Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 11. kapitola

29.01.2012 (11:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5197×

11. kapitola – SOS

(pohled Belly)

„Co kdybyste mi prozradila něco z vašeho dětství?“ zeptal se Monty a provrtával mě pohledem. Z toho pohledu mi nebylo moc dobře po těle.

„Co kdybyste šel už laskavě do p*dele?!“ chtěla jsem říct. S obrovským sebezapřením jsem se ovládla.

„A co byste chtěl vědět? Byla jsem dítě jako každé jiné,“ odfrkla jsem si. Ty jeho otázky už mi vážně lezly krkem.

„Měla jste ještě ve školce hodně kamarádů?“ nedal se. A jak si to mám, sakra, pamatovat?! Jsem natvrdlá já nebo on?! Bohužel mi bylo jasné, že pokud nebudu spolupracovat, řekne primáři, že jsem stále blázen a já se odtud nikdy nevyhrabu.

„Ehm… jestli si dobře pamatuji, tak ano,“ zamumlala jsem potichu a snažila se tak skrýt svoji podrážděnost.

„A co paní učitelky na základce? Měly vás rády?“

Bože, já ho uškrtím.

„Nevím. Možná. Nebyly se mnou moc problémy, tak snad ano,“ odvětila jsem po chvilce.

„Byla jste dobrá studentka?“

„Neučila jsem se tak špatně,“ kývla jsem.

„Brala jste někdy nějaké návykové látky?“ Nadzvedl obočí a očividně byl hodně zvědavý. Kdybych mu řekla popravdě, že feťáka ze mě udělali až tady, asi by mi neuvěřil. Je fakt, že bez prášků už bych asi nevydržela… což bude problém, až budu venku, ale s tím už si nějak poradím. O mé závislosti kromě mě nikdo neví, tak je to v pohodě.

„Ne.“

„Patřila jste někdy do nějaké sekty?“

„Ne.“

„Kolik vám bylo, když jste se poprvé zamilovala?“ dorážel dál. Tohle už nebyly otázky od profesionála. Tohle byl výslech.

„Nezlobte se, pane doktore, ale vaše otázky se mi zdají příliš osobní. Jestli vám to nevadí, plánovala jsem, že si jako každý den zajdu ještě do zahrady, než se setmí. Nerada bych o tu vycházku přišla,“ řekla jsem takovým hlasem, ze kterého běžel mráz po zádech i mně samotné. Ale Montyho to z rovnováhy nevyvedlo.

„Ale ovšem, nerad bych vás o ni připravil. Zatím nashle, Isabello.“

„To se mi snad zdá!“ zanadávala jsem si pro sebe, když odešel.

Kdy jsem mu dala svolení, aby mi říkal křestním jménem? Ten chlap je příšerný. Upřímně se divím, že je ženatý. Já bych si ho nevzala ani za zlaté prase.

Když jsem se konečně trošičku zklidnila, vyrazila jsem do zahrad a procházela se asi dvě hodiny. Bylo to super, zase si provětrat hlavu.

Damon už je tři dny na dovolené a já tu pomalu šílím. Jestli brzy nepřijde, asi mi z Montyho hrábne doopravdy. Zrovna sympaťák to tedy není. Spíš naopak. Je příšerně afektovaný. A stále mě děsí ty jeho oči. Není to dobrý člověk, tím jsem si jistá.

Když se začalo stmívat, obrátila jsem se a vyrazila na pokoj. Cestou jsem opět narazila na Montyho a primáře na chodbě. Nevšimli si mě, tak jsem kolem nich chtěla jen proklouznout, když jsem se zastavila. Bavili se totiž o mně.

„… říkám vám, pane primáři, to děvče není duševně v pořádku. Upřímně řečeno obdivuji doktory Salvatory, že slečně Swanové byli ochotni napsat do karty takový nesmysl, jako že se zlepšuje. Ona je myšlenkami stále jinde. Každý hlasitější zvuk ji děsí k smrti. Nesmíte si ji vzít na svědomí a propustit ji,“ říkal právě polohlasem Monty.

„Uvidím. Slečna Swanová začala dělat pokroky teprve před nedávnem, ale tak velké, že jsem si myslel, že nejhorší má za sebou. Hlašte mi, kdyby se její stav jakkoliv změnil a já se potom rozhodnu co dál,“ odvětil primář a odkvačil pryč.

Monty tam ještě chvíli zůstal stát a zamnul si ruce jako nějaký zločinec. Pomalinku a opatrně – jako nějaký další zločinec – jsem se začala plížit na pokoj, aby mě neviděl.

„Deset, dvacet, Bella!“ vyjekl Elliot. Jeden zdejší blázen, co si o sobě myslí, že je vševědoucí. Cha, cha. Znám jenom jednoho takové člověka. Teda spíš upírku, ale to je fuk. Zrovna teď bych Ellitota nejraději zaškrtila.

„Pššt!“ zasyčela jsem a dala si prst na rty. Elliot se na mě nechápavě podíval. Už měl něco na jazyku, když se za námi ozval čísi hlas. V tu chvíli se mi chtělo na místě umřít.

„Ale, pane Largi, co tady děláte? Copak nevíte, že byste touhle dobou už měl být na pokoji?“ podotkl Monty a sledoval Elliota, který se  poslušně vzdálil. Mezitím, co ho sledoval, jsem se snažila potichu a pokud možno nepozorovaně zmizet.

Ale Monty se na mě otočil a chytl mě za ruku.

„S vámi si, slečno Swanová, ještě popovídám o samotě,“ zavrčel, stiskl mi ruku až to zabolelo a táhl mě k pokoji. Když se za námi zavřely dveře, pustil mě. Nebo ne, spíš do mě strčil, až jsem si kecla na postel.

„Copak nevíte, slečno Swanová, že cizí hovory se neposlouchají?“ zapředl a mně se zvedl kufr. Ble. Ale zkusila jsem si zahrát na blbou.

„Jaké rozhovory? Zrovna jsem šla z vycházky a potkala Elliota, když jste náš našel,“ zamračila jsem se a zkusila pohled alá já nic, já muzikant.

„Ach tak,“ zamumlal a stoupnul si těsně ke mně. Tyčil se teď nade mnou jako hora. Pak se ke mně sklonil a hrubě mě chytl pod bradou.

„Kdyby tomu ovšem bylo jinak, vězte, že já nejsem jako váš původní doktor, nebo jako páni Salvatoři. Mě neobelstíte. Vy sem patříte. A já zařídím, abyste tu ještě nějaký čas zůstala, pokud nebudete rozumná,“  zašeptal.

Jeho hnusný obličej byl jen kousek od mého. Pochopila jsem, na co naráží, a vážně už neměla  daleko k tomu, abych hodila šavli. Vše ve mně se najednou vzbouřilo a já ho od sebe odstrčila. Pak jsem prudce vstala a podívala se mu do očí.

„V jedné věci se pletete, doktore. Já sem totiž doopravdy nepatřím a nejsem jako ostatní slaboduché pacientky, se kterými si můžete dělat, co chcete. Já se vás nebojím a už vůbec se nebojím toho, že bych tu měla hnít dalších pár měsíců. To vy byste se měl bát, protože to, co jsem já zažila, z toho byste si vy sedl na zadek. Takže mě někdo jako vy rozhodně nevyděsí. Spíš byste si měl dávat pozor na to, co naznačujete,“ zavrčela jsem na něj a v duchu se modlila za to, aby se za mě Damon se Stefanem v případě nouze postavili. Pak mi došla jedna věc. Ani jeden z nich tu momentálně není a bůhvíjak dlouho nebude.

Snažila jsem se, aby se to v mém obličeji nijak neodrazilo.

„Tvé slovo proti mému - a kdo se za tebe asi tak tady postaví, he?“ chtěl vědět a automaticky přešel na tykání.

„Okamžitě odejděte z mého pokoje, nebo někoho zavolám, aby vám pomohl,“ zasyčela jsem a ignorovala jeho otázku. Monty si odfrkl, věnoval mi jeden hnusný úchylácký úsměv, otočil se na podpatku a odešel.

*     *      *

Druhý den po snídani jsem se rozhodla, že musím Damonovi nebo Stefanovi zavolat a říct jim, co se tu děje. Díky bohu mi kdysi dal Stefan jejich čísla – tehdy jsem nechápala, na co. Teď mi to přišlo vhod.

Takže jakmile jsem dojedla, zvedla jsem se a zašla k jednomu bouchači. Zvědavě se na mě podíval a zeptal se: „Smím vám pomoct, slečno Swanová?“

„Ano. Budete se na mě zlobit, kdybych si chtěla zavolat? Teď, když jsem se konečně dala trošku do pořádku, bych měla zavolat své matce. Naposledy jsem jí slíbila, že jí zavolám, ale ještě jsem se k tomu nedostala.“

„Uvidíme, co se pro to dá udělat,“ řekl a někam odběhl. Já zatím přemýšlela. Vymluvit se na mámu byl super nápad. Což mi připomíná, že bych jí fakt měla zavolat. Ale tohle teď bylo přednější. A ještě jeden problém. Mám zavolat Damonovi, nebo Stefanovi?

Ne, Stefan má svých starostí dost. Došla jsem k tomuto závěru, právě když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil bouchač s Montym v zádech. Ach ne, to nemohl najít třeba primáře?!

„Slyšel jsem, že jste vyslovila přání zavolat své matce, slečno Swanová?“ řekl a falešně se usmál.

„Ano, myslíte, že by to šlo?“ usmála jsem se též. Bouchač nás pozoroval, ale těch falešných úsměvů si asi nevšiml.

„Ale jistě. Ovšem s jednou podmínkou. Budu u toho přítomen.“ Než jsem stačila zaprotestovat, ozval se kupodivu bouchač.

„Proč, doktore?“

„Pacientka ještě není úplně zdravá… Co kdyby ji napadlo zavolat někam jinam a způsobit tak třeba nějaké pozdvižení? Jak říkám, měl bych u toho být. Můžete jít, já se o slečnu Swanovou postarám,“ řekl autoritativně a bouchač poslušně odklusal. Chtěla jsem na něj zařvat, ať mě tu s ním nenechává. No, ovládla jsem se.

„Půjdeme?“ zapředl falešně Monty a mmě se v tu chvíli opět zvedl kufr. Jsem v háji, běželo mi hlavou cestou k recepci, kde jsem mohla „matce“ zavolat. Ten chlap byl chytrý… Sakra.

Stoupla jsem si vedle telefonu, po recepční ani stopy. Fakt ukázkový blázinec.

„No?“ naléhal.

Zaťala jsem tedy zuby, popadla papírek a vyťukala číslo. Papírek jsem potom rychle zastrčila do kalhot, než po něm Monty stačil chňapnout. Nadechla jsem se.

Damon to vzal na první zazvonění.

„Prosím?“ ozval se jeho příjemný hlas. Teď, anebo nikdy.

„Ahoj, mami, tady Bella. Říkala jsi, ať se ti ozvu. Nevolám nevhod?“

„Bello?“ ozvalo se z telefonu překvapeně.

„Ano, jsem to já, mami.“

„Ani jsem netušil, že mám dítě. Natož, že jsem mamina… Ehm, to ses vážně zbláznila za tu dobu, co mám dovolenou?!“

„Ne, mami. Ale nemám k tomu moc daleko,“ mluvila jsem dál a snažila se to zaonačit tak, aby Monty, který pozorně poslouchal, ničemu nerozuměl.

„Děje se tam něco?“ docvaklo mu.

„Ano.“

„Potřebuješ pomoct?“ ptal se dál.

„Jasně, mami. Přijeď co nejdřív, ráda tě uvidím,“  zasmála jsem se, aby to znělo přesvědčivě.

„Nemůžeš mluvit?“

„Tak nějak,“ zamumlala jsem.

„Je to hodně naléhavé? Mám tu něco na práci – hodně důležitého,“ zamumlal.

„Docela jo. Víš, táta mi povídal, ať mu zavolám, když si na něj vzpomenu, ale bohužel je teď trochu zaneprázdněný, takže jsem ho nechtěla otravovat, aby přijel on,“ mlela jsem dál a modlila se ke všem svatým, ať to pochopí.

„Fajn, ukážu se tam co nejdřív. Jen ať to, prosím, stojí za to,“ zabručel.

„Neboj, nebudeš zklamaná, mami,“ zasmála jsem se znovu.

„Jak tak poslouchám, tak asi ne. Tak se tam zatím měj, holčičko,“ zapředl do telefonu. Měla jsem co dělat, abych mu něco neodsekla, ale pak mě něco napadlo.

„Taky tě mám strašně ráda, mami. Pozdravuj tátu, jestli ho zastihneš. Pa.“ Na slovo strašně jsem kladla velký důraz.

„Hmm, čau,“ řekl a zavěsil.

Položila jsem hluché sluchátko a usmála se na Montyho opravdickým úsměvem. On měl na tváři podezřívavý výraz.

„Máte nějak moc dobrou náladu na to, že jste volala pouze své matce,“ konstatoval chladně a strčil do mě, abych se hnula směrem k pokoji.

„Jo, máme vážně pěkný vztah,“ zapředla jsem a jeho špatné nálady si vůbec nevšímala. Damon se tu, co nejdřív to půjde, objeví a pomůže mi od Montyho a jeho nevhodných lékařských postupů.

Když jsme došli k mému pokoji, prudce otevřel dveře a přímo mě tam vhodil. Naprosto jsem to nečekala, takže jsem si kecla na zadek. Naprosto naštvaně jsem se otočila a podívala se na něj.

„Večer přijdu a probereme váš současný zdravotní vztah,“ zapředl a zabouchl dveře. A já nasucho polkla.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 11. kapitola: