Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 5. kapitola

18.05.2009 (18:32) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4795×

Rita mi na dnešek dala volno, za to jak jsem pracovala včera, musím být prý unavená. Ani ne, už jsem si zvykla. Ale hodně mi to nahrálo do karet. Teď budu mít tři dny volna na trénování. Rozhodla jsem se, že zajedu do nějakého sekáče a koupím si pár starých oblečení. Sekáč jsem navštívila jak tady ve městě, tak i v Yellowknife. Tam jsem si vybrala pár levných a pěkných kousků na sebe. Bylo mi líto, to zničit nebo to tam nechat. Začala jsem být asi závislá na nakupování, nebo fakt nevím. Ale posuďte sami, že černé tílko s bílým nápisem „I LOVE MY LIFE" jsem si prostě musela koupit. Obyčejní lidé to pochopí normálně, já to chápala jako ironii. Druhé bylo žluté triko, které bylo „pomalované" hned několika barvami a to dělalo triko veselým. Jen tyto trika by měly zůstat celá. Rovnou jsem udělala velký nákup potravin. V ledničce mi začalo nějak záhadně mizet jídlo. I když jsem toho snědla tolik, vůbec jsem nepřibírala a upřímně, byla jsem ráda. Možná za to mohlo to časté běhání po čtyřech. Kdo ví. Když už jsem byla v obchodním centru, zašla jsem za svou oblíbenou kadeřnicí. Už jsem ji dlouho neviděla...asi tak dva a půl týdne. Moc se mi po ní stýskalo. Vážně! Ale Diana - tak se ta kadeřnice jmenovala, no upřímně, kdybyste tak často navštěvovali kadeřnici, taky byste o ní věděli snad vše - tam dneska nebyla a tak mě vzala nějaká mladá dívka. Byla milá a netvářila se jako Diana. I když možná stříhala lépe než ona, rozhodla jsem se zůstat u Diany. Andreu jsem nechtěla trápit. Odhadovala jsem, že teď někdy musela skončit školu, protože mi poradila, jak se mám o vlasy starat podle nejnovějších rad. A ani si nechtěla vzít dýško. Stejně jsem ji ho dala. No, vážně, vy byste takovou dívku chtěli takhle trápit, jak já trápím Dianu. Nechala jsem si udělat nový styl. Andrea mi udělala něco jako ofinu, ale ofina to nebyla. Vlasy mi ještě víc zkrátila, teď jsem je měla tak do půli krku. Tenhle střih mi slušel o hodně víc, než ten předtím. Domů jsem se vrátila kolem osmé hodiny. Uklidila jsem nákup do ledničky a do skříněk a oblečení jsem si nachystala na chodbu. Unaveně jsem si lehla v obýváku na gauč, pustila jsem si televizi, ohřála jídlo a sledovala nějakou kriminálku. Utekl mi začátek, takže jsem pak nechápala vůbec nic, ale mně to nevadilo. Aspoň jsem přemýšlela, jak to asi bylo v tom filmu, než nad něčím jiným. Po kriminálce jsem se osprchovala a hned jak jsem lehla do své neustlané postele, jsem usnula. Příští dva dny probíhaly stejně. Probudila jsem se, nasnídala, oblíkla si staré oblečení a přeměňovala se. Po několikátých pokusech jsem se šla najíst, provětrat Blacka a pak zase jen zkoušet, dokud jsem nepadla únavou na svoji postel. Když už jsem si myslela, že budu muset počkat na další volný den, se mi to podařilo. Na sobě jsem měla nějaké staré, děravé triko a tepláky. Usilovně jsem si opakovala, že tomu oblečení se nesmí nic stát. Pak, když jsem zase stála na svých dvou nohách, jsem se na sebe koukla a vypískla nadšením. Black se lekl a stoupl na zadní. Rychle jsem k němu přiběhla a začala utěšovat. „Klid, kamaráde, klid," šeptala jsem pořád dokola a nakonec mu nabídla jablko, které s radostí snědl. S novým elánem jsem začala poskakovat po domě, venku, prostě jsem blbla. Byla jsem tak rozrušená, že jsem se zase proměnila. Ale vůbec mi to nevadilo. Svými tlapkami jsem tak nějak otevřela ohradu. Nechtěla jsem běhat po lese sama a tak jsem si vzala svého věrného kamaráda. Takhle jsme to už párkrát udělali. Black rozuměl mému štěkání, takže se mi neztratil. Vrátili jsme se kolem půl páté ráno, ale mě to vůbec nevadilo. Vrátila jsem se zase do své původní podoby a stále jsem na sobě své staré oblečení. Usínala jsem s úsměvem na tváři.

Probudila jsem se ve dvě. Moc mi to nevadilo. Sice jsem měla být za dvě hodiny v práci a já jsem chtěla umýt podlahu, vysát koberce, utřít prach a umýt okna. Pak jsem si řekla, že bych mohla vyprat záclony s povlečením. Do pračky jsem narvala všechny záclony, co byly v domě a šla uklidit do obýváku. Když se záclony dopraly, narvala jsem do pračky povlečení. Využila jsem toho, že žiji na samotce a tak jsem natáhla provázek mezi dva stromy a na to pověsila mokré záclony. Ještě jsem uklidila ve stájí a akorát jsem stihla pověsit svoje povlečení vedle záclon. Do restaurace jsem dorazila akorát. „Ahoj Rito," pozdravím svoji vedoucí, která se věnuje jednomu ze stolů. „Ahoj Mary," usměje se a dál se věnuje zákazníkům. Stočím svůj pohled k baru a zaseknu se. Je tam Harry. Sedí na barové židličce, před sebou malé pivo. Nervózně polknu. Co ten tady zase chce? Do kuchyně, kde jsou šatny, musím přes bar, takže si mě všimne. Usměje se a kývne na pozdrav. Zkusím se usmát, ale vyjde z toho nějaký úšklebek. Když jsem převlečená, zůstanu jako vždy u baru. Bohužel, tam je i Harry. Sedí hned vedle pípy. No super. Co když má nějaké podezření? Uklidni se, Bello. Jak by mohl něco tušit? O žádné Belle Swanové nevíš. Jsem Mary Swanová a to je jen shoda jmen. Nádech výdech, Bello, teda...Mary. Hlavně klid. Zhluboka se nadechnu a usměji se falešným, ale lehko uvěřitelným úsměvem. „Ahoj Mary," pozdraví mě Harry. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem si zvykla na oslovení Mary. Otočím se na něj. „Čau. Nějaké přání?" Zamyslí se. „Ano i ne,"  odpoví mi po chvilce. Tázavě zvednu obočí. Mlčí. „Ježíši! Dělej, já tu náhodou od někoho pracuji," vyštěknu na něj...Krucinál, na mě se teda teď hodí tolik věcí. „Ale já neřekl, že se to týká objednávky," zazubí se. Protočím oči. „Právě, TY si neřekl vůbec NIC!" Všimne si, že jsem nabroušená. „Počkám, až odneseš ty piva," kývne směrem k půllitrů. Přikývnu a odejdu. Co mi proboha chce? Ač nerada, k baru jsem se musela vrátit. Dnes tu moc lidí není, takže je pohov. „Tak co potřebuješ?" zeptá se, když se vrátím. „Skoro nic, ale chtěl bych tě někam pozvat...jako kamarádku, samozřejmě," řekne a poslední dvě slova dodá velmi rychle, když si všimne mého obličeje. Na kratičkou chvíli se zamyslím. Jemně zavrtím hlavou. „Proč?" „No, víš,...abych tě lépe poznal, Mary. Poznal jsem hodně lidí, respektive dívek, a ty jsi ten nejneobyčejnější, kterou jsem kdy poznal a znal, Mary," řekne a celou tu dobu se mi dívá do očí. Uhnu pohledem a stočím ho k podlaze. Mírně se začervenám. Co by se stalo, kdybych s ním šla? Nic. Kdyby se hodně ptal, budu lhát. Nikdo tu o mě nic neví, takže proč ne. Napjatě čeká. Zvednu hlavu a kouknu se do jeho očí. Jsou krásně zelené, ladí k jeho černě uhlovým vlasům. Podobné měl kdysi dávno Edward, můj anděl. Aspoň myslím. Teď jsou zlatavé. V duchu se napomenu. Nadechnu se. „Tak jo. Kdy a v kolik?" kývnu. Na tváři se mu objeví úsměv od ucha k uchu. „Co je dneska za den? Pondělí?" Přikývnu. „Zítra se vracím do Montrealu, ale v sobotu tu zase budu, měl by přiletět i táta, takže...Co bys řekla v neděli večer, kolem...sedmé?" zeptá se. Rychle si v hlavě prolítnu svoje služby. „Ok, v neděli mám volný celý den." „Dobře, takže v neděli v sedm...a teď bych prosil účet, musím jít balit," požádá. Odejdu pro účet a řeknu cenu. „Počkej, to je moc," zaprotestuji a chci mu vrátit. „To je dobrý," zavrtí hlavou a bez rozloučení odejde. Zřejmě se bojí, že bych mu ty peníze ještě dala. Nevěřícně zavrtím hlavou a jdu k jednomu stolu.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 5. kapitola: