Moje první tvorba je o Renesme Carlie Cullen a Jacobovi Blackovi. Omluvte mě, že jsem si konec posledního dílu upravila. Jsou to čtyři roky od boje s Volturiovými, Nessie a Jacob jediní, na Bellin popud utekli a teď žijí na vlastní pěst. Prosím o psaní co nejvíce komentářů a připomínek, je to opravdu má první veřejná práce a teprve se učím.
18.05.2010 (15:30) • Teginka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1663×
Stojím na rozlehlé louce uprostřed lesa, je podzim a všude leží barevné listí. Vcelku mírumilovný pohled. Vedle mě je maminka. Vzala jsem ji za ruku a usmála se, ale ona měla ve tváři takový divný výraz – soustředěný, obezřetný a... plný strachu. Odvrátila ode mě hlavu.
„Mami?“ pípla jsem. Otočila se zpět a já viděla, že se jí pod jejíma velkýma očima skví slza. Co to má znamenat? Moje maminka přece nikdy nepláče, ani nemůže plakat! Najednou mě vzal do náruče tatínek, kde ten se tu vzal? A pak jsem si uvědomila, že tu nejsme sami. Hned za námi stali všichni lidé, respektive upíři a vlkodlaci, co miluji a všichni měli ten samý zvláštní výraz. Dokonce ani Emmett se nesmál.
Jacob, můj Jacob stál až příliš daleko ode mě. Tohle celé bylo nepříjemné a nikdo se neobtěžoval říct mi, co se tu děje. Netrpělivě jsem položila svou dlaň tatínkovi na tvář a tím se ho zeptala. Sice vím, že umí číst myšlenky, ale teď vypadal úplně mimo. Nevěnoval mé prosbě moc velkou pozornost. Zvedl mě tak, abych mu viděla do tváře.
„Renesmé, všechno bude v pořádku, to ti přísahám.“ Ale co? Snažila jsem se říct, ale nevyšel ze mě ani hlásek. Tatínek objal mě a maminku.
„Jste můj život, Bello, miluji tě, Renesmé... Jsi to nejhezčí co nás kdy potkalo, rozumíš? Hlavně si to vždycky pamatuj a mysli na to, ano?“ Kývla jsem a zas mu dala dlaní tu zásadní otázku. ‚Ale proč?!' Vtom promluvila maminka,
„Jacobe, je čas.“ Rudohnědý vlk k nám zvolna kráčel. Vzali mě a posadili mu na hřbet. Hezky hřál, to mě vždycky uklidňovalo. Maminka mě políbila, tatínek pohladil po vlasech. A pak jsem je uviděla.
Byla to temnota. Jako by se někdo vysmíval slunci v těch černých kápích. Najednou jsem přesně věděla, co se tady děje, věděla jsem, co nás čeká i proč. Všichni zemřou a... kvůli mně.
Všechno se odehrálo tak rychle, skoro jsem nepostřehla, že se dostali až k nám.
„Jacobe, utíkej!“ poručila maminka. Její hlas plný bolesti mě probral z transu, do kterého jsem se mezitím dostala.
„Tak běž, Jacobe Blacku, utíkej!“ zvolala znovu. Vlk na ni upřel své černé oči a pronikavě zavyl. Byl to zvuk plný bolesti a ztráty.
„Renesmé, neboj se zlato, Bůh se o Vás postará, vím to, sbohem.“ Mamince se při posledním slově zajíkl hlas. Jacob se rozběhl, jak nejrychleji uměl daleko od mýtiny, ale já nechtěla pryč! Moje maminka a tatínek, co s nimi jen bude?
„Mami, mami!“
Zachvátila mě absolutní panika, když jsem uslyšela z hlouby lesa ten obrovský hluk a křik. Zajisté se bojovalo. I z té dálky jsem rozeznala maminčin hlas. Stále jsem křičela a plakala
„Ne, maminko, tatí, prosím!“ Les začal zaplavovat ten bolestný a sladký pach kouře, který všem předurčoval smrt…
Někdo se mnou prudce zatřásl.
„Nessie, no tak Nessie, vzbuď se, už je dobře, jsem u tebe.“ Jacob, díky bohu,
„Jaku, já... já měla takovej strach,“ vzlykala jsem.
„Zase ten samej sen, viď? Nemysli na to Nessie, je to pryč, všechno je dávno za námi.“
„Nemuseli umřít, mohli teď být šťastně spolu, jsou pryč kvůli mně!“ namítla jsem.
„Víš Nessie, ty jsi vážně celá tvoje maminka, ta takové řeči vedla taky. Oni umřeli pro lásku, pro tebe Nessie, byli to ti nejlepší lidé co znám. Mám jen tebe, tak s takovými řečmi přestaň,“ řekl něžně.
„Já vím, vím... Jaku.“
„Pojď si lehnout ke mně do pokoje, ano? Budu na tebe dávat v noci větší pozor.“
„Díky Jacobe.“
Už jsou to čtyři roky, co se to stalo. Teď je mi asi tak 12, odhaduji…
S Jacobem jsme nejdřív utekli do Jižní Ameriky, pak do Anglie a poté jsme nějaké dva roky pořád jen cestovali sem a tam po celém světě. Jacob, můj Jacob, co já bych si bez něj jen počala? On mě nikdy neopustí, vím to a já nikdy neopustím jeho. Když jsem s ním, skoro nemám strach. Jen v noci, to se mi to pokaždé vrací, i když vždycky trošku jinak. Já vlastně pořádně nevím, co se tehdy stalo. Nevím, jestli někdo přežil, ale myslím, že si živé Volturiovi nemohli dovolit. Život je krutý, všichni moji milovaní jsou mrtví. Zbyl mi jen Jacob a dědeček, ale k tomu nemůžu, co kdyby ho pak našli Volturiovi? Tenkrát jsem byla příliš malá, abych se jim stavěla na odpor, ale teď už nikdy nikomu nedovolím, aby kvůli mně umřel.
Teď jsme s Jacobem ve Španělsku, je tu spousta lidí a nikdo si nás nevšímá, to je nejlepší. Plánujeme, že se vrátíme do Severní Ameriky, ale nevíme kdy. Pořád mi to přijde příliš čerstvé, ale v Evropě zůstat nechci. Chtěla bych mít normální život, tolik bych toho chtěla.
Jacob mě objal svými velkými známými pažemi a já se zase cítila v bezpečí. Jsem si jistá, že dnes v noci už žádné zlé sny mít nebudu.
Autor: Teginka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek První východ slunce - 1:
Je tu i 5 kapitolka??????hrozne se mi líbí tato povídka
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!