Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 23. kapitola

19.06.2009 (15:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3872×

Když se druhého rána probudím, jsem v pokoji sama. Opatrně se protáhnu a prohrábnu vlasy. Co budu dělat? Už teď se pekelně nudím! Kdybych aspoň mohla stoupnout! Najednou do pokoje vtrhne Alice. „Ahoj Bello - Mary!" pozdraví mě vesele a já se musím pousmát. Chci ji taky pozdravit, ale nestihnu to. „Řekla jsem si, že se asi budeš nudit a tak jsem ti přinesla z tvého domu tohle," řekne a položí na postel pár knih. Mezi nimi i učebnici francouzštiny. „Díky Alice, tohle jsem potřebovala," usmála jsem se a vzala do ruky učebnici. „Příště si musíš najít lepší místo," uculí se Alice a z batohu začne vyndávat moje oblečení. Jak jsem poznala, na sobě jsem měla cizí noční košili, ani jsem nechtěla odhadovat, čí je. „Žádné příště nebude," zamumlám a stočím svůj pohled k oknu. „Cože?" udiví se Alice. „Nechci nic jako říkat, ale nebude trochu divné, že nebudeš stárnout?" Zavrtím hlavou. „Nebudu se přeměňovat a tak zestárnu...proč bych tu měla žít a nemít pro co? Takhle prožiji normální lidský život," zašeptám. „Teda,...jestli to vůbec jde. Budu muset letět za Jacobem, abych se dozvěděla více informací," dodám. Alici tím úplně překvapím. Odtrhnu svůj pohled od okna a kouknu na ni. „Co jste řekli lidem?" zeptám se a nevšímám si jejího překvapeného obličeje. Jemně zavrtí hlavou. „Musela jsi akutně odletět za svým otcem. O všechno jsme se postarali. Emmett s Rose se postarali o tvoje auto...a s trochou chtě nechtě, spíš nechtě i o koně...nebyl zrovna nadšený," odpoví mi Alice a dá poslední triko do skříně. „Teda...moc toho nemáš," změří si obsah skříně. „Mě to stačí Alice," pokrčím rameny. „Jak ti to může proboha stačit?" zhrozí se Alice a já se zasměji. „Prostě stačí...a teď, když jsme u toho oblečení, nemohla bych se převléknout do mého pyžama?" „Žádné jsem nenašla, jen tyhle tepláky a tohle otrhané triko," řekne a vezme zmiňované kusy oblečení do ruky. „To je moje pyžamo," přikývnu  a s úsměvem sleduji její výraz. „Ty tepláky by ještě šly, ale to triko! Vždyť musí být pánské!" zděsí se Alice. „Taky, že je. Ukradla jsem je, tenkrát jsem byla pár hodin stará a byla hodně zmatená. Ubytovala jsem se v nějakém motelu a tam ukradla to triko," vzpomínám s úsměvem. „Neříkej, že ty si něco ukradla! Ty, taková špatná lhářka a nevinná holčička!" ušklíbne se Alice. Uchechtnu se. „Můžu se teda převléknout?" zeptám se znovu. Po chvíli přemlouvání Alice nakonec přikývne a pomůže mi, se převléct. „Zavolám Carlisleho, aby ti vyndal infuzi, jak je vidět, už ji nepotřebuješ," usměje se Alice, když odchází z pokoje. Pousměji se a porozhlédnu se, jestli někde nejsou hodiny. Na stěnách žádné nejsou, ale na nočním stolku po pravé ruce je malý budík. Jedenáct hodin. To zase tolik není...Ale ne! Moje hodinky! Moje stříbrné hodinky! Ach ne! Natáhnu se pro mě a z blízka si je prohlédnu. Je po nich! Sklíčko měly rozbité a jak do nich natekla voda, přestaly i jít a asi už ani nepůjdou. Tak pěkné a tak rychle zničené. A tolik stály! Jak truchlím nad svými krásnými, teď však už zničenými hodinkami, si ani nevšinu Carlisle, který přišel do pokoje a za ním Alice, která mi přinesla něco na jídlo. „Pěkné hodinky," usměje se Carlisle a já se málem rozbrečím. Carlisle si toho všimne a potichu se usměje. Opatrně mi vezme pravou ruku, kde mám jehlu a pomalu ji vyndá. Pak mě odpojí i od ostatních přístrojů a já jsem konečně volná. „Carlisli," zašeptám, když se otočí k odchodu. Otočí se a v očích mu jde vidět zvědavost. Nevím, jak mám začít. „Já...Omlouvám se za to, jak jsem na tebe v nemocnici vyjela...nechtěla jsem," hlesnu a zabořím svůj pohled dolů, jako by mě zajímal vzor povlečení na peřině. „To je v pořádku, každému jednou ulítnou nervy," usměje se Carlisle a odejde z pokoje. „Tak co si dáš?" zeptá se nadšeně Alice. Kdo ví, co zase viděla. Sednu si, abych lépe viděla. Opatrně položím rozbité hodinky na noční stolek a pak se kouknu na tác, který přinesla. „Jestli chceš, seženu ti stejné," kývne hlavou k hodinkám. Tak nějak vím, že hádat se s ní, je zbytečné a tak kývnu. Usměje se ještě víc a obejme mě. Úsměv ji oplatím a pustím se do jídla. Měla jsem docela velký hlad. Po snídani, nebo co to vlastně bylo, jsem se vydala opatrně do koupelny. Alice mi chtěla pomoct, ale já odmítla. Nenechala se jen tak odbít a tak šla aspoň za mnou. Pomalu jsem kulhala po chodbě. Alice pochopila a nechala mě v koupelně samotnou. Vykonala jsem potřebnou potřebu a šla si umýt ruce. Rovnou jsem se prohlédla v zrcadle. Kdybych neměla na hlavě jizvu, vlasy bych si pročísla. Takhle je jen párkrát prsty pročísnu a pak vyjdu z koupelny. Alice netrpělivě čeká. Chce něco namítnout, ale já ji sjedu pohledem.

!!Písnička!!

Nedívám se na cestu a tak nějak zakopnu o svoje nohy. Jistě, to bych nebyla já...a taky by to nebyl on, kdyby mě nechytil. Kouknu se do jeho zlatavých očí, které začínaly nabírat černý odstín. „Není ti nic?" zeptá se potichu. Jen zavrtím hlavou, stejně se na nic víc nezmůžu. „Myslím, že to už zvládnu sama," prolomím ticho, ale on jako by mě neposlouchal a vezme mě do náruče. Nevšimnu si, že se Alice potěšeně směje. Chci něco namítnout, ale něco uvnitř mi řekne, ať jsem zticha. Tohle si přece chtěla, ne? Řval jeden hlas - hlas srdce. Ale on tě už nemiluje, tak to pusť z hlavy! Křičel ten druhý - rozum. Nevěděla jsem jaký mám poslechnout. Než jsem se nadála, ležela jsem v posteli. Znovu jsem se koukla do jeho očí a tentokrát dlouze. Ani jeden z nás nechtěl, aby tahle chvíle skončila. Edward se začal nadechovat, aby něco řekl, ale někdo vtrhl do pokoje. Oba jsme sebou trhli a stočili svůj pohled ke dveřím. Stála tam ona. Rychle jsem stočila svůj pohled z okna. „No tady jsi, Edwarde! Hledám tě," usmála se Natalie. Za ní se objevila Alice. Už od pohledu byla naštvaná. „Vypadni Natalie, nebo uvidíš," zasyčela. „Ale my se přeci ještě neznáme," zachichotala se. Jak nepříjemný mi byl její hlas. Začala ke mně natahovat ruku a já v té chvíli litovala, že nejsem pes...ale proč vlastně ne, že? Než se kdokoliv nadal, byla jsem zase na čtyřech nohách. Nevnímala jsem tu ukrutnou bolest ruky a nohy. Zavrčela jsem na ni, ale ona si toho nevšímala. A tak jsem zakročila znovu. A najednou se to stalo. Dostala jsem se do její mysli. Nevím přesně jak, ale stalo se to. Znovu jsem na ni zavrčela a ona rychle vrátila svoji ruku. Odejdi! Řvala jsem na ni v duchu. Vzpírala se a vycenila zuby. Nevšimla jsem si, že jsou v pokoji už všichni. Odejdi! Zařvala jsem znovu a výhružně na ni štěkla. Ona se nakrčila a byla připravena k útoku. Já to samé. Odejdi! Teď! Přikázala jsem znovu a zavrčela jsem. Ona znovu neposlechla. Ještě víc jsem zavrčela. Odejdi!Dobře, jak chceš. Řekla jsem ji a skočila po ní. To samé udělala i ona. Někde uvnitř mi něco říkalo, že ji mám kousnout. Něco jako instinkt. Na chvíli jsme se od sebe odtrhli a já se ji znovu koukla do očí, které začínaly nabírat černý odstín. Vypadni! Zařvala jsem na ni, ale jen se ušklíbla. Zamračila jsem se a zavrčela. Chtěla jsem se na ni zvonu vrhnout, ale někdo mě chytil. A Natalii taky. Až teď jsem začala vnímat bolest a únavu, která na mě dopadla. Hned, jak jsem se přeměnila zpět, jsem usnula.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 23. kapitola: