Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrt - 37. kapitola

21.10.2010 (21:15) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1948×

Ahoj, zdravím všechny, kteří někdy četli moji povídku, protože tu je další dílek. Opravdu a velmi se vám omlouvám, ale prostě jsem nemohla psát. Vždycky jsem si sedla ke kapitole a koukala blbě na klikající kurzor a tak to bylo půl roku. Ano, tak dlouho jsem vás trápila, ale dneska jsem se učila zemák a prostě múza mi asi dala přes hubu, sedla jsem k počítači a napsala vám kapitolku. Z ničeho nic. Doufejte se mnou, že mě bude takhle múza mlátit víc a já svoji produktivitu povídek zase rozjedu. Tento dílek bych chtěla věnovat Upírek, protože ona ve mě doufala.

Bohužel jsem našla důvod, proč jsem přestala psát, a vypadá to tak, že jestli toto bude pokračovat, tak s tím seknu nadobro.

Sedla jsem si vedle ní a čekala, až se začne hýbat. Alice nečekaně trhla hlavou a z úst se jí vydral dechberoucí výkřik.

Bellin pohled.

Leknutím jsem nadskočila, protože nic takového jsem nečekala. Tedy to, že bude Alice křičet. Hned se do mého pokoje vřítil Jazz, po něm hned Edward a zbytek rodiny. Nechápala jsem toto shromáždění, ale určitě to nevěstilo dobré zprávy. Alice asi měla vizi.

„Alice, to bude dobrý, co se děje?“ zeptala se Esmé starostlivě.

Já jsem ji objala konejšivě kolem ramen.

„Volturiovi,“ ozval se Edward.

Co ten tu dělá? Je přece v mém pokoji a já ho tu nechci. Nechci, aby mě tu otravoval. Nechci ho vidět! Ječela jsem v duchu, ale nahlas jsem nic nevyslovila, jen zarytě mlčela.

Alice už se trochu uklidnila a začala: „Sarah Volturiovým oznámila, že je tu Bella. A oni si pro ni jdou. Oni tuto cestu plánovali už dlouho, ale nevěděli, kde Bella je.“

V celém pokoji bylo hrobové ticho. Všichni se koukali na Alice. Jen já ne. Já jsem se klepala strachy. Oni si jdou pro mě. Ona tu výhrůžku splnila. Jen je divné, že Alice měla tu vizi až teď.

Ale to už je jedno. Ani si pro mě jdou. Jdou mě zabít a zabít i moji rodinu. To ne. Chtěla jsem tomu zabránit, ale stalo se. Měla jsem Sarah roztrhat, když jsme se bily, ale já měla málo zkušeností. Ach ne

„Bello, nechceš nám něco říct?“ zeptal se Carlisle. Bylo vidět, že je to otázka všech a všichni čekají na mou odpověď. Nikdy jsem jim to nechtěla říct, ale budu muset. Ale pak to bude pro mě jednoduší. Budou mě nenávidět a já budu moci dál utéct a nikdo už mě nenajde. Teď, když Aro ví, že jsem u Cullenů, nechá Demetriho, aby vystopoval jednoho z nich a konec. Ani je stopovat nemusí, když ví, že bydlí ve Forks.

„Bello?“

Zhluboka jsem se nadechla a začala: „Aro mě proměnil, když jsem byla v létě v Itálii na prázdninách. Byla jsem na prohlídce Volterského hradu s Fabie. Heidy nás dovedla dolů, kde jsme se stali jejich svačinkou. Fabia zabili, ale mě si Aro nechal, protože už jako člověku mi nemohl číst myšlenky. Pak mě proměnil a měl mě u své gardy. Trénoval mě jak v práci se štítem tak v boji.“

„Tak proto jsi to Sarah skoro nandala,“ ozval se nadšeně Emmet.

„Jo. Protože nevěděl, jakou přesně mám schopnost, zavolal si Elezara. Na toho jsem zaútočila, protože jsem se ho bála. Jednou mi Aro vyměnil trenéra na práci se štítem. Ten byl tak protivný, že jsem ho zabila a pak jsem zabila ještě jednoho gardistu. Musela jsem utéct, protože ve Volteře jsem nechtěla zůstávat, ani jsem nemohla, protože jsem zabila Arův klenot. Nastoupila jsem pak na loď do Ameriky a pak jsem se dostala do Forks, protože jsem tu měla připravený dům. A pak už to znáte.“

Samozřejmě to bylo jenom stručně a vynechala jsem pasáž s Maxem.

Upíralo se na mě sedm párů očí v němém úžasu. Nikdo na to neměl co říct. Bála jsem se jejich reakce. Bála jsem se, že mě vyhodí nebo zabijí, ale pořád by byly oboje možnosti lepší, než se dostat do spárů Ara. Po tom jsem netoužila, protože by si mě nechal na hradě a v horším případě zabil.

Neměla jsem odvahu, podívat se do jejich nádherných zlatých očí a pozorovat, jak se poprali s realitou, kterou jsem jim tu bez servítků sdělila. Je mi hrozně. Zkazila jsem jejich dokonalé životy tím svým. Opravdu jsem černá ovce rodiny. Nevím, ani co tu dělám. Proč tu ještě sem? Akorát jim to ztěžuji. Nebylo by lepší, kdybych jim to řekla na rovinu hned na začátku? Ano bylo, ale mě nikdo neposlouchal a já nikoho. Byla to nenávist na první pohled.

Ale teď? Teď, když jsou moje rodina? Jediné správné rozhodnutí, co mohu udělat, je utéct od nich. Oni budou mít pokoj a klid a nemusí se bát Ara. Bude to těžké, ale co se dá dělat?

Srdce se mi propadlo o několik pater níž a začalo hořet červeným plamenem smutku, který nešel nijak uhasit. Nechtěla jsem se utěšovat mihavou nadějí, že všechno bude dobré. My to zvládnem. Ne, nic si nebudu nalhávat. Nic nezvládnem. I kdyby chtěli Cullenovi bojovat, gardě se neubrání. Je silná a velmi početná a co s ní zmůže sedm upírů? Asi nic moc.

V místnosti bylo dusivé ticho. Atmosféra v místnosti zhoustla, dala by se krájet i strouhat. Nesměle a letmo jsem zrakem přejela všechny ty vlídné obličeje, které patřili upírům, jenž mě měli rádi. Bohužel je tam podstatné slovo měli. Minulý čas. Teď už ani nedoufám, že mě rádi mít budou. Budu šťastná, když se se mnou alespoň rozloučí, když budu muset jít.

Ano. Budu muset jít. Musím.

Moje kamenné, mrtvé srdce rázem ožilo a začalo krváce. Propadlo se o několik pater níž. Někdo tam dole si ho k sobě hrubě táhl a rval mi ho z hrudi. Propadávalo se k němu. Hlouběji. Hluboko do pekelné, nemělké propasti, ze které nebylo úniku. Žal se smutkem si podávali dveře v trhání mého srdce a radostně tančili v mé krvi.

Já jsem byla na kraji propasti. Natahovala jsem ruce, co nejvíce to šlo, abych zachytila kousek, alespoň malý kousek svého srdce a přivinula si ho k rozdrásané hrudi. Její kraje mě pálily, jako by je polil kyselinou. Díra se více a více zvětšovala a více a více bolela. Trpěla jsem.

V mém mozku se proháněly slova typu: smrt, rodina, garda, zrada a zase smrt. To celé tam vířilo jako tornádo a sbíralo všechny pozitivní myšlenky, jako by to byly pírka. Hučelo mi to v hlavě jako šílený roj s přistávajícím letadlem a přituhovalo. Všechno se na mě sesypávalo. Mozek na mě házel všechny zlé a smutné vzpomínky, na které si zrovna vzpomněl a nebylo jich málo. I vlastní mozek se proti mně spikl. Nenáviděl mě? Možná jo. Možná nechtěl být v mojí hlavě a teď trucuje a bičuje mě vzpomínkami.

Moje tělo se rozdělilo na dvě poloviny a obě měli jiný názor. Samozřejmě na sebe usilovně ječely a já si připadala, jako by se mě to netýkalo. Vůbec jim nepřišlo důležité, že by měli brát v úvahu mě, protože já jsem obě. Trochu nelogické. Takže jsem se vlastně rozdělila na tři kusy, z nichž dva velké na sebe neustále křičely a házeli argument přes argument.

Jedna, ta sobectější, chtěla, abych s Cullenovými zůstala a pomohla se jim bránit proti Arově gardě a hlavně proti jejich darům, protože jsem moc pěstmi bojovat neuměla.

Ale ta druhá, rozumnější, na mě ječela, ať vypadnu a to co nejdříve, abych ještě něco nezpůsobila. Něco horšího.

Její slova mě bolela a rozřezávala mojí díru v hrudi ještě víc. Ale byla pravdivá. Měla bych jít pryč. Ne, musím! To je jediná možnost jak Cullenovi ochránit. Aro k nim přijde, ale když mě nenajde, odtáhne s nepořízenou pryč a mě už nikdy nenajde. Ale budu já šťastná? Budu se sama toulat po světě bez své rodiny.

Smůla a neštěstí se mi pořád lepí na paty. Není to náhodou také něco jako můj dar? Tedy spíš prokletí.

Zase jsem se rozhlédla po místnosti a narazila jsem na velmi zahloubané tváře. Všichni byly řekněme mimo. Každý byl ve svém světě a zpracovával realitu. Jenže vypadalo to, že každých chce něco říct, ale nechce být první, kdo poruší tohle tížené ticho.

„Ehm,“ ozvalo se ztichlou místností, až jsem nadskočila.

„Bude se něco konat nebo ne? Protože tu nechci sedět celou věčnost.“

„Emmette,“ zavrčel kdosi z rohu.

„Všichni vypadáte jako na pohřbu.“

„Emmette, chápeš vážnost této situace? Přijde sem Arova garda, jestli sis toho ještě nevšiml.“

A jako na povedl se všichni podívali na mě. Chtěla jsem odtud pryč, propadnout se někam hodně hluboko, abych ty jejich pohledy nemusela trpět.

„Proč se na ni koukáte jako na vraha?“

„Přivedla sem gardu,“ zavrčel Jazz. Jako když proutkem mávne se stal z mého bratry mým tyranem.

„Nepřivedla.“

„Ale ano, garda si jde pro ni.“

„Ale ona za to nemůže. Jak mohla vědět, že si pro ni gardy přijde?“

„Mohla nám alespoň říct, že byla její součástí.“

„Ale řekla nám to.“

„To už bylo pozdě!“

„Ne, nebylo milý bratře. Také nám to vůbec říkat nemusela. Co je nám do toho, kde byla. Je to její minulost a její rozhodnutí, jestli nám to řekne.“

Em se na mě otočil a povzbudivě se usmál. Lehce jsem zavrtěla hlavou, ale on pokračoval: „Copak to udělala schválně? Zavolala Arovi, aby si pro ni přišel a ještě nás vyvraždil? Tak udělala to?“

Všichni mlčeli. Já jsem se zase zavrtěla. Proč mě obhajuje. Kdybych nebyla tak nesoustředěná, zvládla bych to i sama. Nadělá si spousty problémů. Rodina ho nebude mítr ráda.

„Emmette,“ zasičela jsem, „přestaň.“

„S čím?“

„S mojí obhajobou.“

„Ne.“

„Emmette,“ zvýšila jsem hlas, ale on mě ignoroval.

„Přece se gardy nebojíte.“

„Emmette, garda je vycvičenější a početnější než my,“ ozval se Carlisle.

„No a?“

„Přece nevěříš, že na to budeme stačit my.“

A začala rodinná potyčka, která se točila kolem a gardy a sem tam i mě. Nešlo to vydržet. Každé slovo se mi jako střep zabodvalo do hlavy a bolelo, strašně bolelo. Ale stejně bylo horší tušení, že jsem rozhádala rodinu. Teď se kvůli mně, černé ovci, hádají o svojí budoucnosti. To nemohu dopustit. Musím pryč, hned teď-

Prudce jsem se zvedla a beze slova jsem zamířila k oknu. Skočím dolů a budu rychle utíkat. Naž se vzpamatují, budu hodně daleko. Budu mít náskok a ještě mám pořád novorozeneckou sílu, takže jsem i rychlejší.

Ale to tam nesměl být Emmett. Kdo by si také nevšiml mého pohybu? I když byl rychlý? Všichni jsou tu přece upíři.

„Kampak ségra?“

„Uhni Emmette.“

„Ne.“

„Nechci ti ublížit.“

To se rozhechtal na celé kolo. Nechtěla jsem mu ublížit, ale začínal mi kazit plán útěchu. Vtom mě ale za připravenou ruku chytla Esmé.

„Nedělej to Bello.“

„Já musím, Esmé.“

„Nic nemusíš.“

„Ale ano. Když odejdu, nechá vás Aro na pokoji.“

To musela přiznat, ale nevzdávala se: „Něco vymyslíme, neboj se.“

Vzala jsem ji za obě ruce a řekla: „Neboj se o mě, já se o sebe umím postarat.“

Pak jsem ještě zahlédla Alicin zoufalý pohled. Přikoval mě na místě a ona se ke mně rozběhla.

„Nesmíš nás opustit Bello.“

„Alice, už jsem to říkala Esmé. Dělám vám jen potíže.“

„Ale to není pravda, za to může Sarah.“

„Ano, řekla to Arovi, ale já jsem vám měla říct dříve o své minulosti. Musím jít.“

Prudce jsem se otočila a vyskočila z okna. Nechtěla jsem se s nikým loučit, protože pak by povolila moje silná hradba sebeovládání. Já bych se pak otočila, všechny najednou objala a rozvzlykala se. Ne, musím jít

<-

->

Děkuji za upozornění, protože jsem vložila špatnou kapitolku. Děkuji.

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrt - 37. kapitola: