Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psí život 8. kapitola

21.05.2009 (23:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4247×

Díky bohu, že jsem si nastavila budík. Zaspala bych. Když se ráno probudím, nevím kde jsem. Až po pár minutách si uvědomím, že jsem v obýváku. Protáhnu se a jdu se nasnídat. Dlouho přemýšlím, co si dám na sebe. Nakonec se rozhodnu pro obyčejné rifle, žluté tričko, které jsem si koupila ze sekáče a nové botasky. Vzala jsem si svou oblíbenou mikinu, vlasy jsem párkrát pročísla a spletla do copu. Ještě než jsem odjela, jsem jela zkontrolovat Blacka. Vrátím se až pozdě večer. Po škole mám hned službu v restauraci. Cesta ke škole mi trvala asi tak půl hodinku. Do rána zase připadl sníh. U školy jsem zaparkovala a vystoupila jsem z auta. Byla jsem nervózní. Hned jak jsem vystoupila z auta u mě stáli Rob a Henry. „Čau Mary! Jak se máš?" usmál se Rob. „Ahoj kluci. No docela blbě," přiznala jsem. „Neboj, my kuchtíci jsme hodní lidé. Spíš se boj automechaniků," řekne Henry a začne se řechtat. Přidám se k němu, hlavně když jsem uviděl Robův naštvaný výraz. Než jsem se nadála, kluci se koulovali. „Nechte toho! Jste jak malí," křiknu na ně, ale oni mě dokonale ignorují. Pokrčím rameny, sehnu se a udělám dvě sněhové koule. První hodím po Robovi, přesně za krk a druhou po Henrym do obličeje. Vítězně se usměji. Smích mě však přejde, když vidím, jak se kluci chystají zaútočit na mě. Všimnu si Moniky a tak k ní co nejrychleji zamířím. Divím se, že jsem na ledu nehodila držku. „Ahoj! To bývají takoví pořád?" zeptám se. Monika se koukne jejich směrem. „Pořád," přikývne a rozesmějeme se. „Zřejmě budeme spolu ve třídě," zamumlám, když vytáhnu rozvrh, abych ho prozkoumala. „Ukaž," vytrhne mi ho z ruky Monika. „První dvě hodiny máme jiný, pak máme společně vaření, a po obědě máme společně biologii," řekne. To se mi na rozvrhu líbilo. Každý den jsem měla aspoň dvě hodiny vaření. Jak mi řekla Monika a Henry, který nás potom dohnal, vaření máme všichni společně a nabídlo mi, že můžu být s nimi ve skupině. S radostí jsem přijala. Jako první hodinu jsem měla angličtinu společně s Henrym. Jak jsem se dozvěděla, takový ty předměty jako angličtina, biologie a tak, můžeme mít s těmi, který normálně studují střední. Všichni z party, do které mě vzali, už měli vystudováno střední a teď dělali tenhle učňák. My jsme tedy byli ti nejstarší. V angličtině jsem seděla s Henrym. Další hodinu jsem měla francouzštinu. Díky bohu jsem ji měla i na střední ve Forks a trochu i na vysoký v Montrealu. Na francouzštině jsem se potkala s Robem a se Sandrou. Jak jsem zjistila, ti dva spolu chodí. Jenže spolu neseděli a tak mi Sandra nabídla volné místo vedle ní. Byla jsem ráda. Aspoň nemusím sedět sama. Už tak toho umím francouzsky tak málo. Poděkovala jsem jí. Když se ptala, jak na tom jsem, řekla jsem pravdu. Blbě. Francouzština tu byla povinná, bohužel a tak jsem věděla, že se z ní nevykroutím. Ono když je francouzština jako druhý úřední jazyk, tak se ani nedivím. Po francouzštině jsem měla díky bohu vaření. A to celá dvě hodiny. Nemyslím jako vyučovací. Myslím jako...normální. Henry s Monikou na mě počkali. Byla jsem jim za to vděčná. Zřejmě bych to nenašla. Museli jsme přejít do jiné budovy. Prvních čtyřicet pět minut nás vyučující kuchař pan Cake*, jak už jeho jméno napovídalo, měl rád dorty a jiné věci, které se daly buď péct nebo vařit. (* Cake je v překladu dort) Pan Cake byl velmi milý chlapík, který dělal samé fóry. Byl to rodilý Francouz a na angličtinu si ještě moc nezvykl. Snažil se mi vše vysvětlit. Jak to tady chodí a mnoho jiných věcí. Dnes jsme měli péct ovocný koláč. Ten jsem pekla nejméně stokrát. Charlie ho měl rád. Zavrtím hlavou. Rozdělíme si ve skupině práci. Já jdu chytat těsto, Monika polevu a Henry jde krájet příslušné ovoce. Po dlouhé debatě se dohodneme na jahodovém a malinovém dortu. Zažijeme u toho hodně legrace a jsme nejhlučnější ze všech, proto nás mistr, jak mu z legrace mí noví spolužáci říkají, hodně napomíná, ale nakonec je náš dort nejlepší, takže nás zase chválí. Dort rozdělíme, aby každý měl aspoň kousek. Vše po sobě uklidíme, zástěry poskládáme a jdeme na oběd. Mistr nás pustil o pár minut dřív, takže v jídelně ještě nikdo není. I když jsme měli několik kousků dortu, stále mám hlad. Z naší party jsme tu jako první. Henry a Monika mi ukážou jejich stůl, kde jsou zvyklí sedět. Zazvoní a do pár minut je jídelna skoro celá plná. Zbytek party tu jsou hned. S Monikou jsme jediný, kdo pak bude mít biologii. Henry bude mít matematiku, Matt bude mít zeměpis, Sandra a Rob budou mít něco jako praxe. Něco podobného jako jsme měli my s tím vařením. V biologii bohužel sedím sama. Nijak mi to nevadí. Biologie mi vždy šla. Vzpomněla jsem si na Edwarda. Seznámili jsme se na hodině biologie, kdysi dávno. Už to bude dva roky. Zavrtím hlavou a soustředím se na hodinu. Po biologii jsem sama, kdo jde na hodinu sociálních věd. Vybrala jsem si tento předmět kvůli právům, které by se tu měli brát. Jinak jsem k tomuto předmětu nic necítila. Na hodině sociálních věd byla nuda. Předmět vyučoval velmi senilní muž, který velmi moc zapomínal. Jinak byl velmi milý. V hodině jsem se učila. On vypravil o...já ani nevím o čem. Dělala jsem si úkoly do francouzštiny a zjistila jsem, že jsem na tom docela bledě. Budu si muset koupit slovník. Když hodina skončila, skončilo mi vyučování. První den byl super. Do své nové skříňky jsem si dala učení, které se mi nechtělo tahat domů. Třeba jako učebnice sociálních věd. Měla jsem ještě dobrou půl hodinku a tak jsem se rozhodla zajet do knihkupectví pro slovník. Hned jak jsem vešla do restaurace, jsem zjistila, že dneska bude jakžtakž pohov. Bylo tu pár studentů, pár rodin, stálí zákazníci, jako třeba panové Adam, Colin, Gary a Greg. Tito pánové jsem chodili hrát karty. Velmi milý a sympatičtí lidé. „Ahoj Mary! Jaký byl první školní den?" zeptala se s úsměvem Rita. „Doufám, že kluci neotravovali," dodá. „Ahoj Rito! Ale jo šlo to. Zjistila jsem, že francouzštinu jsem úplně zapomněla. A kluci byli hodní," usměji se, sednu si na jednu z barových židliček. „Hele! Nesedět! Pracovat!" křikne Rita, až se leknu a málem spadnu ze židle. Rita se usměje a zvedne obočí. „Ale jo, furt. Už jdu," zamumlám a odeberu se do kuchyně, abych se převlíkla. V kuchyni pozdravím Davida. „Někdy mi tu pomůžeš, jo?" zeptá se přes celou kuchyň. Rozesměji se. „Jasně!" křiknu a zmizím v šatnách.

Rita mě pustila dřív, abych se mohla naučit. Byla jsem ji vděčná. Musím dohnat francouzštinu a zítra k tomu přibudou další předměty. Díky slovníku, učebnici a tomu, co jsem si zapamatovala, jsem úkol udělala za půl hodiny. Docela dobrý, ne? Ještě jsem si pročetla učebnici dějepisu. Zítra ho budu mít a nic si z toho nepamatuji. Díky bohu, biologii jsem skvěle ovládala. Nachystala jsem si věci na zítřek, vzala jsem si dvě jablka a šla se projít ven. Prve jsem šla do stáje a navštívila svého věrného kamaráda. Dala jsem mu jedno jablko a vyčistila stáje. Vyhřebelcovala a pročísla hřívu. Black spokojeně zařehtal a koukl se do mých očích. „Já vím, kamaráde. Taky bych se zase projela, ale nemám čas. Třeba zítra, ju?" zašeptám mu do ucha a pohladím ho po krku. Kývne hlavou. Jako by mi rozuměl. Usměji se a políbím Blacka na jeho flíček. Vylezu ze stáje a jdu se projít kolem jezera. Vytáhnu jablko a zakousnu se do něj. Za chvíli mám jablko snězené a tak ohryzek odhodím. Zatočím hlouběji do lesa a proměním se. Tak ráda jsem se zase proběhla po čtyřech nohách. I když se teplota blížila k nule, mě bylo díky kožichu teplo. Domů jsem se vrátila pár minut po jedenácté. Osprchovala jsem se a lehla si. Hned jak jsem se zachumlala do peřin, jsem usnula.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psí život 8. kapitola: