Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 10. kapitola

21.11.2009 (15:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1488×

Tréninky s Maxem za poslední měsíc byly na nic. Tedy naučila jsem se vypudit štít i bez vzteklých a bolestných vzpomínek. Je to perfektní, stačí se jen trochu soustředit a štít se kolem mě rozprostře. Je to veliká výhoda, se vztekem to trvalo alespoň tři minuty, než jsem ho měla kolem sebe a teď stačí dvě vteřinky a zaštítím vše klidně až padesát metrů od sebe. Teď se mi nezdá, že mám zbytečný dar. Je suprový. Poslouchá mě. Jen jsem ještě neobjevila něco zvláštního, o čem Elezar mluvil. Něco je na tom štítu zvláštního, ale já nevím co. Při pomyšlení na Elezara a jeho zlaté oči, se mi z hrudi vydralo tiché zavrčení.

Max se chová pořád stejně odmítavě. Už se se mnou ani nezdraví, už mě ani nechválí. Když se mi něco povede se štítem udělat jen kývne hlavou a řekne mi další úkol. Ale já nechci být jen vosková panna, se které může udělat cokoliv a mě to nebude vadit. I když nejsem člověk, jsem upír, mám city. I mě bolí, když mě někdo tolik odmítá. Když se na mě ani neusměje, ani mě nepozdraví. Trápí mě to. Může mi nožem bodat do celého těla, ale mě ty rány nebudou tolik bolet, jak když se na mě ani neusměje. Skoro si už nevybavím jeho nádherný úsměv filmových hvězd. Nevybavím si, jak se směje nebo má radost. Je zahořklý stejně jako Demetri. Toho jsem nikdy neviděla se smát. Ale Maxe jsem viděla a moc mi to chybí. Také mě děsí ten jeho obličej, neprojevující žádné známky jeho duše. Je studený jako kámen, srdce má z kamene. Kameny nemají srdce ani emoce. City jsou jim lhostejné, je jim lhostejný celý svět. Natož kamarádství a láska. Láska je jako droga, cítím se strašně suchá a prázdná, když jí nemám. Nedostává se mi jí. Je to drahé zboží, které nabízejí jen těm, kdo jsou ji hodni a to já nejsem.

Byla jsem se sama proběhat, Jane byla zase něco uklidit a já jsem byla sama. Trénink s Nicolasem jsem měla dávno za sebou a neměla jsem celé odpoledne co dělat. Mohla bych za někým jít, ale za kým? Heidy je pryč. Demetri má určitě na starosti něco jiného a nevěděla bych, o čem se s ním mám bavit. Max, on mě ani nepozdraví a vyhýbá se mi kilometrovým obloukem. Felixe nemám moc ráda. Alec je celý nějaký divný. Pak je tu ještě Aro a Nicolas. Tak ti mají na mě určitě čas. Ach jo. Měla bych si najít nějakou novou zábavu. Mohla bych zkusit nějaký sport, když už nejsem takové nemehlo. Mohla bych zkusit basketball. Ale do bych svou silou asi udělala do podlahy díry. Tak třeba tenis. No, to taky není nejlepší nápad. Protrhla bych obě rakety. Svou i soupeřovu. Možná by šel baseball, ale jsem na něj sama. Na kolektivní sporty jsem sama. Je to hrůza.

Sporty asi nepůjdou, tak můžu zkusit ruční práce. Třeba pletení nebo vyšívání. Moment proč o tom vůbec přemýšlím, já ruční práce nemám ráda, je to celkem nuda. Co asi dělá z nuda Jane? Ano, ona maluje, mohu to zkusit taky, akorát já moc kreslit neumím, ale mám dostatek času, abych se to naučila, jen kde vezmu barvy, čtvrtky a štětce? Vše je tak komplikované. Asi zůstanu u čtení. Skoro celou knihovnu už jsem přečetla, nemám už skoro nic na čtení. Musím si něco půjčit od Jane. Mám přeci věčnost. Suše jsem se zasmála. Mám věčnost, ale nudy. Celou dobu se budu nudit. Kdybych spala, měla bych osm hodin co dělat, ale když nespím, musím se těch osm hodin nějak zabavit. Ono se to lehce řekne, ale hůře udělá.

Proč je to tu taková díra? Není tu ani rádio, televize nebo počítač. S těmito věcmi bych se bavila dost let a pořád bych se nenudila. Zlatý internet, teď jsem v hradě z roku nula a není tu žádný kabel, ke kterému by se dal připojit noťas. No jo, ale já žádný noťas nemám. Mám hábit a pokojík, to je veškerý můj majetek. Vztekle jsem mrštila kamenem do dálky a bylo to opravdu daleko. Smutně jsem se zahleděla do dálky. Ještě že mám Jane. Jediná moje kamarádka v tomto zakletém světě zlých a nudných upírů.

Zaběhla jsem si k našemu malému ráji a šla podél řeky dál. Je mi jedno kam, alespoň budu mít co dělat. Po chvilce se tu slévaly dvě řeky. Takže tu byla hlubší voda. Můžu se zkusit vykoupat. Je podzim, ale voda je příjemně teplá. Svlékla jsem se a hupla do vody. Nohama jsem nemohla nahmatat dno, ale viděla jsem ho. Řeka byla krásně čirá a já plavala a obdivovala dno. Zaujal mě jeden světle modrý kamínek. Měl tvar podobný srdci. Nadechla jsem se a potopila pro něj. Vyplula jsem na povrch, ale pořád jsem neměla potřebu se nadechnout. V plicích mě vzduch nepálil. Zase jsem se potopila a plavala u dna a sbírala zajímavé kamínky. Zábava. Některé byly opravdu nádherné, ale nejhezčí byl modrý ve tvaru srdce. Bude to můj talisman. Budu ho všude nosit a nikomu ho nedám. Bude to můj kamarád, který nikomu nic neprozradí. Je velmi citlivý. Je citlivější než Max. Hořce jsem se zasmála a vylezla z vody. Nebyla mi zima,i když foukal vítr a čechral mi mokré vlasy. Oblékla jsem se a chystala se k odchodu. Ještě jednou jsem se ohlédla na řeku a rozběhla se do lesa směrem k Volterským branám.

Běh jsem si jako vždy užívala, zbavoval mě starostí a vybila jsem nadbytečnou energii. Běžela jsem rychle a sledovala změny mého dechu. Nic se nedělo, dýchala jsem pravidelně. Nevím, jak jsem v Phoenixu mohla nesnášet běhání a sporty. Běh teď miluju a nemohu se ho dosytosti nabažit. Je to moje droga, neskrývaná závislost. Bohužel už jsem zahlédla hradby hradu a trochu jsem zpomalila. Mé tělo nechtělo, vzpíralo se mi, chtělo běžet dál a užívat si, ale musím zabrzdit, abych hradby neprolomila. Pořád mám velkou sílu novorozených. Jsem pořád ta silná a nebezpečná, ale snažím se ostatním dokazovat, že své chutě a nálady mám pod kontrolou, aby mi začali věřit. Dokážu se kontrolovat.

Zapadla jsem do svého pokoje. Zalétla jsem samozřejmě ke knihovně, něco si přečtu. Budu mít alespoň co dělat a nebudu o nikom, o ničem z nudy přemýšlet. Popadla jsem první knihu, kterou jsem uviděla a nečetla ji ještě. Ani nevím jak se jmenovala nebo o čem byla, prostě jsem ji vzala, lehla si na lehátko a dala se do čtení. Přečetla jsem ani ne deset stran, když v tom ke mně vpadla Jane.

„Ahoj.“

„Ahoj, copak jsi dneska uklízela?“

„Ale, nějaký pár proměnil malé dítě a to se nesmí.“

„Proč?“

„Ty jsi nikdy neslyšela o nesmrtelných dětech?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Mno, ty děti byly roztomilé, ale na upíry se nehodily. Neuměly se ovládat. Proto jsme je musely zlikvidovat.“

určitě svůj příběh hodně ostrouhala, nechtěla mi snad říci krutou, ale pravdivou odpověď? Možná bych měly být ráda, že mi neřekla vše dopodrobna a do puntíku. Ale možná to ostrouhané není a je to takové nudné a nezajímavé a nechtěla tam zbytečně dodělávat nechutné detaily.

„No ale kvůli tomu tady nejsem.“

„Proč jsi tu?“

„Dneska jsme také přivedly dva upíry, kteří tvrdili, že s tím dítětem nemají nic společné.“

„No a?“

„Bude soud.“

„Vážně a můžeme se tam jít podívat, já jsem nikdy žádný soud neviděla.“

„No proto jsem tady, abych ti o ukázala.“

Zazubila se a dala mi pokyn, ať jdu s ní. V mžiku jsem stála vedle ní. Prošly jsme pár dveřmi a chodbičkami a bylo jich opravdu mnoho, ale přesně jsem věděla, kudy jsme šly a kde přesně jsme odbočily. Před námi se objevily obrovské dveře, mířily jsme proti nim, ale Jane prudce odbočila vlevo a zalezla do malých dvířek. Já jí poslušně následovala.

Najednou jsme se ocitly obrovském sále, už tu bylo pár upírů, la naštěstí nám nikdo nevěnoval velkou pozornost.

„Jane, proč jsme šli tudy, vždyť sem vedou i ty velké dveře.“

„Ty velké slouží Arovi, Caovi a Marcusovi a taky odsouzeným.“

„Aha a kdy to začne?“

„Za chvilku.“

Jane se odmlčela a začala někam s úžasem zírat. Podívala jsem se jejím směrem. Dívala se na Demetriho, který byl opřený o zeď a čekal asi na Ara. Všimnul si, že na něj s Jane zíráme a podíval se naším směrem. Jane se bleskově podívala jinam a já se na něj kysele zašklebila. To byl důvod, proč se od nás otočil a zase zíral na dveře. Nejradši bych na něj vyplázla jazyk, ale jsem dost kultivovaná na to, abych to neudělala.

Zaslechla jsem kroky. Podívala jsem se směrem ke dveřím a vešli Aro, Caius a znuděný a duchem nepřítomný Marcus. On má vždy takový nesoustředěný výraz. Vypadá jako by byl nemocný a nebo ho to vůbec nezajímá a takovéto hlouposti ho nudí. Aro a Caius na tom se znuděným výrazem byli lépe, ale je na nich poznat ta nuda. Tak proč to dělají, když je to nudí? To prostě nepochopím.

Zaslechla jsem další kroky, teď už více lidí. Otevřely se mohutné dveře a vešlo šest upírů. Strážci v tmavých hábitech měli před obličej kápě a vlekli mezi sebou odsouzené. Jeden z nich byl menšího vzrůstu a podobal se tváří medvědovi. Ten druhý byl vyšší a měl krásné, po ramena dlouhé blond vlasy. Oba měli ve strhaném obličeji strach a bolest. Přivlekli je k vládcovým nohám a pustili je, ale pořád je měli na očích, aby jim neutekli.

„Soud začal. Emanuel a Victor jsou obviněni ze spolupráce na nesmrtelném dítěti. Chcete něco říci na obhajobu?“

„My to nebyli, oni nás do toho zatáhli,“ řekl medvěd.

„Máte nějaké důkazy?“

„Ne,“ ozval se blonďák.

„Ale my o vás důkazy máme. Přiznáte se?“

„My to nebyli,“ stál si za svým medvěd.

„Jane, pojď sem.“

Jane už přesně věděla, co má dělat. Vrhla na medvěda svůj propalující pohled a ten se najednou začal svíjet v neskutečných bolestech a mukách. Křičel bolestí. Jane přestala a podívala se na druhého muže. Ten dopadl stejně jako jeho druh. Bolestné křeče ovládaly jeho tělo. Jane se přestala soustřeďovat, kývla na Ara a vrátila se ke mně.

„Páni, nikdy jsem neviděla, jak tvůj dar funguje,“ zašeptala jsem jí.

„Přiznáváte se?“

„Přísaháme, my to nebyli.“

Aro se zvedl ze svého trůnu a přešel k blonďákovi. Vyzval ho, ať mu podá ruku. Blonďák mu ji bez váhání podal. Aro zavřel oči pod náporem informací. Chvíli se usmíval, ale pak se zamračil.

„Tak takhle to je. Díky za informace, Victore.“

Victor udělal krok dozadu, nevěděl vůbec co se děje. Nechápavý výraz mu ještě zůstal.

„Emanueli, odsuzuji tě k trestu smrti, protože jsi pomáhal při stvoření nesmrtelného dítěte. Stráže, chopte se ho.“

Dva upíři v tmavých hábitech se vrhli k bránícímu se Emanuelovi. Chytli ho za ruce a pevně ho drželi. Emanuel sebou házel, kopal vrčel, ale stráže byli silnější. Nevzdával se, ví, že ho čeká smrt za jeho činy a chtěl jí utéct.

„Demetri?“ zeptal se Aro Demetriho a ten jen kývl.

Přiskočil k Emanuelovi a vší silou zatáhl za jeho hlavu. Emanuel křičel bolestí. Slyšela jsem trhání a Emanuelova hlava skončila u jeho těla. Zatřásla jsem se odporem. Demetri si vzal do parády ještě jeho končetiny a vše naházel na hromadu. Viděla jsem, jak se Emanuelova ruka plazí po zemi a chytá ruku druhou. Demetri zapálil hromadu a ta vzplála jasným plamenem. Victor na to jen bezmocně koukal, bledší než normálně a neschopný slova. Před očima mu hořel jeho známý.

„Ty Victore teď patříš do mé gardy, gratuluju.“

Victor se na něj vyjeveně podíval, přikývl a rychle vypochodoval ze sálu. Takže už vím, jak se zbavit upíra, roztrhat a spálit.

Ještě několikrát jsem si přehrávala dnešní zážitky ze soudu. Jane mě doprovázela do pokoje beze slova. Věděla, že to bude pro mě těžké a brutální. Bylo to, ale já jsem silná a poprava mě nemůže rozházet. Nechci být nikdy takhle zabita, ale je to jen jeden způsob likvidace upíra.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 10. kapitola: