Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 2. kapitola

15.05.2009 (10:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5531×

Když jsem si asi tak po deseti hodinách po mé přeměně uvědomila kdo jsem, zpanikařila jsem. Skoro nic jsem o vlkodlacích nevěděla. Díky bohu už byla noc, takže jsem se pomalu vydala zpátky na kolej. Až moc dobře jsem věděla, co udělám. Do svého pokoje jsem vešla co nejtišeji. Sarah tam stejně nebyla. Ihned jsem zamířila do koupelny, abych se mohla prohlídnout. Když jsem se spatřila, zalapala jsem po dechu. Musela jsem vyrůst o pěkných pár čísel, moje bledá kůže se změnila na krásnou bronzovou. Oči se mi zdály ještě víc oříškové, než jsem měla, ale to se mi opravdu jen zdálo. Moje kaštanové vlasy se zvlnily. Byla jsem vlastně docela hezká. Pousmála jsem se na sebe. Odraz v zrcadle udělal to samé. Byla jsem to já. Rychle jsem odešla z koupelny a v pokoji se rozmýšlela, co všechno si vezmu. Děcka by si všimli mé změny. Proto jsem se rozhodla vypadnout. Půjdu někam na západ. Doklady jsem měla u sebe, což mi nahrávalo. Všichni si budou myslet, že se mi něco stalo v lese. Bodlo mě u srdce. Charlie, Renée, Jacob, Angela, Mike,... Budou mi moc chybět, ale musím to udělat. Do školního batohu jsem narvala dvě trička, spodní prádlo, a jedny riflové kraťase. Víc toho, zatím potřebovat nebudu. Pak jsem si vzala pár dolarů ze svých úspor. Všechno si vzít nemůžu, bylo by to až moc nápadné, což je škoda. Teď se mi peníze budou hodně hodit. Zkontrolovala jsem, jestli mám vše. Hlavně tu po mě nesmí zůstat nic nápadného. Kreditní kartu si vezmu sebou. Charlie sice věděl, že mám konto, ale myslím, že na ně zapomněl. Porozhlídla jsem se po pokoji. Vše mi bude moc chybět, ale lidi se opouštějí. Tak jako Edward opustil mě. Hlavně aby si Sarah nic nevyčítala. Jak ji znám, bude to dělat. Ale vzkaz, ani náznak toho, že jsem v pořádku, tu nechat nemůžu. Ještě jsem si vzala sluneční brýle, budou se hodit. Pak mě však napadla jedna věc. Našla jsem kousek papíru a propisku. Rychle jsem načmárala vzkaz.

Šla jsem se projít. B.

Vzkaz jsem dala tak, aby to vypadalo, že si ho Sarah nemohla všimnout, když jsem šla dát batoh. Znovu jsem se porozhlídla po pokoji. Ukápla mi jedna slza. Tak to teda ne! Plakat nebudu! Rychle jsem slzu utřela a odešla z pokoje.

Jak mi jednou Jacob řekl, že když se promění, ztratí většinou své oblečení. No ztratí, prostě se jim roztrhá. Proto jsem si řekla, že se jen tak nepřeměním. Ještě ten den, co jsem utekla, se mi podařilo ukrást auto. V autech jsem se nevyznala, ale myslím, že tohle byl Renault Clio. Ani nevím jak to, ale najednou bylo auto nastartované. Zkusila jsem ten fígl s dráty, jak jsem znala z akčních filmů či kriminálních seriálů. Až pak jsem zjistila, že jedny klíčky od auta nechal v přihrádce. No co, tak jsem to aspoň vyzkoušela. Bude se mi to hodit na příště. Doufám však, že žádné příště nebude. Majitel či majitelka vozu byl fakt nějaký moula. V autě nechal i technický a ostatní průkazy. Aspoň budu klidná, když mě zastaví policie. Policie. Nesmí mě zastavit. Poznala by můj obličej. Už vím, co udělám. Pojedu do Ottawy, kde si nechám změnit jméno a udělám si rovnou nový řidičák a pas. Sice to bude pár dní trvat, ale já nikam moc nespěchám. I když jsem byla moc unavená z proměny, jela jsem celou noc. Do hlavního města Kanady jsem přijela o půl sedmé, takže jsem si na pár hodin schrupnout mohla. Spolujezdcovu sedačku jsem nastavila do polohy, aby se na ní dalo pohodlně spát. V kufru auta jsem našla deku. Vytáhla jsem svoje oblečení a použila je jako polštář. Zakryla jsem se dekou a stulila do klubíčka. Hned jsem usnula. A kupodivu se mi nic nezdálo. Po dlouhé době. Probudila jsem se v jedenáct a tak jsem uklidila věci a rozhodla se, že pojedu na nejbližší benzínku se upravit. V batohu jsem pořád nosila kartáč na vlasy a teď mi bodnul. Až jsem si umývala ruce, mi došlo, že nemám žádné hygienické potřeby. Budu se muset stavit v drogerii. Vlasy jsem párkrát pročísla a stáhla do culíku. Vzpomněla jsem si na Jakoba, jak si tenkrát nechal ostříhat vlasy, že mu vadily. Nechtěla jsem být krátkovlasá. Ale dlouhé vlasy mi taky vyhovovat nebudou. Takže ještě zajdu ke kadeřnici. Páni, já mám dneska tolik věcí zařídit. Jako první místo, které jsem navštívila, byl městský úřad, nebo co to bylo. Nechala jsem si změnit jméno na Marie Isabella Swanová. Kdyby se někdo ptal, je to jen shoda jmen. Dáma za překážkou mi oznámila, že budu muset asi tak hodinu počkat, než mi udělají novou občanku. Nikam jsem nepospíchala. Zašla jsem si k holičce. Vlasy mi zkrátila, teď jsem je měla po ramena. Zůstaly stále stejně vlnité. V drogerii jsem koupila základní věci, které jsem nutně potřebovala. Díky jedné vlkodlačice jsem zjistila, že vlkodlaci nemají ženské problémy. Díky bohu. Koupila jsem si mýdlo, kartáček, pastu, pár šminek, které stejně nebudu používat a malou osušku. Moc jsem sice neutratila, ale i tak jsem se rozhodla si vybrat pár dolarů. Kdoví, kdy zase nějaký bankomat potkám. Když jsem si vyzvedla novou občanku, bylo něco málo po jedné hodině a já měla hlad. Zašla jsem do jedné malé, útulné a levné restaurace. Hlad jsem měla jako vlk - no skvěle, krásně se to ke mně hodí, že? - a tak jsem si dala velkou porci hranolků se smaženým sýrem a zeleninovým salátem. Na pití jsem si dala obyčejnou minerálku. Když jsem čekala, až mi přinesou mé objednané jídlo, vytáhla jsem starý řidičák a svou novou občanku. Ta dáma mi poradila, kam si mám jít pro nový řidičák a pas, aby mi je udělali co nejrychleji. Za to jsem ji byla vděčná. Abych pravdu řekla, vypadala jsem úplně jinak. Hlavně díky mé tmavé pokožce. Jídlo jsem snědla všechno a to se mě jen tak nestávalo. Po obědě jsem zašla pro nový řidičák a pas, slíbili mi, že ho udělají do zítřka. Byla jsem ráda. Čím dřív vypadnu z blízkého okolí Montrealu, tím líp. Spát se mi nechtělo v autě a tak jsem po dvou hodinách hledání našla motel. Zaplatila jsem si jednu noc. Tak ráda jsem zase osprchovala a lehla do měkké teplé velké postele. Až jsem se osprchovala, došlo mi, že nemám žádné pyžamo. Omotala jsem si kolem sebe ručník a vyšla z koupelny. Můj pokoj měl přístup na zahradu, kde si lidé mohli věšet svoje prádlo. A toho jsem využila. Rozhodla jsem se, že tam nepůjdu jako člověk, ale jako pes. Odhodila jsem ručník a snažila se proměnit. Jacob se většinou proměnil, když měl vztek, ale já se nechtěla zbytečně vztekat. A tak jsem se snažila. Pevně jsem zavřela oči, ruce jsem dala v pěst a čekala. Najednou jsem stála na čtyřech nohách místo na dvou. Zaradovala jsem se. Ušlo mi štěknutí. Rychle jsem zmlkla a šla se podívat do koupelny, kde bylo zrcadlo přes celou zeď. Byla jsem nádherná. Lidem bych sahala tak do pasu, víš ne. Srst jsem měla tak akorát a zbarvenou do tmavě hněda s bílými flíčky. Oči mi zůstaly stejné. Moje oříškové oči. Abych pravdu řekla, oči jsem měla na svém těle nejraději. Otočila jsem se a vyšla ven na zahradu. Nikdo tam díky bohu nebyl. Z obou stran bydleli dva muži. Jednomu páchlo oblečení po pivu a cigaretách a celé bylo nějaké velké. Ten druhý byl čistotnější a určitě menší postavy. Rozhodla jsem se, že si vezmu jedno červené triko, které vypadalo v nejlepším stavu. Bylo přehozené přes plot, který odděloval zahradu podle pokojů. Zakousla jsem se do trika a začala tahat. Snažila jsem se, abych u toho nevrčela. Po pár minutách jsem už byla ve svém pokoji, oblečená do trika a spodního prádla. To dnešní jsem si vyprala v umyvadle a sušila na radiátoru. Do postele jsem se dostala docela brzo, v devět večer, ale stejně jsem hned usnula.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 2. kapitola: