Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 2. kapitola

17.01.2012 (13:45) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1031×

2. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Jeho zlaté oči mě zkoumavě provrtávaly. Byly nádherné! Hnědé krátké vlasy mu spadávaly do očí a dělaly je ještě krásnější. Byl možná o něco málo vyšší než já a i přes mikinu, kterou měl na sobě, jsem tušila jeho sportovní vypracovanou postavu.

Během mého zírání se ostatní už dostatečně uvítali, takže přišla řada na mě.

„Toto je Eleazar, Carmen, Kate, Irna a Tanya a Nikolaj,“ představoval mi všechny Carlisle. „Přátelé, tohle je náš nový přírůstek do rodiny, Valérie.“ Snažila jsem se jména přiřadit ke členům jeho rodiny, ale šlo to ztuha. Měla jsem oči jen pro Něj. Nikolaj. To jméno mi znělo v uších jako motlitba. Byla jsem nadšená, když jsem občas zaznamenala jeho pohled. Zajímá se o mě tak, jako já o něho? Významné pohledy na Edwarda a doslova vykřičené otázky, kterými jsem jeho mysl bombardovala, ale Edward okatě přehlížel. Štval mě, protože jsem chtěla vědět, co si Nikolaj o mně myslí.

Naše rodina se rozhodla tu zůstat jeden týden, ale mně se to zdálo jako příliš krátká doba.

Po celkovém seznámení jsme se odebrali dovnitř na přátelské popovídání. To byla moje šance. Oslovím ho!

„Valerie,“ oslovil mě Carlisle. „Rád bych ti lépe představil mého přítele Eleazara.“ Ach jo! Ten si umí vybrat chvíli!

„Víš, drahá Valerie. Mám jeden, podle mě, užitečný dar. Dokážu rozpoznat osobní potenciál každého jedince. Mám takový pocit, že ty budeš také nějakým způsobem talentovaná. Myslím si, že by to mohl být nějaký štít, ale nejsem si jist. Neprojevilo se u tebe něco neobvyklého?“

„Já, že bych měla taky něco umět?! Vážně? Nic se u mě neprojevilo. Proč?“ Byla jsem nadšená! Konečně bych si nepřipadala tak obyčejná. Už jsem nelitovala, že mi zkřížili cestu.

„No, možná to chce čas. Většina darů čeká na nějaký spouštěč. Předem přeju hodně štěstí.“ Rozloučil se se mnou a někam odešel s Carlislem. Těšila jsem se, až se můj dar projeví. Najednou jsem se cítila jinak. Sebevědoměji, ale pořád stejně uťáple! No tak! Seber se a jdi za ním!

„Ahoj, můžu?“ Ukázala jsem na místo vedle něj a hned jsem si v duchu nadávala, že jsem ze sebe nevymáčkla něco lepšího. V lidském těle jsem zřejmě kluky moc neproháněla.

„Jistě.“ Mile se na mě usmál, a kdyby moje srdce mohlo, rozbušilo by se jako o závod.

„Jak dlouho s nimi žiješ?“ Kývla jsem hlavou k jeho rodině. Zajímalo mě tolik věcí! Kolik mu je let? Má přítelkyni? O co se zajímá, jaké má záliby?

„S nimi jen 3 roky, předtím jsem se potuloval spíše sám. Žil jsem jinak.“ V mých očích se jistě mihl záblesk poznání. Živil se lidmi.

„Tak to je obdivuhodné, že ses přidal k nim. Ty jo. Neumím si to představit. Jak dlouho jsi tak žil? Já bych zřejmě nedokázala změnit své návyky a zničehonic přestat s tím, co dělám. Jsem ráda, že mě našli Cullenovi."

„Něco málo kolem 150 let.“ Páni, celých 153 let a to nepočítám jeho lidská léta! Jsem oproti němu mládě! „Co ty? Pochlub se svou minulostí.“

„No já… s mou rodinou žiju zatím jeden rok, od doby, kdy jsem byla někým přeměněna. Z lidského života si moc nepamatuju.“ Budu mu k smíchu. Co je můj ubohý, jednoduchý život proti tomu jeho? A to o něm zdaleka nevím vše.

„Jsi mladičká, ale krásná.“ Pobaveně na mě hleděl, žádný ostych. Zato já jsem studem klopila oči.

„Poslouchejte všichni!“ Přerušil náš hovor Eleazar. „S Carlislem jsem se dohodl, že pojedeme všichni, jako jedna rodina na velký lov!“ Všichni začali jásat. Ani já se neudržela. Těšila jsem se. Vesele jsem se podívala na mého "boha" a v sekundě už jsem ho táhla za ruku za ostatními.

Do aut jsme nastoupili tak, abychom všichni jeli pohodlně a nemačkali se na sebe. Podle ostatních pojedeme asi půl hodiny do nejbližší rezervace. Emmett mě začal přemlouvat, abych se s ním vsadila, kdo uloví největšího medvěda.

Po tom, co jsme vystoupili z aut, nám Alice lov odstartovala. Všichni se bavili naším vzájemným postrkováním a podtrháváním nohou, když jsme zavětřili stopu prvního medvěda. V poslední vteřině před mým triumfem mi Emm znovu podtrhnul nohy a medvěda ulovil on. Naštvaně jsem zavrčela a rozeběhla se dál. Určitě to nebyl největší medvěd v tomto lese.

Asi po hodině jsme se s Emmem sešli na domluvené mýtince a porovnávali své úlovky.

„Neumíš prohrávat!“ smála jsem se mu, když zjistil, že se ani natahováním svého medvěda nevyrovná tomu mému. Našla jsem prostě většího.

„To není fér!“ Vztekal se jako malej kluk a nakonec běžel za Rose si postěžovat. Emm byl prostě komediant, ale bavilo mě to s ním. Nechtělo se mi čekat, než přiběhne zpátky, tak jsem začala hledat ještě něco, čím bych se dosytila. Zavětřila jsem. Ve vzduchu se vznášela jemná vůně kočkovité šelmy. Byla to puma. Běžela jsem k ní a nechala jsem se ovládnout svým pudem. Odrazila jsem se a ladně přistála na pumě, které jsem se zakousla do krku.

Jen co jsem se odtáhla, ozval se zpoza stromu potlesk. Vstala jsem se a narychlo zkontrolovala oblečení, jestli neutrpělo nějakou újmu.

„To bylo dokonalé! Neřekl bych, že jsi jen rok stará. Lovíš s velkou grácií, Valérie.“ Nikolaj. Jeho lichotka mě velice potěšila a zároveň mě mrzelo, že jsem neviděla lovit jeho. „Považoval jsem tě za krásnou, když jsem tě poprvé uviděl. Nic se ale nevyrovná pohledu na tebe, když lovíš. Dovol mi, abych ti složil poklonu,“ usmál se na mě, až se mu u úst vytvořily malé roztomilé ďolíčky a doopravdy se poklonil, při čemž vzal mou ruku do své a lehce k ní přiložil rty. Líbilo se mi, jak se mi dvořil. Myslela jsem, že se vznáším. Ta euforie, kterou jsem v ten okamžik prožívala, se nedala popsat. Sklonila jsem v rozpacích hlavu. Měla jsem pocit, že s ním nedělám nic jiného, než že se stydím. Ukazováčkem a palcem chytil mou bradu a jemně ji pozvedl, aby mé oči byly ve stejné úrovni jako ty jeho.

„Červenání by ti slušelo. Škoda, že se bez toho budu muset obejít,“ skenoval mou tvář do sebemenšího detailu. A ty jeho oči! Skvěle se hodily k jeho oválnému obličeji. Mohla bych se do nich dívat celou věčnost. „Měli bychom jít,“ přerušil tu krásnou chvilku. Vynahradil mi to ale tím, že mi nabídl rámě a já s ním šla jako opravdová dáma zpět k autům.

Po příchodu každý koukal na mou ruku zavěšenou v  té jeho. Bála jsem se toho, co mi na to řeknou. Budou si myslet, že jednám ukvapeně? Proč by si to  ale měli myslet? Vždyť se nic víc nestalo. Nic to neznamená! Nebo ano?

Rodina se na mě při cestě zpět jen usmívala. Byla jsem za to ráda. Nevyznala jsem se ani sama v sobě, natož abych věděla, co je mezi mnou a Nikolajem. Pokud vůbec něco je. Byli jsme spolu? Nic jsme si neřekli, ale to jak se na mě koukal. Muselo v tom něco být.

Další dny v Denali ubíhaly jako voda. S Nikolajem jsme byli schopni si povídat hodiny a hodiny. Letmé dotyky, které jsme si někdy ukradli, ve mně vyvolávaly neovladatelné chvění a jemu se to zřejmě líbilo. Na noc jsme vždy odcházeli do svých pokojů, abychom měli i nějaký čas sami pro sebe. Nelíbilo se mi to. Chtěla jsem si užít jeho přítomnost co nejvíce. V pokoji jsem si obvykle brala nějakou knihu, ale po čase stráveným s ním jsem nebyla téměř ničeho schopná. Znovu a znovu jsem si přehrávala naše rozhovory a psaný příběh ani nevnímala.

Chýlil se čas odjezdu. Pojedeme už zítra. Nechtělo se mi odtud! Poslední večer jsem chtěla strávit s Nikolajem, ale nikde v domě jsem ho nenašla. Odešel? Nechtěl se loučit, nebo o to ani nestál? S tíživými myšlenkami jsem odešla do koupelny a šla se osprchovat. Třeba se mezitím vrátí.

V domě v Denali byl hlavní problém v koupelně. Zřejmě měl pocit, že jedna jediná koupelna bude stačit. Byla jsem ráda, když se koupelna konečně uvolnila. Dostala jsem se na řadu, až když všichni zalezli do pokojů a věnovali se svým polovičkám. V koupelně jsem neměla potřebu chvátat. Nikolaj se během mého čekání na koupelnu nevrátil a já už přestávala doufat.

Při odchodu z koupelny jsem si musela sama sobě nadávat. Mé myšlenky mně zaměstnaly natolik, že jsem si s sebou zapomněla vzít oblečení. Nedalo se nic dělat, od koupelny do pokoje jsem musela přejít jen v ručníku. Doufala jsem, že mě nikdo neuvidí. Kdyby se to dozvěděl Emmett, měla bych na talíři půl roku mou zapomnětlivost.

Těšila jsem se do pokoje, řekla jsem si, že konečně dočtu Hamleta, když budu muset být poslední večer samotná. Jen co jsem ale došla do chodby k mému pokoji, došlo mi, že k Hamletovi se ještě nějakou dobu nedostanu. Stál tam on. Přišel.

„Neodpustil bych si, kdybych za tebou nepřišel v poslední společný večer. Kdybych ovšem věděl, že z koupelny chodíš do pokoje jen takto, čekal bych na tebe s přáním příjemně strávené noci každý večer,“ lichotil mi. Jeho oči teď hořely touhou. Měla jsem chuť s ním laškovat a trochu ho potrápit.

„Ne, to ne. Většinou si zapomenu i ten ručník,“ odpověděla jsem mu rozjařeně a popošla k němu blíže.

„Právě sis zpečetila svůj osud. Jestli půjdeš do koupelny ještě zítra, od tvých dveří se nehnu ani na krok.“ Přibližoval se ke mně pomalu jako kočka. Ani nevím, jak ale ocitla jsem se přilepená mezi zdí a jeho tělem. Celá rozechvělá jsem se mu podívala do očí. Jeho oči měly za tento týden snad nejčernější barvu, jakou jsem kdy viděla. Lákala a volala mě k sobě.

„Jsi úchvatná,“ šeptl mi a lačně se přisál k mým rtům. Na nic jsem nečekala. Obtočila jsem své ruce kolem jeho krku a přitiskla se k němu co nejvíc. K mé smůle, když jsme se od sebe odlepili, zapomněla jsem zachytit ručník, který jsem si na sobě předtím jen přidržovala. Chytil mé ruce, které se snažily zakrýt co nejvíc a roztáhl je od mého těla a sám o krok poodstoupil. Nestydatě si mě prohlížel a vůbec mu nevadilo, že stále stojíme na chodbě, kde může kdokoliv projít. Zdálo se, že už to ani není možné, ale jeho oči zčernaly ještě více. Pustil jednu mou ruku a konečky prstů jemně přejel po mé linii od tváře až po bok. Už se to nedalo vydržet. Jedním rychlým pohybem jsem ze země sebrala ručník a druhou ho táhla ke mně do pokoje.

Jen co se dveře zavřely, jsem se vrhla na jeho rty. Nevěděla jsem, co dělám. Hlavní bylo, že jen tak nestojím. Všechno se to dělo strašně rychle. V jedné chvíli jsem ho připravila o tričko, v druhé už si on sám sundával kalhoty. Neodolala jsem. Jemně jsem ho políbila na rty a rukou přejela po jeho chloubě. Než stihl něco udělat, provokativně jsem se otočila a s neodmyslitelným vlněním boků přešla k posteli. Dovolila jsem si letmý pohled přes rameno na jeho zkamenělý výraz, ale to už jsem ležela na posteli uvězněná pod jeho tělem. Laskal mě a dráždil až do nepříčetnosti. Myslela jsem, že se pod jeho doteky celá rozteču. Když už jsem si myslela, že celé to dráždění začne od začátku, vyslyšel mé prosby a spojil naše těla. Něžně se ve mně pohyboval a dával si záležet, abych došla na vrchol spolu s ním. Všechny myšlenky šly stranou. Byla jsem jen já a on. My. Netrvalo dlouho a já stoupala do nebes spolu s ním. Byla jsem tak šťastná, spokojená a duševně unavená od všech těch pocitů, že jsem se nezmohla na nic jiného, než stulit se mu v náručí, když si lehl vedle mě! Tohle bylo to, co mi chybělo, abych se konečně rozhodla a ujasnila si své city. Musela jsem mu to říct!

„Miluji Tě.“

„I já tebe,“ usmál se a spokojeně zavřel oči. Bez přemýšlení můžu říct, že tohle byla dosud nejlepší noc v mém životě.

Ráno přišlo nečekaně rychle a ve mně se hromadilo čím dál víc nechuti odtud odjet. Nechtěla jsem od něj odejít. Stále jsem se rozhodovala, jestli mám jít za Carlislem a domluvit se s ním, že bych tady zůstala.

„Ani nad tím nepřemýšlej!“ Přiřítila se ke mně malá Alice s naštvaným výrazem. Copak to nechápe? Ona má svého Jazze stále u sebe, koho bych doma měla já?

„Alice,“ protočila jsem oči. „Víš, proč to chci udělat, nebo ne?"

„Vím, ale ty ses ještě nepodívala za sebe!“ zatleskala ručičkama jako malá a pak ukázala kamsi za mě. Nemohla jsem tomu uvěřit! Stál tam Nikolaj v plné polní. Nechápala jsem to. Kam jede?

„Jedu s tebou, lásko. Nevydržel bych to bez tebe!“ pověděl mi, když ke mně došel. Byla jsem neskonale šťastná! Okamžitě jsem mu skočila kolem krku a začala ho líbat. Už abychom byli doma. Bez váhání se s ním klidně rozdělím o mojí nádhernou šatnu! „S Carlislem i Eleazarem už jsem vše dohodl a nikomu to prý nebude vadit. Tvá rodina je ráda, že nebudeš sama.“ Teď to bylo to dokonalé. Konečně jsem se cítila úplná.

Po příjezdu jsem šla okamžitě s Rose přes internet vybírat bytelnou postel s nebesy, místo mé pohovky. Podle Rose se nám prý bude hodit postel z dubového dřeva. Věřila jsem jejímu úsudku, protože ona s Emmettem věděli své. Alice nám okamžitě šla přestavět šatnu, aby se do ní vešlo oblečení pro oba a přitom vyházela některé moje oblečení, které bylo podle ní už úplně nepoužitelné pro dnešní dobu. Bylo načase.

Dny s mou rodinou a s mojí láskou plynuly neuvěřitelně rychle. Pořád jsme byli spolu a oba si to náležitě užívali. Myslela jsem, že už nemohu být šťastnější.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 2. kapitola: