Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prostopášník - 3. kapitola

03.10.2011 (21:00) • Sharken • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5557×

3. kapitola

Pokud si dobře pamatuji, ten den jsme si poprvé začali něco nalhávat…

Edward, který se ještě úplně nevzpamatoval z jejich setkání, bloudil lesem jako tělo bez duše. Nevěděl proč, ale mohl myslet stále jen a jen na Isabellu. Vzpomínal na její poddajné rty, na obratný jazyk, kterým ho trochu neobratně laskala. Byl to amatérský polibek, to dobře věděl. Jako už dlouholetý hráč na milostném poli dokázal rozpoznat rozdíl mezi pusou od děvky a od panny.

Na sto procent proto věděl, že Isabella Swanová je panna. Přesto, když se s ní líbal, bylo to milionkrát lepší než od nevěstky. Měla sladký jazyk a plné rty… A jen když se mu na mysl vehnala vzpomínka na její zadeček, vzrušením pokaždé málem zešílel.

Přesto všechno si ale vévoda z Allbrooku dobře uvědomoval, že i kdyby stále nějakým zázrakem u ní měl šanci, ihned, jak by na její narozeniny přijel a požádal je o vystěhování, všechny jeho šance padly jako postřelený voják. Tak to ale nehodlal nechat.

Se vzpomínkou na Isabellino tělo se rozběhl svou přirozenou rychlostí směr Allbrook…

Isabella zrovna seděla na své posteli, v ruce držela šálek horké čokolády a její uplakané oči sledovaly krajinu z okna. I ona vzpomínala. Doufala, že neudělala špatně, že odtamtud utekla. Dobře si byla vědoma toho, že už Nicolase nikdy neuvidí. Srdce se jí při té představě tak nějak divně sevřelo. S ním dokázala na Marcuse zapomenout. Dokázala odehnat myšlenky na svatbu, dokonce i na vévodu z Allbrooku.

Smutně si usrkla z hrníčku. Snažila se na nic nemyslet, představit si, jaké by to bylo, kdyby její mozek oplýval jen temnotou. Kéž by nemusela čelit každodenním povinnostem.

Isabelle se po tvářích začaly hrnout nekontrolované vodopády slz.

„Klep, klep,“ zaťukala Esmé na dveře. Jí samé se chtělo brečet z toho, že se její „dcera“ za ně obětuje… Věděla, že život po boku Marcuse bude pro Isabellu nesnesitelný. Marcus z ní udělá živou mrtvolu. Vysaje z ní všechnu její radost ze života, energii, štěstí. Všechno! Nechápala, jak to mohla připustit…

„Dále,“ ozvalo se zpoza dveří. Esmé nesměle otevřela dveře a s falešným úsměvem vešla do dveří.

„Přišel ti dopis, sluníčko,“ pověděla Esmé mateřsky. Trhalo jí srdce, když viděla Isabellu plakat. „Víš, nemusíš si Marcuse brát… Nějak to vyřešíme!“

„Ne, Esmé! O tom jsme už mluvily. Vezmu si ho!“ stála si za svým Isabella. Esmé se zmohla jen na bezduché přikývnutí. Nehodlala se s Isabellou hádat, stejně tak, jako se nehodlala vzdát. Však ona už vymyslí, jak zabránit svatbě.

„Od koho je?“ vytrhla Isabella Esmé ze přemýšlení.

„Od vévody z Allbrooku,“ odpověděla nepřítomně Esmé.

Isabella sevřela své ruce do pěstí. Pro uklidnění nasála do nosu vzduch a hlasitě vydechla.

„Dobře, a o čem píše?“ procedila skrz zuby.

„Nevím, nečetla jsem to,“ odpověděla Esmé. Isabella se na svou „matku“ překvapeně podívala. Esmé je vždy první, kdo si poštu čte.

„Podej mi ho, prosím.“

Esmé se nejistě vydala k Isabelle na postel a jako pravá dáma se usadila na konci. Kotníky si zkřížila pod postelí a s třesoucí se rukou podala Isabelle dopis.

Jediný důvod, proč ho Esmé neotevřela, byl ten, že ona sama se bála nakouknout dovnitř. Co když jim vévoda lhůtu na vystěhování zkracuje? Esmé nevěděla jasně, co by v té chvíli dělala.

Isabella otevřela dopis, který byl, jak jinak, napsán na až příliš drahém papíru. Nikdy nepochopila, proč si šlechtici tak moc potrpí na drahosti. Chtějí snad světu dokázat, že jsou něco víc?

Isabella zatřepala hlavou. Opatrně dopis rozevřela a pohleděla na řádky psané ale jiným rukopisem než předešlý vévodův dopis. Že by jim napsal sám vévoda?

Písmo bylo nádherné, daleko hezčí než většina podpisů od malířů, které viděla, když se šla s Esmé podívat na loňskou přehlídku malířských děl. Jak vévoda asi kreslí?

Isabella se v duchu okřikla za takové otázky. Co má po nějakém vévodovi? Nezajímá ji. Je to jen egoistický, namyšlený prostopášník.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si Isabella. Rozhodla se totiž, že dopis přečte nahlas a v krku se jí dělal knedlík. Bála se, co se dozví dneska…

„Vážení obyvatelé sídla v Devrooku,

chtěl bych vás srdečně pozvat na náš ples, který se bude konat dne 15. září 1901.

Doufám, že nás poctíte svou přítomností.

Přijeďte, prosím, kolem čtrnácté hodiny odpolední.

S pozdravem atd.  Edward… Anthony Masen Cullen!“

Isabella si nemohla nepovšimnout, že u jména „Anthony“ je inkoust docela rozmazaný. Jakoby se vévoda zdráhal to tam napsat…

„Ty jsi věděla, že se vévoda jmenuje druhým jménem Anthony?“ zeptala se Esmé.

„Ne, nevěděla,“ odvětila stejně překvapeně Isabella.

„No, v každém případě, já nejedu!“ řekla po chvíli Isabella.

„Jak nejedeš? My tam musíme jet, zlato. Vévoda nás o to vlastně neprosil, on nám to… Jak to říct? Slušně nám přikázal, že tam máme přijet,“ vyvedla ji Esmé z omylu.

„Ale ne…“ vzdychla poraženecky Isabella.

Chápala, že to nemůže odmítnout…

***

Edward seděl ve své pracovně, v rukou držel skleničku brandy a nohy měl natažené na pracovním stole.

Znovu ji uvidí. To byla jeho jediná myšlenka za celou dobu. Svým poloupířím sluchem slyšel všechno, co se dělo v domě. Všichni soužící se připravovali na ples. Začaly přípravy ve velkém. Nikdo jeho důvod neznal, ale přesto se na něj těšili. Jeho tajemník rozeslal skoro všem pozvánky, jen pozvání pro Isabellu se Edward zhostil sám.

Nevěděl, proč tam připsal své druhé jméno, ale něco mu říkalo, že je to tak správně.

„Kdo je ta dívka?“ optal se Jasper, který seděl natažený na Edwardově pohovce.

„Nikdo,“ zalhal Edward.

„Nelži mi, víš, že dokážu poznat tvé emoce. Cítím, že mi lžeš a navíc máš v očích jiskry očekávání. Tak, kdo je to?“

„Nikdo to není, Jaspere,“ trval si na svém Edward.

„Neříkej, že je to ta hnusná káča Wolovicová! Vždy, když ji vidím, mám chuť ji zabít tím nejdrastičtějším způsobem,“ zavrčel Jazz.

„Ani mi neříkej,“ otřásl se Edward, „ale ne, ona to není,“ zasnil se Ed.

„Aha, takže to najednou někdo je. Fajn, nic mi neříkej, stejně to poznám,“ zamumlal Jasper.

Edward jen zatřásl hlavou a dál se už s Jasperem nevybavoval. Jeho mysl zas okupovala jen Isabella. Věděl, že jakmile zjistí, kdo její Nicolas doopravdy je… No, prostě… Bude to těžší. Doufal ale, že jakmile ji dostane do postele, už bude moct žít znovu jako předtím. Alespoň v to doufal…

Den se vlekl neskutečně pomalu… Nemohl se dočkat zítřka.

4. kapitola

Autor: Sharken (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prostopášník - 3. kapitola: