Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 1. kapitola

02.09.2011 (12:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 6724×

1. kapitola – Nový lékař

(pohled Belly)

Když se ozvalo klepání na dveře, byla jsem zrovna uprostřed své oblíbené činnosti. Zírala jsem do zdi a vzpomínala. Na to hezké, ale i špatné vzpomínky si ke mně razily cestu. Setřela jsem si z tváře osamocenou slzu, vyzvala doktora dál a opřela si hlavu o kolena. Bylo mi jedno, jak můj nový doktor vypadá, stejně bude mlít jen to samé, co ten stařík před ním.

„Ahoj, Isabello –“

„Bello,“ zamumlala jsem a skočila mu do řeči. Slyšela jsem, jak si odtahuje židli. Jeho kroky ale slyšet nebyly. Musel chodit jako myška.

„Taky tedy Bello,“ řekl veselým tónem. Ten stařík, co mě léčil před ním, nesnášel, když jsem mu skákala do řeči. Tomuhle to očividně nevadilo.

„Já jsem doktor Salvatore, ale můžeš mi říkat Stefan. Občas za tebou možná přijde i můj bratr, který je tu také nový. Dostali jsme tě na povel.“ Dva doktoři? No super, můj stav se podle primáře očividně nezlepšuje, že na mě budou dohlížet dva.

„To je super,“ zašeptala jsem bezvýrazně.

„Víš, už jsem četl tvoji složku, ale rád bych slyšel od tebe, co tě trápí.“

„Mě nic netrápí,“ namítla jsem slabě. Proč si myslí, že mě něco trápí?

„Kdyby tě nic netrápilo, nebyla bys tady.“

„Většina lidí je tady proto, že jsou blázni. Jako já,“ zavrtěla jsem hlavou. Tenhle doktor je divný. Ale dobrý… Snad nepozná, že jsem normální, ale na druhou stranu tvrdím, že existují upíři. Žádný doktor by mi neřekl, že jsem normální.

„To není pravda. Většina psychických potíží pochází z trápení. Smutku, nebo nějakého šoku. Prožila sis něco takového?“

Všechno! – chtělo se mi vykřiknout. Ovládla jsem se.

„Nevím, nevzpomínám si. Věci mi tu začaly splývat do sebe.“

„To chápu. Ty sama si o sobě myslíš, že jsi blázen?“ zeptal se nenuceně. Tenhle doktor je fakt divnej.

„Proč bych tu jinak byla?“ opáčila jsem.

„To je první krok k uzdravení.“

„Jakto?“ zašeptala jsem naoko bez zájmu. Já odtud nesmím pryč!

„Většina pravých bláznů si o sobě myslí, že jsou normální, víš?“

„Takže, když já vím, že jsem šílená, je to známka toho, že se uzdravuju?“ zeptala jsem se s ironií v hlase.

„Vlastně jo.“

Vlastně jo. Proboha, co je to za doktora? Vlastně ano! Žádného doktora jsem ještě neslyšela takhle mluvit. Ten stařík říkal, že je mladý a nový. Téměř bez praxe. Tím by se to asi vysvětlovalo. Mladý a nezkušený.

„Víš, Bello, mnohem snáze by se nám komunikovalo, kdyby ses na mě podívala.“

„Mně to takhle vyhovuje.“

„Dobrá. Takže… Ty tvrdíš, že si narazila na upíry?“ zeptal se znovu nenuceně. Začala jsem se chechtat. Byl to hysterický smích. Narazila! Já s jedním chodila! Já s jedním spala! Já jednoho milovala a miluju ho pořád, ale taky nenávidím. Co převládá? To sama nevím.

„Podělíš se se mnou o ten vtip?“ zeptal se znovu, když jsem se uklidnila.

„Asi ne,“ zamumlala jsem.

„Možná by se ti ulevilo,“ přesvědčoval mě příjemným hlasem. Až teď mi došlo, jak je jeho hlas příjemný a melodický. Takhle nějak s hlasem pracoval ten parchant, co mu nemůžu přijít na jméno. Byl vábivý, ale já už byla zvyklá.

„To sotva,“ odsekla jsem. Povzdechl si.

„S tebou to asi tvůj předchozí doktor neměl jednoduché, viď?“ ptal se znovu. Kupodivu nebyl naštvaný, ani netrpělivý. Ten stařík nesnášel, že se se mnou po dvou letech nehnul z místa.

„Klidně to řekněte. Cvokař, ne lékař.“

„Tykej mi, Bello.“

„Fajn.“

„Cvokařem bych se nenazval… Pomáhám jen těm, co na chvíli ztratili půdu pod nohama. A ty, Bello, mi tak zrovna nepřipadáš. Poznal jsem už pár lidí, o kterých ostatní říkali, že jsou blázni. O tobě to říkají taky, ale mně se zdá, že nejsi blázen. Pokud se nezblázníš z té nudy tady, tak jsi ten nejklidnější a nejrozumnější blázen, kterého jsem potkal,“ řekl mile a zdálo se mi, že se u toho musí usmívat.

„To se ti jen zdá. Já sem patřím,“ bránila jsem se honem.

„Vidíš, a díky tomu, že to přiznáváš, se mi zdá, že právě ne. Ale zpět k původnímu tématu. Znáš tedy nějakého upíra?“

„Jo, pár by se jich našlo,“ zamumlala jsem.

„Smím vědět jejich jména? Je to třeba někdo slavný?“

„Nechci jim ještě víc znepříjemňovat věčnost, takže ne.“

„Žijí věčně?“

„Copak to není obecně platná definice o nich?“ Už mě to začínalo unavovat, ale fakt.

„Mohou se lišit, ne?“

„Neliší.“

„Tak dobře. Jak si je poznala? Chtěli tě vysát?“

„Ne a vysvětlit ti to, to by bylo na dlouho.“

„Já mám času spoustu,“ řekl znovu mile.

„Já o tom ale nechci mluvit. Je to příliš osobní.“

„Chápu. Měla jsi je ráda?“

„Víš, já tě nechápu. Ostatní doktoři se mnou mluvili o tom, že žádní upíři neexistují a ty se mnou o nich debatuješ, jako bys na ně věřil. Nebo jako bys mi věřil.“

„Snažím se pochopit jádro věci. Samozřejmě, že upíři neexistují, Bello.“

„Divná technika a o nic víc účinná, než ta stará. Prostě mi napiš nějaký prášky, já to spolknu a hotovo.“

„Ty chceš dobrovolně prášky?“ Copak to není jasné? Jo!

„Jo,“ zamrmlala jsem. Už mě docela štval. Tolik otázek ten starší neměl za celé ty dva roky. Vždycky jen něco mlel a ani mě nepustil ke slovu. Byl to pro mě svátek, když jsem mu mohla něco říct.

„Pak jsi blázen,“ konstatoval.

„A co ti tady celou dobu říkám?“

„Proč si tak nepříjemná, Bello?“

„Do toho ti nic není.“

„Jsem tvůj lékař, je mi do toho hodně.“

„Pokud neumíš číst myšlenky, tak se víc nedozvíš. Můžeš jít.“ Povzdechl si. A číst myšlenky uměl jen jeden upír...

„S tebou budu mít hodně práce.“

„Že by?“ optala jsem se sarkasticky.

„Jo. No, ale rád jsem tě poznal, Bello. Jsi prima děvče. Škoda, že musíš být zavřená tady, když si duševně zjevně úplně v pořádku.“

„To jsi asi první, kdo si to o mně myslí.“

„Věř mi, nebudu poslední,“ zašeptal. Ušklíbla jsem se.

„Jak myslíš.“ Slyšela jsem odsunutí židle, ale opět žádné kroky. První zvuk, který jsem znovu pochytila, bylo otevírání dveří.

„Zítra si znovu popovídáme. Zatím se měj, Bello.“

„Hm...,“ odvětila jsem chytře a slyšela zabouchnutí dveří. Po dlouhé době jsem s někým prokecala celou hodinu a vlastně ani nevím, jak ten člověk vypadá. Táta by měl asi radost, ale já ne. Tenhle doktor se mnou nezacházel jako s duševně chorou, ale jako s normální a příčetnou holkou. Mohl by mi zavařit. Mohl by mě odsud dostat. Musím sehrát další scénu. Aspoň tak dostanu další uklidňující prášky. Dlouho už jsem je neměla. Cítím se hůř, potřebuju se uklidnit. Nevnímat zas na pár hodin svět. Jo, zítra sehraju další scénku.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 1. kapitola: