Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 15. kapitola

24.02.2012 (07:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4733×

15. kapitola – Domov

(pohled Belly)

Ve čtvrtek ráno jsem doopravdy měla náladu na bodě mrazu. A to i přesto, když jsem si uvědomila, že téměř syrová míchaná vajíčka jsou moje poslední jídlo v tomhle blázinci.

Ledva jsem dojedla, objevil se po mém boku primář, který se se mnou přišel rozloučit. Přál mi vše nejlepší do dalšího života, mnoho úspěchů a především zdraví – jak fyzického, tak toho duševního.

Nezbylo mi nic jiného než mu poděkovat a zajít si na pokoj pro věci. Měla jsem sto chutí do něčeho praštit. Něco rozmlátit na kousky, ale věděla jsem, že pak by si mě tu ještě nechali a já Damonovi se Stefanem dlužila při nejmenším to, že odtud odejdu, když už mi věnovali tolik času.

Takže jsem se ovládla, vzala svůj kufr a naposledy si prohlédla svůj pokoj, ve kterém jsem strávila posledních dva a půl roku. Jasně, nebyly to zrovna moc příjemné vzpomínky, ale přesto jsem musela zamrkat, abych z očí vyhnala slzy.

Zatracení upíři!!!

Pomalinku jsem se procházela po chodbách a mířila na recepci, kde na mě – jak jsem poznala podle zapípání mobilu, což byl náš smluvený signál – už čekali mamka s Philem.

Jen co jsem se tam došourala, už mi na krku vysela mamka.

„Bello! Zlatíčko, tady jsi. Já jsem tak šťastná, že už jsi zdravá. Musíme to doma oslavit!“ švitořila mi do ucha a já se přinutila vykouzlit na tváři úsměv.

„Jasně, mami. Oslavíme to,“ kývla jsem a toužila už být v autě. Ale zároveň jsem to chtěla nějak zdržet, kdyby Damon přece jen dorazil.

Mamka se ode mě po chvilce odtáhla a zkoumavě se na mě zahleděla.

„Ale nevypadáš na to, že jsi byla zavřená v psychiatrické léčebně. Spíš jako bys odjela na delší dobu do lázní. A co ty šaty?!“ ptala se udiveně. No, už jsem to nemohla zdržovat.

„Já ti to vysvětlím později, ano, mami?“ sykla jsem jí do ucha, chytla ji podpaží a donutila ji k pochodu ke dveřím od recepce. Tentokrát jsem se už neohlédla.

„Dobře,“ přikývla máma a ohlédla se na Phila, který mi vzal můj kufr a celou dobu se na nás zářivě usmíval.

„Taky jsem moc rád, že jsi v pořádku, Bello,“ přidal a chytl mě za chůze kolem ramen.

„Díky,“ zamumlala jsem upřímně.

Drželi mě oba dva, dokud jsme nedošli k autu. Phil otevřel kufr od auta a dal tam ten můj. Potom se na mě zářivě usmál, odemkl auto a otevřel mi dveře, ať si nasednu. Kývla jsem na něj, sedla si a počkala, než dveře zase zavřel. Pak jsem se (seděla jsem vzadu a mamka s Philem vepředu) připoutala a unaveně položila hlavu na opěradlo. Byla jsem šíleně unavená, protože jsem toho v noci moc nenaspala.

Trošku mě probralo až uklidňující bručení motoru. Phil to otočil a zamířil k bráně ústavu, kudy se jedině dalo dostat ven. Pak tu byl ještě jeden vjezd, ale ten byl vzadu a výhradně pro zaměstnance a taky když jezdily třeba dodávky léků, materiálu nebo jídla.

No, něco mě donutilo se ohlédnout. K mému překvapení jsem uviděla černé auto, které smykem parkuje na parkovišti a z něho příliš rychle vystupuje nadlidsky krásný chlap. Potlačila jsem nutkání zařvat na Phila, ať to otočí a sledovala Damona, který se v tu chvíli nechoval jako člověk – byl moc roztržitý a pohyboval se moc rychle. Nakonec se po pár metrech zastavil a jenom se díval za naším autem. Asi po dvou minutách mi zmizel z dohledu a já se konečně donutila odvrátit pohled.

*   *   *

„Zlato, víš jistě, že nechceš jít s námi?“ přemlouvala mě máma.

„Ne, mami. Chci si užít trošku klidu, ale vy jděte. Já budu v pořádku tady doma,“ přemlouvala jsem mámu zase já, ať si o mě nedělá starosti a nutila ji k tomu, aby vyrazila s Philem na skleničku, aby oslavili můj návrat domů.

„Dobře, zlatíčko. Kdyby něco, tak mi zavolej, ano?“

„Jasně, mami,“ kývla jsem a doslova ji vystrkala ze dveří. Ven se jí beze mě očividně moc nechtělo.

„Zatím,“ křikla na mě ještě přes rameno a už se věnovala Philovi, což byla úleva po dni stráveném tím, že se mě snad každých pět minut ptala, jak mi je a jestli něco nepotřebuju.

Takže když odešli, zvrhla jsem se na pohovku a nechala si hlavou vířit splašené myšlenky.

Byla jsem doopravdy ráda, že když se mě mamka zeptala na můj nový vzhled a styl oblékání, ani se moc nepozastavila nad tím, když jsem řekla, že jsem dostala svérázného doktora se zvláštními lékařskými postupy, které se nakonec ovšem jevily účinnými. Spolkla to i s navijákem a víc se nevyptávala. Snad takhle oblafnu i tátu.

Odpoledne jsem mu zavolala a domluvila se s ním, aby mě čekal na letišti. Byl z mého návratu doopravdy nadšený. Já zase tolik ne. Doopravdy jsem se trochu bála toho, jak na mě známé prostředí zapůsobí. Nebyla jsem si jistá, jestli se znovu nesesypu, přestože pomyšlení na Edwarda mě už skoro vůbec nebolelo. Ano, skoro. Taková otupělá bolest tu byla pořád, ale to bylo stále lepší než v porovnání s tím, jak jsem na tom byla ze začátku.

Na to mé myšlenky zabrousily k Damonovi se Stefanem a já s překvapením zjistila, že teď už to ale docela bolí, takže jsem se raději sebrala a šla se naložit do vany s předsevzetím, že na něj ani Stefana nebudu myslet minimálně do zítřka.

*  *   *

Mamka s Philem se vrátili kolem třetí. Vím to proto, že jsem ještě nespala. A oba dva byli totálně na šrot. Ještě, že tam i zpátky jeli taxíkem, jinak bych jim oběma dala přednášku, i když jsem o polovinu mladší než oni.

Na druhou stranu jsem věděla z vlastní zkušenosti, že někdy se člověk prostě potřebuje odreagovat, takže jsem jim taktně ráno vůbec nic nevyčítala, když se oba dva drželi za hlavu a sténali při těch nejtišších zvucích, jako bylo třeba zapípání mikrovlnky, která nás upozorňovala na ohřátí včerejší večeře – dnešní snídaně.

Téměř nedočkavě jsem se podívala na hodiny a zjistila, že mi to letí asi až za tři hodiny. Měla jsem nutkání něco dělat. Příčilo se mi jenom tak sedět na zadku a pozorovat ty dva chudáky.

„Vezmu si na letiště taxi,“ konstatovala jsem, když Phil hledal v ledničce pivo (ve snaze potvrdit rčení: čím ses zkazil, tím se naprav) a místo toho si vyndal tomatový džus. Nad tím jsem musela protočit oči.

„Ale, Bello, do té doby budu ok,“ přesvědčoval mě, a protože nedával zrovna pozor, málem se přerazil a nohu židle.

„Jasně. Ne, pojedu sama. Možná to bude lepší, stejně nesnáším loučení,“ konstatovala jsem.

„Ale tohle není doopravdy loučení. Zase přijedeš,“ odporovala mamka a já jí to odkývala. No, tenkrát jsem doopravdy netušila, že tohle bude naše poslední loučení a že už ji nikdy v životě neuvidím. A možná to tak bylo lepší.

Bylo to tak lepší, protože mi při loučení s ní netekly slzy proudem a necítila jsem vinu při slibování toho, že za ní brzy zase přijedu. Věřila jsem tomu, že svůj slib dodržím a nasedala do taxi sice trochu smutná, ale to jen kvůli tomu, že jsem si myslela, že maminku zase jen pár týdnů neuvidím. Dneska bych dala vše za to, abych to mohla vrátit a rozloučit se s ní pořádně. Na druhou stranu bych to ale možná nezvládla, takže…

No nic, zpět k vyprávění.

Taxikář cítil potřebu se o něčem bavit a já mu odpovídala – bylo to lepší než sedět sama a potichu s cizím chlapem v autě, no ne?

Probrali jsme standardní témata. Počasí, politiku, sport, kulturu. Vystačilo to přesně akorát do té doby, než jsme parkovali před letištěm. Taxikář mi ještě pomohl s kufrem, rozloučil se a odjel. Já s povzdechem vyrazila dovnitř vyzvednout si letenku.

*    *    *

Ráda bych přiznala, že cestou domů s Charliem v autě mě záblesk rudé barvy v lese vůbec nevyděsil, ale to bych lhala. Čekala jsem to. Věděla jsem, že si pro mě Victorie jednou přijde, jen jsem nečekala, že to bude tak brzo.

Charlie naštěstí vůbec nic nepoznal a dál se na mě vesele usmíval. Byl úplně nadšený z toho, že už jsem zdravá a pár dní u něj zase budu bydlet. Nechtěla jsem mu kazit radost, tak jsem se raději taky usmívala a přikyvovala.

„Bello, doopravdy se mnou nechceš zůstat? Určitě se ti tu nikdo vysmívat nebude. Jessica je na vysoké, Angela pracuje jako sekretářka u nějaké firmy v Seattlu, takže tu taky zrovna moc není. Mike pracuje v obchodě svých rodičů a Erik se odstěhoval,“ snažil se mě přemluvit.

„Tati, jsem ráda, že chceš, abych tu s tebou zase žila, ale každý by se tu na mě díval skrz prsty a nikdy už mi nevěřil. Netoužím to znova zažít,“ zamumlala jsem. A taky nechci, aby se ti něco stalo, dodala jsem v duchu.

„Dobře, teď na tebe nebudu tlačit, přeci se nestěhuješ už dnes, ne? Třeba si to ještě rozmyslíš,“ zamručel.

„Třeba,“ kývla jsem a sledovala náš dům, který se začal přibližovat.

„Je to tu stále stejné,“ konstatovala jsem po chvilce. Když…

„Jo, je tu klid,“ přikývl Charlie, když vypnul motor a vystoupil. Potom zamířil ke kufru auta a ten můj mi odnesl do mého pokoje.

Já tam chvilku jen tak stála u jeho policejního auta a sledovala les kolem. Nikde nic, žádná známka nebezpečí. Vlastně jsem se modlila, že to Victorii snad aspoň trochu zapaluje a nepokusí se mě zabít hned první noc ve městě, protože se vsadím, že to by bylo fakt už divný i pro cizí lidi.

Pomalu jsem vyrazila ke dveřím a zastavila se před jejich prahem. Trošku jsem zalitovala toho, že skuteční upíři nejsou stejní jako ti z pověr. Kdyby ano, potřebovali by pro vstup do domu pozvání a já i můj táta bychom tak byli v bezpečí.

Zamračila jsem se a vešla. Nemá cenu trápit se s tím coby kdyby. To mě snad Damon nic nenaučil? Dost špatně mu oplácím, když takhle přemýšlím.

Jen co jsem vešla, zděsila jsem se. Charlie nikdy nebyl zrovna pořádný, ale ten bordel, co tu měl teď… jak po výbuchu atomovky, bože.

„Tati! Jak můžeš v tomhle žít!“ vytkla jsem mu, když se vrátil dolů. Omluvně se na mě usmál.

„Poslední dobou jsem neměl moc času na úklid, a když jsi mi včera zavolala, že přijedeš, uklidil jsem, co se dalo. Bylo to horší, věř mi.“

„To taky jde, aby to bylo ještě horší?“ zeptala jsem se zděšeně, pověsila kabát na věšák a hned se vrhla do kuchyně pro smeták a prachovku.

„Možná,“ řekl a podrbal se ve vlasech. Vypadal jako malé dítě, který bylo při něčem špatném přistiženo a teď se za to stydí. Musela jsem se usmát.

„Víš co? Jdi si pustit televizi, já tu trochu poklidím, udělám něco k večeři a přijdu za tebou.“

„Nechceš pomoct?“

„Tati, dva a půl roku jsem nic neuklízela. Tohle mě nezabije,“ řekla jsem už dost otráveně. Na to Charlie zvedl ruce, jakože se vzdává, a odešel do obýváku, odkud se za chvilku ozval zvuk televize, což byl dobrý začátek jeho nové důvěry vůči mně. Dřív (před tím, než jsem skončila v blázinci) by mě tu takhle nenechal. Navíc mě dost překvapil, když se vůbec neptal na to, jak to teď vypadám. Možná si myslel, že za to může máma.

No, každopádně jsem napřed vygruntovala celou kuchyni a pak se podívala do ledničky co tu má dobrého. Došla jsem k závěru, že zítra budu muset na nákup. Tedy pokud se zítřka dožiju, prolétlo mi hlavou, ale hned jsem tu myšlenku zase zahnala.

Takže jsem zaimprovizovala, vzala veku, máslo, šunku a sýr a udělala z toho něco jako chlebíčky s výjimkou toho, že jsem je dala zapéct do trouby. Než se stačili zapéct, vyběhla jsem k sobě do pokoje a rychle se oblékla do něčeho, co mi tady zbylo ve skříni, a nehrozilo tak, že si zničím něco doopravdy drahého.

Potom jsem uklidila předsíň, která vypadala ještě hůř, pokud to tedy vůbec šlo. Mezitím se to stihlo zapéct, takže jsem uklidila mycí prostředky a upalovala do kuchyně.

Veku zapečenou se sýrem a šunkou jsem pak dala na talíře a vyrazila k tátovi do obýváku. Ten tam seděl na pohovce, sledoval televizi a tvářil se velice spokojeně. Sledoval nějaký zápas a jeho oblíbený tým pravděpodobně vyhrával.

Sedla jsem si vedle něj a začala jíst. Po dlouhé době jsem měla možnost dívat se na televizi, ale ta mě kupodivu vůbec nezajímala. Místo toho jsem přemýšlela nad úplně banálními věcmi, jako bylo třeba douklizení domu nebo návštěva Jacoba v La Push, jen abych se mohla vyhnout myšlenkám na Victorii.

„Ty, tati, co si plánuješ na zítřek?“ zeptala jsem se, když začala reklama. Charlie vzal ovladač a ztišil zvuk.

„No, myslel jsem, že pojedu s Billym na ryby, ale když jsi doma – “

„Ne! To je perfektní, zrovna jsem přemýšlela nad tím, že zajedu navštívit Jacoba. Žije tu ještě, že jo?“ optala jsem se rychle.

„Jasně, je v maturitním ročníku. Takže pojedeme zítra spolu?“

„Ano.“

„Dobře.“

„A dům douklidím v neděli, když to jinak nepůjde,“ podotkla jsem a Charlie mi znovu věnoval omluvný pohled. Znova jsem se musela usmát.

„Takhle se mi líbíš, Bello. Když se usmíváš. Jíš. Piješ. Žiješ,“ konstatoval po chvilce.

„Jo, jsem ráda, že jsem se dala dohromady,“ kývla jsem.

„Bál jsem se, že ti už nic nepomůže. Tehdy jsi vypadala strašně. Jakoby tě už ani žít nebavilo,“ pokračoval Charlie.

„Měla jsem kliku na doktory,“ pokrčila jsem rameny.

„Mám nutkání jim jet poděkovat,“ usmál se.

„Raději ne, mohli by se leknout, že mi zase něco je,“ zavrhla jsem to rovnou. No, on by se leknul spíš Charlie, který by si jistě Stefanovu a Damonovu krásu spojil s Culleny. A to nechci.

„Fajn. Nejsi utahaná?“ změnil téma.

„Vlastně docela jo. Asi si půjdu lehnout, poslední dobou jsem se moc nevyspala,“ přiznala jsem a zvedla se.

„Dobrou, Bello,“ řekl a už se zase věnoval televizi.

„Dobrou, tati,“ odvětila jsem a vydala se k sobě. Tam jsem se rovnou vydala k oknům, zkontrolovala tmu venku a pak je zamkla a zatáhla závěsy. Jo, já vím. Proti upírovi je mi to stejně prd platný, ale cítila jsem se alespoň trošku lépe. Nakonec jsem ještě seběhla schody dolů a opatrně, aby mě Charlie neslyšel, jsem zamkla i vstupní dveře.

Na chvilku jsem si pak sedla na postel a přemýšlela. Jsem doma. Doopravdy doma. Tady začaly všechny moje potíže a zároveň tu teď i končí. Ano, končí. Protože už nemám v plánu se dál stýkat s upíry.

Prostě odteď začnu žít normální život. Odstěhuju se a pak se uvidí.

Povzdechla jsem si, vstala a zamířila do koupelny.

Když jsem si dala sprchu a ulehala do postele, kupodivu jsem už nemyslela vůbec na nic a s otevřenou náručí přivítala spánek, který se ke mně po malinkých krůčcích přibližoval.

Ahojky,

tak, a konec první řady za námi. Nemrzí mě to, protože vím, že budu nadále pokračovat, i když by takhle povídka vlastně mohla klidně i skončít.

Ale proč sem píšu? Hrozně ráda bych si vyslechla vaše názory na tuhle povídku. Co se vám na ní líbilo a mám v tom pokračovat i v další řadě. Co naopak moc ne a mám se polepšit. Také jak byste si představovali vývoj další situace. Damon a Bella spolu? Nebo zamotat do toho další postavu? Nebo jaké další postavy byste rádi uvítali na oživení.

Velice ráda si vaše názory "vyslechnu" a určitě budu ráda i za nějakou tu kritiku.

Vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 15. kapitola: