Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 22. kapitola

18.06.2009 (11:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3979×

!!Písnička!!

Znovu do mě začaly podat tisíce nožů. Na chvíli jsem otevřela oči, ale hned jsem se zase zavřela. Neměla jsem na nic sílu. Ale poznala jsem, že jsem tady. Tady v jezeře a bojuji o život. Znovu jsem ztratila vědomí, ale pamatuji si nějaké dvě ledové věci, které mě chytily. Nemohla jsem s jistotou určit, co to je. Ale tušila jsem, že mě zachraňují. Nic víc jsem nevnímala. Možná jsem nechtěla vnímat nebo jsem neměla sílu. Jen vím, že jsem se pořád utápěla v ledové vodě a bolest byla čím dál tím větší. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem pohnout rty, nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem absolutně nic. Byla jsem bezbranná. Jestli tohle má být život, tak radši budu mrtvá...Najednou do mě přestaly bodat nože a já trochu ucítila, že jsem na souši, že jsem větší kus od smrti. I nadále jsem nedýchala. Nevím proč, asi se mi nechtělo, ale spíše jako by mi to nešlo. Ani moje srdce nebylo. Najednou jsem byla na nohou. Ale nestála jsem na zemi. Moje duše...moje duše vylezla z mého těla. Tři krásní andělé se mi snažili vrátit na zem. Hodně se snažili. Usoudila jsem, že mě zřejmě nevidí. Dva andělé vzlykali. To by andělé neměli dělat. Andělé by měli být šťastní a usměvaví. Ale neměli by plakat ani vzlykat. Najednou jsem byla zpátky ve svém těle. Srdce mi začalo pomalu a nejistě být. Jako by se mu ani nechtělo. A mělo vůbec začít? Chci být zase na této zemi ztrápená a plné bolesti? ...Nad odpověďmi jsem se nedokázala zamyslet, protože se ukrutná bolest vrátila. Ale můj dech se nevracel. I když jsem nedýchala, vnímala jsem okolí. Andělé se snažili, aby mě úplně vrátili na zem, ale toto rozhodnutí bylo na mě. Nevěděla jsem, jak jsem na to přišla, ale věděla jsem to. Najednou jsem uslyšela andělův medový hlas: „Bello, neumírej!" Ten hlas byla tak krásný, ale byl plný úzkosti, bolesti, zoufalství. A to by andělův hlas neměl být. Znovu jsem se v momentě rozhodla a ponořila se do čím dál větší bolesti, která byla po celém těle...

Prudce jsem otevřela oči a začala prudce dýchat. Neměla jsem ani tušení, kde jsem, kde se nacházím. Porozhlédla jsem se po pokoji. Pokoj byl menší, ale útulný. S lítostí jsem zjistila, že jsem napojená na nějaké přístroje. V jedné ruce jsem měla píchnutou jehlu a druhou ruku jsem měla ovázanou. Tak jako jednu nohu a hrudník. V pokoji jsem byla sama. Myšlení mi nějak nešlo, ani jsem nevěděla proč. Opatrně jsem natáhla ovázanou ruku a pomalu si začala vyndávat jehlu. Hned, jak jsem si ji vyndala, přístroj začal pípat...a to dost hlasitě. Hlava mě začala ukrutně bolet. Zjistila jsem, že v nose mám hadičky na dýchání. I ty jsem vyndala a další přístroj začal zběsile pípat. Ruce jsem přiložila ke spánkům. Pomalu jsem si sedla a znovu se porozhlédla po pokoji. Chtěla jsem vylézt z teplé měkké postele, ale najednou se otevřely dveře a já spatřila známou osobu. „Carlisli...už je vzhůru," křikla ven na chodbu a pak se otočila na mě: „Bello, lehni si, bude to pro tebe lepší," řekla a než jsem se nadála, tlačila mě jemně do ramene. „Kde to jsem Alice?" zeptala jsem se, tohle jsem prostě vědět musela. Tak nějak jsem tušila, že jsem asi živá, ale potřebovala jsem jistotu. „Jsi u nás...ach Bello, nevíš, jaký jsme měli strach, tvoji budoucnost moc dobře nevidím," vzlykla a já hned poznala jednoho z andělů. „Ty jsi mě zachraňovala, viděla jsem tě," zašeptala jsem. Alice se zamračila. „Nemohla jsi mě vidět, byla jsi celou dobu mimo." Chtěla jsem ji popsat, co jsem viděla, co se mi stalo, ale do pokoje vešel Carlisle. Než jsem se nadála, měla jsem jehlu a hadičky zpátky na správném místě. „Měli jsme o tebe strach, Bello, hodinu nám trvalo, než jsme tě vrátili zpátky," zamumlal Carlisle. „Jak dlouho jsem byla mimo?" „Pět dní, vážně jsme se začali bát," odpověděla Alice. Pět dní? Tolik? Bože co škola, praxe a práce? „Neboj, postarali jsme se o to," usměje se Carlisle. Zřejmě vytušil moje obavy. Ve dveřích se objeví Esme, Rose a Emmett. „Můžeme dál?" zeptá se usměvavý Emmett. Nepatrně přikývnu, i tak mě však v hlavě strašně škubne. Opatrně přejedu po hlavě...narazím na jizvu. „Měla jsi otřes mozku, dvě zlomené žebra a ruku a nalomenou holenní kost," informuje Carlisle. „Ty si tam byl taky," zamumlám. Carlisle se koukne na Alici a tan jen zavrtí hlavou. „Můžu dál?" ozve se ode dveří. Edward. Díky bohu, sám, bez Natalie. Mozek mi pracuje na plné obrátky. Ten hlas patřil třetímu andělovi. „Ty si tam byl taky...viděla jsem vás," zašeptám. „Bello, o čem to mluvíš? Když jsme tě zachraňovali, byla jsi celou tu dobu mimo," zavrtí hlavou Alice. „Já...nevím, jak to mám popsat," pokrčila jsem rameny. „Tak nám to řekni...a pěkně od začátku," pobídne mě Esme. Chvíli vzpomínám a pak začnu: „Šla jsem se proběhnout, jako pes...a já...nevěděla jsem, kam jsem běžela a pak...pak začalo pršet a jeden blesk uhodil do jednoho stromu a pak...pak jsem ztratila vědomí. Probudila jsem se asi po pár minutách, nevím jak dlouho jsem tam ležela...přední tlapku jsem měla pod spadenou větví a tak jsem se snažila ji vyndat...po chvíli se mi to podařilo...ale díky hlavě jsem chvílemi ztrácela vědomí...pak jsem se nějak přeměnila v člověka a vyšla jsem na útes...nic jsem nevnímala...vůbec nic...a pak...pak jsem spadla a já padala dolů...a pak jsem dopadla do té studené vody...bolest se snad ještě zvětšila a já narazila na dno...ztratila jsem vědomí a pak...pak se stalo něco, co se nedá jen tak popsat...viděla jsem bílé světlo...byla jsem na místě, kde bylo všude bílo...pak se objevila moje teta, která je mrtvá už pět let...řekla mi, že jsem na rozcestí...mezi životem a smrtí...pak jsem se rozhodla a já se zase vnímala tu bolest...pak jsem ucítila nějaké dvě ledové...věci...zřejmě někoho z vás ruce a pak...pak, když jste mě vytáhli a zachraňovali, se stala další věc...moje...moje duše utekla z mého těla a já...já vás viděla, po pár minutách jsem se vrátila do mého těla...a já uslyšela...Edwardův hlas...nepamatuji si, co si říkal...a já se pak rozhodla a ponořila jsem se do té bolesti...a pak se probudila tady," řeknu potichu celý svůj příběh. V pokoji nastane hrobové ticho. Víc jsem si z toho nepamatovala. „Už chápu, co jsi tím myslela," zašeptá Alice. Pousměji se. „Jak jste věděli, kde jsem?" zeptala jsem se. „Víš Bello, díky tomu, že jsi...pes...moc nevidím tvoji budoucnost a ani tohle jsem neviděla. Ale byla jsem s Edwardem se projít a taky na lov a pak...pak jsme ucítili tvoji krev a šli jsme za vůní a uviděli jsme, jak padáš dolů. Já šla pro Carlisleho a Edward pro tebe...tím bychom mohli vysvětlit ty ledové ruce, které jsi ucítila...a pak vlastně už všechno víš," vysvětlí Alice a já jen kývnu hlavou. Znovu mnou projede bolest hlavy. A nejen hlavy, bolest se začne zvětšovat všude. „Dám ti něco proti bolesti," usměje se Carlisle a pokračuje: „Bohužel ti budeme muset zlomit tu ruku ještě jednou." No, abych řekla pravdu, tohle jsem slyšet nechtěla. „A kdy se budu moct vrátit do svého domu? Nechci vás moc obtěžovat," zeptala jsem se. „Neobtěžuješ, Bello," usměje se Esme. „Možná za týden," odpoví mi Carlisle a píchne mi něco. Chvíli trvá, než injekce zabere. Pak na mě padne únava a usnu.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 22. kapitola: