Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 12. kapitola

29.11.2009 (19:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1500×

Hned po našem tréninku jsem běžela za Jane. Musím jít to říci, hned teď. Takovou radostnou novinu si přeci nenechám na sebe. Ani by to nešlo, mé pocity chtějí ven, ukázat, jak jsem teď šťastná. Po dlouhé době se na mě usmál a políbil mě. Políbil, políbil. Ta slova mi šuměla v hlavě jako motýlí křídla třepotající se ve vzduchu.

Bez zaklepání jsem vpadla Jane do pokoje. To jsem asi neměla dělat, kdyby tam měla nějakou návštěvu nebo dokonce milence, to bych asi vyletěla oknem. Ale naštěstí tam nikoho neměla.

„Ahoj, promiň, že jsem sem tak vletěla, ale máš čas?“

„Ahoj, jo mám, copak se stalo, záříš jak sluníčko.“

„Jsem šťastná.“

„To vidím, chci vědět detaily.“

„On mě políbil.“

„Cože? Kdo?“

„Max.“

„A jak se to stalo?“

„No prve byl na mě zlý, ale pak já jsem nevydržela a všechno na něj vychrlila. Pak jsme se hádali až mě polibkem umlčel.“

„Páni, to je tak romantické a dál?“

„Co dál?“

„Co jste tam dělali?“

„No líbali se. Ale já chtěla víc.“

„Jako … to?“

„Jo, ale on řekl, že jsme zašli už daleko. Ale pozítří bude možná opáčko.“

„Ach Bello, to je tak nádherné.“

„Neboj, ty se toho svého prince také dočkáš.“

„Myslíš?“

„Já to vím.“

Chudák, musí si připadat hloupě, já nejsem ve Volteře ani tři měsíce, ale už mám kluka a ona je tu několik století a nikoho nemá. Je mi jí líto, jsem strašně sobecká, že jí říkám o svých zážitcích. Mě by bylo taky strašně, kdyby se mi tu kamarádka vychloubala s nějakým klukem a já bych nikoho neměla i kdybych se snažila sebevíc.

„Promiň.“

„Proč se omlouváš?“

„Vyprávím ti tu detaily a ty nikoho zatím nemáš.“

„Ale mě to nevadí, alespoň budu zkušenější.“

Druhý den jsem začínala tréninkem s Nicolasem. Ach jo, to bude zase nuda, párkrát šlehne se mnou o zem, ukáže mi pár hmatů a je konec. Jak já se na to netěším, ale musím. To mě nejvíc rozčiluje.

„Ahoj Bello.“

„Čau.“

„Copak se děje?“

„Nic.“

„Tak nic.“

To vypadám opravdu tak znuděně, že si toho všimnul? Nicolas že je takový chápavý? Není mu něco? Je divný, ale co mi je po něm, nemám ho ráda a dnešní trénink bude zase o ničem, to známe. Párkrát jeden s druhým šlehneme na zem a je to. Nevím, k čemu mi to bude, když má Aro takovou velkou armádu, nejraději bych se mu na ty tréninky vyprdla. Ale můžu? Ne. Jsem jeho soukromý majetek a s tím on si bude dělat co chce, třeba ho i unudí k smrti. Konkrétně mě. Já tu opravdu asi umřu nudou.

Zase jsem se asi až moc hluboce zamyslela, protože už letím k zemi jako letadlo z papíru. Blbec. Dělá mu radost se mnou v zamyšlení házet. Proč to dělá, když zrovna přemýšlím? Bojí se, že bych ho přemohla? To je asi ono, bojí se. Klidně bych ho mohla rozsekat na kousíčky, které bych par jeden po druhé vesele zapálila a skákala bych s hysterickým smíchem okolo ohně. To by mu patřilo. Kde se ve mně bere ten sadomasochismus? Sama nevím.

Po další tvrdé přistání jsem se konečně soustředila, nemělo cenu jenom přemýšlet a nechat Nicolase ať si dělá, co chce. Pak by na mě určitě žaloval u Ara. Vymrštila jsem se do útočné pozice a čekala, co vymyslí nebo co hodlá dělat. Na rtech se mu pohrával bezstarostný škleb. Nedá se to vůbec nazvat úsměvem. V kruzích kroužil okolo mě. Pomalu se přibližoval a nedával najevo svojí strategii. Čeká na mojí chvilkovou nepozornost, ale já mu nedám šanci. Sleduji ho ostřížím zrakem a nespouštím ho ani na vteřinku z očí. Propaluji ho svým laserovým pohledem až je mu to nepříjemné. Vypadá to, že pochopil, že nehodlám o ničem přemýšlet i když měla bych o čem. Vzdal to, přikrčil se a vystartoval. Samozřejmě jsem to čekala a proto jsem mu uhnula z cesty. Jenom jsem čekala, až se hubou zaryje do země. Jenomže on byl rychlý na to, aby se nechal vláčet setrvačností. Bleskurychle změnil směr a já mu uštědřila ránu do břicha. Sehnul se v předstírané bolesti, ale já mu na to neskočila. Podrazila jsem mu nohy a svalila ho na zem. Rychle jsem mu skočila na břicho a své rty přiblížila k jeho krku.

„Mám tě.“

„Nechal jsem tě vyhrát.“

„To určitě.“

To je jeho nejčastější výmluva, když ho porazím. Neumí prohrávat. Je to namyšlený floutek, myslí si o sobě, že je něco, přesto není nic. Nesahá mi ani po kolena, natož Maxovi, tomu ani po kotníky. Je jako jeden můj spolužák z bývalé třídy. Patrik se jmenoval. Myslela si o sobě, že je něco. Chodil jen s největšíma machříkama po škole a po ostatních házel bobek. S nikým se moc nebavil a když už, měl jen blbý kecy a nebo toho člověka jen ztrapnil. Bohužel s ním chtělo hodně holek chodit, že je krásný a in. On si to velmi moc vychutnával, že se před ním plazí po kolenou. Nesnášela jsem ho a nesnáším ho doteď. Dříve jsme bývali super kámoši, myslím v prváku, ale mého Patrika vystřídal namachrovaný blbec.

Zase jsem se zamyslela a poslala se do minulosti. Nicolas toho samozřejmě využil a a praštil se mnou o zem. Teď už toho mám opravdu dost. Bezmyšlenkovitě jsem se po něm vrhla. Vzteky to ve mně zase vřelo, kdybych měla Janinu moc, ležel by tu v bolestných křečích. Škoda, že ji nemám. Odrazila jsem se od země a přistála jsem mu na ramenou. To zřejmě nečekal a já ho chytla za krk. Stačilo jen lehce škubnout a bylo by po trápení. Trochu více zatáhnout a jeho tělo by se tu bezvládně svalilo. Netvor ve mně se bouřil, proč tak dlouho čekám, ale jeden malinký hlásek ve mně pištěl, ať to nedělám, že on za to nestojí. To máš hlásku pravdu, ale nestojím o to, aby mě tu napadal, když nedávám pozor. Zase se ozval netvor a já jeho krk chytla ještě pevněji, než bylo třeba. Z jeho krku se vydal slabý křik.

„Bello, neblázni, uklidni se. Je to jenom naše hra, nechceš mě zabít.“

Teď se mě bojí, prosí o svůj mizerný život a koho? Mě? Tu novorozenou? Cha. Teď lezeš po kolenou viď frajírku. Užívala jsem si jeho pištivý hlásek a jeho hlubokou bezmocnost. Jsem na vrcholu uspokojení, vždyť to jsem vždy chtěla, zneškodnit ho, ale co by na to řekl Aro? Co je mi po Arovi, tomu to může být úplně jedno, co chci udělat a taky udělám. Netvor se bouří proti mému čekání.

Doplatila jsem na svou přemýšlivou povahu. Zase jsem se nesoustředila a byla jsem dole, zády k Nicolasovi. Sakra. To by jeden neřekl, jak ten umí využít situace. Držel mě pravým předloktím pod krkem. Vzteky jsem šílela, zase mě doběhl. Odskáče si to.

„Bello, co to bylo?“

„Ty nevíš?“

„Chtěla jsi mě zabít.“

„Jo.“

„Proč?“

„Štveš mě.“

„Čím?“

„Ty se ještě ptáš?“

Mlčel. Asi se za sebe stydí. Holka mu chtěl utrhnout hlavu, zlikvidovat ho. Škoda, že se jí to nepovedlo.

Nicolas mlčel. Jeho levá ruka se spustila dolů. Ukazováčkem mi přejíždel po mé levé ruce. Otřásla jsem se odporem. Po tom dotyku mě úplně zamrazilo. On si ale nevšímal mých pocitů a kroužil dál. Od mé levé ruky putoval směrem níž. Za chvilku jsem jeho prst cítila na stehnu, od kterého putoval směrem k zadečku. Tak to je dost odporné i na mě. Snažila jsem se tu jeho ruku setřást, ale nepomohlo to. Chtěla jsem se mu vymanit, ale on byl pořád za mými zády a předloktím mi tlačil na krk.

Pohladil mě po zadečku. Přejel mi tam a zpět a dostal se mi prstem na bříško. Přitiskl si mě těsně k sobě. Já mu chtěla dát pěstí do rozkroku nebo loktem do obličeje, ale mé tělo se vzpouzelo mým příkazům. Tak jsem tam stála jako tvrdé Y a nepohla jsem se. Začal mi osahávat prsa. Otřásala jsem se odporem, prasák. Uskočila jsem. On se uchechtl a zase mě nepříjemně chytil. Obkresloval mou siluetu. Jeho dotyky mě mrazily a znechucovaly najednou.

Chtělo se mi ze sebe brečet, jsem opravdu tak slabá? Nedokážu ovládnout své tělo.

Jeho ruka zabrousila na můj poklopec. To mě nastartovalo k tomu, abych se bránila. Pravým loktem jsem ho vší silou praštila do břicha. Mojí reakci neočekávala a tak ho to odhodilo. Popoběhla jsem k němu a kopla ho do holeně a pak do rozkroku. Otočila jsem se a rozběhla se k lesu.

Ale nebyla jsem rychlá. Něčí paže mě chytly do těsného svěráku. Z toho silného stisku nebylo úniku. Vyložila jsem na to mnoho síly, ale i tak to nepomohla. Paže byly jako ze železa. Alepoň jsem se otočila, abych tomu vlastníkovi paží viděla do obličeje. Nicolas.

„Nečekala jsi to že ne.“

Zhluboka jsem polkla a čekala, až mě dostihne osud.

Podkopl mi nohy a zavalil mě svým tělem. Nemohla jsem se pohnout, jako by něco všechny mé svaly blokovalo. Ruce mi držel nad hlavou a nepouštěl je.

Volnou rukou mi bleskově rozepl poklopec. Stáhl mi kalhoty a jediné oblečení, co mu ještě překáželo, byly moje kalhotky.

Rozepl i svůj poklopec. Chce udělat to, co jsem tak dlouho zavrhovala. Chce mě znásilnit! Začala jsem sebou zmítat ještě víc a křičela jsem, ale nepomáhalo to. Jeho nástroj byl připravený a já jsem ta oběť.

Roztrhl mi kalhotky. Nechtěla jsem, aby to takhle skončilo. Já se nedám. Doposud neobjevená síla se ve mně nahromadila a začala prostupovat celým mým tělem. Nahromadila se mi v nohách a já už věděla co dělat. Nakopla mě k mému plánu. Nicolas si jednou rukou stahoval své kaltoty a tím pohybem mi uvolnil pravou nohu. I to stačilo.

Jedním pohybem jsem odkopla Nicolase pryč. Letěl daleko, i když jsem do toho úderu toli síli nedala, ale potěšení bylo na mé straně. Narazil do stromu a podel něho se svezl na zem. Já si bleskurychle oblékla zpět kalhoty a vyrazila jsem směrem k hradu. Hodina mi ještě neskončila, ale to je jedno. Nenechám se znásilnit, jsem silná a proto jsem je porazila. Ihned půjdu za Arem a řeknu mu, co mi udělal.

Za sebou jsem slyšela někoho. Někdo mě pronásleduje. Zrychlila jsem a on také. Běžela jsem naplno, ani se neohlížela a dusot po chvíli přestal. Jsem novorozená a mám ohromnou sílu, takže jsem i rychlá.

Vtrhla jsem do hradu a první, co udělám je to, že se osprchuju. Připadám si strašně špinavá a zneužitá. Doufajíc, že ze mě sprcha smyje všechnu špínu jsem tam vlezla a pustila na sebe horkou vodu. Pořádně jsem se opláchla a vydrbala ze sebe nechutné dotyky, ale vzpomínky nešli jen tak vymazat.

Úplně zdrcená jsem vtrhla do Janina pokoje. Zase.

Němě jsem na ní koukala a ona si všimla mého vyděšeného pohledu, který se mísil se všemi různýma emocemi.

„Bello, co se stalo, Bello.“

„On, on, mě chtěl znásilnit.“

Pak už jsem se neudržela a rozvzlykala jsem se jí na rameni.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 12. kapitola: