nadšeně. Doufala jsem, že z mého hlasu nebude znát smutek po mámě a naštěstí nebyl.

„Hezká shoda,“ přitakala mi a plácla si se mnou. Když se její malinká ručička dotkla té mé, ucítila jsem, že je studená.

„Není ti zima?“

„A víš ty, že je?“ Po její odpovědi jsem už na nic nečekala, zvedla se a odešla do předsíně, abych jí vzala bundičku. Když jsem zavírala dveře, uslyšela jsem, jak se Ness na něco ptá svojí matky. Každá částečka mého těla mi říkala, že to nemám udělat, ale podlehla jsem pokušení a přitiskla se ke dveřím, abych lépe slyšela, co se děje.

„Jessico, přinesete nám nějaké sušenky?“

„Určitě, už jdu.“

Chvíli bylo ticho – Tanya asi nechtěla mluvit, protože by je Jess, která teď asi vycházela schody slyšela - ale potom se ozvalo: „Mami, odpověz, kdy se vrátí? Teď jak jsem mluvila k Belle o rodině, zastesklo se mi…“

To mě mohlo napadnout. Jméno jí přece vybrali příbuzní, kteří tu nejsou…

Kvůli mně je teď smutná…

„Nevím. Jsou ve Volteře, aby odpověděli vládcům na nějaké otázky ohledně tebe. Vrátí se nejpozději tenhle víkend, včera volal tvůj otec, chtěl s tebou prohodit pár slov, ale ty jsi spala a Bella mi poručila, že tě nemám budit, bylo hodně hodin…“ Poslední slova řekla Tanya se značnou neúctou, ale to mi bylo jedno.

Mě spíše zajímá, jací vládci? To si musí vymýšlet ještě takovéhle blbosti? Copak nestačí, že má to děvčátko v hlavě samé princezny?

„Smůla, s tátou bych mluvila ráda, ale co se teď už dá dělat.“ Co? Takhle reaguje dítě? Já v jejích letech řvala, chtěla jsem dosáhnout svého a ona… Ona je takhle rychle vyrovnaná?

Hlavou se mi honilo ještě několik otázek, ale vzpomněla jsem si, že musím Nessie donést tu mikinu, tak jsem z věšáku vzala první růžovou věc, co jsem viděla a vrátila se do obýváku, kde Tanya a Nessie jedly sušenky a Jessica listovala v bulvárním plátku.

„Ness, tady máš mikinu.“

„Ne, díky, už ji nechci,“ řekla a podívala se mi obličeje. Její výraz byl usměvavý, ale postupem času z něho vyprchal i ten poslední lesk radosti a oči se jí zalily slzami, které přetekly přes okraj. Rozplakala se…

Poklesl počet komentářů, což mě trochu mrzí, ale ultimáta Vám dávat nebudu s tou nadějí, že se sami rozhodnete kliknout na smajla. I z toho mám totiž radost… Děkuju každému, kdo to dělá.

V další kapitole se můžete těšit na…  Dobře, sama nevím, ale vím, že v té další, další kapitole se už asi objeví Edward…  Otázkou je, budete ty kapitoly chtít? :)

 Korekce: WhiteTie

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), , v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 2. kapitola: