Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť-16.kapitola

14.12.2009 (15:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1301×

Byl to obrovský zásah do mého dosavadního života, do mé existence. Bezstarostnost a dobrá nálada přišli a hned odešli bez rozloučení. Mé city jsou pod bodem mrazu, nic už nevnímám s takovým zájmem jako dřív. Neobdivuju přírodu, západ slunce, vše pozoruji se samozřejmostí a lhostejností, protože tyto věci ve mně vzbuzují salvy pocitů, které nesmí vejít na povrch. Věci, které mi připadaly roztomilé nebo romantické, už takové nejsou, jsou to pro mě jenom věci, na kterým mi záleželo.

Vše pozoruji s nezvyklým klidem a chladem, který je i mě samotné cizí. Ale prostě to tak cítím. Emoce nepouštím ven, jsou zmražené uvnitř mého já a ještě dlouho budou. Proč je vytahovat? Připomínali by mi minulost, mojí hořkou minulost, kterou chci zapomenout, ale nepůjde to s mojí novou kapacitou na myšlenky a vzpomínky. Je to protivné. Může dostat upír ztrátu vědomí?

Mé chladné srdce se nepozastavuje ani nad zvířátkem, je opravdu chladné. Kostka ledu v pravém slova smyslu. Je ze mě krutá, ledová královna. Nikdo určitě neočekával, že to vezmu tak sportovně, jak to vypadá. Změnila jsem se, před světem jsem sebevědomá a chladně klidná osoba, ale uvnitř zavírám tu plachou, milou Bellu, která každému uvěřila, každému skočila na špek.

Vzteky jsem vzala kámen a vší silou ho mrštila do lesa. Po delší době se ozvalo žuchnutí jak dopadl.

Moje kamarádskost se mi vymstila a naivita mi podrazila nohy a srazila mě k zemi, když jsem to nejméně čekala. Dopadla jsem co nejbolestněji a ještě jsem dostala kudlou do zad. Ale proč by mě to mělo trápit? To vše jsou jen zbytečné pocity, na kterých mi nezáleží a jen mě oslabují.

Ne, kdo to ze mě zase mluví, ta zlá osoba, kterou chci být? Není mi to jedno, chci najít mámu a vybrečet se jí na rameně, vykřičet se ze všeho toho pesimismu a napětí, vteku a ponížení. To vše chci, ale nejde to vypudit.

Sama v sobě se nevyznám a víc se do sebe zamotávám. Kdo za to může?

Když potkám Jane, je to strašné. Já se jí tedy snažím vyhýbat obloukem, ale když je to nejhorší a musím jít vedle ní, tak ji alespoň ignoruji. Ale ona mi to ztěžuje tím. Chodí kolem mě se skloněnou hlavou a stydí se na mě podívat. Vím proč a nechci jí to ani ulehčovat. Potajmu ji někdy pozoruju. Chce se na mě podívat, ale v posledním momentě sklopí zahanbeně hlavu a pokračuje dál.

Kdyby nebyla taková, jaká je, mohly bychom být pořád skvělé kamarádky a nic by nás nerozdělovalo, stále bychom si svěřovaly tajemství a tiše si v nezdaru na rameni poplakaly. Mohlo by to tak pořád být, kdyby to nezkazila.

Kdyby, kdyby, kdyby. Už dost Bello, křičím v duchu sama na sebe, pořád se užíráš a neužíváš si svého i tak mizerného života. Seber se trochu, stojí ti to za to? Ne. Už se to stalo, je to pryč, tak proč se tím trápit. Hoď to do krabičky, tak s tím mršti do řeky a zařvi zatím: „Sbohem, zlá minulosti.“

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla náš ráj na zemi. Tedy Janin. Asi mi ho už nebude chtít půjčovat a já tam ani nechci chodit. Číhá tam na mě tolik vzpomínek a emocí, až bych to nevydržela a doslova se zhroutila. Nemám to zapotřebí. Teď jsem jiná, lepší.

Budu muset jít na trénink štítu. Aro mi teď vybral nového trenéra, Jacka. Ani nevím jak vypadá nebo kdo to je, ale je mi to fuk, celý svět je mi fuk, celá moje mizerná, nesmrtelná existence je mi fuk. Možná i většině upírů jsem fuk. Třeba Jane. Oheň nenávisti ve mně vzplál jasným plamenem.

Ne dost, budu se krotit, pocity jsou mi teď přece neznámé, nevím co to je a když už vyplavou, pohřbím je na dno, pořádně zakopu a nikdy nevytáhnu.

Proběhla jsem chodbami, tak rychle, že mě asi nikdo neviděl. Nesnesu na sobě jejich pohledy, nechci aby se na mě koukali přes prsty a říkali: „To je ona.“

To opravdu nemám za potřebí. Nechci být za černou ovci Voltery. Černá ovce je tu ta zlá mrcha, Jane.

Voltera mě štve Nenávidím to tu. Někdy uteču. Bude to pro ně velká rána a půjdou mě určitě hledat, proto se musím nějak velmi nenápadně vypařit. Ale kdy ta situace nastane?

Zastavila jsem se za dveřmi, vedoucími ven a čekala na Jacka. Poznám ho? Kdo to vůbec je?

Ale co je mi po něm. Ať si to je třeba šereda nebo model. Moje srdce i tak zůstane u Maxe, ale bude mě on ještě chtít? Řekla jsem naše tajemství Jane a ta ho pomocí myšlenek transportovala Arovi přímo do hlavy.

Dveře vrzly a přede mě se postavil asi tak padesátiletý muž. Na hlavě už mě pleš. Ani na bradě neměl žádné vousy. Byl lysý jako bowlingová koule. Na jeho obličeji byly dominantní jeho karmínově červené oči. Jinak byl celkem nevýrazný. To je Jack?

„Budu tě učit zacházet se štítem.“

„Já s ním umím zacházet, jen to potřebuju trénovat.“

„Dobře tak budeme jenom trénovat.“

„Hm.“

„Já jsem Jack.“

„Bella.“

Nezajímal se o nic víc, rozběhl se k lesu a předpokládal, že ho budu následovat. Což jsem pak udělala.

Vítr mě šlehal do tváří a já si svůj oblíbený pocit užívala, pomáhal mi přitlačovat mé emoce a vzpomínky. Jen jsem cítila sebe, vítr a stromy okolo. Zbytek pro mě naštěstí neexistoval.

Doběhly jsme na mýtinku a já znuděně pozorovala, jak se Jack sune na své místo. Na to, že vypadal velmi staře, byl docela mrštný. Vždyť je to přece upír, já úplně zapomínám, co jsme zač. Jinak bych si to pořád vyčítala a nedala bych spát svému myšlení. Moment, ono ani spát nemůže. Ha. Jak vtipné. Ironie ze mě sálala, i člověk by jí určitě viděl, jak se kolem mě rozprostřívá její kalně zelená záře.

„Bello, sakra posloucháš mě?“

„Ne,“ řekla jsem popravdě.

„To vidím, já se tu snažím, ale nějaká puberťačka mě tu ani nevnímá.“

„Mě je osmnáct.“

„Vidíš, na to jsem se neptal, je mi jedno, kolik ti je. Chováš se tak.“

Na čele mu vyskočila hluboká vráska a čím déle se mnou hovořil, tím se mu více prohlubovala. Skoro jsem se bála, že se mu jeho papírový obličej zkrabatí a takhle zůstane, nebo ještě hůř, že se protrhne.

On za to nestojí, on za to nestojí, opakovala jsem si v duchu a tím jsem se snažila zahnat miliony myšlenek na téma: Jak zabít Jacka. Nevím proč se ve mně ten proud myšlenek spustil. Vyvolala to asi moje vzpomínka na Nicolase, který mě furt okřikoval za to, že jsem byla často zamyšlená. Nenechám se vyprovokovat.

„Dobře Bello, zopakuji ti to.“

Kývla jsem na souhlas, ale na svém bledém obličeji jsem neměla žádnou známku jakýkoliv emocí.

„Já jsem také štít. Umím odpuzovat přírodní živly, ale můj štít se dokáže roztáhnout jen do dálky tří metrů a když mi někdo utrhne hlavu, přestane fungovat, ale jinak dokážu to, že mým štítem nepronikne déšť, oheň někdy i vítr. Proto tě taky mám trénovat a ty máš jaký štít?“

„Můj nepropustí žádné psychické dary a je na něm prý něco zvláštního, ale nevím co.“

„Tak, dnes tě naučím změnit tvar štítu.“

„Ale to už umím.“

„Neskákej mi do řeči, nevíš ani co chci říct.“

Ztuhla jsem. Tak prudkou reakci jsem od toho dědy nečekala. Klid, nebudu myslet hned na jeho zabíjení, řekla jsem si a snažila jsem se ignorovat myšlenky, které mě na to naváděly.

„Naučíš se dát štít do jakéhokoliv tvaru, třeba krychle atd. Jasný?“ zařval na mě.

Já jsem potlačila vyděšenost a přikývla jsem. Emoce ne. Zavřít, zastklít, zpopelnit!

„Takže mě poslouchej, rozprostřeš tady svůj štít a zkusíš ho dát do tvaru krychle. Jasný?!“

Přikývla jsem.

„Nic neslyším. Jasný?!“

„Jasný,“ zamumlala jsem a přejela ho svým nejpohrdavější pohledem

„Tak dělej Bello.“

Vřelo to ve mně, ale já teď emoce nevnímám, takže jsem dělala jako že nic a štít poslušně roztáhla.

Teď přijde ta těžší část, udělat z něj krychli. Dala jsem mu povel, aby se utvořily rohy a zploštěly strany. Něco jako rohy se vytvořilo, ale víc ne. Ať jsem dělala, co jsem dělala, prostě to nešlo. Zkusila jsem to snad ještě stokrát a nic.

„Nejde to.“

„Ale jde Bello, málo se snažíš.“

„Snažím se dost, už mě bolí hlava, prostě to nejde a dělat to nebudu.“

„Uděláš tu krychli, budeš tu do té doby, dokud ji neuděláš!“

„Ne, dělat ji nebudu.“

„Budeš dělat to, co ti říkám. Neodmlouvej mi!“

Tak to by stačilo. To byla poslední kapka. Můj pohár přetekl. Nechtěla jsem se nechat ovládnout emocemi, ale stalo se. Mé tělo se zatřáslo a vymrštilo se na něj. V obličeji jsem mu zpozorovala vyděšený pohled. To jsem si musela vychutnat. Skočila jsem mu na záda, nadechoval se, že mi něco řekne, ale já mu s trhavým zvukem oddělila hlavu od těla. Pak jsem jeho tělo rozkouskovala na menší částečky a svým kapesním zapalovačem zapálila. Jeho ostatky vzplály jasným plamenem. Jeho tělo chytalo černou barvu, jak je plamenné jazyky olizovaly.

„Už mě nebudeš prudit, dědku.“

Kdybych jedla uzeniny, mohla bych si opéct špekáček nebo párek. Páni, já jsem krutá, chladná a ironická. Vedle mě tu hoří tělo upíra a já bych si na něm nejraději opékala špekáčky. Ještě můžu skákat okolo ohně a hystericky se smát, ale to je pod mou úroveň.

Co teď? Nemohu se vrátit zpět do Voltery. Uteču. Ta malá vzpomínka mi rozsvítila hlavu a mě se udělalo fajn. Útěk plánuju už od... dneška. No nevadí jak dlouho, hlavně že se to stane. Budu volná.

Počkala jsem, než tělo dohoří, abych mohla prach zahrabat pod strom, když jsem ucítila pach jiného upíra. Už se stmívalo, takže nás s Jackem šli hledat. Arovi se asi stýská. Jenže nejde jenom mě. Postavila jsem se, ten prach zametu, až ho bude více. Už jsem ho viděla. Je to někdo z gardy, žádný nováček. Hm, tak to bude těžký oříšek. Přikrčila jsem se.

Skok nebyl tak namáhavý, jen ten boj bude makačka na hlavu. Využila jsem momentu překvapení a vrhla se na gardistu. On to nečekal, proto jsem ho povalila, ale potom začal boj na život a na smrt.

Gardista se uměl prát až moc dobře. Prohrávala jsem, nevěděla jsem, jak mám na něj útočit ještě nějakou strategii jsem vůbec nezvládala. On vždycky můj záměr vytušil a odhodil mě pryč. Nemám šanci, zabije mě, ale i ta smrt bude lepší než život tady, bude to vysvobození. Ale nenechám se jen tak zabít. Budu bojovat.

Každou chvíli byl jeden z nás na zemi a musím přiznat, že jsem to byla většinou já. Třískal se mnou jako s hadrovou panenkou a nenechal mi ani malinkou šanci. I naděje mě začal opouštět.

Podrazil mi nohy a já padla zase na zem, ale teď to bylo trochu jiné. Sedl mi na břicho a chytil za končetinu. Už vím co má v plánu. Polila mě vlna horkosti. Tak to si jenom zkusíš. Ve mně se vše vzbouřilo a já mu dala pěstí do břicha. Odletěl. V mžiku jsem byla u něho a než se stačil vzpamatovat, chytla jsem ho za pravou nohu a mýtinkou se ozvalo trhání. Jeho noha letěla na hromadu, ale on se nevzdával, mlátil mě rukama i když věděl, že mu moc šance nezbývá.

Na hromadu s nohou letěly obě ruce, pak noha, hlava a nakonec trup. Vše jsem zapálila a čekala, než to dohoří. Trvalo to trochu déle a já měla na spěch. Nechala jsem oheň ohněm a utekla do lesa, protože jsem slyšela, že z Voltery se někdo blíží, ale neběžel rychle, asi šel zkontrolovat kolegu, jestli se mu něco nestalo. Ha stalo, zmlátila ho novorozená holka. Přidala jsem, protože za chvilku se za mnou určitě vydá Demetri i s pár vojákama, aby mě chytli a odvedli zpět.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť-16.kapitola: