Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 19. kapitola

13.06.2009 (22:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4044×

Druhý den, kupodivu, nezaspím. Jako bych vstávala tou dobrou nohou. Dlouho jsem váhala, co si vyberu na sebe. Nakonec jsem si vybrala žluté triko bez ramínek a na to černé bolerko. Oboje jsem koupila včera. K tomu jsem si vybrala, jako vždy, rifle. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Nikam jsem nespěchala, měla jsem času habaděj. Když jsem uklízela po snídani, ozvalo se troubení. Lekla jsem se a málem upustila hrnek. Bože, snad to není Edward nebo Alice! To bych nenesla a do školy bych šla klidně i jako pes. Opatrně, tak aby mě ten dotyčný neviděl se kouknu, z okna. Oddychnu si. Venku stojí Harry a opírá se o svoje zelené auto. Rychle vzpomínám na včerejší telefonát. Nezmiňoval se, že by mě chtěl odvézt. Pokrčím rameny, obuji si svoje oblíbené botasky, popadnu batoh a pádím za Harrym. Usměje se, když mě spatří a pozdraví mě. Úsměv a pozdrav mu oplatím. Celou cestu se bavíme o všem možném. Když jsme na parkovišti před školou, zaparkuje a vypne motor. Všimnu si, že Cullenovi tu už jsou...bez té upírky. „Po škole pro tebe přijedu. Stejně musím za mámou," otočí se na mě a já se udivím. „Cože? Já mám praxe už dneska?" Přikývne. „Ale Mistr ještě nic neříkal!" „Dozvíš se to dneska," odpoví mi s klidem. Díky bohu, že nemám dneska službu. Usměji se na něj, popadnu batoh, rozloučím se s ním a vyjdu z auta. Trochu mi to připomíná, když mě Edward vozíval do školy. Všichni se na nás udiveně koukali. To bylo tenkrát. Bodlo mě u srdce, při té vzpomínce. Vím, že se na mě udiveně koukají, ale ať. Mě to nevadí. Zamířím k partě. Holky se hned začnou vyptávat, kdo to byl a když jim řeknu, že Harry Evans, jdou málem do kolen. Nechápu proč a tak mi to vysvětlí. Harry byl školní idol. Ani se nedivím, opravdu je krásnej.

Harry měl pravdu. Mistr Cake mi dal vědět v hodině angličtiny, kterou jsem měla před obědem. Dal mi i nový rozvrh, protože na praxe budu chodit i místo školy. Moc mi to nevadilo, hlavně, když jsem zjistila, že francouzštinu budu mít pořád. Praxe jsem na necelý měsíc. Do jídelny jsem dorazila jako poslední z naší party. Samozřejmě Cullenovi seděli na svém místě a dělali, že jedli. Koupila jsem si oběd a šla si sednout k partě. Jako vždy jsme probírali úplně všechno. „Hele, Mary, proč jsi nepřijela na tu párty? Čekali jsme tě?" drkne do mě Matt. Ty pytle! Já na to úplně zapomněla! „Promiň, ale já zapomněla," omluvím se a kouknu se na Matta psíma očima. „To na mě neplatí," zavrtí hlavou. Usměji se, nakloním se k němu a dám mu pusu na tvář. „Tak to je jiná," zazubí se a party vybuchne smíchy, až se na nás pár lidí podívá...a mezi nimi i Cullenovi. No co, tak ať se dívají! „Máš druhou šanci, baby. Za dva týdny bude další, tentokrát přijdeš...a vem sebou i toho tvého Harryho," mrkne na mě Matt. Chci mu něco drzého říct, ale zazvoní a my musíme jít na hodinu. Nevím proč, ale pořád mě dávají dohromady s Harrym. Ale...vadí mi to vůbec?

Na hodinu biologie stejně přijdeme s Monikou pozdě. Učitel nás jen zpraží pohledem a dál se věnuje látce. Něco o broucích. Téma záživné jako prase, fakt. Monika zapadne na své místo v první lavici a já zaberu svoje místo ve čtvrté. Nevšímám si jak Alice, tak Edwarda. Učitel se do látky tak zažije, že nevnímá ruch ve třídě. Holka přede mnou, kterou mimochodem neznám, se na mě otočila a zašeptala: „Prej chodíš s Harrym Evansem." Popravdě řečeno, vyrazí mi tím dech. Všimnu si, jak Edward ztuhne a Alice taky. Kouknu se na Moniku. Ta si toho všimla a s úsměvem mi naznačuje, že se jedná o školní drbnu. Usměv ji oplatím, kouknu se na Edwarda a hned pohledem uhnu. Falešně se usměji a kouknu se na drbnu. Chvíli přemýšlím, jestli třeba neznám přeci jen její jméno, ale nemohu si vzpomenout. Edward si toho všimne a tak tiše, že to nikdo jiný, než já a Alice neslyší, šeptne: „Elizabeth." Nepatrně kývnu a znovu se otočím na Elizabeth. „No jasně, Elizabeth. A to ještě nevíš, že spolu čekáme dítě! A bude to kluk," mrknu na ni. Edward jen na chvíli ztuhne. Elizabeth na mě zůstane překvapeně civět. Civěla by snad celou hodinu, kdyby ji nenapomenul učitel. S úsměvem se kouknu na Moniku. Ta ukazuje zdvižený palec. Oplatím ji stejné gesto, ale na obou rukách a zazubím se. Zbytek hodiny dávám pozor. Když zazvoní, věci mám sbalené hned. „A jak se bude jmenovat klučina? Po tatínkovi?" zeptá se Monika, když dojde k mé lavici a začne se řechtat na celou třídu. „No víš, říkala jsem si, že se bude jmenovat po dědečkovi," zamyslím se a začnu se smát s ní. „Tady aspoň vidíš, čemu všemu jsou lidi schopni uvěřit," řekne Monika, která si utírá slzu smíchy. „Ale asi jsem to neměla říkat...za pár minut budu zbouchnutá holka, která je těhotná, ale stejně se ji nic nenarodí," zavrtím hlavou. „Nikdy neříkej nikdy! Copak ty by jsi nechtěla dítě? A ještě ke všemu tak s nádherným klukem," mrkne na mě a já zavrtím hlavou. „Děti mám ráda, ale teď? Bože ne! Za pár let...jednou...možná," odpovím ji. „Musím tě jen varovat. Parta říkala, že ti nemám říkat, ale já byla proti," zvážní Monika a já se začínám tak trochu bát. „O co jde?" Monika se nervózně podrbe na hlavě. „No víš...Harry vždy tady na škole byl za sukničkáře a často se vsázel o holky...Nechci, aby se to samé stalo i tobě," zašeptá a celou tu dobu se mi dívá do očí. Ztuhnu. Kdyby se dívala do země, nebo kamkoliv, jen ne do očí, myslela bych si, že lže, ale ona se mi dívá do očí. Zavrtím hlavou. „To není možné...Lidi se mění...a to jakkoliv," zamumlám a poslední slova narážím na sebe a na upíry. „Když myslíš...ale nezapomeň, že tu jsme pro tebe, Mary...a teď, teď musím jít, já mám ještě jednu hodinu  a zítra mám s Henrym praxe v restauraci až do pěti, takže se uvidíme...," zamyslí se Monika. „Zítra, mám službu od tří v restauraci," usměji se na ni. Až teď si všimnu, že stojíme před budovou. Zazvoní. „Skvělé...takže zítra...musím jít, mám hodinu v budově A. Měj se Mary," rozloučí se se mnou a utíká na další hodinu. Porozhlédnu se po parkovišti. Najdu ho. Stojí opřený o své auto a v ruce drží jakýsi leták. Usměji se a jdu k němu. Po chvíli zvedne svůj pohled a když mě spatří, usměje se a vyjde mi vstříc. Místo, aby mě pozdravil, mě obejme. To mě přecapá a zamrkám. Jen se usměje nad mou reakcí a nabídne mi rámě. Vzpamatuji se a rámě přijmu. „Půjdeš na ten ples?" zeptá se a já si uvědomím jaký letáček držel. Zavrtím hlavou. „Asi ne, nemám šaty a ani partnera." „A co třeba já?" Překvapeně se na něj podívám. „Neříkej, že by si tam chtěl jít?" udivím se. „S tebou klidně," zašeptá a otevře mi dveře od místa spolujezdce. Bodne mě u srdce. Tohle dělával i Edward. Pousměji se a nastoupím do auta.

Harryho matka byla velmi milá dáma. Moc ale svému synovi podobná není. Jediné co měli podobné, byly vlasy. Jinak opravdu nic. Praxe jsem měla mít od půl třetí do půl páté. Takhle jsem měla mít pořád. Nějak mi to, jako vždy, nevadilo. Když jsem skončila svoji praxi a rozhodla se projít po nemocnici. Za těch pár měsíců, no pár, už tu bydlím necelý půl roku a nemocnici jsem ještě nikdy nenavštívila. Sama jsem se musela divit, ale vlastně já si za tu dobu neudělala NIC! Musela jsem se usmát. Rozhodla jsem se navštívit jako první dětské oddělení i s dětskou chirurgií. Nemohla jsem uvěřit, kolik dětí tu bylo. Pediatrie byla hned vedle ambulance...a narazila jsem na Carlislea. Málem jsem do něj vrazila. „Ahoj Mary," usmál se. Překvapeně jsem zamrkala. „A...ahoj Carlisli," vykoktám. „Co tu děláš?" „Ale...měla jsem praxi v kuchyni a pak jsem se koukla na dětské oddělení," mávnu rukou a chci odejít. „Já myslel, že se nemocnicím vyhýbáš jen co to jde," ozve se. Kouknu se na něj. Pochopí a zmlkne. Otočím se k odchodu. „Jestli si naštvaná kvůli Natalii, tak tě chápu," ozve se znovu Carlisle. Otočím se na něj, ve tváři nenávistiví pohled. „Vy můžete být rádi, že vás odtud nevykážu! A ty víš, Carlisli, že to můžu udělat! Být vámi, tak se hlídám, ať neudělám sebemenší chybu, jinak letíte a osobně se o to postarám, to mi věřte!" zasyčím, otočím se na patě a s hlavou vztyčenou odejdu.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 19. kapitola: