Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 38. kapitola

31.12.2010 (19:45) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1780×

EDIT: Článek neprošel korekcí

Vyskočila jsem a čekala na měkké přistání, jenže jsem nedopadla na zem, jak jsem předpokládala. Někdo mě chytil do náruče. Emmett. Začala jsem se zuřivě vrtět a mlátit kolem sebe. Nic, nepouštěl mě.

„Emmette Cullene, pusť mě,“ zaječela jsem mu přímo u ucha.

„Slečno Swanová, takhle se děkuje za záchranu života?“

„Jakou záchranu života?“

„Vypadla jste z okna slečno.“

„Já jsem vyskočila!“ ječela jsem na něj nepříčetně. Byla jsem vzteklá. Chytla jsem ho kolem krku a začala jsem ho dusit, jenže s ním to nic nedělalo. Jako bych ho po tom krku hladila. A nebo je to velmi dobrý herec, protože jsem měla stejnou sílu jako on a dala jsem do toho všechno.

A on místo toho, aby mě pustil, dal si mě jako pytel na záda a nesl mě dovnitř. Muselo ho to strašně bolet. Bušila jsem mu do zad vší silou a vytrvávala sem. Kdyby byl člověk, ta má dávno zlomená žebra i páteř.

Donesl mě dovnitř a shodil mě na zem. Ale ještě než jsem dopadla na zem, jsem se postavila. Byla jsem připravená utéct. Pryč, hlavně abych je pořád neotravovala. Spíš neohrožovala. Nemohla jsem tu zůstávat ani o minutu déle jen kvůli Emovu vtípku. Copak to nechápe? Jsem jako jejich bomba, pomalu tikající a až dotikám tak nevybouchnu, ale přijde si pro mě Aro.

Otočila jsem se k němu zády a vyrazila jsem směrem k oknu. Teď už mě nic nepřakvapí.

Jasně, že jo.

Emmett mě zase chytil a přimáčkl mi paže k trupu. Abych mu náhodou neutekla mě i nadzvedl. Zůstala jsem uvězněná v jeho železných pažích kousek nad zemí. Kopala jsem nohama jako šílená, ale jeho stisk nepovoloval.

Trochu jsem polevila, ale cukala jsem sebou furt. Nepřestávala jsem. Ale až teď jsem si všimla osazenstva. Byli tu všichni. Zvědavě po sobě pokukovali a pak jejich pohled skončil na mě.

Pod tíhou hanby jsem sklopila oči a pátravě přejížděla po koberci a počítala smítka prachu. Nemohla jsem se na ně podívat. Měla jsem k tomu mnoho svých důvodů A že jich bylo.

Další trapná chvilka. Za dnešní den už asi třetí. A to je rekord. Opravdu nenormální. Trapasů jsem měla miliony, takže byste řekli, že bych je měla zvládat. Ale opak je pravdou. Já je nezvládám.

Všichni jsme po sobě koukali, jako bychom byli prváci a přišli poprvé do své třídy, kde nikoho neznáme. Ach jo. Budou pořád přibližovat den své sebevraždy? Ano, asi ano. Ale já je nenechám. Zase jsem sebou začala cukat. A to pořádně.

„Emmette pusť mě,“ zavrčela jsem.

Ten zvuk se mi dral z hrudi a vrčela jsem hodně dlouho. Nebylo to vrčení jen tak nějaké. Dávala jsem do něj všechnu svou zlobu, aby to bylo alespoň trochu výstražné. A vypadalo to, že to zabralo. Ve všech tvářích se značila nejistota a ohromení. To jste nečekali, co?

Ale Emmett byl pořád v klidu a jeho stisk nepovoloval. Zuřila jsem, vřelo ve mně všechno, ale byla to zástěrka neúspěchu. Musím je opustit, abych jim zachránila krky. Všichni to tu víme, tak nevím, proč mě tu ještě drží. Rozhodla jsem se k tomu sama a bylo to i pro ně jednoduší; nemuseli mi to říkat sami.

„Bello,“ ozvalo se z chumlu.

Konečně někdo promluvil, ozval se jízlivý hlásek v mé hlavě, ale já ho ignorovala. Nasadila jsem arogantní výraz.

„Hm, já spěchám“

„Ne, nikam nespěcháš. Ty totiž zůstaneš tady.“

„Ne, já musím pryč.“

„Aro?“

Přikývla jsem.

„Tomu to nějak vysvětlíme, vždyť máme ještě dva dny ne?“

„I tak se mu nemůžete postavit.“

„My se mu ani nechceme postavit, jen ho přinutit poslouchat.“

„Hm.“

Ale i tak tu nezůstanu. Jen chvilku mě nechají o samotě a já uteču. Nemohu je nechat, aby mě tu drželi a nechali se zabít. Oni to ještě pořád nechápou. Když sem Aro přijde, nepůjde poslouchat, půjde po mně a popřípadě i zabíjet. Jsou to sebevrazi? Určitě.

Všichni se rozešli jen Alice a Carlisle tu zůstali. Alice se obrátila na Carlisla: „Ona chce utéct.“

„Kdy?“

„Když ji nebudeme hlídat.“

„Řekla si o to sama.“

Vždy před mýma dveřmi někdo stál- Hlídali mě, abych jim náhodou nepláchla. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda nebo ne. Byla jsem ráda za to, že mě berou za člena rodiny a mají mě rádi. Ale za jakou cenu? Za jejich životy.

Jakkoliv jsem se pokusila utéct a zachránit jim život, oni mě vždy chytli. Je to jenom jejich blbost.

Už jsem tu vězněná dva dny. Někdy teď by měl přijít Aro. Podle Aliciny vize okolo čtvrté odpoledne. A to je za pět hodin. Oni se fakt zbláznili.

Nudila jsem se. Když máte věčnost, tak se nudíte často. Ale pak... spása, či prokletí? Začalo mě pálit v krku. Žízeň se ozvala.

„Potřebuju na lov,“ zabouchala jsem zevnitř na dveře, „mám žízeň.“

„Já ti přinesu hrneček.“

„Emmette já si nedělám srandu. Koukni se na moje oči.“

„Mě neoblbneš. Trochu pootevřu dveře a ty je vyrazíš.“

„Emmette, neboj se, já ti neublížím.“

„Já se tě nebojím, ale už jsi mě mlátila.“

„Ale to jsem byla vzteklá.“

„A teď nejsi?“

„Ne jsem v klidu,“ zaječela jsem na něj.

„Nejsi, ječíš na mě.“

Ztišila jsem hlas: „Emmette, prosím.“

„Musím se poradit.“

Tiše jsem zavrčela a dál sama se sebou sdílela samotu.

Ani ne za minutu se rozletěli dveře a v nich stál Emmett s Edwadem. Moji bodyguardi.

Vyrazili jsme. Emmett svým mluvením zaháněl trapné mlčení mezi mnou a Edwardem. Nevypadalo to, že mě má ještě vůbec rád. Nikdy se ke mně nepřiblížil blíž, než na půl metru. Pořád se mě štítí?

Ale já jsem se to rozhodla neřešit. Ať si Edward zaleze někam a mě nechodí na oči.

„Vždyť ho miluješ,“ zaječel mi hlásek v mozku.

„Jo,“ dala jsem za pravdu hlasu, „a to je na tom to nejsmutnější.“

Běželi jsme chvilku. Les se mezi námi míhal rychlostí světla, ale my jsme i tak viděli všechny detaily.

Emmett najednou prudce zastavil: „Hele mládeži, já jsem ucítil jednoho fakt chutnýho méďu. Takže vás tu nechám o samotě. A žádný prasárničky.“

Edward na něj znechuceně zavrčel. Potvrdil moje teorie. Vypadá to tak, že mě pořád nenávidí a štítí se mě.

Zůstali jsme sami. Trapné mlčení narůstalo. Dusno stoupalo. Br. Pak ho on prolomil: „Tak budeš lovit?“ Zavrčel podrážděně.

To mě dopálilo: „Když ti to tak vadí, být se mnou o samotě, tak jdi pryč.“

„Mám tě hlídat.“

„Fajn.“

„Otočila jsem se rozběhla jsem se pryč. Zůstal za mnou stát a zpovzdálí mě sledoval. Ať si trhne nohou, debil.

Ucítila jsem nějaké laně. Moc jsem je nemusela, ale v případě nouze to postačí.

Teď! To slovo spolu s myšlenkou mi proletělo hlavou jako kulka. Ale byl to spásný nýpada. Vše bude po mém. Mrtvé tělo jsem odhodila pryč a rozběhla jsem se pryč. Přidávala jsem na rychlosti.

Uteču jim. Ne to, abych utekla někam pryč je už pozdě. Moje stopa tu bude pořád cítit. Musím ho zastavit sama.

Edwardův pohled.

Určitě to taky cítil, takže žvanil. O koho se jedná? Samozřejmě o Emmetta. A já jsem mu byl za to vděčný. Nemuselo tu být žádné trapné ticho, jaké by bylo mezi mnou a Bellou. Kolikrát jsem měl chuť jí to vysvětlit, omluvit se jí a klidně se plazit po kolenou, ale stačil mi každý její nenávistný pohled nebo arogantně vystrčená brada a zalezl jsem zpět do ulity jako bojácný šnek. Jsem srab.

Emmett chtěl zpomalit, tak jsem také zastavil, bohužel Bella přeletěla a musela se vrátit. Emmett se protáhl a prohlásil: „Hele mládeži, já jsem ucítil jednoho fakt chutnýho méďu. Takže vás tu nechám o samotě. A žádný prasárničky.“

Znechuceně jsem se zašklebil. V jeho hlavě byly obrazy mě a Belly jako to děláme na stramě, v mraveništi a... no fuj Emmette, ty prase.

A lhal.Já ho zabiju. Vždyť tady žádný velký medvěd cítit není. Ano, normální medvěd jo, ale nějaký chutný? Co to je za blbou výmluvu?

Tohle vše jsem chtěl na Emmetta vychrlit. Ale asi něco tušil, protože vzápětí byl pryč. Nastalo trapné a tíživé ticho, kterého jsem se bál. Hrůza. Vypadalo to, že i mouchy, ptáci, všechno zvířectvo ztichlo.

Stál jsem hodně blízko Belly. Stačilo si jen vybavit její jméno a hned se mi ukazovali vzpomínky z louky. Kde byla skoro nahá a nádherná. Strašně jsem ji chtěl obejmout a zlíbat, ale co jsem mohl? Vždyť mě nenávidí. A co já s tím dělám? Nic, jen se jako stín plížím kolem ní. Nemám ani odvahu se na ni podívat.

Ticho bylo pořád tíživější a tíživější. A můj chtíč narůstal. Strašně jsem po ní toužil. Chtěl jsem ji hned teď. I když byla oblečená, strašně mě vzrušovala a dráždila. Je mi divné, že si to ani sama neuvědomuje.

Musel jsem to říct co možná nejnormálněji, tak spíš znuděně.

„Tak budeš lovit?“

Sakra, to znělo až nepřátelsky. To jsem přehnal. Chtěl jsem se jí ještě omluvit, ale sjela mě nenávistným pohledem: „Když ti to tak vadí, být se mnou o samotě, tak jdi pryč.“

„Mám tě hlídat,“ odpověděl jsem automaticky. Já sám jsem chtěl ještě něco dodat, ale nešlo to. Kvůli svému srabáctví mi nešlo přes jazyk: A záleží mi na tobě.

„Fajn,“ vyštěkla, obrátila se a utekla lovit.

To jsem zase něco podělal. Jsem opravdu takovej trouba? Určitě. Možná i něco horšího. Zbabělec. To nedokážu holce říct, že mi na ní záleží a že bych nejraději vymazal, to se mezi námi stalo a začal od začátku? Ne, nedokážu.

Přestával jsem ji slyšet a to znamená, že je hodně daleko. Ale proč by se vydávala na lov až tam? Vtom mi to bliklo a rozběhl jsem se za ní. Co to proboha dělá? Chce se nechat dobrovolně zabít? Ani jsem jí nemusel číst myšlenky, abych věděl, kam jde. Jde za Arem. Nevím proč, ale to je jedno. Nesmí se k němu dostat.

Bellin pohled.

Svištěla jsem vzduchem jako puštěná raketa. Musela jsem tam být brzy. Ale kam vlastně mám jít? Sama nevím. Zkusím jít k Port Angeles. Tam je přeci letiště ne? Takže musí tam někde být.

Vypadalo to tak snadně, ale najednou jsem za sebou uslyšela, jak za mnou někdo běží. Zhoreně jsem se otočila a ve veliké dálce jsem spatřila bronzové vlasy. Edward. Při tom slově by mi ztuhla krev v žilách. Zastavila jsem se a čekala, co se bude dít.

Nechtěla jsem si to přiznat, ale věděla jsem co. Budeme se bít. Protože já se jinak pryč nedostanu. On se bude mě snažit zastavit, aby slíbil slib, co dal rodině. A to já nehodlám dopustit.

Dostanu se k němu za každou cenu!

<-

Dodatečně vám přeju Veselé Vánoce.

Ale teď je aktuální Nový rok, takže hodně štěstí, zdraví, lásky a přátelství do Nového roku vám přeje vaše Mispulka.

P.S.: S tím chlastem to nepřehánějte. :D

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 38. kapitola: