Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 13. kapitola

29.05.2009 (15:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4175×

„Ještě jednou díky," usměji se, když se loučím s Cullenovými. Zase začalo sněžit. Se z toho tady scvoknu. Na hlavu si narazím čepici a hned jak vyjdu ven, se přeměním. Ještě štěknu na rozloučení a pak se rozeběhnu. Domů se mi moc nechce a tak to beru kolem jezera. Nedívala jsem se na cestu byla jsem zamyšlená. Najednou jsem do někoho vrazila. Rychle jsem stoupla na čtyři nohy a koukla se, do koho jsem to vůbec vrazila. Kdyby to byl člověk, tak mám po ptákách...Konečně zase něco co se na mě nehodí. Ztuhla jsem v pohybu. Byl to on. Rychle jsem se přeměnila. „Ani nevíš, jak jsem se lekla! To nemůžeš dávat pozor! Kdyby tu na mě narazil člověk, dal by lidem ve městě vědět, že se tu toulá vlk a kdo ví, co by se stalo," zavrčím a prsty si pročesávám momentálně černé vlasy. „Promiň," hlesne a mě je hned líto, že jsem na něj vyjela. „Ne, ty promiň. Nevím co to do mě vjelo," omluvím se a naberu trochu sněhu. I přes rukavice jde trochu cítit teplo mé kůže a tak sníh pomalu taje. Pokrčím rameny a hodím kouli na nejbližší strom. „Co tu děláš?" prolomím ticho. „Procházím se," odpoví jednoduše. Hmm, tak to by mě fakt nenapadlo. Svoji myšlenku řekni u nahlas a Edward se usměje tím úsměve, který tak miluji. Skloním pohled. „Nechceš doprovodit?" nabídne mi a já přikývnu. Chvíli jdeme v tichu. Ani jeden nevíme co říct. „Jak se ti...tohle to stalo?" prolomí nakonec ticho. Kouknu se na něj a hned uhnu pohledem. „Stalo se mi to na devatenácté narozeniny. Studovala jsem v Montrealu vysokou, práva. Měla jsem to skvěle všechno naplánované. Po vysoké bych se vrátila do Arizony, ale místo toho skončila tady...sama, dřu jako vůl,...prostě hrůza," zavrtím hlavou. „Práva?" Poškrábu se nervózně na hlavě. „No jo...Měla jsem být právnička a místo toho...," pousměji se. Zvědavě zvedne obočí. „Místo toho...dělám něco, co jsem si myslela, že budu dělat, až budu vdaná, ale mě...to kupodivu baví a ani se nemusím vdávat," dopovím. „Copak tebe vdávání nezajímá? Nechceš se vdávat?" udiví se upřímně Edward. Zasměji se. „Uvázat se k někomu až do smrti...no, řekněme, že v mém případě do smrti ne, ale i tak...já nebudu potřebovat kus papíru k tomu, abych měla dokázáno, že toho dotyčného miluji a chci s ním žít. A taky nevím, proč to teď řeším, kdo ví, jak to všechno ještě bude. Zatím jsem sama a až někoho najdu, tak uvidíme. Zatím...nic neřeším." Edward mě celou dobu pečlivě a napjatě poslouchá. „To by mě nikdy nenapadlo," zamumlá. Najednou se před námi objeví můj dům. „Nepůjdeš dál?" pozvu Edwarda nervózně. Usměje se a přikývne. „Tak chvilku počkej, jdu zkontrolovat stáj, kdo ví co ten můj kamarád všechno vyváděl." „Můžu jít s tebou?" „Klidně," přikývnu a jdeme směrem ke stájím. Když vejdeme porozhlídnu se, zatopím v kamínkách a pozdravím se s Blackem. „Díky bohu jsi v klidu. Slibuji, že se zítra proběhneme po okolí," zašeptám mu do ucha a jako vždy, políbím na flíček. Spokojeně zařehtá a já se usměji. „Koně se stali tvá záliba?" zeptá se, když vejdeme do domu. „Ano i ne. Ukaž, já tu bundu pověsím. To spíš jen Black. Stal se mým kamarádem hned od začátku, jak jsem sem přijela, jinak žádný vztah ke koním nemám," řeknu a vezmu si od něj jeho bundu. Svoji dám na topení, aby se trošku usušila a jeho dám přes židli. „Sedni si do obýváku. Já si udělám čaj," pobídnu ho a ukážu k obýváku. Než čaj se čaj udělá, uběhne pět minut. Jdu pomalu a opatrně, abych náhodou čaj nerozlila. Jak jsem předpokládala, vybral si gauč naproti krbu. Usměji se a položím hrnek na zem, abych mohla rozdělat oheň. Když jsem se narovnala, koukla jsem se ven. K mé smůle začalo zase sněžit. „Asi se zblázním a příště si najdu místo, kde je větší teplo," zamumlám, když si sedám vedle Edwarda. Ten se pousměje. „Stále nemáš ráda studené počasí? Musím ti však znovu říci, že sis znovu vybrala špatné místo na bydlení," zašeptá a koukne se do mých očí. Oba vzpomínáme na stejnou věc - na druhou společnou hodinu. „To jsem celá já. Neumím si pořádně vybrat...teda jak v čem," pousměji se a natáhnu se pro čaj. Nohy si dám k hrudi a ze zájmem ho pozoruji. „A co ty?" zeptám se. „Vůbec, ale vůbec nic," odpoví mi a celou dobu se dívá do ohně. Upiji. Chci něco namítnout, ale najednou se mi rozezvoní mobil. Leknutím málem nadskočím, díky bohu nic nevyliji. Rychle položím hrnek na zem a valím k mobilu. Málem zakopnu o svoje nohy. „Ahoj Rito! No, myslím, že zítra se do města vůbec nedostanu. Přes ten sníh to nepůjde. Díky, já to vezmu někdy jindy! Jo, jasně. Neboj, nic si neudělám. Ty taky. Ahoj," usměji se a položím mobil. Unaveně dopadnu na gauč. Edward mě celou tu dobu pozoruje. „Rita je můj šéf. Má jednu restauraci ve městě. Pracuji tam jako servírka," vysvětlím. „Kolik si toho vylila?" usměje se a já se naoko urazím. „Nech toho, nebo se přeměním a budeš muset poslouchat," řeknu uraženě. Přestane se smát, ale stejně mu cukají koutky. Chvíli oba vydržíme beze smíchu, pak však oba vybouchneme. Po velkém přívalu smíchu se uklidníme a já, ač nechci, zívnu. Kouknu na hodinu. No tě pic, deset hodin. „Měl bych už jít," zašeptá Edward, když si všimne kam se koukám. Místo odpovědi znovu zívnu. Usměje se a stoupne. Doprovodím ho až ke dveřím.

Když se ráno probudím, nemůžu uvěřit tomu, že to včera byla skutečnost. Vykouknu z okna a hned jsem si jistá, že dnes do školy nepojedu. Je tam nejvíce metr sněhu. Dám si teplou sprchu a pak si jdu udělat snídani. Založím v krbu oheň a po snídani se jdu podívat do stáje. Black je spokojený. Vyčistím stáje a doplním seno. Pak popadnu lopatu na sníh a začnu odklízet. Jako vždy si vezmu MP3, takže skoro nic, než hudbu, neslyším. Najednou mi však někdo zaklepe na rameno a já leknutím spadnu do měkkého a načechraného sněhu. Rychle vyndám sluchátka a kouknu se, kdo mě to tak vylekal. Už podle smíchu poznám Emmetta. A taky že jo. Nade mnou stojí Emmett a Rose. „Ahoj! Co tu děláte? Vůbec jsem vás nečekala," řeknu překvapeně a snažím se dostat zpátky na svoje nohy. „Esme tě zve na oběd," usměje se Rose a nabídne mi svou pravou ruku. Na moment se udivím, ale nakonec její ruku chytnu. Pomůže mi na nohy a když už stojím na svých nohou, otřepu ze sebe sníh. „A nechcete přijít ke mně?" nabídnu. „Počkej, pošleme tu zprávu Edwardovi, ať ji řekne Esme," zazubí se Emmett. Sama se musím usmát. Skvělý způsob na doručení zpráv. Najednou se Rose rozezvoní mobil. Po pěti minutách hovoru s Esme, nakonec přikývne. „Super, tak co třeba o půl druhé?" navrhnu. Oba přikývnou a než se naději, jsou zase pryč. Kdyby tu po nich nezůstaly stopy ve sněhu, asi bych si řekla, že se mi to celé znovu jen zdálo. Znovu si nasadím sluchátka a dál dělám svoji načatou práci.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 13. kapitola: