Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proti své vůli - 5. kapitola

03.07.2011 (13:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2951×

5. kapitola – Dámská jízda

(pohled Belly)

Demetri mě doprovodil až k mému pokoji, ale nepromluvil na mě. Vypadal jakože nad něčím přemýšlí, takže jsem ho radši ani nerušila. Nevěděla jsem, jak je to s upíry, ale věděla jsem, že Jeremyho nikdy nebylo dobré od něčeho vyrušovat, i když jen přemýšlel.

„Ehm, já mám ještě nějaké povinnosti, Bello. Nechám tě tu tedy samotnou, ano? I když pochybuji, že tu budeš sama dlouho…“ Poslední větu si zašeptal pod vousy a odpochodoval. Byl hodně mimo. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlel. Že by nad tím, jak se Marcus pohádal s Arem? No, tak to mi taky vrtalo hlavou, ale byla jsem částečně ráda, že mi to o pár hodin, možná dní odložilo proměnu. Nijak jsem se nevrhala po hlavě do toho být upírkou, to tedy ne. Ale na druhou stranu budu moct být po zbytek věčnosti se svým andělem. Nemusím být jeho přítelkyně, stačí mi, když ho denně uvidím a uvidím jeho úsměv, to mi ke štěstí vážně stačí.

No, zalezla jsem do pokoje, natáhla se na postel a pustila si myšlenky na procházku. Alespoň do té doby, než mě vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále,“ zašeptala jsem a byla si jistá, že mě uslyší.

Vstoupila menší plavovláska. Byla krásná, samozřejmě. A vypadala tak na patnáct. Muselo jí být hodně málo, když ji proměnili. Zářivě se na mě usmála.

„Ahoj, já jsem Jane. Ty jsi tu nová, tak mě napadlo, dnes jsme chtěly vyrazit ještě s Heidi a Renatou nakupovat a večer si jít možná někam zatancovat. Nešla by si s námi? Musíš se tu sama nudit a my bychom tě rády poznaly, když tu s námi strávíš zbytek věčnosti. Mohly bychom to celé pojmout jako oslavu tvého přijetí mezi Volturiovi, i když v tomto případě není moc co slavit, ale stejně. Co říkáš, Bello?“ vychrlila na mě ta drobná dívenka tak rychle, že jsem sotva pochytila smysl jejích slov.

No, možná by mi neuškodilo se zase podívat ven, něco si koupit, vždyť tu vlastně nic na sebe nemám, všechno to zůstalo v hotelu. Mohla bych tak přijít na jiné myšlenky…

„Jo, půjdu ráda. V kolik chcete vyrazit?“

„Hned?“ zasmála se zvonivým hláskem a já zamrkala.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem

„Jenom skočím pro ty dvě a můžeme vyrazit, ano?“

„Jasně,“ pronesla jsem k už prázdnému pokoji, protože Jane se vypařila. Ale zdála se mi milá. Možná to tu vážně nebude tak špatné, snad až na toho slizouna Ara.

Zašla jsem si ještě do koupelny, pročísla si zacuchané vlasy, zašla si na toaletu a vyrazila před pokoj. Nečekala jsem ani dvacet vteřin, když se zpoza rohu ozval Janin zvonivý smích, který doprovázela další dvojice hlasů.

O dvě vteřiny později přede mnou stála Jane a další dvě nádherné upírky, tentokrát o něco starší.

„Ahoj, já jsem Heidi,“ prohlásila vysoká bruneta s fialkovýma očima, kterých mohla docílit jedině tak, že si na rudé oči nasadila modré čočky. Vypadala taky celkem mile, ale očividně byla hrdá na svoji krásu. Ta hrdost z ní přímo vyzařovala.

„A já zase Renata,“ usmála se na mě menší tmavovláska s hnědýma očima.

„Bella,“ usmála jsem se zase já. Koukla jsem se na Jane a ani ta už neměla svoji obvyklou barvu očí. Teď je měla tmavě zelené, což bych ráda věděla, jak to udělala.

Všechny tři se rozešly k východu a já přidala do kroku, i když se mi snažily přizpůsobit.

„Tak kam zajdeme nejdřív?“ přeptala se Heidi.

„Myslím, že pro nějaké oblečení. Odhaduji správně, když řeknu, že ty tady sebou žádné nemáš?“ mrkla na mě Jane. Přikývla jsem.

„A pak bychom mohly zajít pro nějaké krásné botky, potřebuji už nějaké nové lodičky!“ postěžovala si Renata.

„A kam by ses chtěla podívat ty, Bello?“ zeptala se vzápětí nato mě.

„Já nevím, nemám tady peníze, bude mi stačit něco na sebe. Nemusíte za mě utrácet,“ přiznala jsem zahanbeně a svěsila hlavu. K mému údivu se všechny tři od srdce zasmály.

„Bello, tady jsi ve Volteře a teď už jsi i oficiálně jedna z nás, takže o peníze si starosti dělat nemusíš, všechno kupujeme za peníze, co dostaneme od vládců. Tak kam bys chtěla?“

„No… vždy jsem milovala doplňky. Řetízky, prstýnky a podobně.“

„Takže do zlatnictví,“ přikývla Renata a usmála se.

„A nakonec si zajdeme do salónu krásy!“ prohlásila Heidi a teď jsem se zasmála já. Všechny tři se na mě zvědavě koukly a dožadovaly se odpovědi, proč jsem se rozesmála.

Zrovna jsme procházely přes recepci z hradu. Pohlédla jsem do jasného slunce, zamrkala a řekla: „Jen se mi to u vás zdá zbytečné. Cožpak už tak nejste dost krásné?“

„Žádná žena, ani upírka, není nikdy dost krásná, aby to nemohla ještě vylepšit,“ zasmála se Heidi a já se usmála její logice. Bohužel jsme taky nemohly jít venkem, kde by se holky rozzářily jako lucerničky, tak jsme jenom prošly přes recepci do chladných garáží, nasedly do opravdu luxusního auta a vyjely do jednoho z největších nákupních center v Římě.

Řídila právě Heidi a jela opravdu šíleně rychle. Chvílemi se ručička na tachometru posouvala až na 400 km/h. Sice jsem věděla, že nabourat prostě nemůžeme, ale ta rychlost se mi ani tak nelíbila. Heidi zpomalila až ve městě. Za kouřovými skly si ještě holky přetáhly přes tváře šátky a sundaly je až uvnitř obchodního domu.

Na nakupování jsem se těšila, ale kdybych tušila, co mě čeká, radši bych zůstala zavřená u sebe v pokoji. Pět hodin jsme přebíhaly z jednoho obchodu do druhého. Holky mi vnucovaly spoustu věcí na vyzkoušení a mě šíleně bolely nohy. Byl fakt, že mi většina z těch věcí seděla a moc slušela, ale byla jsem jenom člověk. Zatím.

Opravdu jsem byla nadšená, když jsme konečně přešly k botám, kde jsem musela sedět a jen si zkoušet jeden pár bot za druhým. Od botasek, přes mokasíny, k lodičkám.

Viděla jsem, že Renata se mnou soucítí, ale Jane s Heidi byly k nezastavení. Celá uondaná jsem se doplazila do zlatnictví, kde jsem se trošku probrala a vyžívala se ve vybírání nádherných a příšerně drahých sad. Holky nebyly nijak pozadu a každá jsme si jich ze zlatnictví odnášela po deseti. Vážně jsem litovala jejich kreditní karty, alespoň do té doby, než mi holky řekly, že konto na nich ani vyčerpat nejde.

„Až budeš jednou z nás, dostaneš vlastní kreditní kartu. Teda podle toho, kdy tě přemění, pokud by to z nějakého důvodu nešlo hned, samozřejmě tě nenecháme bez financí. A taky budeš potřebovat doklady,“ šeptala mi později do ucha Jane, když jsem seděly v salónu krásy a obskakovali nás lidé ze salónu. Napadlo mě, že tu holky možná budou docela často, podle ochoty lidí kolem nás.

Strávily jsme tam asi dvě hodiny a když jsem se potom konečně směla podívat do zrcadla, nepoznala jsem se. Byla jsem perfektně nalíčená i učesaná a díky Jane i oblečená. Holky byly samozřejmě daleko krásnější než já, ale i tak mi to strašně slušelo. Tupě jsem na sebe zírala.

„Jako jedna z nás budeš hodně krásná,“ ušklíbla se Heidi. Bylo mi docela jasné, že neměla ráda konkurenci, přesto jsem ji během pár hodin začala mít ráda, byla to dobrá přítelkyně.

Když jsme byly konečně v autě, Renata se mě ještě zeptala: „Budeš si ještě chtít jet někam zatančit, Bello?“

„Ne, já se ani nehnu… teda pokud vám to nevadí.“

„Ani ne, oslavíme to ještě u nás,“ zasmála se Jane a já si oddechla. Cestou zpátky jsem se radši ani nekoukala na tachometr a radši zkusila počítat, kolik jsme tak dnes mohly utratit. Tohle byly pořádně drahé nákupy, jelikož všechny bylo značkové a pořádně drahé, a taky toho bylo spousta. Teď bych tak chtěla vidět Jessicu, jak by se tvářila, kdybych jí to řekla.

V autě panovala příjemná atmosféra a než jsem se nadála, byly jsme zpátky ve Volteře a parkovaly v garážích. Měla jsem na nohou jedny botky na podpatcích, takže jsem šla trošku opatrně, ale zatím jsem se na nich udržela, což byl úspěch. Holky mě s pobavením sledovaly.

Před pokojem mi daly tašky s mými věcmi, řekly mi, že mám půl hodiny na to, abych si všechno vybalila, a pak pro mě jedna z nich skočí a ještě se slezeme u některé na pokoji.

Vybalit jsem to rozhodně nestihla, takže to holt dodělám zítra. Podívala jsem se na hodinky a Jane tu byla přesně.

Dovedla mě k Heidi do pokoje a za chvilku dorazila i Reneta. Heidi pustila hifi věž a my se daly do klábosení o všem možném a nemožném. Holky mi vyprávěly své příběhy, jak se sem dostaly, a já zjistila, že víceméně nikdo tu není z vlastní vůle.

Bylo okolo desáté večer, když se ozvalo zaťukání na dveře a dovnitř nakoukla zvědavá hlava Demetriho.

„Co se to tu děje?“

„Večírek na oslavu přijetí Belly mezi nás, přidáš se?“ mrkla na něj Heidi. Demetri se usmál.

„Jasně, jen ještě skočím pro Felixe a Aleca.“ Vyklouzl ze dveří a my se zase daly do hovoru. Bylo zvláštní, jak skvěle se mi s těmi třemi povídalo.

Do deseti minut se vrátil Demetri a za ním stáli ještě další dva muži. Teda, jeden vypadal skoro ještě jako chlapec, mohl být zhruba tak starý jako Jane.

„Ahoj, já jsem Felix,“ zasmál se ten druhý, což byl docela hromotluk. Podával mi ruku.

„Bella.“  Ruku jsem přijala a už se obracela na toho druhého.

„A já jsem Alec, Janin bratr,“ prohlásil hrdě ten chlapec a já se usmála. Felix přešel k hifi věži a tichou a příjemnou hudbu přepnul na nějaké radio, co hrálo taneční hity. Navíc dal volume skoro na maximum, což jsem nechápala, protože podle mého jim to muselo trhat uši, ale budiž.

Kluci nás pak vyzvali tanci a já si zatančila s každým z nich. Nedalo se určit, kdo je lepší tanečník, ale postarali se o to, abych na těch proklatých podpatcích neuklouzla, za což jsem jim byla vděčná. Čas však plynul rychleji, než mi bylo milé, a já začala být brzy docela ospalá.

„Asi si půjdu lehnout,“ zívla jsem už poněkolikáté.

„Ne, ještě nechoď!“ protestoval Felix a holky se k němu přidaly. Musela jsem se zasmát, když na mě zkusil i psí oči. Vtom se ozvalo klepání na dveře a dovnitř vstoupil můj osobní anděl.

„Ehm, zrovna jsem mluvil s Arem a chce, abyste to tu trochu zklidnili, protože se prý nemůže soustředit… na práci. Mně osobně by to bylo docela jedno, ale víte, jaký dokáže být,“ zasmál se Marcus. V tu chvíli spočinul pohledem na mně.

Na nepostřehnutelnou chvilinku vykulil oči, až jsem si začala myslet, že se mi to snad jen zdálo.

„No, já už stejně půjdu spát, mějte se,“ řekla jsem ostatním a vydala se ke dveřím, ve kterých stále stál Marcus a byl tak nějak ztuhlý.

„Doprovodím tě k pokoji,“ nabídl se a já nadšeně přikývla. Po chvilce, kdy jsme se vzdálili od Heidina pokoje, utichla hlasitá muzika.

„Takže tě přivítali?“ zeptal se.

„Ano. Všichni jsou strašně milí, až…“ Tak nějak jsem radši nepokračovala.

„Až na Ara, chápu,“ zasmál se znovu a já se zaposlouchala do té nejkrásnější hudby pro mé uši. Můj pokoj se proti mému přání přiblížil neskutečně rychle. Trochu jsem zpomalila, šla za ním a přemýšlela, co bych teď měla říct.

„Řekla bych dobrou noc, ale ty nespíš, takže nevím,“ zamumlala jsem a dívala se do země. Najednou se mi smekla noha a já padala. Kupodivu jsem nepocítila žádný náraz, ale dvě silné paže, jak mě zachytily.

„Bello! Jsi v pořádku?“ ptal se vyděšeně, ale z náručí mě nepouštěl. Užívala jsem si ten pocit.

„Ano,“ zašeptala jsem a pohlédla mu do očí. Asi jsem to neměla dělat, protože jsem se v nich okamžitě začala topit. Jeho obličej byl najednou blíž. A blíž.

Sklouzla jsem pohledem na jeho bezchybně tvarované rty a on zase na ty mé.

A najednou jsem uslyšela hlasitý smích. Okamžitě jsem od něj odskočila.

„Já–já už půjdu spát,“ zakoktala jsem se a zmizela v pokoji, než by nás tu nachytali Felix s Demetrim, kterým těm smích patřil a které jsem momentálně proklínala.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Proti své vůli - 5. kapitola: