Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proti své vůli - 3. kapitola

04.06.2011 (17:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2393×

3. kapitola

Pohled Belly:

Seděli jsme tam až do západu slunce. Asi už před hodinou mi došly slzy, ale já byla stále smutná. Díky andělovi po svém boku jsem si však přísahala, že to zvládnu. Musím. Budu silná – tak jako bývala maminka.

„Měli bychom už jít, Bello.“ Naposledy jsem se podívala do zapadajícího slunka a němě přikývla. Zpátky jsem nijak nepospíchala. Šla jsem pozvolnou chůzí a Markus šel vedle mě. Věděla jsem, že ho musím zdržovat, ale nestěžoval si, ani mě nijak nepopoháněl.

Byla už tma, když jsme docházeli k hradu. Tentokrát jsme to nevzali přes recepci, ale do jedné z uliček vedle. Tam Markus odsunul poklop, co vypadal jako od kanálu.

„My půjdeme tudy?“ zeptala jsem se nevěřícně. Vzhlédl a pousmál se.

„Je to kratší cesta. Je tam sice trochu zima, protože vede přes sklepení, ale budeme tam dřív. Myslím, že už jsi dost unavená, ne?“

„To ano…“

Věnoval mi další skoro-úsměv a jednoduše skočil dolů. Vím, jsem blázen, ale přihnala jsem se k díře, jestli se mu něco nestalo. Bohužel jsem ho neviděla, protože dole byla černočerná tma. Tím pádem jsem ani nevěděla, jak je to hluboké a železný žebřík tady nikde nebyl. Ze zdola se znovu ozval ten andělský hlas.

„Skoč, já tě chytím.“

Podívala jsem se ještě pro jistotu kolem sebe, jestli někdo nejde a skočila dolů. Náraz to byl tvrdý, i když mě chytil. Byl kamenný, tak jak to upíři mají ve zvyku, ale přesto se mi z jeho náruče nechtělo.

Jenže aby to nevypadlo blbě, pomalu jsem se odtáhla. Asi by se tady nikomu nelíbilo, a obzvlášť ne jemu, že si lidská holka jako já myslí na vládce upírů. Zahnala jsem podobné myšlenky a vydala se za ním. Když už jsem po druhé zakopla, nabídl mi rámě a já ho zsvděčností přijala, protože tu fakt nebylo vidět ani na krok.

Pomalu jsme tou dlouho studenou chodbou došli až na místo, kde trošku prosvítalo světlo díky kovové mříži, za níž byla další, slabě osvětlená chodba. Markus mě na chvilku pustil a tu mříž otevřel jako nic. Potom ji zase zavřel a znovu mi s úsměvem nabídl rámě, i když tady už vidět bylo. Nereptala jsem, líbilo se mi to.

Prošli jsme tou další chodbou k větším, dubovým dveřím. Znovu je otevřel a naznačil mi, ať jdu první. Uposlechla jsem a vstoupila znovu do trůnního sálu. Po odpoledním masakru tu nebylo ani stopy.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se ke třem trůnům, z nichž jen dva byly obsazené. Markus se na mě naposledy usmál a sednul si na poslední volný trůn. Arovi hrál na tváři zase ten šílený úsměv, co mě docela děsil.

„Isabello! Už jsme si začínali myslet, že se nám nevrátíte… no nic. Demetri!“ Najednou se v uzavřené místnosti rozfoukal vánek a vedle mě se objevil tázaný.

„Ano, pane?“

„Proveď Isabellu po hradě, dej jí pokoj a zařiď, aby měla vše, co potřebuje. Zítra v poledne ji přiveď ke mně do kanceláře, musíme si ještě o pár věcech popovídat.“ Dělalo se mi z něj zle.

Demetri přikývl a ukázal směrem do jedné z chodeb. Šli jsme vedle sebe a Demetri mi celou dobu vyprávěl, kde co najdu. Po chvíli, když jsem nereagovala, se odmlčel.

„Tvých rodičů je mi líto.“ Podívala jsem se do jeho rudých očí, v nichž se opravdu zračila lítost. Ale co jsem měla říct? Nic… Radši jsem jen přikývla a místo toho se zeptala: „Kolik ti vlastně je?“ Docela upřímně mě to zajímalo.

„Na lidské roky je mi 23. Jinak za měsíc je mi 298 let,“ usmál se na mě.

„Páni… A jak si se sem vlastně dostal?“

„To je… docela dlouhý a smutný příběh.“ Podívala jsem se na něj.

„Já mám čas… ale jestli nechceš, nemusíš mi ho vyprávět.“

„Ne, to je v pořádku. Pokusím se to trochu zkrátit.“

A začal vyprávět.

„Narodil jsem se začátkem 18. století v chudé rodině, ve Francii u moře. Matka zemřela při porodu a otec se o mě musel starat, ale když mi bylo patnáct, onemocněl a já se snažil sehnat práci, abych mu zajistil léky.

Práci jsem našel, vyučil jsem se truhlářem, ale peníze nestačiliy Nebylo mi ještě ani sedmnáct, když otec zemřel…

Po pár letech si u mě objednal nábytek místní farář. Líbil se mu, tak mě doporučil dál a ti další také… Z nuly jsem se dostal na docela slušné postavení ve společnosti. Jednoho dne jsem se vracel na koni od přítele, co bydlel v jiném městě. Jel jsem přes les, když se přede mnou objevila krásná žena. Nabídl jsem jí ihned pomoc, ale ona ji zřejmě nechtěla…

Julie byla upírka. Přeměnila mě a já se do ní zamiloval. Žili jsme spolu několik desítek let, když jsem jí přestal stačit. Toužila po dítěti. Nedošlo mi však, že po něm toužila tak moc, že si ho stvořila. Skrývala ho přede mnou a já to zjistil, až když si pro nás přišli Volturiovi. Zachránila mě jedině má nevědomost, ale stejně jsem tu musel zůstat s nimi. Julii i to malé na místě popravili, protože porušila naše zákony.“

„To je mi líto,“ zašeptala jsem.

„Nikdo z nás to tady neměl jednoduché a nikdo z nás tu není dobrovolně.“ Smutně jsem se na něj podívala a přikývla.

Nakonec mě Demetri dovedl k mému pokoji.

„Zítra kolem dvanácté pro tebe přijdu, zatím moc nechoď ven, ne všichni už vědí, že tu máme člověka, nechtěl bych, aby si skončila jako něčí snídaně.“

„Dobře… dobrou noc, i když vy vlastně nespíte…“

„Jak to víš?“ zeptal se zvědavě.

„No… lecos o vás už vím… z jedné legendy, která jediná zatím zapadá do toho, co jsem o vás zatím zjistila.“ Honem jsem si vymyslela výmluvu. Nevím, jestli mi to uvěřil, ale popřál mi hezké sny a odešel. Já se zamkla v pokoji a pak si ho teprve prohlédla.

Spadla mi brada. Tak pro takovýhle pokoj by byla Jessica schopná vraždit. Byl to jeden z těch pokojů, jejichž obrázky vídáte na internetu, ale stejně na něco podobného mít nikdy nebudete. Byl laděný do bílé a fialové a byl jako pro princeznu… a stejně ne přeplácaný a důstojný. Vedli z něj troje dveře. Na balkón, do šatny a do koupelny. Hlavnímu pokoji dominovala obrovská postel s průsvitnými nebesy.

Pomalu jsem se došourala k posteli a přemýšlela nad upíry. Snad mi to Demetri spolknul, protože to doopravdy nevím z legendy. Ne, že bych s nimi už měla tu čest. Jeremy mi o nich kdysi vyprávěl a já, i po tom, jak se ke mně choval, jsem mu nechtěla dělat nepříjemnosti.

Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že někteří z nich mají vzácné dary jako čtení myšlenek, odhalování lží, ovládání myslí… no, doufám, že tady nikdo nadaný není, protože opravdu nevím, jak dlouho bych si vydržela chránit myšlenky. S podobnými myšlenkami jsem se pomalu propadla do říše snů…

Chtěly bychom vás obě poprosit a váš názor - stačí smajlík. Věřte, že pak se lépe píše. Takhle si ani nejsme jisté, jestli povídku někdo čte a jestli má tudíž cenu pokračovat... děkujeme. Jane006 a IsabellaMarieLilyVolturi.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proti své vůli - 3. kapitola: