Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 5.Kapitola

07.11.2009 (11:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1846×

Aro si mě po dvou hodinách zavolal k sobě. Nevím co chce. Když jsem vešla do uvítacího sálu a zároveň jídelny,  zamával na mě a pokynul mi,  ať jdu blíž.

„Bello,  víš,  že máš dar a je nutné ho zdokonalovat. Proto je tu Max,  aby ti pomohl.“

„Jak mi pomůže?“

„On je také štít,  ale jiný. Naučí tě s tvým darem pracovat.“

„Ok.“

Moje stupidní odpověď. Na nic víc jsem se nezmohla. Jak se můžu naučit pracovat se svým darem i když pořádně nevím,  co to dělá nebo jak to funguje. Upír se na mě chlácholivě usmál. Pak se otočil na Ara, podal mu ruku, Aro na chvilinku zavřel oči a pak kývl. Max povytáhl koutky úst a vydal se směrem ke mně. Prošel okolo a já se vydala za ním. Ten Max byl vysoký,  štíhlý mladík,  velmi sympatický. Jeho neposlušné,  uhlově černé vlasy,  nakrátko ostříhané,  jenž se mu trčily do všech stran. Měl krásný,  neodolatelný úsměv jako ti herci ze známých filmů,  kteří se usmívají do foťáků.

Prošli jsme několika dveřmi a nakonec jsme se ocitli venku. Je tu krásná příroda. Max se na mě kouknul a rozběhl se šílenou rychlostí k lesu. Zaváhala jsem,  co to dělá,  jak ho mám asi dohonit? Se bláznil,  ne? Vzpamatovala jsem se. Jsme také upír. Nabrala jsem do plic čerství vzduch a vydala za ním.

Takovou nádheru jsem nikdy nezažila. Cítím se tak volná a lehká jako pírko. Letím rychlostí,  o které jsem být člověkem snila. Vítr mě bije do obličeje a čechrá mi vlasy. Můj ošklivý hábit za mnou vlaje jako stín. Jsem volná jako pták. Tak sebevědomá a jiná. Moje nebijící srdce chce,  abych běžela rychleji. Maxe už jsem doběhla a trochu zpomalila. Byla jsem rychlejší než on. Mnohem,  ale nevěděla jsem,  kam mám běžet. Zpomalila jsem na jeho rychlost a začala vnímat okolí. Člověk by řekl,  že v takové rychlosti bude ze všeho veliká šmouha,  ale já i tak viděla mnoho. Né tolik detailů,  ale je toho mnoho. Hbitě se vyhýbám stromům,  přeskakuji spadlé větve. Moje hlava je profouknutá,  po starostech ani památky.

Max na mě zavolal a já automaticky zastavila. Max odbočil a šel pomalinku. Nerada jsem se dala taky do kroku. Bylo to strašně pomalé,  chtěla jsem běhat až do konce života. Max si to šinul na nějakou mýtinku. Byla krásná,  stromy se před námi rozestupovaly v pravidelném útvaru až se pře námi vylíhlo to krásné místo. Mýtinky měla tvar elipsy a byla veliká jako fotbalové hřiště. Lemovaly jí listnaté stromy. Nikde žádný pařez,  jen tráva a mech. Malebné místečko.

„Aro mi řekl,  jaký máš štít.“

„Já sama nevím,  jaký štít mám,  ale zajímalo by mě,  co máš ty za dar.“

„Já jsem také štít,  fyzický.“

„Jak to funguje?“

„Můžu ho roztáhnout kolem sebe do jakéhokoliv tvaru a velikosti. A funguje jako bunkr. Když ke mně někdo poběží a já budu ve štítu,  odrazí se ode mě,  ale bohužel na mě platí všechny dary jako je třeba Janin. Takže nic moc. Ale ty máš lepší.“

„V čem?“

„Nefungují na tebe psychické dary a za chvíli ho budeš umět ovládat jako já. Budeš ho umět stahovat a roztahovat a mohla bys odrážet i jiné schopnosti.“

„Tak to čumim.“

„No,  měli bychom začít. Naučím tě vypustit štít. Ze začátku je to bolestivé a namáhavé,  ale když se to naučíš,  je to sranda. Nejdříve se snaž soustředit a vytlačit štít z hlavy.“

Štít vytlačit z hlavy? Co je to za pitomost? No zkusím to,  ale nevím,  pod čím si mám ten štít představit. Jak mozek bude vědět,  že chci zrovna štít dostat ven? Soustředila jsem se na svou hlavu a představovala si,  jak ze mě štít vylézá. Zatlačila jsem. Nic. Znovu. Nic.

„Soustřeď se,  představ si,  že jsi vedle své matky a někdo jí ubližuje a ty jí chceš zachránit.“

Představila jsem si mamku,  jak se jí dotýká Aro. Je to hnusná představa,  ale nepomohla mi. Ve svých matných vzpomínkách mamku moc nepoznávám. Ale zkouším to. Představuji si,  jak jí Jane mučí a zuřím,  vře to ve mně. Snažím se štít vypustit,  ale nejde mi to. Je to těžké. Snažší by asi bylo,  otevřít si lebku a vyrvat ho násilím. Jsem zklamaná sama sebou,  jsem strašně velké nemehlo a nic se mi nedaří. To vždycky musím něco zpackat? Kdyby tu opravdu byla mamka,  tak bych jí neochránila. Jane by jí přede mnou mučila a já bych jen koukala. Hnusím se sama sobě.

„Nebuď smutná ani naštvaná,  každý má jiný způsob jak se nahněvat a nikomu to nejde napoprvé.“

To mě trochu uklidnilo,  nejsem nejhorší,  jsem průměr a to se dá snést. Ale neříkali, že se upírům zlepší smysly a dovednosti? Tak proč mi to nejde? Ne,  nesmím se kritizovat,  nesmím se schazovat,  nesmím se vzdávat. NESMÍM!!!

Zkusím to znovu,  soustředit se a představit si to. Jak jí mučí a mamka se svíjí bolestí na zemi. Snažím se sval vytlačit ven,  ale nejde to. To se mi spíš povede vytlačit mozek ušima. Točí se mi hlava. Je mi hrozně,  já tu bolest nevydržím. Je to ohromný tlak na mozek jako by vám ho někdo mačkat v mačkátku na česnek. To bolí. Obličej se mi stáhnul do bolestné grimasy. Max přiskočil.

„Bello,  přestaň,  přepínáš mozek,  může se ti něco stát.“

Já už jsem přestala,  ale nepřestali mi ten mozek mačkat. To je bolest. Bolí to.

„Maxi,  ono to nechce přestat.“

Všimla jsem si mírné paniky v jeho očí,  kterou se snažil skrýt,  lae nepovedlo se. Všimla jsem si jí.

„Je to vážné?“

„Né,  jenom ….“

„Nelži mi.“

„Dobře, je to taková menší komplikace.“

„Dá se to zastavit?“

Slova jsem drmolila jen rychle a potichu,  protože každý pohyb navíc mi působil nesnesitelnou bolest.

Tlak byl stále stejný,  neměnil se a Max mlčel,  přemýšlel. Trvá mu to dlouho. Klečím na zemi a hlavu mám mezi dlaněmi. Každé slovo mě bolelo,  každé povolení stisku zubů,  každý pohyb rtů. Vše jsem cítila. Koukla jsem se na Maxe svým pohledem plným bolesti a utrpení. Jeho pohled byl prázdný,  přemýšlí nad něčím úplně jiným. Odvrátila jsem od něj svůj pohled,  od něj asi pomoct čekat nemohu. Já se tu mohu ukroutit bolestí. Tlak mačkátka nepolevoval a já už pochybovala,  že můj mozek zůstane celý a že někdy bude vůbec fungovat. Musím si hold pomoci sama. CO mi dříve pomohlo? …..................... Už vím,  prášky od bolesti. Paralen. Kde je lékárna? Moment,  já nejsem člověk ,  nebude to na mě účinkovat. Sakra! Z rozčilení mě zase vytrhla bolest. S tím se nadá nic dělat. Vzteky jsem se sehla pro kámen a stačila jsem ho jen trochu pevněji stisknout,  kámen puknul a byl na prach.

Maxův pohled je rozjasnil.

„Bello,  přišla jsi na to,  musíš převédst tlak na něco jiného,  na kámen.“

Nechápala jsem,  co řekl,  ale pochopila jsem,  co mám udělat. Max mi podal další kámen a já ho stiskla. Zůstal z něho prášek. Tlak se trochu zmenšil,  ale bolest byla stejná.

„Rychle,  další.“ procedila jsem srze zaťaté zuby.

Max mi ohromnou rychlostí podával kameny a já je drtila na prach. Bolest pomalu ustupovala a za chvíli byla pryč. Já se jí zbavila,  můj mozek už nebude víc podrobován tlaku.

„Maxi,  co mi způsobovalo tu nesnesitelnou bolest,  to mačkání mozku?“

„To byl tvůj štít,  rozhýbala jsi ho dávala mu povely na roztáhnutí,  ale nepustila jsi ho ven a nechala uvnitř hlavy. Začal se podle tvého příkazu rozpínat a způsoboval bolest.“

„Ale já ho chtěla vypudit.“

„Teď už nad tím nepřemýšlej,  nezatěžuj ho. Musíš odpočívat.“

To jsem mu věřila,  ale vždyť upíři nespí. No uvidím. Běželi jsme zpět na hrad. Už jsem si běh tolik neužívala,  tedy snažila jsem se ho užít,  ale nechtěla jsem zatěžovat mozek a tak jsem zbytečně nevnímala detaily lesa,  i když se mi vnucovaly. Hbitě jsem se vyhýbala stromům,  max na mě úzkostně koukal,  ale co,  mohl si vzpomenou dřív. Kdyby si vzpomenul,  mohla jsem mí větší radost z běhu a mnoho skvělých zážitků,  jenž se nedostavily. Jsem optimistka a snažím si ve všem nejít to dobré,  ale u tohodle se to hledalo velmi špaťně.

S klidným dechem a s žádnou námahou jsme doběhly na hrad. Vletěla jsem do svého pokoje a svalila se na moje lehátko. Nic jsem nechtěla dělat,  tělo unavené nebylo ale mozek byl,  jako by běžel několik mil najednou. Ani se mu nedivím,  že je unavený,  skoro jsem ho svým neposlušným štítem rozmačkala na kaši. Příště se budu snažit více. Přece to nebude tak těžké,  jak mi to dnes připadalo,  ale co by pro takové nemehlo nebylo těžké. Vždyť neumím ani nikoho vysát bez toho,  abych se ušpinila krví. Ale na svou obhajovu musím říct,  že jsem zatím nikde nespadla a ani nezakopla,  ale možná to je tím upírstvím. Na chvíli jsem vypnula mozek,  jen jsem poslouchala

zvuky z ulice a snažila se nic nevnímat ani pach,  neotvírala jsem oči,  nic,  co by mému mozku přitěžovalo.

Probralo mě až nesmělé zaklepání. Kdo zas otravuje? Ani si chvilku nemohu odpočinout?

„Dále.“

Do pokoje vešel Max. Za jiných okolností bych ho viděla ráda,  ale teď jsem neměla náladu ani na něj.

„Už je ti lépe?“

„Celkem jo.“

„Hm to je dobře.“

„Potřebuješ něco?“

Tou otázkou jsem ho zaskočila a nebyla jsem ani nijak zdvořilá,  ale opravdu jsem neměla náladu ani chuť jen tak tlachat.

„Mno,  přišel jsem se na tebe podívat a za chvíli přijde Heidy.“

Cože? Co je to za blbost? Heidy chodí v úterý a v sobotu. Včera byla neděle.

„Ale včera byla neděle.“

„Ano,  to máš pravdu,  ale odpočívala jsi celé pondělí.“

Tak to je naprostá blbost,  odpočívala jsem dlouho,  ale že bych byla celé pondělí mimo? To se mi nezdá. Že by pro mě čas tolik neznamenal,  nic bych nevnímala celý den? Zmateně jsem těkala po pokoji a pohled se mi zastavil na Maxovi. Ten se jen chápavě pousmál.

„Bells,  čas teď pro nás nic neznamená,  utíká šíleně rychle,  ale nám to nevadí,  nestárneme a ani nespíme,  takže máme mnoho času.“

Další pecka, co mě dostala na židli. Nestárnu. Nebude ze mě stará vrásčitá babka,  které jsem se bála. „Jupí.“ Radostí jsem vyletěla ze židle a můj vzlet byl doprovázen Maxovým nechápavým pohledem. Soucitně jsem se na něj podívala a dál pokračovala ve svém radování.

„Neumím číst myšlenky, ale vypadá že tě moje zpráva potěšila. Co to konkrétně bylo?“

„Nebude ze mě stará vrásčitá babka.“

Usmál se. Mě taky udivilo,  že mě taková malichernost rozveselila. Konečně po dlouhé době mám radost z něčeho. Pocit štěstí jsem dlouho neměla. Je to tak opojné,  až se toho nemohu nabažit.

Max si odkašlal. Aha,  přijde Heidy. Jen ta slova stačila k tomu,  abych se přestala radovat a věnovala se Maxovi.

„A Maxi,  proč jsi pro mě v pondělí nepřišel? Mohly jsme trénovat.“

„Tvůj mozek byl unavený a potřebovala jsi odpočívat.“

Sbírala jsem se k odchodu a Max mě následoval. Překvapilo mě,  že si pamatuji cestu do jídelny. Normálně bych se tu ztratila v první chodbě,  na kterou bych narazila,  ale teď jsem v pohodě trefila do naší jídelny.

Tam už bylo větší shromáždění, které čekalo na Heidy a její skupinku turistů. Na dveřích byly cítit jejich hladové pohledy,  natěšené na svačinu,  ale zklamala jsem je já,  když jsem vstoupila. Smutně sklopili oči k zemi,  ale když jsem s Maxem odešla od dveří,  všichni se na ně zase hladově koukli. Nechápu je,  kdyby byli chytří,  tak poslouchají nebo se snaží pochytit vůni lidí,  ale mají takovou žízeň,  že se ani neobtěžují.

Přitočila se ke mně Jane. Usmála se na mě,  ale ještě hezčí pohled věnovala Maxovi. On jí úsměv opětoval,  ale otočil se na Ara,  který si ho neslyšně zavolal. Zůstala jsem s Jane sama.

„Už je ti lépe?“

„Jo,  je mi fajn.“

„Jednou jsem za tebou byla,  ležela jsi tam jako mrtvá.“

To na mě musel být pohled,  už když jsem byla člověk,  vypadala jsem jako chodící mrtvola. A teď i když jsem upír? Takové krásné a dokonalé stvoření? Ne,  chci být krásná a taky budu.

Z rozmýšlení mě vytrhlo vrznutí dveří a Heidin nadšený hlas,  kterým oznamovala návštěvníkům,  že uvidí Ara,  Caiuse a Markuse. Mezi lidmi to zašumělo nadšením. Naše osazenstvo se rozestoupilo a udělalo průvodu cestu. Heidy za nimi zavřela dveře a ještě jim představila Ara,  Caiuse a Marcuse.  Aro je přivítal a po chvíli to zase začalo.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 5.Kapitola: