Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 22. kapitola

03.01.2010 (13:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1364×

Bellin pohled.

Ještě že mi Alice sehnala tu transfuzi, jinak bych asi vysála celé město. Jen co jsem posvačila, stáhla jsem se zpět do své klece. Alice chtěla jít za mnou, ale můj zlý pohled jí od toho plánu osvobodil. Ani jsem se po nich neohlédla a jako královna jsem odkráčela pryč.

Posadila jsem se na postel a rozevřela knihu, co jsem nedávno rozečetla. Ani nevím její název, ale byla o nešťastné lásce dvou lidí. Možná je to o mě a Maxovi. Co asi dělá Max? Jsem krutá, ani jsem na něj nemyslela. Co asi dělá? Nevím, jak si mám odpovědět. Má se dobře? Stýská se mu? Mě ano, i když jsem si na něj dlouho nevzpomněla, teď mě svědomí tíží mnohem víc. Místo mého mrtvého srdce je teď ohromná díra, která se zase začíná každou vzpomínkou roztahovat. Za chvíli mi asi roztrhne hruď a já budu zase prázdná a neviditelná. A proč ne?

Vzpomněla jsem si na dnešní lov a začala jsem si ho celý přehrávat znovu, až jsem se dostala k sání zvířecí krve. Vtom jsem však tak zvané přehrávání vypla, protože horory moc nemusím. Nechci si připomínat její pachuť. A kdo za to může? No zlatoočkové a hlavně šílený blonďák. Kdybych se smrti a pekla nebála, tak jim klidně uteču a vysaju celé Forks. Ale nemohu. V návalu rozčilení někdo zaklepal.

„Dále,“ zařvala jsem rozzuřeně.

Do místnosti vstoupila Alice, tento den už po druhé.

„Co je?!“

Nadechovala se k odpovědi, pak ale jen smutně vydechla a pípla: „Nic.“

„Hm,“ zabručela jsem za Alicinými zády a začala se pro uklidnění věnovat knize.

Jasperův pohled.

Ucítil jsem rychlou změnu nálady. Podíval jsem se nahoru a uviděl smutnou Alice řítící se po schodech dolů. Nastavoval jsem jí náruč, ale ona se jí vyhla a směřovala k oknu. Já jsem se však nedal a do náruče jsem jí chytil. Ona se mi zase vysmekla. Teď už to bylo divné i ostatním. Chytil jsem jí za ruku a přinutil jsem jí, aby se na mě podívala. Ona ale uhnula pohledem. Postavil jsem se před ní a chytil jí rukama za obě paže. Oproti ní jsem byla obr, tak jsem se skrčil na její výšku, aby nemusela moc zaklánět hlavu.

Podíval jsem se jí zpříma do očí. Už neuhnula a jen mě jimi hypnotizovala. Její nálada se však pořád neměnila. V očích jsem měl samé otazníky, ale ona jen studnu smutku.

Přestala jsem jí zírat do očí. Asi to nechce říkat před všemi. Vzal jsem jí za ruku, vyskočili jsem z okna a běželi jsme lesem pryč.

Celou cestu jsme se drželi za ruce, až po pár metrech jsme se pustili. Ublíženě jsem se na ní podíval, ale ona mi ten pohled nevěnovala.

Po několika kilometrech jsme konečně zastavili a já čekal, co z ní vypadne. Mlčela a tím mi ubírala mojí trpělivost.

„Alice?“

Podívala se na mě svýma smutnýma očima.

„Co se stalo?“

Viděl jsem jí na očích, že chce říct nic. Můj obličej se zachmuřil a ona poraženecky vydechla.

„Ona mě nemá ráda,“ řekla a povolila pod vlnou vzlyků.

Mateřsky jsem jí objal a začal jsem jí houpat. Po chvilince se uklidnila a pokračovala:

„Myslela jsem si, že bude fajn kámoška. Že budeme více než sestry a ona je na mě hnusná. Viděla jsem nás v budoucnosti jako kamarádky. Ale ona si to asi rozmyslela.“ Zase se rozvzlykala.

Vidět Alice vzlykat mi způsobovalo nesnesitelnou bolest. Byla horší než trhání mého těla na kusy. Byla smutná a nešťastná. Já tu Bellu zabiju. Musím vědět co se přesně stalo. A pak zabiju tu mrchu.

„Co se přesně stalo?“

„Já jsem šla za ní do pokoje a chtěla jsem se jí zeptat, jestli se mnou nepůjde nakupovat. Ale jenom jsem zaklepala, už byla nepříjemná. Zařvala dále a pak už jsem jí nic nabízet nechtěla, když to řekla tónem, jako bych jí kradla psa.“

Co si ta děvka o sobě myslí? Přižene se sem Bůh ví odkud, vysává lidskou krev atd. A ještě si bude otvírat hubu na moje zlato? Díky ní žije. Měli jsme udělat to, co jsem myslel. Zabít ji, ale né, já jsem ten zlý. Teď se potvrzuje, kdo je ten špatný. Na koho si musíme ukázat prstem.

Škoda, že můj dar nepůsobí na sebe, že se nemůžu jen tak uklidnit. Vřelo to ve mně. Vztek mnou lomcoval a já ho nechával, ať mě vyhecuje.

Otočil jsem se na Alice. V jejích očích se značil nesouhlas.

„Jazzi, ne, ono se to vyřeší.“

„Já jí nezabiju, jen....“

To už jsem nedořekl. Vztek ve mně vybouchl jako sopka a já jsem se rozběhl k našemu domu. Nabíral jsem na rychlosti. Slyšel jsem za sebou Alice, ale nezastavoval jsem, nechtěl jsem, aby mě přemlouvala. Musím dát Belle lekci, ukázat jí, co se nemá dělat a že existují pravidla.

Vletěl jsem do jejího pokoje. Seděla na pohovce, četla si nějakou knížku. Když jsem proboural její dveře, otráveně se na mě podívala. Já jsem zuřil. Neskonale to ve mně vřelo. Takový vztek jsem nikdy na nikoho neměl.

Bella se zatvářila pohledem alá co tu zase chceš, schválně co z tebe vypadne. To už jsem se neudržel.

Rozběhl jsem se k ní, jedním pohybem jsem jí chytil pod krkem a přitiskl jsem jí na zeď. Vyděšeně na mě koukala a já spustil:

„Co si to o sobě myslíš? Co si to vůbec dovoluješ?“

Hodila po mě nechápavý pohled.

„Co jako myslíš?“

„Ty nevíš? Tak vzpomínej.“

Vzal jsem jí ještě silněji a třískl jsem její hlavou o zeď. Škoda, že je upírka, jinak by její lebka byla na kaši. S tou mrchou to nic neudělalo. Jen zeď byla trochu nakřuplá a rozbitá omítka se parskoviě rozbíhala do nekonečna.

„Díky Alice ještě žiješ. Ona tě zachránila a ty se k ní chováš hůř než k nepřítelovi.“

Řval jsem na ní jako smyslů zbavený. Pojmenovával jsem jí všemi různými nadávkami, na které jsem přišel. Některé jsem si určitě vymyslel.

To moje běsnění nešlo přeslechnout. Nepřeslechl by to ani člověk, natož upír, proto se tu kolem sešla skoro celá rodina.

„Brácho, co je?“ Ozval se Emmet.

„Jaspere?“ Pípla Esmé.

Já ani na jedno nereagoval a vrhal jsem nenávistné pohledy po té mrše. Ona se pod mou rukou cukala, kopala do mě, snažila se uvolnit moje sevření. I když byla novorozená, mě nezlomila. Hněv mě vedl stále dál a můj stisk byl pořád větší.

„Jaspere, co se tu děje?“ zeptal se Carlisle a čekal.

„Ta bestie urazila Alice.“

„Aha a jenom kvůli tomu běsníš?“

Jenom kvůli tomu? Opravdu řekl jenom a tomu? Alice není žádné tomu. Nikdo mi jí urážet nebude. Nikdo jí nebude ubližovat ani na ní řvát. Plamen nenávisti se ještě rozohnil. Měl jsem chuť skočit i na Carlisla kvůli jeho slovům.

Vztekle jsem vrčel a svíral jsem její krk. Kdyby potřebovala kyslík, je dávno mrtvá.

Najednou se vedle mě objevila Alice.

„Jaspere?“Zašeptala.

„Jaspere, nedělej to!“

„Proč? Vždyť tě urazila, nemá tě ráda?“

„Mě to jen bylo líto, nemusíš jí kvůli tomu zabíjet nebo bít.“

„Proč ne?“

„Jaspere,“ zašeptala znovu a přejela svými prsty po mé ruce. Pod její něžnou rukou můj stisk povolil. Bella zalapala po dechu, chopila se příležitosti a vší silou mě odkopla pryč. Já jsem letěl dokud mě nezastavil Emmet. Odstoupil jsem od Ema a připravil jsem se na skok a odkopnutí té mrchy. Do cesty se mi ale zase postavila Alice. Zpříma se mi podívala do očí. Její zlaté oči mě hypnotizovaly a byly náplastí na můj vztek. Její něžný, ale neústupný pohled by dokázal lámat skály. Povolil jsem se otočil jsem se na Ema.

„Klid brácho, dem na médi, ty ti zlepší náladu,“ řekl a táhl mě pryč. Já jsem ještě zavrčel na Bellu a šel jsem s Emem pryč.

Bellin pohled.

Bláznivej blonďák, jak já ho nenávidím. Chtěl mi asi ukázat, kdo je tu pán. Jenže mě strach nenažene. Co si o sobě myslí? Asi neví, kdo jsem. Že jsem odchovankyně Voltery. Ještě uvidí, kdo jsem.

Svalovec ho naštěstí táhnul pryč, takže mě už nemohl ztrapňovat dále. Jen jsem si nemohla odpustit posměšný pohled a drze zvednuté obočí.

Škoda, že Nicolas nebyl lepší trenér a nenaučil mě skoro nic pořádně. Nějaké chmaty bych vyloudila, ale jak se mám bránit, když mě drží pod krkem?

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 22. kapitola: