Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť- 9.kapitola

18.11.2009 (09:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1421×

Dnes mám dva tréninky. V sobotu jsem chtěla mít se štítem i s pěstmi. Oba moji trenéři souhlasili a si jim nic jiného jim nezbývá. Budu mít co dělat. Jane je dnes pryč, jela prý něco uklidit. Nevím, co to znamená. Uklidit mi řekla ,ale rukama naznačila uvozovky. Prý s ní jedou ještě tři upíři z gardy. Doufám, že nebude dělat nic nebezpečného. Nesmí se jí nic stát. Pořád mi vrtalo hlavou, co by měla uklízet. Není to blbost? Kdyby chtěli něco odstranit, mohly poslat jen členy gardy. Tohle prostě nepochopím. Ten způsob vyjadřování a slangové výrazy. Je to pro mě nepochopitelné. Ale mám dost času, abych se to naučila.

Všimla jsem si, že mám teď úplně výbornou paměť. Cokoliv mi řeknou, abych udělala nebo nedělala, jsem si zapamatovala a nepotřebovala ani tahák. Vše mi šlo perfektně, hned jsem si zapamatovala cestu, kterou se dostanu ven a to napoprvé. Teď být u maturity, odříkám jí všechny odpovědi, aniž hnu brvou a zkoušejícímu vypadnou oči z důlků až je bude muset hledat pod stolem. Tak to je vtipná představa. Zasmála jsem se tomu a dál pokračovala směrem do Arovi pracovny. Jen doufám, že na mě bude mít náladu i čas. I když času mám habaděj, potřebuju to vědět, ta otázka mi vrtá hlavou. Mozek mě pořád tu otázku předhazuje, musím proto o ní přemýšlet a i tak nemám odpovědi. Deptá mě to. Samým přemýšlením jsem přehlédla konec chodby a narazila na strážného, který hlídal Arovu pracovnu. Šla jsem celkem rychle, takže náraz byl velký, až jsme oba od sebe trochu odletěli. Toho strážného jsem vůbec neznala. Zatím jsem ho tu nikdy neviděla, ale je to takový mrzout.

„Dávej bacha.“

„Promiň, zamyslela jsem se.“

„Ale to není omluva, i tak musíš dávat pozor.“

„Já nic nemusím.“

Dědek jeden mrzutej, co si o sobě myslí? Jsem se hold zamyslela a on tu na mě vyjíždí jak na čtyřletého parchanta s cígem u huby. Kdybych chtěla, mohla bych ho zneškodnit. Mám větší sílu než on. Uměla bych ho odstavit ale jen na chvilku, Nicolas mě ještě nenaučil jak upíra zabít. Dnes mě to naučit musí.

„A co chceš od Ara?“

„Na něco se ho zeptat.“

„Je to velmi důležité?

„Pro mě ano.“

„Nevím, jestli na tebe bude mít čas, ale zkus to.“

Tiše jsem zaklepala.

„Dále.“

„Můžu.“

„Ale jistě, co potřebuješ.“

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat.“

„Jen se ptej.“

„Co znamená, že Jane šla něco uklidit?“

Chvíli přemýšlel, jak mi to má asi vyložit. Teď z něho vypadne, že má Jane za úkol odpálit nějakou skládku.

„No, na světě je mnoho upíru¨ů, ti co poslouchají a ty co neposlouchají. A ti neposlušní někdy dělají neplechu a hodně velkou, tak se musí uklidit.“

„Jane je jde zabít?“

„Ano, řekněme to tak. Ale ona je vlastnoručně zabíjet nebude, ona jen usnadní vojákům zabít je.“

„Pomocí svého daru?“

„Ano. Máš ještě nějaké otázky?“

Mám jich spousty, ale nebudu ho dále zdržovat. Za chvíli mi stejně začíná druhý trénink, dnes Maxem, s Nicolasem jsem odbyla dopoledne.

„Ne, děkuju.“

„Není zač.“

Otočila jsem se a vydala se odchodu.

Šla jsem rovnou z hradu ven a čekala na Maxe, jsem tu dost brzy, ale nevadí. Možná i on přijde dřív, takže i dříve začneme. Zajímalo by mě, jak se ke mně bude chovat. Minule mě políbil. Byla to nádhera a obou se nám to líbilo. Jenže on to nesmyslně ukončil a mě bylo do breku. Cítila jsem se příšerně. Kdo by nebyl. Max umí nejsladčeji líbat. S moc kluky jsem se nelíbala, ale určitě je to pravda. Dobře, přiznám se líbala jsem se jen s dvěma. S mým bývalým a omylem s Mikem Newtonem. Brrr. Ještě teď se mi chce zvracet, když na to pomyslím. Nevím, co to měl Mike za choutky a potřeby, ale nemusel do nich tahat mě. Klidně se mohl líbat s Jessicou, což potom také udělal. A ona mu jednu střelila. Dobře mu tak.

Max je tu. Jupí. Cítila jsem, jak mé mrtvé a studené srdce poskočilo radostí. Kdyby ještě bilo, tak teď by bilo hrozně velikou rychlostí. Max se na mě podíval a mě se podlomila kolena. Je nádherný, mám chuť na něj skočit, povalit ho a zlíbat do nekonečna. Pohltila mě neznámá, ale příliš silná touha a tahala mě směrem k Maxovi. Já se jí nechala vláčet, bylo to příjemné. Přistoupila jsem k němu a pohleděla do jeho očí. Chtěla jsem si vynutit jeho nádherný úsměv, ale nestalo se. Jeho tvář zůstala kamenná a bez emocí. Zkusím to jinak.

„Ahoj.“

„Ahoj. Půjdeme a nebo ještě na někoho čekáš?“

Jeho nepříjemný tón mě velmi překvapil, takhle se ke mě nikdy nechoval. Je to kvůli tomu polibku? Nestalo se něco, o čem já nevím?Vydala jsem se za ním, zahloubaná do hloubi duše a přemýšlela jsem, co se stalo.

„Hej, Bello.“

„No?“

„Vnímáš mě?“

„Jo?“

„A co jsem říkal?“

„Nevím.“

„Co je s tebou?“

On to neví? On si své chování neuvědomuje? Chtěla jsem na něj zakřičet: „Ty za to můžeš, je to tvoje vina.“ Ale neudělala jsem to, odpověděla jsem vyhýbavě a začala ho napůl ucha poslouchat, aby zase nevyzvídal. Musela bych potom o jeho řečech přemýšlet a bolelo by to. Hodně.

„Zkusíme to co minule, rozčil se a pokus se štít vytlačit.“

„Hm.“

„A snaž se ho jako vypustit, nedrž ho.“

To byla teorie, teď nastane moje mizerná praxe. Soustředila jsem se na tu bolest, co mi minule způsobil. Jak to bolelo, vybavila jsem si jeho dnešní obličej bez emocí, jeho chabí a nepřátelský pozdrav. Jeho sekýrování. Voda bolesti a vzteku se ve mně začala pomalu vařit. Její energie a teplota stoupali s každou mou přiloženou vzpomínkou. Vztek se mi začal hromadit v hlavě a začalo to ve mně vřít. Od malinkých bublinek po bouřící se vodu. Pod kotlem plným vzteku jsem pořád přikládala moje bolestné vzpomínky a voda zurčela a v pramenech se vylévala z kotlíku. Vztek sílil a nabíral na síle. Otevřela jsem oči, které byly soustředěním zavřené a můj obzor začínal rudnout a každou chvilku nabíral na tmavějším odstínu. Černýma očima plnýma soustředění, jsem určitě pouštěla hrůzu a to je to, co jsem potřebovala. Nic už jsem neviděla ve správných barvách, vše bylo v odstínech červené. Všechna voda vyvřela a mnou projel elektrický proud. Začínal u nohou a skončil u hlavy. V tom momentě jsem z hlavy dostala štít pryč. Už na něj nebylo místo. Vše pohltil vztek a bolest. Byla to ohromná exploze, která mi asi rozevřela lebku a vlnou vypustila bublinu štítu. Rozprostřel se po ploše 10 metrů. Vztek přešel. Moje soustředění vyprchalo, ale štít pořád držel. Cítila jsem ho.

Otevřela jsem znovu oči. Konečně jsem viděla ten můj slavný štít, který mi dělal velké problémy. Podobal se bublině, byl průhledný, ale já ho i tak cítila a viděla. Obepínala mě pružná, elastická blána. Povedlo se to. Můj štít existuje a vypadá to, že i funguje. V duchu jsem jásala, ale před Maxem jsem své pocity nedávala najevo. Ještě by se mi vysmál.

Zkusila jsem dát štítu povel, aby se roztáhnul a on mě poslechl. Pracoval jako můj další sval, který ovládám vůlí, který poslouchá mé pokyny a rozkazy. Teď jsem ho chtěla stáhnout a poslechl. Jsem na sebe pyšná. Roztáhla jsem kolem sebe štít.

Šla jsem pomalu k Maxovi a roztáhla kolem něco štít. Max začal vydávat slabé žluté světlo. Byl nádherný. Svítil mi v mé vlastní bublině.

„Cítíš to?“

„Co?“

„Roztáhla jsem kolem tebe štít.“

„Opravdu? Tak to je skvělé. Skus ho stáhnout.“

„Ale jak?“

„Dej mu povel, ať se vrátí. Stáhni ho.“

I když byl asi nadšený mým výkonem, vůbec to na sobě nadával znát. Zůstal pořád chladným, ale slabému, skoro neviditelnému zvednutí koutků rtů se neubránil. Pak si to ale uvědomil a stáhl je zpět do úzké linky. Jeho oči ho prozradili, zářili vzrušením.

Jemu se řekne, stáhni štít, ale jak? Já jsem ráda, že se mi ho povedlo vypudit pryč z mé hlavy a teď ho mám zase nasát? Zkusím to. Dala jsem mu povel jako normálnímu svalu na noze a on se poslušně vrátil. Šlo to trochu hůře, než jsem přišla na to, jak mu ten povel dát a jak ho zformulovat, ale povedlo se. Štít zůstal ve mně.

„Stáhla jsi ho?“

„Jo.“

„Teď ho skus zase vypudit, ale ne vztekem. Prostě po něm chtěj, aby se roztáhnul.“

„Tobě se to řekne, ale jak?“

„Jak, jak, tak jako dáváš svalu povel, aby se rozpohyboval.“

„Tobě se to řekne.“

„Skus to!“

Oči se mi zlostí stáhly do uzoučké štěrbinky. On mi něco poručil. Všechny svaly se ve mně napjaly. Chtěla jsem po něm skočit a pořádně ho kopnout, ale udržela jsem se. Měl by mě vidět Nicolas, určitě by byl spokojený. Takhle mě rozčílit.

Štít. Vzpomněla jsem si na povinnost a vztek tím zahnala. Dělala jsem různá gesta, abych štít dostala pryč, ale nic. Jak jsem ho před tím dostala pryč? Rozčilením a hněvem. Teď musím bez toho. Ach to není fér, jsem ráda, že jsem ho dostala ven a mohla ho ovládat jako sval a teď se musím pokusit o nemožné. Před tím mnou projel elektrický proud a v tom momentě jsem štít vypustila. Rozpumpovala jsem se a tlakem ho dostala pryč, ale teď vůlí? Představovala jsem si, jak štít ze mě vyletěl a rozprostřel se okolo. Dávala mu různé povely a nic. Ani o milimetr jsem ho nevypustila. Vzdala jsem představu, že se mi to povede bez vzteku a udělala to po svém. A vyšlo to, jen jsem se musela trochu více rozčilit. No trochu to nebylo, ale nevadí.

„Bello, ty podvádíš, řekl jsem bez vzteku.“

„Ale mě to jinak nejde.“

„Ale jde to, musíš se snažit.“

„Já nic nemusím. Zkusila jsem a nejede mi to.“

„Dobře, pro dnešek toho už bylo dost. Povedlo se ti štít vytlačit, příště budeme pokračovat.“

„Hm a v čem?“

„Měla by ses naučit vypudit štít bez vzteku. Je to rychlejší a snazší. A zkusím tě naučit udělat ze štítu například krychli.“

„To jde?“

„Ano, ale je to náročné.“

Otočil se rozběhl se k hradu. Já ho poslušně následovala. Mrzí mě ten jeho příkrý tón, ale s tím už nic nenadělám. Chyběl mi jeho nádherný úsměv filmové hvězdy, plný lásky. Ten den byl dnes na nic, ach jo. Rozdrásal mé bolavé srdíčko na malinké kousíčky.

Doufám, že už je Jane zpět a budu moci s ní probrat dnešní den.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť- 9.kapitola: