Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 14. kapitola

12.02.2012 (13:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 5056×

14. kapitola – Dobrá nebo špatná zpráva?!

(pohled Belly)

Byl to jeden týden po tom incidentu. Zrovna jsem si četla knížku. Na Větrné hůrce. Damon mi ji sem nějak propašoval a já mu za to byla fakt vděčná, protože to byla moje nejmilejší knížka.

Jak už jsem říkala, zrovna jsem si četla, když se otevřely dveře a dovnitř nadšeně vešel Damon, v ruce nějaké papíry.

„Mám dobrou zprávu!“ vyhrkl a zamával mi papíry před nosem. Neměla jsem šanci z nich něco vyčíst, tak jsem počkala, až trošku umírní své nadšení a poví mi, co je tak skvělé, že kvůli tomu má tak dobrou náladu.

„Jedeš domů, Bello! Pozítří jedeš domů! Trochu jsem zatlačil na primáře a jedeš domů!“ opakoval stále dokola nadšeně.

A mně poklesla čelist. Zírala jsem na něj stejně inteligentně jako batole a snažila se zpracovat to, co mi právě řekl. Já jdu domů? Po dvou a půl letech tady?! K tátovi?! K Viktorii???!!!

Jednoduše řečeno jsem tak nějak počítala s tím, že si tu ještě nějakou dobu pobudu, takže jsem se nedokázala nějak patřičně radovat a on to poznal.

„Ty nemáš radost?“ zeptal se a jeho nadšení pokleslo. Přestal přecházet po mém pokoji a podiveně se na mě podíval.

„Ale ovšem, že mám! Jen… takhle rychle… páni…“ zamumlala jsem.

„Víš, myslel jsem, že potom, co se ti tu minulý týden stalo, se odtud budeš chtít dostat co nejrychleji,“ vysvětlil mi, ale jeho nadšení už se nevrátilo.

„Jo, to jo. Děkuju. Moc…“

„Nebo ty si tu dál chtěla trávit mládí?“ zeptal se a ušklíbl se.

„Ne, to fakt ne. Jen to musím zpracovat. Promiň, že jsem ti zkazila radost, příště se polepším,“ slíbila jsem a najednou se mi sevřel žaludek. Žádné příště už nebude. Až odsud odejdu, už Damona ani Stefana nikdy v životě neuvidím.

Do očí mi vyhrkly slzy.

„Bello?“ zeptal se starostlivě, papíry hodil na stůl a sednul si ke mně na postel. Rychle jsem zamrkala a podívala se na něj.

„Jsem šťastná,“ usmála jsem se.

„Vážně?“ Nevěřil mi.

„Jo, vážně. Doopravdy děkuju, Damone. Tobě i Stefanovi, vyřiď mu to prosím,“ zamumlala jsem.

„S potěšením,“ ušklíbl se a vstal.

„Já už musím jít - ještě vyřídit nějaké papírování. Nechtěla bys zavolat domů? Aby tě tu ve čtvrtek někdo vyzvedl? Jsi totiž oficiálně propuštěná už po snídani,“ dával mi instrukce.

„Jo, to je dobrý nápad. Zajdu na recepci a zavolám mámě,“ kývla jsem a taky se zvedla. Vedle něj jsem potom vyrazila ze svého pokoje. Poznala jsem na něm, že se mu něco nelíbí, ale nedokázala jsem určit co, takže jsem byla velice ráda, když zahnul za roh a vydal se na lékařský pokoj, zatímco já pokračovala rovně skrz jídelnu do recepce. A pak se možná půjdu projít, prolétlo mi hlavou.

Řekla jsem recepční (která se tam čirou náhodou objevila), o co jde, a už vytáčela mámino číslo.

„Prosím?“ ozval se ze sluchátka příjemný hlas mojí maminky.

„Ahoj, mami, tady Bella,“ řekla jsem a pomyslela si, že před týdnem a něco jsem jeden hovor začínala skoro stejně, ale mámě jsem ani náhodu nevolala.

„Zlatíčko! To je dost, že ses ozvala! Co bys řekla tomu, kdybychom s Philem přijeli o víkendu na návštěvu?“

„No, to je vlastně částečně to, proč ti volám, mami. Propustili mě. Ve čtvrtek jedu domů.“

Z druhé strany sluchátka se ozval nadšený výkřik a slyšela jsem, jak něco honem vysvětluje Philovi.

„To je skvělé, zlatíčko. Jsem tak moc ráda, že už se uzdravila!“

„Já taky, mami. Tak nějak jsem doufala, že byste mě snad mohli vyzvednout a mohla bych u vás ve čtvrtek zůstat. V pátek bych chtěla jet zpátky k tátovi do Forks. Ale zase jen na pár dní. Sbalit si věci a tak. Chtěla bych totiž začít někde jinde a od nuly, jestli mě chápeš,“ vysvětlila jsem rychle, než mě stihla zarazit. K mému naprostému překvapení to vzala.

„Ano, to chápu zlatíčko. Samozřejmě, že u nás smíš zůstat a že pro tebe přijedeme. V kolik?“

„Asi v jedenáct dopoledne by to bylo nejlepší,“ řekla jsem.

„Dobře, už se moc těšíme.“

„Já taky, mami. Mám tě moc ráda,“ zamumlala jsem.

„Já tebe taky, zlato. Brzo už budeš doma,“ řekla a trošku se jí zatřásl hlas. Asi brečela.

„Já vím, mami. Musím už jít, tak se měj,“ dodala jsem.

„Ahoj,“ řekla mamka a já to položila.

Potom jsem se jako tělo bez duše vypravila do parku v areálu, kde jsem si sedla na lavičku a naplno se poddala svým emocím. Brečela jsem.

Bylo to strašné zjištění, ale nechtělo se mi odtud. Damon i Stefan mi přirostli k srdci a já vůbec nevěděla, jak to teď bez nich přežiju. Obzvlášť teda bez jednoho z nich, dodala jsem v duchu a mírně hystericky se nahlas zasmála.

*    *    *

Večer přišel další šok. Když Damon jako normálně přišel, aby si se mnou po lékařsku „popovídal“, sdělil mi, že tu zítra ani čtvrtek nebude.

„Proč?“ zeptala jsem se a byla jsem na sebe hrdá, že se mi netřásl hlas.

„Bohužel mám ještě nějaké vyřizování… ale možná bych to mohl stihnout,“ dodal a vypadal, že je mu to opravdu docela líto.

„Fajn. Hlavně si vyřiď vše, co potřebuješ,“ pokusila jsem se usmát. On na mě kývnul a já uhnula očima před jeho pátravým pohledem.

„Co vlastně budeš dělat, až budeš venku?“ zeptal se pak, aby přerušil tísnivé ticho.

„Napřed pojedu k mámě, ale hned v pátek sednu na letadlo a poletím zpátky k tátovi, kde to všechno začalo,“ pokrčila jsem rameny.

„To není nejchytřejší,“ podotkl.

„Možná. Je jasné, že jsem se s tím ještě úplně nevypořádala, ale rozhodně jsem na tom lépe. Navíc se tam také moc dlouho nezdržím. Všichni by se tam na mě dívali jako na vyléčeného blázna, a to nechci. Odstěhuju se.“

„Kam?“ vyptával se dál.

„Nevím. Někam, kde mě nikdo nezná, a já budu moct začít s čistým štítem. Najdu si práci a byt. Co bude dál, to se uvidí.“

„Nad tím jsi ještě nepřemýšlela?“ hádal.

„Ne,“ kývla jsem.

„Máš strach?“

„Někdy mám pocit, že mi vidíš až do žaludku,“ zamručela jsem. Damon se zasmál, ale moc uvolněně to neznělo.

„Je to moje práce.“

„Jo, mám strach. Dva a půl roku jsem tu žila a schovávala se před světem i před upíry – což se mi stejně nepovedlo. Myslím, že kdybych se sem nedostala, rozhodně bych nezažila nic podobného, a to jsem tu teoreticky měla být v bezpečí. Místo toho jsem tu narazila na dva báječné upíří doktory a jednoho lidského doktora parchanta. Jo, takže se trochu bojím, co mě čeká tam venku.“

„Báječné, jo?“ To by to nesměl být Damon, aby v tom, co mu řeknu, nenašel něco, čím by mě mohl provokovat.

„Jo, báječné. Díky vám jsem se z toho dostala. Bože, kdybyste mě viděli, jak jsem vypadala hned, když mě se přivezli, asi byste se lekli. Časem se to trošku zlepšilo, ale z toho nejhoršího jsem se dostala až díky vám dvěma.“

„Takovouhle poklonu neslýchá člověk často,“ usmál se ironicky. Já nadzvedla obočí.

„Sorry, upír.“ Tónu, jakým to řekl, jsem se musela zasmát. Pak jsem ale znovu zvážněla.

„Přede mnou se nemusíš přetvařovat. Vím, že z toho taky nejsi zrovna odvázaný.“

„Já nic nepředstírám. Je super být pořád tak sexy,“ blýskl po mně úsměvem a já mu věnovala skeptický úsměv. To nijak nekomentoval, ale usmívat se přestal. Jasně, asi mi to nepřizná, ale mám dojem, že jsem se v něm taky už trošku začala orientovat.

„No, myslím, že těch dramat už bylo dnes dost. Půjdu.“

„Počkej!“ vyhrkla jsem, když jsem si vzpomněla na tu knížku. Sáhla jsem po polštář, vstala a podala mu ji.

„Díky. Za všechno… Několikrát jsi mě zachránil a já vůbec nevím, jak bych ti svůj dluh splatila, takže ti chci alespoň doopravdy poděkovat,“ dodala jsem, stoupla si na špičky a dala mu pusu na tvář jako před týdnem. Teda chtěla jsem. Problém byl v tom, že tentokrát už to čekal. Říkala jsem už někdy, že je to zmetek?

Protože přesně v tu chvíli, kdy jsem se k němu rty přiblížila, pootočil hlavu a já ho políbila na rty. Měla jsem nutkání ucuknout, ale on mi v tom zabránil, protože mě chytl za šíji a přinutil mě zůstat na místě. A než jsem se stačila vzpamatovat, zjistila jsem, že to on líbá mě.

Zmohla jsem se jen na slabou odezvu, protože jeho rty si doslova přivlastnily ty moje. Nic takového jsem ještě nezažila, a že Edward sakra dobře líbal.

Jak dlouho to trvalo? To nedokážu odhadnout, protože čas jakoby se v tu chvíli zastavil a já byla schopná vnímat, jen jeho sametové rty, které si nárokovaly ty moje. Nebyl to moc něžný polibek. Spíš vášnivý. Dravý. A přesto dokonalý a nepřekonatelný. Přísahám, že jsem měla pocit, že asi omdlím, jestli se neodtáhne. A to by nebylo úplně nejlepší rozloučení, kdyby mě musel zase křísit. Takže jsem nějak přinutila paže, aby se mu zapřely do hrudi.

Ale ne silou. I na mé poměry jsem ho odstrčila jemně. On to nemusel ani zaregistrovat, každopádně se odtáhl a pustil mě. Chvíli ještě stál dost blízko u mě a měřil si mě pohledem. Pak se po svém usmál.

„Dluh splacen… částečně,“ zavrněl. Musela jsem se ušklíbnout. Ha, ha. Svoji poslední ironickou myšlenku (tedy ha, ha) jsem zopakovala nahlas.

On se na mě jen andělsky usmál a popošel ke dveřím. Pak se na mě ještě otočil a řekl: „Sbohem, Bello.“

Než jsem stačila odpovědět, byl pryč. A mně se teď doopravdy podlomila kolena. Dosedla jsem na podlahu a položila si hlavu do dlaní. A znova začala brečet…

Ahojky, tak se znovu ozývám.

Byl tu dotaz na Damonův pohled. Ano, můžete se na něj těšit, ale ještě to bude chvilku trvat. Myslím, že by se mohl objevit v prvním díle druhé řady. ;)

P. S.: Tohle je přeposlední díl první řady. =)

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 14. kapitola: