Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 32. kapitola

28.02.2010 (21:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1466×

Saražin pohled.

Zahlédla jsem Edwarda, jak se ke mně blíží. Běží určitě ze své louky a je sám, takže ta nová je pořád tam. Vzal ji na svou louku? Mě tam nikdy nevzal. Co na ní všichni vidí? Alice je jí posedlá, Emmett i Jazz si s ní také užívají. I Rosalie ji má ráda. A teď se k nim přidal i můj Edward. Jak si to dovoluje? Chodí se mnou. Na to už snad zapomněl?

Už jsem musela krotit své myšlenky, protože byl blízko.

„Edwarde, zlato, kde jsi byl? Dlouho jsem tě hledala.“

„Ahoj, Sarah, co potřebuješ?“

„Ale, chtěla jsem tě někam pozvat.“

„Kam?“

„Uvidíš. Běž domů, já si zatím skočím na lov. Pa,“ vlepila jsem mu ještě polibek na ústa a zmizela v křoví. Chvíli tam jen tak stál a nevěřícně ze za mnou koukal. Já jsem se soustředila na pach srny a rozběhla jsem se za ní. Doufám, že ho to přesvědčilo natolik, aby se vrátil domů

Asi tomu uvěřil a byl pryč. Já jsem ještě pro jistotu zaběhla hloub do lesa, ale když už jsem si byla jistá, vrátila jsem se. Moje nohy věděly, kam chci jít. Co chci dělat. Po čem jsem toužila. Nesly mě ještě rychleji než normálně, protože je poháněla zlost a čistá zuřivost.

Přiběhla jsem k louce a zpomalila jsem. Ležela tam a dívala se na mraky. Zasmála jsem se uvnitř. Užij si pohled na svět holka, dlouho už tu nebudeš. Černé úmysly mě poháněly rychle dál, ale já jsem milovala hru, takže jsem si jich nevšímala, nevnímala jsem se.

Její oči mě pořád nezaznamenaly, ale její uši určitě ano. Šla jsem pomalu. Přibližovala jsem se. Chtěla jsem to. Pomstu. Svedla mi kluka a to se nedělá. Zabiju ji. Nenávidím ji!

Rozohnila jsem se. Chtěla jsem to ze sebe pustit na ni, ale musela jsem se krotit. Chci aby to bylo pomalé a ona trpěla. Aby moc trpěla. Aby mě prosila o smrt. Na kolenou. Když bude mrtvá, nebude pro mě žádnou hrozbou.

Začal ve mně hlodal červíček pochybností. Prodíral se hlouběji a hlouběji a pomalu se dostával do všech mých zlých myšlenek. Chtěla mě ovlivnit, ale já jsem umlčela jeho hlas, který mi říkal, že i ona by mohla umět bojovat. Je novorozená. Skočí po mně a já ji jedním pohybem sundám na zem.

Užívala jsem si ten pocit, ty svoje představy, které za chvíli uskutečním. Lačná touha po pomstě, po její smrti, po mém úspěchu mě hnala dál.

Konečně se na mě s blaženým úsměvem otočila. Čekala ho. Chtěla, aby se vrátil, určitě. Až teď mi došlo, že přicházím stejným směrem, kterým on odešel. To mě naštvalo ještě víc. Vím, co tu dělali a chtěli pokračovat. Chtěl mě podvést s tutou courou. Ještě že jsem sem přišla. On musí přijít o panictví se mnou, ne s ní.

Postavila se s úsměvem přišla ke mně blíže. Já už jsem nedokázala čekat. Ona se na mě ještě usmívá? Provokuje mě? Vím vůbec, co mi to udělala? Z mých rtů se ozval vzlyk. Zamhouřila jsem oči. Další vzlyk se mi vydral ze rtů. A po něm následovalo vrčení. Nejdříve tiché. Všechny mé svaly se napjaly. Chtěly už vyrazit, rozsápat ji na cucky a skákat kolem jejího hořícího těla.

Zastavila se a tázavě se na mě podívala. Zase jsem zavrčela, ale teď o něco výhružněji. Chtěla jsem vidět v jejích očích strach.

„Sarah, co je?“

„Ty se ještě ptáš?“ zavrčela jsem svým sladkým hlasem.

Tázavě povytáhla jedno obočí.

„Ty děvko,“ zaječela jsem na ni a píchla ji do hrudi. Nedbala jsem na svoje čerstvě, rudě nalakované nehty. Tím nárazem se mi jeden zlomil. Zlost burcovala mé tělo a i mé mrtvé srdce by se tou nenávistí rozbouchalo.

„Sarah, co...“

„Mrcho.“

Její postavu obepínala tmavorudá záře. Přikrčila jsem se, mé tělo se napjalo a skočila jsem na ní.

Bellin pohled.

Sarah. Přicházela ke mně se zlověstným pohledem. Postavila jsem se a šla jsem jí naproti.

„Sarah, co je?“ zeptala jsem se opatrně

„Ty se ještě ptáš?“

Nechápala jsem pořád, o co jí jde. Co chce? Proč sem přišla? Co má proti mně? Taky mi nemůže číst myšlenky nebo co?

„Ty děvko,“ zaječela na mě a píchla mě svým rudě nalakovaným nehtem do hrudi. Tím nárazem se její umělý nehet zlomil. Z úst mi uniklo tiché uchechtnutí, ale ona si toho zřejmě nevšimla. Byla natolik zaujatá sama sebou. Asi není zvyklá na to, že... Moment. Jak mi to řekla? Ona mi řekla děvko. Moje svaly se pod tou urážkou napjaly, ale já jsem je silou vůle zase uvolnila. Chtěla jsem, aby mi to vysvětlila, i když moje zlé, temné podvědomí jí chtělo zlomit vše, co šlo.

„Sarah, co...“ pokusila jsem se o klidný, vyrovnaný a diplomatický tón, ale ona mě uťala v polovině věty.

„Mrcho.“

Co? Jak mi to řekla? Nestačila jsem tu odpověď strávit a ona po mně skočila. Nečekala jsem od ní žádný výpad, i když byla zřejmě pěkně dopálená. Co jsem jí udělala? O ničem nevím. Lak jsem jí neukradla ani nic takového. Vlastně jsem jí zlomila umělý nehet, ale za to si může sama.

Ležela jsem pod ní na zemi a ona mě pěstmi bila do obličeje. Chce boj? Má ho mít. Nezůstane po ní ani mastný flek. Ten se studem odplazí pryč.

Chytla jsem jí pravou rukou za její levou ruku. Překvapilo ji to, ale pořád mě mlátila alespoň tou pravou. Držela jsem ji pevně a blížila jsem se k jejímu obličeji. Pak jsem ji najednou pustila a dala jí pořádnou ránu do obličeje, což odvedlo její pozornost. Přestala mě mlátit i tou levou rukou a chytla se místo, kde jsem jí uštědřila ránu.

Vztekle mě propíchla pohledem a zavrčela. Moc se tě bojím, holka. Nějak jsem se dostala zpod ní a vyskočila jsem na nohy a ona mě po setině vteřiny následovala. Kroužila kolem mě jako sup kolem jídla. Ale mě to nevadilo. Neznervózňovalo mě to. To samé jsme dělali s Nicolasem pořád. Alespoň něco jsem se naučila.

Pořád kolem mě kroužila a čekala na chvilkovou nepozornost. Bojovala určitě hůř než Nicolas, když takhle pořád kroužila. Už mě to nebavilo, ale nemohla jsem se přestat soustředit. Ji už to také omrzelo a skočila. Ještě v letu jsem ji odkopla a ona odletěla na druhý konec. Zatím bych si mohla dát malé kafe, ale ona mě překvapila. V mžiku byla u mě a podrazila mi nohy. Přistoupila ke mně blíže a začala do mě kopat jako do bezdomovce. Jenom chudáci a ubožáci kopou do bezdomovců a ona je z nich největší.

Rychle jsem se odkutálela z jejího dosahu a vyhoupla na nohy. V jejích očích jsem uviděla až nezdravou zuřivost. Zase na mě zavrčela. Řekla sis o to holka. Naštvala jsem se také, nechtěla jsem, ale ona mě přinutila. Vřelo to ve mně více než v gejzíru. Vytryskl ze mě hněv a mě se zatmělo před očima. Z hrudi se ozvalo potlačované zavrčení.

Zhluboka jsem se nadýchla. Ona mě chce naštvat, ví, že jsem novorozená a ti se těžko kontrolují. Šlehla jsem po ní pohledem, abych zkontrolovala, kde je a co chce dělat.

Plížila se za mnou jako smrad. Otočila jsem se na ní a ona ke mně skočila. Praštila mě do pravé čelisti a já začala rozdávat rány. Jako při našem tréninku. Raz, dva, tři výkop. Atd. Ze začátku se mnou držela krok, ale vypadá to, že se nezúčastnila volterského tréninku. Začala za mnou zaostávat a já toho využila. Kopla jsem ji tak silně, že pár metrů odletěla. Ha.

Určitě nečekala, že jí budu takhle dávat. Nečekala nic podobného, jen můj zuřivý, bezhlavý a rychlý útok.

Připravila jsem se na její další útok. Zaslechla jsem kroky, ale nevnímala jsem. Nebudu se nechávat rozptylovat. Musím se to soustředit. Kroky ale přibývalo. Zdá se, že tu jsou dva upíři. Ale jsou zticha. Nic víc jsem nestihla zjistit, protože mě za chvilkovou nepozornost Sarah odkopla. Ale nedala do toho moc síly. Letěla jsem jen kousek. Dopadla jsem, ale ona byla v mžiku vedle mě a zvedla mě za krk. Vytáhla si mě do úrovně svých očí, zašklebila se na mě a odhodila mě zase pryč.

Ale teď už jsem nezaváhala, nebudu se jen bránit. Hned po dopadu jsem byla na nohách. Ruce jsem sbalila v pěsti a dala si před obličej. Teď se ukaž holka.

Pořád jsem spolu bojovaly. Já jsem vyhrávala. Sarah si asi nevšimla našeho publika. Jak jsem zaznamenala, je to Emmett a Jazz. Emmet ještě na mě pokřikoval: „Makej, ségra.“

Já jsem se na něj otočila a usmála se, ale využila toho Sarah. Nicolas mě učil - Nerozptyluj se, ale já jsem to teď porušila. Sarah mi skočila za záda a chytla mě za krk. Snažila jsem se ji sundat, nějak setřást, ale nedala se. Stehny mi pevně svírala ruce u těla a dlaněmi mi objímala krk. Zatáhla. Tahala nějak dlouho a já jsem věděla, že bude konec, ale nevzdávala jsem se. Přece mi neutrhne hlavu tady před svědky. Ale určitě by toho byla schopna.

„Bye, bye, děvko,“ zašeptala mi do ucha a zatáhla.

Edwardův pohled.

Sarah se nevracela. Čekal jsem na ni už hodinu a nic. Už mě to bylo divné, protože ulovit srnu. Kdyby lovila medvěda, tak neřeknu, ale srnku?

Nervózně jsem pochodoval po místnosti. Bál jsem se o ni, ale jen jako o sestru. Štvalo mě, že nemůžu nic dělat. Že tu chodím jako lev v kleci a jsem bezmocný. Snažil jsem se nějak uklidnit, ale nevěděl jsem jak. Sžírala mě bezmoc.

Ani Bella se ještě nevrátila a to mě štvalo ještě více. Možná na mě pořád ještě čeká.

Myšlenka na čekající, osamělou Bellu mě nakopla. Vyběhl jsem z domu a běžel jsem na louku. Překvapeně jsem se ale zastavil. Slyšel jsem jsem veselé skandování, které najednou ustalo. Sledoval jsem Emmetovy myšlenky a najednou jsem měl vše před sebou. Bella se bije se Sarah. Ta jí sedí na zádech a drží její hlavu. Podle jejího soustředěného, vražedného pohledu ji chce zabít.

Rozběhl jsem se nejrychleji, jak jsem dovedl. Stromů jsem se nevyhýbal, lámal jsem je. Musel jsme se tam co nejrychleji dostat. Ona ji je schopna zabít. Viděl jsem tu pomstychtivost v obličeji. Nenávidí ji od prvního setkání. Ale proč? To mi pořád nedocházelo.

Zaslechl jsem i její myšlenky.

„Bye, bye, děvko,“ zašeptala a pak už jsem jen viděl proudy jejího vzteku, jak se uvolňují a dává svalům pokyny, aby se napínaly a trhaly.

„Ne,“ zaječel jsem, „ne!“

Vběhl jsem na louku a běžel za Emem a Jazzem, kteří si uvědomili, co se děje. Všichni tři jsme se zastavili v kruhu a zůstali stát. Ona měla najednou rozostřený pohled, který ale říkal vše. Touha po smrti. S hrůzou jsem se podíval na Bellu, ale ta nevypadala zas tak vyděšeně. Její obličej neříkal nic. Myšlenky jsem neslyšel.

Přiblížil jsem se k nim s nadějí, že mě Sarah neslyší. Ale opak byl pravdou. Sjela mě pohrdavým pohledem a nasadila svůj až nechutně sladký hlas.

„Edwarde, jdi dál, já ti nechci ublížit.“

„Pusť ji, Sarah.“

„Edwarde, jdi pryč.“

„Edwarde, my pudem zezadu, ještě chvilku zdržuj,“ poslal mi v myšlenkách. Očima jsem přikývl.

„Sarah, ty ji nechceš zabít.“ I když jsem věděl opak. Její zabijácké myšlenky jí vířily hlavou a mě už to štvalo. Nevěděl jsem, že ona by mohla chtít Bellu zabít. Vždyť Sarah měla každého ráda, kromě Rosalie.

„Vždyť umíš číst myšlenky, Edwarde, vidíš, co chci.“ A ukázala mi myšlenku, kde drží v ruce Bellinu a hlavu a zapaluje ji. Zavrčel jsem, ale zůstal jsem klidný. Emmet s Jazzem už byli skoro u ní a já jsem to nemohl zpackat tak, že na ni vystartuju.

Udržoval jsem se klidným. Dýchal jsem zhluboka a doufal, že mě to uklidní a budu moci nasadit diplomatický tón. Jenže ono to jde těžko, když Sarah drží moji Bellu za hlavu a chce ji zabít. To nemohu dovolit.

Mluv, Edwarde.

„Sarah, notak, vše se dá vysvětlit.“

„Edwarde, tady se nedá nic vysvětlovat. Ona je děvka.“

A pak se to stalo. Emmett vyskočil a strhl Sarah k zemi. K němu přispěchal k němu Jazz a oba ji chytli do svěráku. Sarah divoce vrčela a kopala kolem sebe, jenže ani jeden z nich ji nepouštěl.

„Chová se jako Bella, když jsme ji chytli.“

Zavrčel jsem na něj a on se rozesmál. Ten smích byl nakažlivý. Když jsem v myšlenkách viděl zmítající se, rozzuřenou Bellu, musel jsem se smát taky. Odlehčilo se mi. Jazz a Em odvedli Sarah domů. Tady ji pustit nemohli. Ještě by se znovu vrhla na Bellu. Jen co byli z našeho dohledu. Vrhla se na mě Bella a začala mě zuřivě líbat a já jí to oplácel. Byl v tom dnešní strach. Bylo to, jako bychom se líbali naposled.

Odtrhl jsem ji od sebe a pořádně ji objal. Najednou se mi v náručí rozvzlykala. Odtáhl jsem ji od sebe a podíval se na ni. Ona mi pohled opětovala a znovu se ke mně přitulila. Položila si hlavu o moji hruď a já ji sevřel v objetí svýma rukama.

Teď jsem byl konečně spokojený a šťastný. Byla tu se mnou a byla v bezpečí. Už jí nikdo neublíží. Já ji ochráním. Nenechám ji nikdy samotnou. Políbil jsem ji do vlasů a užíval jsem si si chvíli, když jsem konečně šťastný. Láska. Miluji ji. Nechci ji nikomu dát, chci si ji nechat jen pro sebe. Každá buňka v těle k ní cítila náklonnost. Každá moje buňka ji chtěla. Každá buňka ji milovala a chtěla se jí dotýkat.

Odtáhla se ode mě, podívala se mi do očí a prudce a mě skočila. Já jsem to nečekal a tam jsem oba spadli. Lehla si na mě a líbala mě. Teď to bylo ale jiné. Už jsem si uvědomil, že ji miluji a dával jsem do toho všechno. Všechnu tu něhu a touhu. Zavřel jsem oči a vychutnával si její polibky plnými doušky. Nemohl jsem se jich nabažit, nechtěl jsem se jich nabažit. Chtěl jsem se s ní líbat pořád a nikdy ji nepouštět.

„Edwarde?“

„Hm?“

„Neměli bychom jít? Určitě nás budou hledat.“

„Hm.“

„Edwarde.“

„Dobře tak jdem.“

Neochotně jsem se zvedl a objal ji kolem pasu. Uštědřila mi ještě jeden polibek a tvář.

„Nezačínej zase.“

„Já si nemohu pomoct.“

Vymanila se z mého objetí, chytla mě za ruku a takhle jsme se vydali domů.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 32. kapitola: