Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prostopášník - 1. kapitola

28.09.2011 (20:00) • Sharken • FanFiction na pokračování • komentováno 43× • zobrazeno 10366×

1. kapitola

Tehdy jsem se zařekla, že pokud toho člověka někdy potkám, vyrvu mu jeho nikdy neexistující srdce z těla…

„Jak si dovoluje?“ zařvala slečna Swanová na celé panství. Nenávistně hleděla na dopis, který jí přišel. V duchu proklínala toho egoistického namyšlence, co se ani neobtěžoval sepsat zprávu vlastní rukou.

„Co se děje?“ zašeptala naléhavě její mladší sestra. Natahovala své baculaté ručičky po tom kuse papíru a silou vůle se snažila přinutit písmenka, aby jí dávala smysl. Ačkoli malá Alice ještě stále číst neuměla, přes to dokázala vycítit, že její starší sestru něco trápí. Znovu zatahala Isabellu za lem rukávů a tím jasně dala najevo, že chce vysvětlení.

Isabella však nereagovala a v rukou stále svírala slova vévody z Allbrooku. Sevřené pěsti ji nebezpečně šimraly, poprvé pocítila touhu do něčeho uhodit. Myslela si, že zešílí.

„Zlato, co se děje?“ zašeptala láskyplně kuchařka. Esmé jim už od smrti Aliciných a Isabelliných rodičů nahrazovala matku.

Isabella pomalu zvedla hlavu, zastavila se, až její uplakané oči našly studánky zářivě modré hladiny moře.

„Vévoda z Allbrooku se nám uráčil napsat výhružný dopis,“ zašeptala zničeně. Esmé se jakoby v té chvíli na moment zastavilo srdce. Stačil se vyslovit titul toho muže a už jí ztuhla krev v žilách. Věděla, že toto není dobré.

„Přečti to, jen nám pověz náš rozsudek,“ pravila Esmé rozhodně. Samu sebe už viděla, jak si z kuchyně balí své oblíbené věci, jak si z šatníku vyklízí to málo oblečení, co má. Jak naposledy smí uvařit něco svým „dcerám“ na cestu, než je vévoda z Allbrooku vyhodí na ulici jako nějaké zablešené psy.

„Vážně to chceš slyšet?“ přesvědčovala se Isabella a pohledem švihla k malé Alici. Ačkoli bylo Alici jen pět let, byla psychicky stejně vyspělá jako jiné desetileté děti.

„Ano.“

Isabella si smutně povzdychla a svůj pohled znovu namířila na ty řádky, které sloužily jako posel. Posel špatných zpráv.

„Drazí obyvatelé sídla v Devrooku,

bohužel Vám musím oznámit, že díky tomu, že vaše pěstounka lady Machell opustila tento svět, jsem Vás nucen vystěhovat. V závěti, kterou Isabella Marie Swanová podepsala, jasně stojí, že pokud se mladá Isabella do svých dvaceti neprovdá, panství Devrook spadá pod mou ruku. Jelikož se tak, podle mých nejnovějších informací, doposud nestalo, střecha, pod kterou žijete, je má.

Do měsíce Vás přijedu navštívit, na shledanou.

P. S.:  A hezký poslední měsíc v Devrooku Vám přeje vévoda Edward Masen Cullen!“

„No toto,“ vypustila ze sebe Esmé, „ten arogantní prevít. Fracek to je!“ ječela.

Isabella se smutně podívala na svou rodinu. Cítila vinu za to, že díky ní rodina skončí pod mostem. Byla si dobře vědoma toho, že o nápadníky nemá nouzi, ale žádný se nelíbil jí.

„Možná bych mohla přijmout nabídku od Marcuse,“ zašeptala. Všechny nadávky v domě utichly. Pohledy její rodiny se okamžitě přesunuly na ni.

„Ne,“ pověděla svým zvonivým hláskem Alice.

„Má pravdu, zlato. Sir Edgar Marcus je krutý. Nesmíš si ho vzít. On prahne jen po dědicovi. Až mu ho dáš, odvrhne tě. Vezmeš si ho a do smrti toho budeš litovat. Takovou oběť ti nedovolíme udělat. Ne, můžu vzít nějakou práci v domácnosti nějaké vznešené rodiny, ty tam budeš jako vychovatelka a malá Alice tam nastoupí do školky,“ plánovala budoucnost Esmé.

I když takhle to rozhodně nikdy být nemůže. Isabella byla jednou z nejkrásnějších dívek v okrese. Kdyby nastoupila do rodiny jako vychovatelka, je to jen otázka času, co ji bude nějaký nadržený manžílek obtěžovat.

„Ne, sama dobře víš, že to tak nejde. Vezmu si Marcuse, zítra ráno za ním zajdu. Zajistím pro vás dobrý život. Chci, aby Alice jednou vstoupila do společnosti jako vznešená dáma. Ne, aby si na ni ukazovali prstem a šeptali si: ‚To je ona, ta sestra Isabelly, co se kvůli ní rodiny bortí!‘ Tohle nepřipustím. A ty, Esmé, si budeš žít jako v pohádce, zasloužíš si to po všech těch letech,“ zašeptala bezduše.

***

„No tak, Edwarde, vždyť nás úplně oškubeš o všechny peníze,“ pravil podnapile Gary. Edward se jen usmál a nijak kamarádův nářek nekomentoval. Natáhl se pro svou skleničku, přiložil si ji k ústům a blaženě usrkl kousek toho ráje. Miloval krev pumy. Jeho nejoblíbenější značka.

Vévoda z Allbrooku si střežil důkladně jen jedno tajemství. Poloupírství. Všichni věděli, že jeho matka zemřela při porodu, avšak nikdo nevěděl, jakým způsobem. Teda až na jeho adoptivního otce, Carlislea, který na panství vystupoval jako jeho strýc. Ten byl ovšem upír.

Carlisle adoptoval tři syny; Emmetta, Jaspera a Edwarda. Po čase je všechny změnil na upíry, jen Edward se tak už narodil. Na vévodův trůn měl ovšem nejprve nastoupit Emmett. Ten si ale našel v lese při lovu družku, taktéž upírku, a práva na trůn se zřekl. Jasper nechtěl, prohlašoval, že to není nic pro něj, a tak se vévodství ujal nejmladší Edward.

Nedalo se říct, že by nevládl dobře, jen se některým lidem nelíbila jeho občasná krutost, arogance a sukničkářství. Vévoda Edward byl vyhlášeným sukničkářem. Díky jeho svůdnému tělu, tváři modela a zvykům džentlmena byl noční můrou všech pánů a snem každé ženy. V posteli byl vyhlášený ďábel a ukojitel všech dívčích tužeb.

Spousta pánů ho také nesnášelo díky jeho štěstěny v kartách. Kdokoli s ním hrál, Edward ho dokázal obrat o všechny peníze.

„To je neskutečné,“ pravil Thomsn. „Jak to, pro Krista, děláš?“ nechápavě kroutil hlavou.

„Štěstí?“ posměšně podotkl Edward. Na to Thomsn už nic nepověděl.

„Slyšeli jste to? Božská Isabell si bude brát Marcuse,“ prohodil po delší době Addisons.

„Cože?“ vykřikl Edward. Z mysli svého přítele ale dobře věděl, že to, co říká, je pravda.

„Jo, včera ráno se za ním prý stavila, svatba bude do měsíce,“ odpověděl váhavě Addisons.

Edward kašlal na to, že jsou uprostřed hry a že už dal do potu velké peníze. Položil své karty na stůl a přes sevřenou čelist prohlásil, že končí.

Hodil do sebe zbytek krve a zvedl se od stolu. Všichni jeho kamarádi se už neopovažovali ani ceknout, nikdo nechtěl čelit jeho hněvu.

Zamířil si to do svých stájí, cestou mu všichni ustupovali, věděli, že když má tento výraz, je bezpečnější se od něho držet dál.

V hlavě si pořád přehrával Addisonsova slova. Ona se vdá. Ne! Myslel si, že jeho dokonalý plán nemá trhlinu. Myslel si, že když jí napíše dopis, že je do měsíce přijde vystěhovat, bude ho prosit na kolenou, ať je tam nechá. Že řekne, že udělá cokoli, aby se nad nimi slitoval.  A on ji konečně dostane do své postele.

Už mnoho slyšel o kráse Isabelly, ale nemohl uvěřit, že je vážně tak krásná. Chtěl ji vidět na vlastní oči.

Vyhoupl se na svého plnokrevníka, kopl ho holení do slabin a tím ho jasně vyzval k sprintu. K jízdě za jediným cílem. Za Isabellou.

2. kapitola

Autor: Sharken (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prostopášník - 1. kapitola: