Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prvotřídní zabiják - 7. kapitola

20.02.2012 (17:15) • Lenisek • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1099×

7. kapitola

××××××××××××××××××××××××××××××××××

Musela jsem jednat rychle. Bylo otázkou času, kdy se Aro s bratry rozhodnou vrátit se kvůli vlkům. Modlila jsem se, aby k boji nepovolali mě. Nemohla bych jim pak pomoct. Musela jsem se pojistit jinak, proto jsem se hodlala usadit blízko vlků a něco s nimi dojednat. Cullenovi je měli zřejmě rádi, takže už zapadali do rodiny a rodinu já chráním!

Hranice mezi územím upírů a vlkodlaků byla jasně patrná. Ten puch byl všude. Běžela jsem za pachem smečky, až jsem doběhla k malému paloučku. Mrštně jsem vyskočila na jeden strom a pozorovala dění. Nehodlala jsem riskovat. Kdyby zaútočili, chci vědět, jak se chovají.

První pravidlo: Poznej svého protivníka.

Vlci na sebe vrčeli a otáčeli hlavou, zřejmě na toho, kdo právě mluvil. Nechápala jsem, jak se dorozumívají. Zvukem? Myšlenkami? Reálnější mi připadalo, že spolu mluví pomocí myšlenek. Vrčení zřejmě byla jen odezva na to, o čem si povídali.

Hlavní slovo tu měl nejspíš ten černý vlk. Byl z nich největší a tudíž se i musel nejdéle přeměňovat. Dál tu byl hnědý, který vypadal, že tomu černému spíše přitakává, a stříbrnošedý vlk, který z celé smečky nejvíce vrčel. Hodností bych je zařadila těsně pod toho černého vlka. Pod nimi musel být trochu tmavší šedý vlk. Připadalo mi, jako by měl ze všeho spíš srandu. Zřejmě to nebral moc vážně. Dál tu byl červenohnědý vlk, který se měl nejvíce k Belle. On bude zřejmě priorita, navíc také velký problém. Silou se zdál podobný černému vlkovi. Mohou mít dva vůdce? Další byl ve smečce stříbrný vlk. Dlouhé svalnaté běhy naznačovaly rychlost a mrštnost, ale tipuji na nulové zkušenosti. Poslední byl vedle stříbrného vlka, malý pískový. Ten se pro mě nezdál hrozbou. S počtem proměn narůstají zkušenosti a bylo vidět, že tenhle se moc dlouho nemění. Bylo to štěně. To byli ale všichni. Proti Volturiům by neměli šanci!

Pozorovala jsem je dlouho. Po chvíli se mi zdály vztahy ve smečce více než jasné. Bylo to v celku jednoduché společenství. Když se setmělo, nastala změna. Rozpouštěli se. Hnědý a tmavošedý vlk šli hlouběji do lesa. A zbytek šel směrem k vesnici. Po korunách stromů jsem se rozeběhla za těmi dvěma vlky. Zajímalo mě, co budou dělat. Ukázalo se, že jen obíhali hranici. Zřejmě si hlídali své území. O mně ale nevěděli. Obíhali určitá místa stále ve stejném pořadí, takže nebylo těžké najít si v jejich hlídkování systém. Pro příště se to může hodit. Teď jsem se ale musela dostat za tím černým vlkem. Na to, že si to tu tak dobře hlídají, nebylo těžké dojít až přímo do středu vesnice a najít dům Alfy. I přes ten zápach měl každý svou specifickou vůni. Nešlo to s ničím zaměnit.

Párkrát jsem si oběhla dům a pak neslyšně přistála na římse jejich pokoje. Černý vlk už spal a při něm i jeho družka. Jeho výbušnost se bohužel podepsala i na ní. Bleskově jsem ze vzduchu co nejvíce vypařila svou vůni a vešla dovnitř. Ještě chvilku jsem si je prohlížela a pak usoudila, že bude lepší zavolat si vlka dolů. Nechtěla jsem jeho družku zbytečně rozrušovat.

Sešla jsem o patro níž a sedla si do kouta jejich jídelny. Svůj pach už jsem nechala roznést po celém domě. Jen ať ví, kdo ho přišel navštívit. Z kuchyňské linky jsem nechala spadnout obyčejnou lžičku, to by mohlo stačit na jeho probuzení. A opravdu. Ani ne minutu na to už dupal dolů ze schodů. Rozsvítil v kuchyni a jen co mě spatřil, začal se neovladatelně třást. Byla jsem zvědavá na jeho proměnu, ale to bych si s ním už asi nepopovídala.

„Uklidni se, vlku! Dnes tě sleduju nejméně čtyři hodiny. Věř, že příležitostí ublížit tobě nebo někomu jinému, jsem měla víc než dost. Jestli ti nestačí tohle jako pádný argument, mysli na práci, kterou budeš muset potom vynaložit na opravu kuchyně.“ Nemohla jsem si odpustit výsměch k jeho osobě. Bavilo mě pozorovat, jak reaguje. „Posaď se ke mně,“ pokynula jsem mu rukou na jednu z židlí. „Přišla jsem si jen promluvit. Mohlo by tě to zajímat.“

„Co tu chceš?“ I když ta slova vyplivnul s jistou dávkou nenávisti, jeho hlas byl prosycený strachem. Pamatoval si na mé představení na louce. Bohužel pro něj, nebyl to jen hlas, z kterého byl cítit strach. Jeho krev mě začala neuvěřitelně lákat. Připomínal zvíře, měnil se v něj, ale byl to stále člověk. Mohla bych se konečně nakrmit.

„Chci si promluvit.“ Hlas zastřený touhou vyděsil i mne. Nad čím to proboha přemýšlím?! „Posaď se.“

„Nemám zájem! Vypadni z mého domu a z našeho území! Nemáš tu co dělat!“

„Dobrá tedy, můžeš stát.“ Přišla jsem, abych mu řekla, co jsem chtěla. Nenechala jsem se tedy odradit jeho nesouhlasným pohledem a pokračovala. V zájmu nás obou jsem se nutila mluvit co nejlidštěji, ale to hadí syčení se přece jen v nějakých písmenech odrazilo. „Bojuji na Arově straně, abych zajistila bezpečí Cullenovým. Jelikož Bella už téměř patří do rodiny a k vám chová jisté sympatie, beru za povinnost chránit i vás. Volturiovi se snaží vlkodlaky vyhubit. I když vy nejste pravými dětmi měsíce, pochybuji, že na to budou brát ohled. Viděl jsi, co dokážu, zvaž, jestli by nebylo moudré mít na své straně takového spojence.“ Bylo vidět, že o tom přemýšlí. „Jestli tedy chceš ochránit své blízké,“ dodala jsem a utekla z jeho domu. Ve skrytu duše jsem doufala, že se ten vlk rozhodne správně. Už jen v jeho zájmu.

Doběhnout zpět na území Cullenových nebylo těžké. Na hranici lesa a vily Cullenových jsem se raději zastavila. Z toho, že by mě ucítili, jsem strach neměla, ale jejich oči byly stále stejně bystré. V obýváku byla sešlá téměř celá rodina až na Edwarda, ale to jsem vítala. Nechtěla jsem, aby o mně věděli. Chtěla jsem se dozvědět, o čem mluví a jak se kdo staví k mé nejnovější práci.

„Bože, viděli jste ji? Za to, co se jí stalo, můžeme my!“ Mateřská Esmé se o mě strachovala. Nechtěla jsem, aby se obviňovali! Nemohli za to, že jsem od nich odešla, ani za to že mě našel Aro! A tu dohodu s Arem jsem taky stvrdila ze své vlastní vůle!

Najednou jsem nevěděla, jestli to chci dál poslouchat. Všichni byli šokováni mým vzhledem, chováním, zkušenostmi, ale nejhorší bylo, že mě litovali. Nechtěla jsem jejich lítost. Oni měli být bezstarostní a šťastní! Všechno to, co jsem zatím dokázala, bylo tedy k ničemu? Za co tedy bojuji, když ne za jejich štěstí?

Už jsem to nemohla dál poslouchat. Měla jsem zlost na ně, že jsou stále tak laskaví a starostliví, že ani když si to zaslouží, nemyslí na sebe. Zlobila jsem se i na svou maličkost, že ať se snažím, jak se snažím, nedokážu jim zajistit šťastnou budoucnost.

Seděla jsem na stromě někde hluboko v lese a přemýšlela, jak naložit s tím, co jsem nechtěně dostala. Docházely mi nápady, jak svou bývalou rodinu ochránit. Ať jsem si v hlavě vytvářela všechny možné situace, vždy to skončilo stejně. Mým neúspěchem.

Jedné myšlenky jsem se ale stále nevzdávala. Zničit onoho upíra, který mi tak zamotal život. Jenže jak ho najít? Zkusit znovu něco dohodnout s Arem a pak sledovat posly, kteří ponesou můj jed? Ano, to by mohlo vyjít.

Bylo už k ránu, když všichni Cullenovi vyběhli do lesa. Běželi zřejmě na lov. Jak ráda bych šla s nimi, ráda bych opět prožila to vzrušení, když pronásleduji svou kořist, skáču na ni a zakusuji se do jejího krku a stále živé srdce mi pumpuje do úst čerstvou krev. Musela jsem to ještě vydržet. Aro mě jistě brzy zavolá a já se budu moci nasytit. Musí zavolat.

Rozhodla jsem se, že tomu vlkovi, za kterým jsem včera byla, dám celý den na přemýšlení. Mělo by mu to stačit. Před setměním se za ním stavím a popřípadě se ukážu celé smečce. Jistým způsobem jsem věděla, co od každého z nich čekat. V případě nouze by to bylo rychlé. Doufám, že se rozhodne správně.

„Ani to nezkoušej,“ zašeptala jsem do noci. Bylo mi jasné, že mě ten návštěvník slyší. Jeho vůni bych poznala na míle daleko.

<<<<< ♥ Shrnutí ♥ >>>>>

♣ Korekturu provedla blotik ♣

Autor: Lenisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prvotřídní zabiják - 7. kapitola: