Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 11. kapitola

27.05.2009 (14:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4635×

Do odletu svého letadla jsem strávila jen v hotelu. Nikam se mi nechtělo. Silvestr jsem oslavila tak, že jsem se učila francouzsky. Za těch pár dní jsem se naučila docela hodně věcí, ale stále jsem ji neuměla moc dobře. Když jsem se neučila, tak jsem buď jedla, nebo dělala osobní hygienu, nebo jsem plakala a vzpomínala. Měla jsem pokoj s krásným výhledem na zasněžené město, takže jsem s vždycky sedla na parapet a pozorovala oblohu, lidi a brečela. Pustila jsem si MP3 a stále dokola jsem poslouchala tu stejnou písničku - Wish you were here. Jednou z té písničky zblbnu. Vážně. Ale mě to nějak vadit nebude. Musela jsem stále dokola přemýšlet nad Jacobovými slovy. Byla jsem nad upíry a vlkodlaky. Byla jsem něco víc. Nikdo nám nemůže číst myšlenky. Tohle se mělo stát. Tohle všechno. Měla jsem se zamilovat do Edwarda a ten mě měl opustit. Měla jsem potkat toho vlkodlaka a měla jsem se stát...tím čím jsem. Byl to můj osud. Moje budoucnost, kterou mám tak jasně napsanou, že se to nedá ani pochopit. Musíme tě poslouchat, když jsi pes. Jak vlkodlaci, tak upíři. Tyhle dvě věty mi v hlavě zněly stále dokola. Znamená to, že kdybych potkala nějakého upíra, tak by mě musel poslechnout? Chtěla jsem to zkusit, ale zároveň jsem nechtěla se setkat s upíry. Kdo ví, jak to teď všechno bude. Doufám, že nebude zasněžená cesta k domku. Zavrtím hlavou. Já mám teď starosti. Koukla jsem se na hodiny. Měla bych balit. Zítra mi to letí a já ještě nemám sbaleno. Nakonec jsem musela použít i druhou cestovní tašku, která byla o něco menší, než kufr na kolečkách. Zřejmě by se mi do toho všechno nevešlo. Když se rozmýšlím, kam dám kosmetiku, jestli do tašky nebo do kufru, zazvoní mi mobil. Koupila jsem si nový. Sony Ericsson, nějaký hudební typ, ani nevím jaký. Nějak jsem to neřešila. „Ano?" „Ahoj Mary! Šťastný nový rok!" ozve se z druhé strany. Usměji se. Rob s Henrym na mě nezapomněli. „Ahoj kluci! Vám taky! Kde jste?" zeptám se a kosmetiku hodím do cestovní tašky. „Jsme v restauraci a ještě teď oslavujeme!" křikne Rob. Usměji se a rozmýšlím se, jaké tričko si zítra vezmu. „Jsme si na tebe vzpomněli. Co děláš?" ozve se Henry. „Balím," odpovím po pravdě. „Chudinko! Víš co, až se vrátíš, tak si taky spolu ťukneme, jo?" ozve se znovu Rob. „Promiň, ale nepiju," připomenu mu. „Ty taky skoro nic neděláš," vzdychne Rob. „Jo, abychom nezapomněli, máma nás předvčerejšky poslala odklidit ti cestu k domku, takže buď bez obav," vzpomene si Henry. Zlatá Rita. „Díky kluci." „Není zač! Hele budeme končit, jo? Jde sem máma! Tak se měj!" křikne Rob a hned zavěsí. Musím se začít smát. Ti dva se chovají jako puberťáci. Nevěřícně zavrtím hlavou. Za hodinku mám všechno sbaleno. Moc toho nemám, ale mám toho víc, než jsem sem letěla. Sejdu dolů do jídelny, abych se navečeřela. Šéfkuchař pro mě připravil speciální jídlo - lososa s brambory. Musela jsem se usmát. Každý večer jsem mu totiž chválila jídlo, a když jsem se mu zmínila, že dělám školu na kuchaře, dal mi pár svých drahocenných rad a receptů. Navzájem jsme si poděkovali a slíbila, že mu v Kanadě udělám skvělou reklamu. Všechno jsem si nachystala. Nastavila budík, tašky dala ke dveřím, oblečení jsem přehodila přes židli. Usnula jsem hned, jak jsem si lehla. Ono když jdete spát s plným žaludkem a dobrým pocitem, tak se vám hned usíná lépe.

Zřejmě bych spala do jedenácti, kdybych neměla budík. Z pokoje jsem vylezla o půl jedenácté, připravena k odletu. Kufry jsem si nechala na recepci a šla se nasnídat. Dala jsem si chleba s máslem a marmeládou. A Robovo a Henryho oblíbené kakao. Rita mi tuhle vynadala, že jsem jim ho udělala. Od té doby prý chtějí na snídani kakao. Henry ho prý docela umí, ale u Roba to je krapet horší a Henry ho odmítá udělat svému milovanému bratříčkovi. Když mi to říkala, musela jsem se smát. Rob a Henry se stali mými staršími bratry a nejlepšími kamarády. Teď jsme byli party. Nás šest. Já, Rob, Sandra, Henry, Monika a Matt. Byla jsem jim vděčná, že mě přijali k sobě. Po snídani jsem šla na recepci zaplatit za ubytování a vyzvednout si kufry. Musela jsem chvíli počkat, než mi přijel taxi. Na letišti jsem byla za chvíli. Letadlo mělo zase zpoždění, kvůli sněhové kalamitě někde nad Kanadou. Když jsem tak seděla, uvědomila jsem si, že tyhle Vánoce mohli být ještě horší. Abych pravdu řekla, byly docela fajn. Letadlo mělo, díky bohu, jen půlhodinové zpoždění, takže jsem za chvíli seděla na sedačce v druhé třídě. Na oběd jsem si vybrala nějakou rybu s hranolky. A k tomu citronovou minerálku. Vedle mě seděla nějaká malá holčička. Její rodiče seděli za ní a moc se jí nevěnovali. Holčička nevypadala moc šťastně. Rodiče ji objednali to samé, co mě a tak se chudák prala s kostmi z ryby. Chvíli jsem se na ni dívala. „Nechceš pomoct, prcku?" zeptala jsem se. Koukla se na mě těma modrýma kukadla. Byla moc hezká. Vlásky měla takové špinavě blonďaté, takže k ní oči krásně ladily. Jen přikývla. Usmála jsem se a obrala jsem ji rybu a dala na malé kousíčky. Potichu poděkovala a koukla se za sebe. Taky jsem se otočila. Její rodiče si toho nějak nevšimli a dál něco živě řešili. „Nemáš to lehký, co?" otočila jsem se zpátky na ni. Zavrtěla hlavou. „Jak se jmenuješ, prcku?" „Carol," pípla potichu. Usmála jsem se. „Já jsem Mary. Máš staršího sourozence, že?" Udiveně se na mě koukla a přikývla. „Jde to vidět...jez nebo ti to vystydne," pobídla jsem ji, když ode mě nechtěla odtrhnout oči. Trochu se začervenala, zřejmě si uvědomila, co dělala a v tichosti začala jíst. Chudák holka, doma to musí mít hodně těžké. S Carol jsme se dali do řeči. Velmi milé děvče. A jak mi říkala, tak musí mýt hodně talentovaná. Zjistila jsem, že žije v Yellowknife. Byla úplně nadšená, když jsem jí řekla, že mám doma koně. Podle mě se na něj chtěla jít aspoň mrknout, jenže pak si vzpomněla na rodiče a hned zavřela pusu. Chudák holka. Když jsme přistáli, rozloučila jsem se s Carol a šla si po svým. V letištním parkovišti jsem měla zaparkované auto, takže si nebudu muset brát taxi. Tak moc mi moje autíčko chybělo. Po chvíli hledání jsem našla svoje klíčky od svého milovaného autíčka. Tolik jsme toho spolu zažily. Naložila jsem svůj kufr a tašku do kufru a svůj cestovní batoh jsem hodila na místo spolujezdce. Nastartovala a šlápla na plyn. Rovnou jsem zajela do jednoho supermarketu, abych nakoupila. Jo, už jsem zase byla ve své starém životě.

Domů jsem dorazila něco málo k sedmé hodině. Hned jak jsem zaparkovala, jsem běžela za Blackem. Taky byl rád, že mě vidí. Slíbila jsem mu, že mu co nejdřív vyčistím stáje. Všimla jsem si, že ta hromada nepořádku zmizela. Jak znám Ritu, tak to zařídila ona. Budu ji muset za všechno poděkovat. Prve jsem však musela dát vyprat špinavé prádlo a vybalit. Rozdělala jsem oheň, udělala jsem si čaj a dala se do vybalování. V pokoji mi vznikly dvě hromady. Jedna poskládaného oblečení, druhá byla opravdu hromada. Na to, abych se dělala s večeří, jsem neměla čas, takže jsem vytáhla mraženou pizzu a hřála si ji. Dala jsem prát pračku, pak se navečeřela, vyčistila jsem stáje, doplnila seno, vyhřebelcovala a nakonec, jako vždy, jsem dala Blackovi jablíčko. Spokojeně zařehtal a já se usmála. Na rozloučenou jsem ho políbila na flíček a šla dát další várku oblečení do pračky. V obýváku jsem si rozdělala sušák a pověsila prádlo. Pak jsem se šla osprchovat, prádlo jsem nechala v pračce, ono nikam neuteče a unaveně jsem si lehla do postele. Hned jak jsem zhasnula lampičku, otočila se na druhý bok, jsem usnula.

Díky bohu, že se do školy jde až 4., kdybych měla dneska jít, nevím, jak bych to všechno zvládla. Po snídani jsem vyndala vyprané oblečení z pračky, sundala z věšáku, pověsila na věšák, vyžehlila, utřela prach, udělala si oběd, po obědě jsem šla vyčistit stáje a projet se na Blackovi. Když jsem se vrátila, před vchodovými dveřmi stáli dva kluci. Znala jsem je. Musela jsem se usmát. „Čau kluci!" křiknu na ně. Otočí se a když mě spatří, objeví se jim na tvářích úsměvy. „Mary!" zvolali radostně a rozeběhli se ke mně. Musela jsem Blacka uklidňovat, aby se nevyplašil. „Jak se máte?" „Až na tu opici, to jde, že brácha?" řekl Henry. „Haha. Jdeme na kakao. Mamka ho odmítá dělat a vydávat věci na něj," vysvětlí Rob důvod jejich návštěvy. Slezla jsem z koně. „A já si myslela, že Vám chyběla moje maličkost," vzdychla jsem. „Strašně moc si nám chyběla, ale my jsme ti to nechtěli říct," usmál se Rob. Nevěřícně zavrtím hlavou. „Nechceš pomoct?" zeptá se Henry. „Ne, v pohodě. Tady máte klíčky, jděte dovnitř, ať tu zbytečně nemrznete," zavrtím hlavou, vyndám z kapsy bundy klíčky a hodím jim je. Rob je šikovně chytí a zmizí v domě. Rychle Blacka odsedlám, vyhřebelcuji a dám mu jablko a cukr. Jako vždy, spokojeně zařehtá. Usměji se a ze zvyku políbím Blacka na jeho flíček. Kluci sedí v kuchyni a před sebou mají přichystané hrnky. Začala jsem se smát. Umyla jsem si ruce a nachystala věci na kakao. Vyndala jsem nějaké sušenky, dala je na talířek a položila na stůl. Kluci se na ně hned vrhli. „Tak co je tu nového?" zeptám se, když se opřu o linku a čekám, až bude mléko. „Nic," zahuhlá Rob s plnou pusou. „Co kecáš?" odporuje mu Henry, který spolkl sousto, aby mrhol mluvit a málem se u toho udusil. Rob ho párkrát bouchl do zad. Položím hrnky na stůl a pak si k nim přisednu. „Tak co je teda nového?" zeptám se znovu. „Přestěhovala se sem nějaká rodina. Bydlí pár kilometrů od tebe. Možná je někdy potkáš," odpoví mi Henry. Napiji se. „Nevěděla jsem, že tu v okolí je ještě nějaký dům," udivím se. „No jo no. Ta rodina ho prý už nějaký čas opravovali. Je divný, že sis toho nevšimla," vysvětlí Rob. „A jakým směrem je ten dům?" „Na západ od tebe, asi tak třicet kilometrů, víc ne," zamyslí se Henry. „Tak to je pěkný kus, se nedivím, že jsem si toho nevšimla," pokrčím rameny. Tím toto téma ukončíme a bavíme se o oslavách na Silvestra a o Vánocích. Musela jsem zalhat, když se ptali co jsem dostala od rodičů. Pár věcí jsem si koupila, aby to nevypadalo divně, že letím za rodiči a nic nedostanu. Kluci se pochlubí, co vše dostali. Ti dva mají velké štěstí. Prý přiletěla i jejich starší sestra Susie, která studuje lékařku v Ottawě. Možná, že si to ani neuvědomují, ale jsou bohatší, než já. Mají přátele, rodinu. Lidi, kteří je mají rádi, takový jací jsou. Rodinu jsem ztratila. Mám pár přátel. No pár. Jacob mi dokázal, že jsme stále přátelé. Moc mi chyběl. Pak jsem si našla přátele i tady. Rob, Henry, Matt, Monika, Sandra, Rita, David,... Tihle lidé byli mými přáteli a já se jich jen tak nevzdám.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 11. kapitola: