Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proti své vůli - 1. kapitola

13.04.2011 (15:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2570×

1. kapitola – První pohled

(pohled Belly)

„Takže jak to bude dál?“ ptala se mamka a já napjatě čekala.

„No, musíme naplnit autobus. Za půl hodiny se tu sejdeme a vyjedeme. Do západu slunce budete zpátky v hotelu, nebojte,“ ubezpečila nás ta žena a já se usmála. Měla jsem ohromnou radost, že rodiče nakonec souhlasili. Dnešek bude ještě zajímavý.

Žena odcupitala shánět další turisty a já se porozhlédla kolem. Dostala jsem hlad, tak jsme s taťkou a mamkou zamířili k zaparkovanému karavanu, kde prodávali pití a jídlo. Krkolomně jsem mu oznámila, že chceme tři bagety, a pokud možno, tak i dvě coly a jednu minerálku, kterou si poručila mamka. No, vypadalo to, že mi rozuměl, a za chvilku už jsme odcházeli směrem na Fórum Románum, které bylo vlastně hned vedle Kolosea.

No, jsou to sice jen zbořeniny, ale já si uměla živě představit, jak nádherné to tu muselo být, když bylo vše nové. Staletí změnila - kdysi pýchu antického světa, odkud se vládlo, kde se lidé scházeli, kde žili - na takovéhle zbořeniny, ale člověk s živou fantazií, která mně rozhodně nechyběla, si to dovedl představit. Muselo tu být nádherně.

Pomalu jsme se zase začali vracet nazpět, abychom nepromeškali odjezd autobusu. Cestou jsme si ještě u jednoho stánku koupili knížku o Římě v angličtině, a já se, než přijel autobus, kochala vyfocenými památkami a těšila se, kolik jich ještě navštívíme. Rozhodně musíme třeba na Andělský hrad, nebo do Vatikánu. Pak se podívat na Španělské schody, nebo se podívat, kde byl třeba úplně první babybox na světě. Byla jsem překvapená, že to bylo zrovna tady v Římě.

Nejvíc mě dostala fotka obřího poklopu ve tvaru hlavy. Tam měli údajně lidé strkat ruce. Na druhé straně poklopu stál kat a někomu, sem tam, usekl ruku. Byl to takový předchůdce ruské rulety. Jen jsem nechápala, kdo by tam tu ruku dobrovolně strčil…

„Nastupovat!“ ozvala se průvodkyně a já zandala knížku do batohu. Všimla jsem si, že řidič už je na svém místě. Vedle ženy stál najednou nějaký muž. Byl té ženě hodně podobný a přitom tak rozdílný. Jedno bylo jisté, také byl neuvěřitelně krásný. Mamka na něm mohla oči nechat, tak jsem ji radši postrčila dál do autobusu. Sedli si s taťkou skoro až dozadu, ale nikde před nimi už nebylo místo, jen v úplně prví řadě sedadel. Chvilku jsem v klidu seděla se zavřenýma očima, než jsem ucítila, jak se na mě někdo dívá. Otevřela jsem oči a překvapeně zjistila, že místo vedle mě už není volné, ale sedí vedle mě ten krasavec.

„Ahoj, jsem Demetri, dělám doprovod Heidi, naší průvodkyni. Jsem rád, že jste se rozhodla navštívit Volterru, je to malebné a krásné městečko. Nebudete litovat.“ Usmála jsem se na něj, byl příjemný.

„Já jsem Isabella. Také jsem ráda, že jsem to i s rodiči vzala, strašně chci vidět město a hlavně hrad.“

„Vy jste tu s rodiči? Vypadáte starší.“

„Je mi ale čerstvých osmnáct. Tohle je vlastně dárek k narozeninám – dovolená v Itálii. Vždy jsem sem chtěla jet.“ Demetrimu zmizel úsměv za rtů.

„Ve Francii je také hezky. Možná jste měla jet spíš tam.“

„Já svého rozhodnutí nelituji. Líbí se mi tu. Kam se hrabe Amerika na Evropu a její památky…“

„Vy jste z Ameriky? Umíte docela dobře Italsky.“

„Ano, jsem a děkuju. Bohužel umím jen základy, ale snad mi rozumíte.“

„Nebojte, rozumím…“ Usmála jsem se a Demetri též. Odhadovala bych no na nevychovaného floutka - s jeho vizáží. Každá dívka by mu hned musela padnout k nohám a on je to takový gentleman… proč nemůže být někdo takový i u nás doma?! Vzpomněla jsem si na Jessicu a co by mi asi řekla na to, že se tu bavím s takovýmhle krasavcem… pukla by závistí. Nad tou představou jsem se musela usmát, radši jsem tedy otočila hlavu k oknu, aby to neviděl.

S hlavou přilepenou na skle už jsem zůstala, řečeno obrazně samozřejmě. Italská krajina byla nádherná. Na Itálii je prostě všechno perfektní - i lidé, jak vidno.

„Za jak dlouho tam asi budeme?“ ptala jsem se po pár minutách Demetriho a zase se na něj otočila. Podíval se na hodinky – a ty museli být vážně moc drahé.

„Asi za tři čtvrtě hodiny, před patnácti minutami jsme vyjížděli a trvá to tam tak hodinu,“ usmál se na mě.

„Aha… neproděláte na tom vlastně? Takhle vozit lidi zadarmo a ukazovat jim památky?“

„Je to jen jednou ročně… měla jste štěstí, že na vás Heidi narazila.“ Při těch slovech se ušklíbl. Asi ji nemá zrovna v lásce, třeba že jsou to kolegové.

„To asi ano. Možná ale přemluvím rodiče, abychom sem příští rok jeli znovu.“ Demetri se podíval někam do dálky.

„Možná…“

„Není vám nic?“ Podíval se na mě.

„Co by mi mělo být?“ ptal se, ale ne naštvaně, spíš se zaujetím.

„Nevím… zdál jste se mi… najednou smutný. Jako by vás něco trápilo.“

„To se vám muselo jen něco zdát.“

„Jak myslíte.“ Usmál se na mě, ale ten úsměv nebyl veselý, jako na začátku naší cesty. Byl hraný, předstíraný. Přesto dobře naučený. Jenže já už jsem dokázala odhadnout, kdy mi někdo lže i řečí těla – to byla nutnost, naučit se to s mojí minulostí…

Po dalších pár minutách vstal a šel za řidičem. Něco mu řekl do ucha a opět si sednul. Heidi – naše průvodkyně – si vzala do ruky mikrofon a všem nám oznámila, že už přijíždíme do města, a když jsme tak projížděli mezi domy, vyprávěla nám, kde co je, dějiny města a co významného se tu stalo. Vyprávění bylo poutavé, tak jsem se pohodlněji zavrtala do sedačky a poslouchala, protože to trvalo asi ještě deset minut, než jsme zastavili.

„Ještě musím něco zařídit, zatím nashle, Isabell.“

„Na shledanou, Demetri,“ rozloučila jsem se a sledovala jeho mizející postavu útrobách majestátního hradu. Mezitím se ke mně probili rodiče a mamka se zvědavě dívala přes mé rameno na Demetriho.

„Ty jsi s ním mluvila?“

„Ano, přisedl si ke mně, vlastně už jinde nebylo místo. Byl docela milý.“

„Vážně? Moc na to nevypadá…“

„Já vím, ale je.“

Dál už jsem se potom věnovala Heidy, která něco vyprávěla o fontáně na náměstí, než nás pomalu nasměrovala k hradu. Nestačila jsem se divit, co všechno jako průvodkyně zná. Většinou průvodci neuměli ani polovinu toho, co nám ona řekla v pár minutách. Doslova fascinovaní a hypnotizovaní jejím povídáním jsme se vydali k hradu.

Divila jsem se opravdu dost, že starodávný hrad má moderní recepci, ale asi to tu také museli trochu zmodernizovat. I tak sem přesně zapadala. Ten architekt, co to tu dělal, musel být génius.

V dlouhých chodbách hradu však začala být zima, tak jsem si natáhla mikinu, která doteď byla uvázaná kolem mého pasu. Někde v půlce prohlídky se k nám opět přikradl Demetri a kupodivu si stoupl vedle mě. Usmála jsem se na něj a on se mi pokusil úsměv oplatit, ale znovu se mu nepovedl. Jedno bylo jasné, něco ho prostě trápí…

Nakonec jsem vešli do velkého sálu. Měl kruhovitý tvar, na jeho druhém konci stály tři trůny a někdo v nich seděl, ale mě víc zaujali lidi v síni. Že by předchozí skupina? Ale všichni byli také tak krásní jako Demetri a Heidi… Ale měli jiné oči. Rudé oči!

Víc než jejich oči mě však děsily jejich výrazy. Byly… lačné? Možná… děsivé určitě. Všechen hovor ustal, dobrá nálada, která vyzařovala z celé naší skupiny, se kamsi vytratila. Najednou tu bylo tísnivé ticho. Ticho, které v zápětí přerušil srdcervoucí křik. Všichni jsme se zděšeně podívali, co to bylo, jenže než jsem se stačila vzpamatovat, už okolo mě stála jen polovina lidí. Další stáli jakoby v párech, u každého z nich jeden z těch zvláštních rudookých lidí.

Vedle mě zakřičela máma, otočila jsme se a podívala se na ni. Jeden z těch rudookých ji držel za ruce a hlavu a… bože, on jí sál krev! Přímo jsme viděla jeho ostré zuby, i když ne tak špičaté, jak bych od takové zrůdy čekala. Ne, máma... ne, nesmí umřít! Ani táta, nesmí umřít kvůli mně!

V momentě jsem běžela k ní, ale už bylo pozdě. Netvor ji pustil, smrtelně bledou, k zemi. Uslyšela jsem další výkřik a šokovaně zjistila, že vycházel z mých vlastních úst.

Zděšeně jsem se podívala k těm třem trůnům, ti na nich přece vypadali, jako by to tu řídili, tohle přeci musí zastavit! Jenže na těch trůnech už byl jen jeden z těch tří.  Zoufale jsem se mu podívala do očí a přesto, že byly též rudé, neucukla jsem pohledem jako u těch ostatních. Tyhle oči mě naprosto fascinovaly. Byly jiné, plné znechucení a zároveň zoufalství nad tím, co se tu děje. Když jeho zaměřily ty mé, přestal se hýbat, já už se nehýbala dávno. Dál jsem zírala na toho anděla, který tam tak v klidu stál. Najednou mi bylo fuk dění okolo.

Možná bych se dívala ještě dnes, kdyby mě nějaká obrovská síla nesrazila k zemi. Věděla jsem, že je to můj konec a chtěla jsem umřít s myšlenkami na svého anděla…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proti své vůli - 1. kapitola: