Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 37. kapitola

09.07.2009 (14:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3668×

Zapadalo slunce, když jsme dorazili domů. V domě bylo celkem rušno, protože všichni až na Carlislea byli doma. Emmett a Jasper se hádali, jaký závodník F1 vyhraje, Alice s Rose se hádali kvůli barvě šatům, která si jedna z nich chtěla koupit…no a Esme, ta aranžovala do jedné vázy květiny a s úsměvem vše poslouchala. Já jsem jen žasla.

Když jsme vešli, všechen ten zmatek se otočil na nás. Alice s Rose mě chtěli vytáhnout na nákupy, Emmett se chtěl o něco vsadit a Esme mi chtěla uvařit večeři. Jediný, koho jsem teď měla ráda byl Jasper a Edward. Koukla jsem se na Jaspera. Pochopil a usmál se. Najednou se po pokoji rozlil příjemný klid. „Děkuji,“ zašeptala jsem. „Co je na večeři?“ zeptala jsem se Esme a ta se radostně usmála. Přírodní kuřecí řízek…,“ začala Esme. „Dál vědět nepotřebuji, mám dost velký hlad,“ zazubila jsem se a ostatní se zasmáli. Esme a Edward mě doprovodili do jídelny.

„Nechám vás o samotě,“ zašeptala a odešla. Jen jsem se pousmála a vzala do ruky vidličku. „Asi si myslím, že je mezi námi něco víc,“ zašeptala jsem a než jsem se nadála, dřívější ruch pokračoval. Edward přikývl. „A to není.“ „Správně…Protože mě nemusíš.“ „Jo, nemůžu tě úplně vystát.“ „Nenávidíš mě.“ „Strašně.“ Naše hlavy se čím dál tím víc přibližovali, jak jsme říkali tyto věty. Když jsem pronesla poslední slovo, políbili jsme se. Jemně, nenuceně,…s láskou. Volnou rukou jsem mu přejížděla po tváři. On mi vzal můj obličej do svých ledových dlaní. Mě však v tu chvíli vůbec ledové nepřišli. Celkově už nebyli tak studené, jako když jsem byla člověk, byla nádherně příjemná. Je divné, že jsem si toho všimla až teď.

Jeho polibky byli tak opatrné, přesně takové, jako když jsem byla člověk. Dodala jsem si trochu odvahy a zapojila do naší nádherné hry i jazyk. Přejela jsem po jeho horním rtu a potichu mi zavzdychal do úst. Pousmála jsem. Náš polibek po chvíli skončil. Nechal si však můj obličej ve svých dlaní. Vzájemně jsme si dívali do očí. Usmála jsem se a koukla jsem se na svůj talíř. „Asi bych měla jíst, nebo mi to vystydne,“ hlesla jsem, ale než jsem se nadála, Edward mi sebral příbor a začal mě krmit. Hodně jsme se u toho pobavili. Párkrát jsme se i poprali o příbor…nechtěla jsem, aby mě krmil, ale vždy potyčku vyhrál a tak jsem to vzdala.

„Řekni Edwarde,…viděla tohle Alice?“ zeptala jsem se, když jsme uklízeli nádobí po večeři. „Něco málo ano,…ale vlastně… Tenkrát ve Forks, když jsi byla poprvé ve škole a my měli naší první společnou hodinu, chtěl jsem utéct a taky pak utekl,…když jsem se vrátil, Alice měla vize – o tom, jak budete nejlepší kamarádky, i o nás, že budeme spolu…“ Tak tohle jsem teda fakt jako netušila. Zůstala jsem na něj vyjeveně zírat. „Cože?“ „Klid Bello,“ zašeptal mi do ucha. „Alice tě chce o víkendu vytáhnout na nákupy,“ dodal. „Ne! NE!... A ani to nejde, hlídám!“ vyhrkla jsem a Edward se usmál.

„Že mi pomůžeš s Alicí?“ Edward se na mě povzbudivě podíval a přikývl. „Však ty by si to taky zvládla,“ zašeptal.  „Nejsem taková bojovnice, jak se zdá,“ zamumlám a svůj pohled zabořím do země. Edward ke mně blíže přistoupí a ukazovákem své pravé ruky mi zvedne hlavu. „Jsi větší bojovnice, než si myslíš,“ pronesl a já se začervenala. Jen se tomu usmál. „Tohle…,“ hlesl a přejel mi prsty po červenající tváři, „…tohle mi chybělo.“ „Jenom to?“ „Celá si mi chyběla,“ zavrtěl hlavou a jemně políbil. Nijak jsem si neuvědomila, že je už tolik hodin a možná bych si to ani neuvědomila, kdyby se někomu nerozezvonil mobil…

Až po půl minutě jsem si uvědomila, že je to můj a vyběhla nahoru do svého pokoje…a  musím dodat, že jsem ani jednou nezakopla! To bylo snad poprvé, co jsem vyběhla schody, aniž bych zakopla! Budu to muset oslavit! SOPHIE. Co mi, proboha, chce? Vždyť Prcka mám hlídat v sobotu, na to jsme domluvení. Zamračila jsem se a hovor rychle přijala. „Ano Sophie? … Ach ano, to je mi líto, jistě chápu… Tak ji pozdravuj. Jasně, naschle.“ „Děje se něco?“ „Ano, nebudu o víkendu hlídat, musí naléhavě odletět,“ odpověděla jsem a otočila jsem se na Edwarda. Stál opřený o zavřené dveře, ruce zkřížené na prsou.

„Edwarde, můžu se na něco zeptat?“ Jen přikývl. „Proč…proč tu teď jsi?“ Nechápavě se zamračil. „Chci říct, proč jsi tady po tom, co jsi mi tenkrát řekl v lese?“ V jeho andělské tváři se objevila bolest. „Já… Víš, Bello, tenkrát jsi mi potvrdila, že jsem až moc dobrý lhář,“ začal a pomalý krokem šel ke mně. „Musel jsem to udělat… Udělal jsem čistý řez… Musel jsem to udělat, jinak…jinak by si mě nenechala odejít,“ dořekl a stál přede mnou. „To máš teda pravdu,… nenechala bych tě odejít… Jsi blázen, víš to?“ „Do tebe lásko,“ usmál se tím svým úsměvem, který jsem milovala a stále mě dostával do kolen. Úsměv jsem mu oplatila a pevně ho objala kolem krku… Z přízemí se ozvalo radostné zaječení. „Alice,“ zašeptal Edward a já se musela začít smát. Jasně, kdo jiný, že? Zřejmě nás viděla, jak budeme spolu. A je jasné, že já se teď Edwarda jen tak nepustím… Už nikdy…

Tak co líbilo? Napište!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 37. kapitola: